Sancta simplicitas

V roce 1936 byl Seifert rozhořčenej, jak si všichni po stu letech přivlastnili Máchu a ač nikdo nevěděl, jak vypadal, vztyčili mu sochu v nadživotní velikosti. Místo, aby se četl, tak se oslavoval.


Dneska se to samý děje Palachovi. Místo, aby se lidi nad jeho odkazem zamysleli, zaštiťují se jím.


Jako ta babička, která přihodila polínko na hranici Mistra Jana, i my jsme přilili kapku benzínu na Palachovo tělo; už tím, že je nám to všechno dnes tak vzdálené, jako by šlo o viklefistu z dob biskupa Abecedy.


Není třeba pompy, minuta ticha a půlhodinka vyprávění těch starších těm mladším je víc než letošní Palachův týden pochodů, dokumentů a výstav.

V Britském muzeu

Literární skupina imagistů vznikla tak, že se sešli Ezra Pound, jeho kamarádka z Pensylvánie Hidla Doolittle a Richard Aldington v nějakym londýnskym lokálu a začali spolu debatovat o poezii. H.D. s Richardem pak četli řecký verše v Britskym muzeu tak pilně, až se nakonec vzali. K imagistům se řadí i Amy Lowell, která napsala poému Can Grande´s Castle (kterou podle korespondence Aldington četl ve vlaku). A tak jsem dneska pátral a nevypátral, jaký pozadí by mohla mít báseň V Britském muzeu od Richarda Aldingtona.

Chybí mi souvislosti, a tak mám dost svobody na to, abych si domyslel, že ten Can Grandeho hrad byl hrad Soave, kterej nechal Can Grande obehnat majestátnými hradbami a kde jsme s Věruškou v létě byli. A že tu bowli, kterou právě pijeme, a kterou jsme si udělali z vína, pěstovaného v tom kraji, pil i Richard Aldington, když skládal tuhle básničku. Dneska je to 250 let, co bylo Britské muzeum otevřeno veřejnosti. (originál zde)

Otáčím stránku a čtu:
„Sním o neslyšných básních, kde se rým
klade za rým tiše jako veslo krájí vlny.“
Ten těžký zatuchlý vzduch, černé stoly,
skloněné hlavy a šustivé zvuky
v tom velkém dómu
zanikají…
A
slunce visí na kobaltově modrém nebi,
loď je unášena větrem na mělčinu,
ryby se smršťují jako okrové stíny v rozčeřených mořských řasách,
oleandrům opadávají okvětní lístky na trávník
a mělčina se topí a víří a hvízdá
kolem trosek cimbuří Can Grandeho hradu…

Fantasmagorie

Při 111. výročí smrti mýho oblíbenýho dětskýho autora nemůžu odolat a musím zavzpomínat na výlet do Christ Church v Oxfordu.

Dal jsem se tam do řeči s panem průvodcem a on mi ukázal možný inspirační prvky pro Alenku v říši divů - v tý jídelně z Harryho Pottera...

kde visí obraz autora...


...a skví se okno s Alenkou a jejím stvořitelem,...


ale při bližším pohledu i s mnoha postavami z Alenky...


... je totiž dokonce možný najít i onu pověstnou králičí díru! Říká se tak točitýmu schodišti za tajnejma dveřma, kterejma chodil Carroll s malou Alenkou z oběda!

Na týhle vitráži v kolejní katedrále (sic!) je samozřejmě zavraždění Tomáše Becketta, ale já jsem tu fotku dělal kvůli tý postavičce vlevo nahoře.


Pokoušel jsem se o překlad Carrollovy Fantasmagorie, ale jsem nakonec spokojenej jen s několika slokama, takže to nestojí ani za publikování. Překládat čistou epiku už nebudu. Posuďte sami (originál zde):

ZPĚV I - Schůůůzka

O půl desáté, jedné noci v zimě
znavený a zmrzlý až do morku kosti
přišel jsem domů, pozdě ku hostině,
lehká večeře při doutníku a víně
však zasloužila si mé plné pozornosti.

Něco podivného bloudilo po místnosti,
jakási věc, huňatá a bílá.
Přičítal jsem to svojí ospalosti
a hádal, že snad služka z nedbalosti
prachovku na zem upustila.

Však náhle začala se ta věc
klepat a hlasitě pokašlávat,
načež jsem řekl: „Utište se přec,
v mém domě jako cizinec
noční klid měl byste zachovávat.

„Chytil jsem asi rýbu,“ pravil tichý hlas
„tam venku, když jsem přistával.“
Promnul jsem si oči a, ký ďas,
maličký skřítek se celý třás’,
jak tam tak v rohu postával.

