Čtyři svatby stačí, drahoušku

Už mi chybí opravdu jen ten pohřeb. Zjišťuju, že se věnuju tolika aktivitám, že bych musel být slavný ruský bohatýr Ilja Muromec, abych to stíhal. Patříte-li mezi mé přátele, odpusťte mi, že začnu používat Richardův zákon bezdůvodného odmítnutí. Je to jen pud sebezáchovy. Zítra mám oddat čtyři páry a nemám ještě napsanou řeč. Starou oprašovat nehodlám, opakování je pro mě na světském aranžmá církevní svátosti nepřijatelné, vlastní svatbu (vlastně všechny tři) s Věruškou bych tak nesnesl, tak proč se mstít na ostatních. Chybí mi inspirace. Většinou ji hledám v poesii. Jako osobní vklad jsem si sám sobě ustanovil překlad nějaké básně od autora, jenž má výročí v den svatby. Vycházelo mi to, ale 30. dubna z těch pro mě přeložitelných zemřel jen římský básník Lucanus, od nějž se zachovala jen historická báseň o občanské válce Caesara s Pompejem, a homosexuální básník A. E. Housman (před 75 lety), jehož básně zase nejsou na svatby vhodné (a oddávat páry stejného pohlaví zatím nemůžu, i když bych fakt chtěl). Výročí má ještě Václav Renč, jenž bude mít v listopadu 100. výročí narození.

Začíná mě něco napadat. Caesar přeci překročil Rubikon. A Václav Renč má krásné verše. Z nich se jistě vybere. Teď jsem narazil na jednu, která mi nalila krev do žil. O čem jiní píšou na 800 stranách, básník řekne pár řádky.

Hovor s nenarozeným

Ve člunku bezpečném jak rákosníček v sítí
tak tiše přebýváš a lačnost bytí
jen v lehkých poryvech se hlásí v tichu tvém
jak únorová země pod sněhem,
jak klíček pod hromádkou prsti zdviženou.

Ve člunku bezpečném jak ptačí domov vratký
se tiše kolébáš a vlahé oči matky,
tam do neznáma v sobě zahleděné,
jsou z téže látky jako bezejmenné
tvé dlouhé dny, jež hovoří jen s tmou.

Tvá matka! Němým ťukotem, tvým drobným jsoucnem
zajata celá, v pohřížení vroucném
už slyší dusot dní, jež po cestách,
té země cestách křivolakých jednou
tvůj život ponesou a k obzorům jej zvednou,
jež bolest její zná, i naděje, i strach.

Až vdechneš poprvé
vzduch země zkažený, a zvlněný
písněmi zvonů, hlasy žen a vichrů rameny,
až jasný pokřik dne ti tryskne do krve,
kéž srdce tvé jsouc dáno napospas
se z dobrých zřídel napije, jež vodou křestnou řinou
a z počátku a na všechen už čas
ať k nebi promlouvati začne řečí přímou!

Po svatbách ujedu tomu svému nenarozenému a jeho mamince na divadelní soustředění. Už se těším, až se jim vyznám pod májově zasněženou třešní!

Co milujeme, když milujeme

Gonzalo Rojas
(originál zde, hlasem nedávno zemřelého autora zde)

Co milujeme, když milujeme, můj Bože? Strašlivé světlo života
nebo světlo smrti? Co hledáme, co nalézáme, 
co máme na mysli pod slovem láska? Koho tím myslíme? 
Ženu s její hloubkou, jejími růžemi, jejími vulkány
nebo to rudé slunce mé zběsilé krve,
když do ní vstoupím až po kořen?

Nebo je to jen velká hra, ó Bože, a není žádné ženy
a žádného muže, je jen jedno tělo: to tvoje,
rozdělené do všech těch krásných hvězdiček na nebi, 
do těkajících tělísek viditelné věčnosti?

Umřu z toho, ó Bože, padnu v té válce,
v níž vylézají ze všech koutů a já jich nedokážu milovat
tři sta naráz, protože jsem souzený stále jedné,
té jedné, té jediné, kterou jsi mi přidělil tenkrát v ráji.

Paříž /15/

V našem putování po Paříži jsme spolu došli až k bráně hřbitova Pére Lachaise (poté, co jsme k ní hodinu předtím dojeli na kole). Byla to brána boční, spíš taková branka z ulice Réunion. Schody tam symbolicky mířily do nebe.

Jak už jsem jednou psal, jen jsme ty schody vyšli, z nebe nám přilétl plán hřbitova. Na takovém místě bylo snadné tomu uvěřit. Ovšem, jestli ten plán seslal náš anděl strážný, tak nám nepomohl, protože jsme od začátku bloudili.

