13. srpna 2011

Ponte San Nicolò

ejunce k včerejšímu výročí

Jako naši kocouři, když jsou hladoví,
nervozně krouží po pokoji,
kroužili jsme spolu kolem Padovy,
dokud nebyli jsme svoji.

Vzpomínám na ty krásné chvíle,
čas běží pomalu, ale jeho kroky
snad měří víc než dlouhé míle
- vždyť už jsme spolu přes dva roky.

12. srpna 2011

Hezky česky s Mikem a ostatními

Včera jsem byl v Praze navštívit farewell party kurzu češtiny pro cizince, kde jsem pár let sloužil jako lektor. Ze skupiny nejpokročilejších studentů zůstal jen ten nejlepší a nejvytrvalejší, můj kamarád Mike; z dříve nižší skupiny mezi premianty přestoupil ještě Uwe. Seznámil jsem se i s nováčky ve skupině, Rakušany Gabrielou a Konrádem a Ruskou Jelenou z Jekatěrinburgu. Prý tam na Sibiři učí češtinu. Cože? V Rusku se taky učí čeština? Ano, představte si, že je prý populárnější než angličtina, protože tou mluví kdekdo. S Mikem jsme si vysvětlili rozdíl mezi novorozencem, kojencem a batoletem (to třetí slovo pro něj bylo novinkou), Konrád vyzvídal, jestli u nás má dva konce vuřt nebo jelito a Uwe se mě zeptal, jestli nejsem womanizer a chtěl vědět, jak se to řekne česky. Vysvětlil jsem mu, že ne se všemi ženami, které jsem na lekce konverzace vodil, jsem spal, a že v mládí jsem možná býval proutník, v prvním manželství záletník, pak chvíli sukničkář, ale teď už jsem jen starý muž.
Žáci zleva: Mike, Konrád, Uwe, Gabriela, Jelena

Následně vznikla jazykovědná debata o slově „odskočiště“. Tento termín vymyslel Mike před pár lety, když dumal nad tím, proč Češi před cestou od stolu v restauraci říkají, že si odskočí. Přemýšlel kam, a došlo mu, že nutně na odskočiště. Jenže včera někdo namítl, že odskočiště by měla být ona místnost, odkud se na toaletu odchází a ne, jak by to vyjádřil Immanuel Kant, záchod an sich. Tuto filosofickou otázku jsme řešili docela dlouho, ale pak si přisedl jeden belgický flétnista z městečka Geel a začali jsme se bavit o muzice. Mike konečně napsal svoji knihu o Bohuslavu Martinů. Má 512 stran a dostal jsem ji s věnováním, na které jsem pyšný. 
Slíbil jsem, že Julinku povedeme k hudbě, aby si jednou třeba mohla tu knihu přečíst. A já se budu muset někam přihlásit na kurz angličtiny!
Taky mi přinesl úplně nejčerstvější věc od skupiny Sparks, tak se těším, že si to zítra přehraju. Docela bych si zase začeštinařil.

11. srpna 2011

Proč nejsem komunistou ani socialistou

Četl jsem velmi zajímavý článek o včelstvech ve městech (zejména těch s více než milionem obyvatel) a hned mě něco napadlo. Asi tušíte co, a tak doufám, že nejste alergičtí na včelí jed. Sám jsem ho naposledy zažil v Úštěku a přežil jsem. Nicméně přimáčknul jsem si včelu k týlu, takže se jí nebylo co divit. Projekt kadaňského klášterního úlu se úspěšně rozjíždí.

Na protější straně v časopise A2 byla analýza Františka Zachovala o včelím státě a jeho vlivu na socialismus zejména v německé jazykové oblasti (s podtitulem Revoluce v úlu). Z díla Ferdinanda Gerstunga (1860 – 1925)  Socialismus ve včelím státě autor cituje jednu větu, která je základním předpokladem pro úspěch socialismu a tedy z psychologického hlediska axiomem, proč socialismus nikdy úspěšný být nemůže.

