Zpověď dítěte svého věku

Dnes je to 200 let od narození Máchova francouzského současníka Alfreda de Musseta. Také Musset se narodil v metropoli. Ve stejné době, kdy se Mácha dvořil Lori, dvořil se Musset George Sandové. Zpověď dítěte svého věku mám doma sice omylem dvakrát, ale ještě jsem se k ní nedostal. Dnes jsem si pouze přečetl pár stránek jejich korespondence. Celine Dion z ní jeden list George Sandové vložila do svého repertáru. Já jsem si vybral čtyřverší z jednoho dopisu Alfreda de Musseta a rád bych jeho básnický převod věnoval svojí Věrušce.

Má láska k tobě mi vlévá život do žil
ze srdce, které jsem do tvých rukou vložil.
Má drahá, kapesním nožem v deliriu,
co vyřknout se bojím, do kůry stromů ryju.

Já žasnu

Protože oba články, z kterých chci citovat, jsou veřejně dostupné na stránkách časopisu A2, doporučuji jejich přečtení. Prvním je rozhovor o podpoře kultury od sponzorů a zejména bohatých mecenášů s Pavlem Smutným, advokátem a právě jedním z mecenášů umění. Pro mě jako pořadatele samozřejmě rozhovor více než inspirativní. Nejdůležitější teze zazní na závěr rozhovoru.

Neměli bychom se stále ptát „jste bohatý, jak jste k penězům přišel?“, ale „jste bohatý, co děláte pro společnost, jak se vzděláváte, co pro vás znamená kultura?“.

Naopak negativně vyzní článek Úlitby a únava v psaní o kultuře zakladatelky a dnešní šéfredaktorky ádvojky Libuše Bělunkové, která psávala také kulturní rubriky v Lidovkách nebo recenze v Hostu. Jde o to, že se dnes kultuře věnuje stále méně místa v tisku a to málo se navíc vyplňuje „recenzemi“ na objednávku, „kritikami“ přátel a to vše pod záminkou „upozornění na správnou a přehlíženou událost“. Dle autorky to souvisí s tímto fenoménem:

Mladý kolega mi vyprávěl o rozhovoru s několika mladými českými básnířkami a básníky, s nimiž se setkal na vyhlášení jisté zahraniční literární ceny. Byl překvapen jejich názorem, že každý umělec si normálně buduje značku, svůj životní projekt, jakoby manažuje svoji sebeprezentaci, přesvědčuje sponzory, chce uspět. A to dělá každá instituce s uměním nějak spojená, třeba i kulturní časopis.

XIX

Emily Dickinson
(originál zde)

Všiml jsem si, když jsem byl malý,
že někteří lidé mizeli
beze stop, aniž se stěhovali.
Nebo jen kamsi odjeli?

Teď už vím - jsem už dospělý -,
kam se to všichni stěhovali.
Nestěhovali! Prostě umřeli
a nás děti neinformovali.

Cesta

Pamatuju se, jak jsem jednou přišel do školy a oznámil Špínovi, že jsem se zamiloval. To bylo v době, kdy ještě v televizi dávali méně Žen za pultem a Majorů Zemanů a více Hovorů H a Písní pro Richarda III. Právě při jednom dílu posledně jmenovaného seriálu jsem se zamiloval do Marty Kubišové. Přiznám se, že to nebylo jen do jejího hlasu, jako u Konrádovy Dinah. Marta se v jedné filmové scéně koupala ve vaně. Tehdy jsem litoval, že jsem se nenarodil aspoň o čtvrtstoletí dřív.

Pak jsem našel mámin zpěvník, kde měla texty tehdejších hvězd, 90% tvořil Vašek Neckář a Marta. Poprvé jsem uzřel Lampu, Dobrodružství s bohem Panem, Baladu o kornetovi a dívce ad. Vaška jsme v Kadani měli před rokem a půl, Marta přijela včera.

Před těmi skoro dvaceti lety, když jsem se zamiloval, by mě nenapadlo, že jednou budu Martu po telefonu navigovat po Kadani, že jí budu moct přinést kávu do šatny a že jí budu moct políbit a předat kytku. Pro žádného jiného „umělce“ by mě asi nenapadlo vzít bez jeho vědomí koště a omést mu celé auto od sněhu. A maminku by asi tenkrát, když si přepisovala Martiny texty do zpěvníku, ani ve snu nenapadlo, že za čtyřicet let pojede tím autem, co jsem ometl, s Martou z Kadaně do Loun. Tak tuhle cestu máš, maminko, ke svým kulatinám.

A tuhle znáte?

Když už o něm byla řeč, tuhle anekdotu znáte?

Přijel takhle odpoledne chlápek do Mostu, kde ho čekala noční šichta, a jak jel kolem těch povrchových dolů a vjel mezi ty paneláky, dolehla na něj úzkost. Když se mu zdálo, že na něj z té deprese jdou mdloby, vyhledal nejbližší psychiatrickou kliniku. Lékař jej vyšetřil a nakonec mu poradil: „Lezou na vás obyčejné zimní chmury, nic chronického. Máte štěstí, dneska je tady v kulturáku ples a moderuje ho ten skvělej komik Píďan, běžte se na něj podívat, tam přijdete na veselejší myšlenky.“

„To nepůjde,“ odpověděl pacient smutně, „já jsem ten Píďan.“

Tvůrčí skupina Karla Hynie a zhovadilost šoférů

Když začátkem devadesátých let vytřískal americký nakladatel na knihách Václava Havla spoustu peněz, obrátil se na prezidenta Jelcina, jestli by mu taky nemohl vydat knížku.

