My Hit Parade

Dnes jsem sem sice přispěl dvěma dalšími články, ale protože zase na pár dní odjíždím, rozhodl jsem se jednak změnit anketní otázku (a jsem už moc zvědavý na výsledek), a jednak vám poskytnout pár tipů pro vaše ušní bubínky. Od 20. dubna jsem přihlášen na youtube a za ty necelé tři měsíce jsem tam přispěl 75 svými nahrávkami převážně z různých koncertů. Co se týče sledovanosti, pořadí na prvních třech místech jasně udržuje jedna a táž kapela a ta nejúspěšnější z jejích písniček už měla přes 3.000 diváků, z nichž ji 12 obodovalo, 5 si ji přidalo do svého seznamu nejoblíbenějších a 5 okomentovalo… Top-ten v mé hitparádě je tedy následující:

1. Tleskač – Příběh Jana Tleskače
2. Tleskač – V té naší zahrádce
3. Tleskač – Pavlačová story
4. Znouzectnost – Hasiči
5. Gaia Mesiah – Intro
6. Gaia Mesiah – Black Bridge
7. Pech – Na zemi v písku
8. Znouzectnost – Zlatý hřebík noci
9. Znouzectnost – Loutky
10. Jiří Schmitzer – Bynďa

V první dvacítce jistě překvapí lounské Feast of Friends a Napapíře a slanský Krteczek (ten si fakt pouštím docela často). Zabodovala i Moucha v ranním pivě od Plastiků. Na 24. místě se umístil jeden klip od lounského Kvítku, 27. místo obsadila Anna K. s Dětmi květin. Nejúspěšnější od Brutusu je Gorila, která už přesáhla stovku a drží se tak v první třicítce, kterou uzavírá píseň pro mou hereckou maličkost zahraná a zpěvem naznačená od Jany Kubernátové. Je mi líto, že se zatím neprosadil Sníh na schodišti a Honza Budař, ale taky víc Brutusu a začínající kadanští Saint Age.

Z těch písniček, co poslouchám na youtube a v jukeboxech já, bych asi sestavil následující čtyřlístek nejsilnějších (krom té druhé už jsem je zde publikoval):

1. David Gilmour – Division Bell
2. Deep Purple – Child in Time (díky, Špína)
3. Rolling Stones – Lady Jane
4. The Who – My Generation (jiná verze než posledně)

Ale je jich stovka dalších a pořád víc a víc…

xxx

Capitis Regni ante diem VII. Idus Iulias anno MMVII

Karlův most oslavil šest a půl století. Oslavili jsme to s Kubou návštěvou Prahy. Nejdříve jsme zašli na mamuty do Národního muzea a protože Kubu baví sbírat brouky a šutry, poprvé jsem si celkem podrobně prohlédl i ty nepřeberné a pro laika nevstřebatelné expozice s tisíci hornin a šestinohých členovců. Na výstavě o Madagaskaru jsem si připomněl letošní Kirwitzerovy dny, na kterých vystoupil i člen české expedice Lemuria Pavel Hošek s dvěma zajímavými přednáškami o tomto ostrově (a samozřejmě se podílel i na této výstavě). Pro Malgaše je například přirovnání k chameleonovi vyznamenáním, neboť značí, že se takový člověk umí dívat jedním okem do minulosti a druhým do budoucnosti. A Čecháček hned poznamená, že právě proto je dobré se z minulosti poučit, jak převlékat kabátek, aby se nám to pro budoucnost vyplatilo… Chci se omluvit správě Národního muzea a všem těm mecenášům Kašparem Maria Šternberkem počínaje, že jsem nezaplatil vstupné, ale chtěl jsem Kubovi dopřát Věstonickou venuši a mamuta a po všech těch výdajích za byt jsem před výplatou tak nějak nebyl úplně při penězích. A ještě k tomu ta fronta… Až objevím Metodějův hrob, daruji muzeu minimálně věrozvěstovu stehenní kost…


Po Jindřišské věži jsme se vydali do Holešovic na výstaviště a do Planetária. V Planetáriu jsem byl, věřte nevěřte, poprvé a sedě s Kubou sám v sále Cosmorama na programu S Jižním křížem nad hlavou, ocitl jsem se opravdu pod úplně cizím nebem a skoro snad na úplně jiné planetě. A zároveň jsem se ve vzpomínkách šplhal po schodech na lounskou gymnaziální observatoř, kde jsem lovil galaxie, hvězdokupy a mlhoviny Messierova katalogu a učil se rozeznávat naše severní souhvězdí… Jestli se někdy podívám k protinožcům, pak mě bude určitě bolet za krkem…


Pak už následovala návštěva oslavence – Karlova mostu. Ukázal jsem Kubovi čůrajícího Karla IV. a pak mu vysvětlil, co to ve skutečnosti v té ruce drží. Pak jsem se odhodlal poprvé navštívit Straroměstkou mosteckou věž a opravdu to stálo za to. Nejen, že Kuba našel na schodech dvě stovky a pět euro, čímž nám vydělal na cestu zpátky, na níž už jsme po zakoupení vstupenky neměli, ale hlavně je odtud opravdu krásný výhled.