„Nejhlubší tajemství socialismu ve včelstvu je, že včely pro sebe berou jen životní minimum.“

Nedávno jsem se přel s jedním člověkem, který tvrdil, že oblečení, jídlo a pití (a možná ještě léky) by měly být zadarmo. Můj protiargument byl, že zadarmo jsou. Komu stačí voda z potoka, ovoce a bobule, oblečení a polévka od Armády Spásy či jiných charitativních sdružení, a čaj z léčivých bylin, tedy životní minimum, ten nepotřebuje peníze, příp. ani ne tolik, kolik je jako životní minimum vypočteno státní kalkulačkou (3126,-Kč). Problém je v tom, že heslo, které jsme se učili jako heslo komunismu (podle Ústavy z roku 1960), tedy Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, nemůže nikdy fungovat, a tak jej taky socialisté ve výše zmíněné ústavě změnili na Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce, což ovšem v ideálním případě platí i v kapitalismu. Vždy mají více a nejvíce ti, kteří rozhodují o tom, kolik to „podle práce“ ve skutečnosti je. A to nezmění žádná revoluce.

10. srpna 2011

První portrét naší Julinky

... vytvořila její prateta Terezka.

Takhle to vypadalo, než se Julinka narodila.

A takhle se změnil svět 26. června 2011.
Dneska jsme byli zkontrolovat kyčle a pan doktor u ultrazvuku byl můj kmotr František. Taky se narodil 26. června. Jsou to v životě krásné náhody.

Pradědeček legionář

Až teď, když jsem si četl o legiích, napadlo mě, jestli by se nedala někde najít databáze legionářů, kde bych mohl vypátrat svého pradědečka, který nosil stejné příjmení jako já a stejné křestní jméno jako můj táta a děda – Rudolf Losenický. Legionářů bylo celkem asi 70 tisíc, tak jsem o databázi dost pochyboval. Věděl jsem od dědy jen to, že bojoval v Rusku, kde jich bylo nejvíc, takže o to menší je pravděpodobnost, že bych ho mohl najít někde jednoduše přes internet.

Zažil jsem tedy docela překvapení, když se mi vyhledání povedlo během pěti minut. A zjistil jsem, že se můj pradědeček narodil 25. října 1890 v českém Herálci, narukoval do 81. pěšího pluku rakousko-uherské armády se sídlem v Jihlavě (ve stejném pluku sloužil i o pět let mladší Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident), v dubnu 1915 byl při operacích v Karpatech zajat Rusy, v červnu 1917 se třicet kilometrů východně od Moskvy (v Kudinovu) přihlásil do legií, do nichž byl v říjnu přijat. Jako záložník a prostý vojín, člen 4. střeleckého pluku, pak musel podniknout anabázi transsibiřské magistrály a po návratu do vlasti byl v říjnu 1920 demilitarizován, aby mohl zplodit dědečka.

A tak ještě před expedicí do Itálie musím podniknout expedici do Soběslavi, jestli tam nenajdu nějaké fotografie. Aspoň tak pěkné, jako mám se vzpomínkou na pradědečka námořníka.

9. srpna 2011

Zamyšlení nad homofobií

Četl jsem v poslední době pár článků v souvislosti s Prague Pride Parade, jejichž autoři se označovali za tolerantní k homosexuálitě, ale její přehnané demonstrování (myšleno skupinové, např. průvodem a festivalem) stejně jako její projevování na veřejnosti (držení se za ruce, líbání) považují za něco pro společnost škodlivého. Podobně, i když naruby, to je bohužel (a snad i žel Bohu) zařízeno i v katolické církvi (a v dalších křesťanských sdruženích), kde se má projevovat láska a soucit ke gayům a lesbičkám, ale v žádném případě se nesmí tolerovat homosexualita. Oba dva názory se vzpírají označení za homofobní, protože jsou přeci tolerantní (jednou k homosexualitě jako úchylce, podruhé k chudákům homosexuálům). Je to ale jinak.

V prvním případě jsou to lidé, kteří tvrdí, že mouchy mají právo na život, ale nesmějí bzučet. 
V druhém případě jsou to lidé, kteří mají na lampě mucholapku a pak litují těch chudinek, jak se na ní přilepené trápí, než chcípnou.
V obou případech jsou to ale lidé, pro které homosexuálové jsou a vždy byli odporný hmyz. Tedy homofobové.