Když uviděl můj pohled, z uleknutí
se pod mou židli přikrčil.
„Vylez ven, vždyť tam není k hnutí,“
volal jsem, „no tak, pomůžu ti!
Že bys tak strašně plachý byl?“

„Co tady hledáš?“ křikl jsem
a on se skrčil ještě víc.
„Rád bych,“ děl, „mluvil pravdu jen,
však když jsi takhle rozčilen,
neuvěříš mi stejně nic.

A co se týče toho, že mám strach,
pak dovol k tomu poznamenat mi,
že pokud zvážíš ten strach na vahách,
tak bázeň duchů je pouhopouhý prach
proti tomu, jak se lidé bojí tmy.“

„Žádná výmluva nemůže zahalit
skutečnost, že zbabělý jsi tvor,
protože duch si vybírá, kdy za člověkem jít,
kdežto člověk nemůže si nikdy dovolit
odmítnout s vámi rozhovor.“

Na to mi řekl: „Víte, strach
a hlavně úlek, to jsou přeci
přirozené pudy, jež bijí na poplach.
Ale teď, když jste vztek ze sebe splách’,
rád bych přistoupil rovnou k věci.

Domy, jestli dovolíte, se jaksi rozdělují
nejen podle pater a metrů čtverečních,
ale též podle počtu duchů, které ubytují
– zvláštní poplatky se za ně neúčtují,
patří k domu jako k zimní střeše sníh.

Tohle je „jedno-duchý“ dům a snad
ještě si vybavíte, jak se říká,
Vaši panenskou noc, kdy se k vám vkrad
do pokoje Přelud, a udělal, co zvlád',
aby přivítal nového nájemníka.

Máte na to?

... ptal se onehdy v Manéži Večerníček.

Entropa Davida Č. mi připomněla naši výstavku s Honzou M. na gymplácký nástěnce v roce 1992. Tehdy jsme si dělali dobrej den (nebudu sprostej jako Večerňajs) z moderního umění, pobouřeni některejma obrazama lounský krajinářský školy (pan Sýkora a spol.) – protože jsme nechápali, kde že je v těch obrazech ta krajina, a hlavně jsme chtěli jako všichni mladý sáhnout starejm na ikony.

Nejde o to, že jsme tenkrát byli míň vnímaví, dneska bych ty obrazy vesměs hodnotil stejně, ale svůj postoj jsme dávali najevo, jak jsme chtěli, a v tom jsme se cítili svobodný jako malíři, který jsme parodovali. Naší výstavkou před 17 lety, kde jsme si vymysleli jména autorů (někdy až moc průhledně – takovýho Vovova Vovoviče Vovovova a jeho obraz s názvem Tah štětcem by nám ani Vondra nesežral), namalovali za ně obrazy a ty náležitě s použitím frází z různejch výtvarnejch publikací o moderním umění okomentovali, jsme se taky angažovali proti něčemu, jako se angažujou různí další umělci včetně Davida Č.

Co mi ale vadí, jsou prachy ze státních zakázek, co se kolem těch novejch parodií točí.

Ondřej Neff považuje Entropu za něco ne-uprděnýho. Za ranec peněz se podle mě i přizdisráč dokáže vydělat doprostřed soudního dvora v Haagu. Prdel si pak vytře zlatym šmirglpapírem a připadá si drsnej! Zapomněl ale, že opravdoví drsňáci si prdel nevytíraj!

Vojta, Zrzek a ti ostatní

Včera byl sváteční den. Neděle. Vydali jsme se s Věruškou popřát krásný Vánoce panu Krausovi. Na první pohled pozdě, ale Křest Páně, kterej připadá na první neděli po Třech králích, je z církevního hlediska posledním dnem Vánoc, a tak jsme to těsně stihli.

Z komína se nekouřilo, špatný znamení, ale protože na sv. Hygima pravá zima začíná, půdní ateliér se v takovym mrazu nedá vytopit, a tak pan Kraus maluje každej den pár hodin dole „u nebožky maminky“. Na stojanu do plenéru stála rozdělaná kadaňská radnice a v rohu už byly opřený různý kadaňský zákoutí s datem 09.

Přinesli jsme Vojtovi dárek, pohlednici z roku 1926 psanou Janem Zrzavým Vilému Kafkovi z Paříže do pyrenejského Collioure, kam jezdila celá směsice malířů za inspirací (od Deraina po Picassa). Kafka bude přebírat mistrův ateliér v Paříži, a tak mu Zrzek (jak mu říká Vojta) píše podrobnosti o předání.


Všichni známí již jsou pryč - já courám sám po Pažíži - aspoň ji trochu poznám než ji opustím. Na Montparnasse nechodím.

Věruška měla na gymplu hudebku, a tak ji do výtvarnejch dějin zasvěcuju já a dělám to moc rád. Ale není nad přednášku od Vojty! Vzal to od Františka Kupky a jeho antiklerikálních a antisemitských obrazů,


přes Fillu a jeho manýry v Mánesu až třeba po zapomenutýho Václava Radimskýho, kterej ho na výstavě U hybernů uhranul svym impresionismem (mimochodem prvním v Čechách).