V jediné místnosti cestou nahoru byl kromě výstavy o rekonstrukci soch na průčelí věže také stroj na výrobu pamětních medailónků – něco, co jsem viděl poprvé v Edinburghu a co jsem potom toužil zprovoznit po českých památkách. Ovšem pražská podoba tohoto samovýrobce suvenýrů je otřesně nevkusná a nikdy bych do ní své peníze nevhodil… a navíc se jí podařilo pohřbít můj turisticko-podnikatelský záměr ještě před jeho zrodem.


Procházkou jsme pak přešli most, na Malé Straně se občerstvili za nalezený peníz ve Všebaráčnické rychtě a přes opuštěné Hradčany upalovali na autobus. V něm jsme si četli Přístav volá, ale to už je jiná kapitola…

xxx

Foglar volá

6. července před sto lety se narodil Jaroslav Foglar a mě nenapadlo, jak lépe oslavit tohle výročí, než že jsem se vydal za synovcem Kubou a na večer naplánoval slavnostní začátek jeho modrého života… Přivezl jsem do Loun vydání knihy Přístav volá z roku 1942, což Kubu tolik nezaujalo, ale hned po prvních stránkách si ho Jiří Dražan získal a pak po mě několik následujících dní chtěl pořád jen přečíst další a další z šestatřiceti kapitol a v Praze mě donutil koupit několik dalších Foglarů (a taky Harryho Trottela a ta jemná tenata, tomu názvu se smál ještě celou cestu domů, inu krásných sedm let). Já jsem si tam koupil Foglarův životopis, který jsem přečetl stejně hltavě jako Hochy od Bobří řeky, když jsem byl kluk. Vzpomněl jsem si při tom na svou foglarovskou historii, kdy jsme coby šestnáctiletí mazáci založili v Lounech Klub mladého hlasatele 951 Mintaka. Byl jsem kronikář, ale protože klub neměl dlouhého trvání (on samotný novodobý Mladý hlasatel nevydržel o moc déle), v kronice je jen několik zápisů, ten hlavní o zakopání zapečetěné láhve se zakládací listinou. Už nějakých šestnáct let je pohřbená někde za lounskými jatkami a jsme domluveni, že ji jednou v pokročilejším věku půjdeme vykopat ve staré sestavě (tzn. já, Pišos a Eliášek, kterého jsem coby šťastnýho tatínka potkal na posledním Brutusu). Já se teď pokouším pro Kubu sestavit tabulku Modrého života podle vzoru z knížky Kronika Ztracené stopy. A Kuba doufám sám pokračuje v dalších kapitolách Dobrodružství v zemi nikoho.

Ale skutečně první knížka, kterou bych si mohl na vlastní oči prohlédnout a rukama ohmatat, mi vyšla ještě před Kobesovými a byl to Přístav volá. Historie této knížky byla pro mne velmi významná a pohnutá. Byl jsem s jejím napsáním hotov za několik měsíců, byla to moje první knížka napsaná za tak krátkou dobu. A co mě k tomu spěchu pobídlo? Bylo to zjara 1934, když jsem v denním tisku spatřil oznámení Melantricha, že vypisuje soutěž o nejlepší knihu pro mládež, s částkou 10.000,-Kč pro vítěze. Rukopisy se měly odevzdat do 30. června. Tato pro mne šibeniční lhůta byla velmi krátká, snad jen tři čtyři měsíce! Nadto jsem byl tehdy právě ve sklíčené náladě, rozešli jsme se s mou první láskou B.V. a já byl rozbolestněný na nejvyšší míru. Proto také to, co jsem začal psát, neslo pečeť mých chmurných nálad a v knížce nebylo nic moc právě veselého. I to loučení dvou hrdinů rukopisu bylo zpodobením mého prožitku přetaveného do přátelství dvou kamarádů, kteří se musejí rozloučit…

Jaroslav Foglar, Po stopách rychlých šípů, Magnet 11/1990

A co na to Jan Tleskač? A Otakar Losna?

<3