8. srpna 2011

Expedice do Itálie

Letos a možná ještě pár let následujících si moc nezacestuji, alespoň ne pro mě obvyklým poznávacím způsobem a už vůbec ne autostopem. Inspirován plány několika svých přátel a známých, pustil jsem se do plánování expedice. Včera jsem viděl v Objektivu reportáž z jedné takové výpravy na Nový Zéland a musím říct, že mě inspirovala. Byla totálně amatérská, vlastně dost slabá, ale uvědomil jsem si na ní, že za těch dvacet let jsme dosáhli ohromného pokroku: že dnes si každá parta nadšenců může jet kam chce, natočit co chce a při troše štěstí se s tím dostat i do celostátního vysílání. Takové ambice nemám. Nemám ani chutě cestovat někam daleko. Nechybí mi ale to nadšení.

Nadšení ve mně totiž vzbudila moje první legionářská knížka. Nikdy jsem nečetl Koptu ani Medka, nikdy jsem nešel hlouběji pod učebnicové znalosti, a to jsem vždycky tvrdil, že mě 1. světová válka baví. Nafackoval bych si, že jsem někde ztratil pradědečkův legionářský šátek z Ruska. Doufám, že během menší expedice do dědečkovy pozůstalosti v Soběslavi ještě nějaké další rodinné relikvie objevím. Ale zpět k věci. Nedávno jsem se ocitl tady v Kadani v antikvariátu tváří v hřbet dvěma románům od jakéhosi Adolfa Zemana. Jedna se jmenovala Hrdinové od Arrasu a druhá Doss Alto. Protože miluju Itálii, vzal jsem si večer do postele tu druhou.

Po několika stránkách románu o československých legiích v Itálii, který Adolf Zeman (mimochodem žijící mezi stejnými roky jako Kamil Zeman neboli Ivan Olbracht, 1882 – 1952) pojmenoval podle stěžejní bitvy o udržení kóty 703 v Alpách, jsem měl jasno. Ta místa, o kterých se v knize píše, chci vidět. Když jsem si je postupně vyhledával v mapě a v encyklopediích, zjistil jsem, že by to mohl být i úžasný zájezd, protože ta místa mají co nabídnout i turisticky. Myšlenku zájezdu jsem ale postupně zavrhnul, ačkoli založení cestovní kanceláře, kde by konečně poznávací zájezdy dostaly i smysl v podobě niti souvislostí, je mým tajným snem.

Expedice by mohla pokrýt i několik let a navázat na projekt Československé obce legionářské s názvem Legie 100, která má připomenout sto let od založení legií. Během čtení románu mě napadaly další a další věci, a tak tu s nimi postupně seznámím čtenáře soběpisníku, kteří jsou přednostními možnými účastníky expedice. Nicméně, bude dobré, když se mezi nimi kromě laiků a nadšenců jako jsem já sám, najdou i lidé odpovídající některé z těchto kategorií: česky mluvící Ital(ka), příp. italsky mluvící Čech(yně); kameraman(ka); lékař(ka); zkušený/á řidič(ka); chův(a).

Výsledkem expedice, která by mohla proběhnout i v několika letech, by měl být filmový materiál, z něhož by vznikl dokument či vícero dokumentů, jež by inovátorsky, netradičně, neotřele (což je skorem totéž) pojaly tematiku československých legií v Itálii, jejich dějinných souvislostí, současné reflexe v Čechách i v Itálii s důrazem na stav národní paměti a hrdosti tam i zde. Bude to něco stát, ale taky se budeme snažit sehnat pár sponzorů.

Tak kdo se hlásí?

7. srpna 2011

Divadlo Navenek zahraje jen pro Vás a Vaše přátele

Po druhé repríze naší jednoaktovky na zámku v Krásném Dvoře vyhlašuji oficiální nabídku.

Divadlo Navenek 
přijede zahrát hru Václava Havla

Vernisáž

do obývacího pokoje k Vám či Vašim známým.

Podmínky vystoupení:

obývací pokoj min 3x4m
posezení pro tři postavy (křesla, sofa apod.)
mikrovlnná trouba
cd přehrávač, jenž přehraje mp3
proplacení ceny benzínu na místo představení a zpět do Kadaně
příprava tácu jednohubek a 1 láhve dobrého vína
proplacení účtenky cca 150,-Kč za nutné jednorázové rekvizity – karafiáty, mini větrníčky
jakákoli starožitnost v bytě výhodou

Čas vystoupení: max. 45min.

Vhodné i jako zpestření na Vaši párty, příp. jako dárek či překvapení.