Nakonec jsme dostali každej jedno péefko (já s č. 14) a odvezli jsme Vojtu domů. Nakoupili jsme si kompoty a doma jsme si udělali bowli, protože takovejhle svátek se musí oslavit.

Odcházení v Plzni

Někdy mám radost i z takových maličkostí v závorkách:

A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!
J-Lo-Mour, 25. prosince 2007

Divadlo J. K. Tyla v Plzni už také má své Odcházení. Režíroval ho Jan Burian a díky nápaditému využití projekce v něm Václava Havla jakožto autora in personam, a tudíž i na každé repríze hraje Václav Havel.
Lidové noviny, 9. ledna 2009

Nařízení o kadibudkách

Bouvard a Pécuchet se pustili do zemědělství. Jak by taky ne, když má Bouvard o něm knížku, a co taky na statku uprostřed polností dělat jinýho. Schválně jsem si tu kapitolu přečetl dopředu, abych se pak kochal, jak Dietl s látkou pracoval. Z pokusů-omylů našich dvou písařů vybral opravdu jen torzo, ale zase geniálně.

Pak zkusil to, co mu připadalo vrcholem umění: pěstování melounů.

Tuhle větu zasel scénárista do pařeniště druhého dílu tak umně, že už nepotřeboval dalších plodin (a že jich na stránkách originálu je přibližně stovka), aby ukázal kouzlo agroumění v podání Bouvarda a Pécucheta.

Podněcován Pécuchetem, byl také jako posedlý hnojením.

V originálu se speciálním hnojem a močůvkou, v nichž bylo rozloženo vše, nač Bouvard přišel, hnojilo osení, ale proč by se tak kvalitní kompost nedal použít i na melouny? Dietl projevil to, co pak Evald Schorm v dramatizaci Karamazových, smysl pro stručnost a hutnost. Potlesk! A nakonec to nejlepší z dnešního dílu.

… sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.

Dietl je zrušil taky, ale s dávkou humoru, který přežije věky. Bouvard totiž přenesl kadibudku na místo kompostové jámy, ovšem při přesunu se budka rozpadla, a tak před jámu nechal vztyčit jen dveře v rámu. Vyčetl v zákoníku, že každá toaleta musí být opatřena dveřmi zamykatelnými zvenčí i zevnitř. A to tyto splňovaly. O zadní stěně a bočních stěnách se v zákoníku nepíše ani slovo. Už víte, proč mají nařízení Evropské unie desetitisíce slov? A vsadím se, že Češi si vždycky cestičku najdou.

A když pak Sovák přijde za Horníčkem s tím, že před zraky udivené společnosti, které právě záchod ukázal, má jít vykonat potřebu, Horníček řekne přenádhernou větu: „Když ale já nemám jaksi nutkání.“ A Sovák ho přesto pobízí s tím, že nejde o úkon fyzický, nýbrž osvětový. Kolik filosofických škol strčí tenhle vtip do kapsy!

Karamazovi

Včera jsem si chtěl udělat ruské odpoledne, protože dávali na Vltavě Strýčka Váňu. Prospali jsme ho. Věruška ale našla náhradu, udělali jsme si ruskej večer. Teda rusko-česko-polskej. Pustili jsme si Zelenkovy Karamazovy. Neumím to říct více slovy. Jedno stačí: Existencialismus! Samozřejmě existencialismus genia Dostojevského, ale na provedení víc než záleží. Zcela jistě dosavad nejlepší českej film 21. století.

Alice Aronová: Proč si myslíte, že se nikdo před vámi u nás nepokusil o natočení Bratrů Karamazových?

Petr Zelenka: On se v českém filmu už dost dlouho nikdo nepokusil o nic, o Bratrech Karamazových nemluvě.

Básním vždycky Věrušce o Wajdovi. Jeho Člověk z mramoru se natáčel ve stejné hale jako Karamazovi. Básním Věrušce vždycky o Daniilu Olbrychskim. Trojan ho předčí. Kdyby byl Trojan Francouz, hrál by Depardieu druhý housle. V Americe by vyskočil z trojského koně (Trojan Horse) a dobyl Hollywood. Anebo by si taky zlomil vaz jako ten první z řecký legendy, kterej danajskej dar opustil. Jako starej Fjodor Pavlovič je Trojan prostě nedostižnej. Ostatní jsou ale taky výborný, i ten Sněgirov tam patří. Kamera za jedna, hudba taky bič.

A ještě jednu pasáž z rozhovoru se Zelenkou, která mě zaujala:

… Mimochodem zcela bezbožnou společnost jsem viděl v Indii v 90. letech. Zděsil jsem se. Sám sebe jsem do té doby považoval za ateistu, ale teprve tam jsem pochopil, jak mnoho z křesťanských principů soucitu, rovnosti a lásky mám ukryto hluboko pod kůží…