„Ale já nikdy nic nenapsal!“

„Vůbec nic? My bychom nějaké ty vaše poznámky upravili a uvidíte, že to bude bestseller.“ „Ale já fakt píšu jenom vzkazy svýmu šoférovi.“

„No sláva! Máme to! A bude se to jmenovat – Dopisy Volze!“

…

Šofér! Ten nejzbytečnější a nejprotivnější člen štábu, kterých jsem za víc než třicet let v televizi poznal nepočítaně. Existují samozřejmě čestné výjimky, ale sama profese „řidič osobního vozu“ a hlavně četnost jejího výskytu v socialistické společnosti mne vždycky okouzlovala. Ta neskutečná armáda haemorroidických nemakačenků kradoucích benzín a kšeftujících s čímkoli, důsledně ignorujících předpisy dopravní a společenské, zato však důsledně trvající na dodržování norem odborářských. Ten ideální materiál pro verbování práskačů a kandidátů tajné spolupráce. Jen tak mimochodem, měl jsem možnost poznat i šoféry kubánské televize a je to némlich to samý. Zkrátka – zhovadilost profesionálních řidičů osobních vozů je internacionální minimálně v zemích, kde se při Internacionále muselo stát v pozoru.

Tak píše v úvodu ke svému románu Volha známý producent, dramaturg a režisér Karel Hynie. To uznáte, že nešlo si tu knihu nekoupit, i když na druhou stranu, šoféři, které znám já, mají skoro do puntíku opačné vlastnosti. Aspoň tady se za těch dvacet let udála nějaká změna.

Ve vlaku...

(vyslechnutý rozhovor)

„Mami, Denis je cikán nebo gádžo?“
„No, víš, Denis je tak napůl.“
„Aha, takže až vyroste, tak bude cikán.“

O prvním pohádkáři

Chudí lidé čekají na zrození syna, aby byl v domě pomocník. Se synem se otci pracuje veseleji. Knížata čekají na zrození syna, aby měli komu odevzdat statky a moc.

Čtu si pohádky. A ne ledasjaké. Pohádky ze země draka. Jan Vladislav je krásně převedl do českého jazyka. Takhle začíná ta první, jejíž titul jsem dal do názvu článku. Jednomu knížeti se totiž narodil slepý syn a ten se pro správu bohatého dědictví nehodí, tak ho nechal v lese předhodit dravé zvěři. Ta ho vychovala a starý tygr ho naučil vyprávět příběhy, kterými se pak proslavil i mezi lidmi. Doprovázel je hrou na lyru, za jejíhož vynálezce se v Číně považuje. Kniha je doprovázena množstvím obrázků Zdeňky Krejčové, a tak se vždy těším, až budu moct otočit na další stránku. Jestli máte v rodině děti, tak k Vánocům je to překrásný dárek. Já dostanu k narozeninám tu naši čínskou divadelní pohádku, kterou ten den hrajeme pro dvě základní školy a já budu zaskakovat v roli mandarína. Kdo ale za mě zaskočí u zvukového pultu, to nevím. Snad nějaký pohádkový dědeček.

Chudí lidé čekají na zrození syna, aby byl v domě pomocník. Se synem se otci pracuje veseleji. Knížata čekají na zrození syna, aby měli komu odevzdat statky a moc. Já kvůli tomu, abych mu mohl vyprávět pohádky.

Noc s Evženií

V pátek večer jsem usínal a v sobotu ráno se probouzel s Evženií. Myslím s Evženií Grandetovou. Pustil jsem si ji ve streamu na Vltavě a nelitoval jsem. Rozhlasová dramatizace byla natočena v roce 1953, a tak jsou výrazy všech herců silně emocionálně zabarvené. Danu Medřickou a Svatopluka Beneše jsem tak i znal, ovšem Bedřich Vrbský, který hrál Grandeta, byl i pro mě milým překvapením. U většiny rozhlasových her usnu, tentokrát jsem ale první díl, který měl přes hodinu, právě díky tomuto herci vydržel až do konce.

Evženii jsem našel v knihovně se záložkou tvořenou papírem s vlastními výpisky asi tak ve třetině knihy. Příběh Balzakova Harpagona je poměrně jednoduchý, nemilosrdný hrabivec, chamtivec a skrblík dává své dceři Evženii zlato, ovšem míní to tak, že si ho k ní ukládá pro příležitost, kdy jej bude moci zúročit (ať už sňatkem nebo prodejem, až zlato stoupne v ceně). Evženie se zamiluje do svého bratrance Karla, jehož otec zbankrotoval a spáchal sebevraždu. Grandet nechce bratrance živit, a tak ho posílá do Indie. Evženie mu dá na cestu všechno svoje (totiž otcovo) zlato. Když se na to po letech přijde, otec umírá vzteky. Evženie čeká na bratrance, s nímž si slíbila věčnou lásku, ale když se tento vrací, je to už jiný člověk – nemilosrdný hrabivec a chamtivec, který si vydělal jmění obchodem s otroky a na rozdíl od Evženina otce neskrblí, ale je po svém otci požitkář, a tak rozhazuje, na což si chce své bohatství pojistit výhodným sňatkem. Přestože je Evženie dobrá partie, Karla odmítne a přijme roli, kterou jí společnost, stejně jako všem postavám románu, přisoudila – dobrou nemilující manželku jednoho z dávných nápadníků jejího věna.

Vrcholem románu je dopis, který Karel Evženii napíše (a při jehož psaní si prozpěvuje), v němž se jí vyznává v podstatě z toho, že ji nemiluje, ale kdyby ho přesto chtěla, že si ji tedy vezme, když to jednou slíbil (v rozhlase ten dopis byl proveden jako rozhovor).

Momentem, který nastartuje děj románu je ovšem chvíle, kdy se Evženie rozhodne přečíst si Karlův dopis jeho bývalé milé Anně, v němž se rozchází s ní, protože jeho otec zbankrotoval.

„Vím, že asi špatně jednám, ale přečtu si je, to psaní.“

Po přečtení toho dopisu se rozhodne dát mu své zlato. Evženie ve své zamilovanosti nevidí, že ten dopis je k Anně nevybíravě krutý. Stejně krutý jako dopis o sto stránek dále, v němž se loučí s Evženií.

Úplně na konci románu Balzac dodává, že Evženie ve třiceti letech ovdověla a ze svého majetku financuje útulek pro starce, školu a knihovnu… „stvořena, aby byla velkolepou manželkou a matkou, nemá manžela ani děti, ani rodiny“.

Lití olova

Dneska jsme si v Žatci s Věruškou každý odlili svoji hrudku olova. Pak jsme je nechali obě roztavit dohromady, abychom nakoukli do našeho společného osudu.

Vidíte v tom něco?

Hiphop a novinařina se musí umět

Nedávno jsem se dozvěděl, že se v Kadani nic neděje. Napsal mi to jistý mladík a když jsem se ho ptal, co mu tady chybí, vylezlo z něj, že hiphop. Nasral mě. Tak jsem mu to napsal. Napsal jsem mu, že jsem na bandzone našel tři hiphopový formace v Kadani a všem jsem se ozval s nabídkou hraní - a ani jeden z nich neodpověděl. Napsal jsem, že když se ozval Lukáš z LAV, uspořádali jsme koncert na Střeláku se vším servisem. A že místo stěžování, že se tady nic neděje, by občas mohl zvednout prdel od facebooku a přijít s nějakým návrhem. Uklidnil jsem se tím a navrhnul schůzku. Jak už to tak bývá, sešlo z ní, ale zítra se mám sejít s nějakým jimým Mastrem of Ceremony, abych se o hiphopu dozvěděl něco víc. Docela se těším.

Pravda, Jirka T. mi ještě za mé kantorské praxe odevzdal seminární práci z angličtiny, kde jsem se na deseti stranách dozvěděl, kdo je Orion, Vladimír 518, kdo jsou to Indy & Wich, Peneři strýčka Homeboye a další, ale nikdy jsem je neslyšel dýl než pár vteřin. Není to můj šálek kávy, neposlouchám hiphop, nelíbí se mi, nejmíň ze všeho to, co se na něm má líbit nejvíc, a to texty. Ale chápu, že je to trend mezi mladými. Za mé generace to byl punk. Kdo nic neuměl, vzal kytaru a hrál punk, někdy se dokonce něco naučil a ti nejlepší ten styl dokonce dotáhli až mezi všeobecně uznávanou muziku. Kdo nic neumí dneska, rapuje. Pravda, když jsem se byl párkrát podívat v Orfeu na kroužku, tak tam moc pěkně rapovali mladí Cikáni. Jednomu, tomu nejtalentovanějšímu, jsem se ozval a nabídnul mu vystoupení. Zase bezvýsledně. Čekám tedy zatím marně, až mě nějaký mladý rapující básník oslní.

Dneska jsem si přečetl rozhovor s Jaromírem Bosákem v Pátku. Z toho jeho povedeného rozhovoru mezi poločasy namíchal nějaký DJ hiphopovou písničku. Aniž bych to tušil, poslouchal jsem tedy předchůdce hiphopu už v roce 1991. Rozhovor je moc pěkný a jedna věta z odpovědi na otázku o jeho vztahu k literatuře by se měla napsat na bránu fakulty žurnalistiky:

Čtení považuju za základ novinářské profese.

Kolik novinářů někdy četlo Vančuru, Čapka nebo Peroutku?

A kolik se jich považuje div ne za spisovatele! A kolik rapperů a dýdžejů se považuje za mistry muzinkanty! Asi by se divili, jak žil Jaromír Bosák, když praštil se školou - on si to, o čem oni stereotypně zpívají, prožil opravdu, a proto není nafoukaný.