Hledali jsme hrob Benjamina Constanta, protože tím by došlo k transcendentnímu propojení s Kadaní, ale zatím jsme našli náhodou jen hrob jakési hraběnky Mazarinové, rodiny Muratů a Samuela Hahnemanna, zakladatele homeopatie.

Cestou jsme šli kolem jakéhosi Poláka, který tesal čísi jméno zřejmě na nový hrob. Kolik asi stojí hrobové místo vedle Jima Morrisona, Victora Huga nebo Marcela Prousta?

Jak jsme tak bloudili, vyrostli nám před očima dvě nepřehlédnutelné hrobky. V jedné leží La Fontaine a v té druhé Molière.

Molière zemřel krátce po čtvrté repríze své poslední hry Zdravý nemocný, v níž hrál hlavní roli. Na jevišti dostal záchvat kašle a kašlal krev, ale odmítl přestat a dohrál hru až dokonce. Protože měl na sobě zelený oděv, od té doby se mezi herci říká, že jim zelená barva přináší neštěstí.

Molière nepřijal poslední svátosti, a tak neměl být pohřben na křesťanském hřbitově, ale jeho žena si vymohla pohřeb v noci na hřbitově sv. Eustacha. Kolovaly různé historky. Třeba ta, že farář od sv. Eustacha odmítl pohřbít hříšného komedianta do vysvěcené půdy a až když se král zeptal jak hluboko je vysvěcená a dostalo se mu odpovědi, že do 2,5 metru, nakázal mu vykopat prostě hlubší jámu. Kostem se pak nedostalo klidu, byly několikrát exhumovány a v roce 1817 údajně umístěny na hřbitov Pére Lachaise. Alespoň to tvrdil správce hřbitova Nicolas Frochot, který je prý získal spolu s ostatky La Fontaina. Je ale docela dost možné, že chtěl první správce nového hřbitova tomuto místu posledního odpočinku udělat reklamu.

Poklonil jsem se tedy možná kostem někoho jiného, někoho zcela bezvýznamného. Ale kdo je bezvýznamnější než komediant?

Mé dva životy

Věrušce

Hle, mám dva životy:
jeden si žiju sám
a v druhém – žiješ ty.
Ten první nestíhám,
s druhým mám trampoty,
a přesto rád je mám,
jsou to mé jistoty.

Óda na sukně (z Listů Amabedových)

Po těch pár posledních neveselých článcích bych měl radost ze začátku Velikonoc vyjádřit něčím příjemnějším. Mám totiž z jara za oknem opravdu dobrou náladu.

Hotentoti chodí zcela nazí: tato móda je zcela přirozená, nezdála se mi však ani slušná ani důmyslná. Hotentot je celkem nešťastník; nemá si více čeho přáti, neboť vidí svou Hotentotku z předu i ze zadu: kouzlo překážek mu chybí, není pro něho žádných dráždidel. Oděvy našich Indek, upravené k vyhrnování, svědčí o duchu mnohem vzdělanějším. Jsem přesvědčen, že moudrý Ind, jemuž vděčíme za vynalezení hry v šachy a vrchcáby, vymyslel též úpravu dam k našemu štěstí.

Brutalita včera a dnes (brzy ráno, teď odpoledne už jsme na sebe laskaví, večer uvidíme)

Zdeněk Barborka sestavil jednu báseň z krutostí Starého zákona. Nepamatuju si už název, ale co řádek, to ukrutnost, strohá, nebarokní ukrutnost. Kain zabil Abela, David zabil Uriáše,  aby mohl spát s jeho ženou, Jóab zabil Abnéra, Amnón znásilnil svou sestru Támar, Absolón zabil Amnóna – no, zpaměti toho moc dohromady nedám, ještěže jsem hrál Amnóna v Hellerově Bůh ví. Takových a podobných řádků byla v Barborkově básni celá řádka, několik stránek plných vražd, znásilnění a jiných brutalit.

V pátek jsem četl svoje básničky na Čajovém festivalu v Žatci, hlavně překlady, ale sem tam i něco vlastního. Největší úspěch jsem měl s Ringem volným, ten jsem četl, zatímco Věruška se červenala, dokonce dvakrát. Také jsem přečetl krátký epitaf za Jaromírem Hořcem. V sobotu jsme byli vedle té čajovny, kde se čtení konalo, v knihkupectví a tam jsem našel básnickou sbírku s názvem Dokumenty, autor Jaromír Hořec.

Když jsem to pak v sobotu odpoledne otevřel, docela vhodně jsem si před vigiliemi zabrečel. Ty básně totiž nejsou básně, oni jsou do té podoby jen upraveny, a jinak jsou to všechno dokumenty 20. století, protokoly, výpovědi, záznamy z výslechů, dopisy, deníky atd.

Jiříku, až jednou začneš učit dějepis na základní škole, rád bych se s tebou domluvil, že bychom s děckama z některé třídy udělali takové recitačně-dramatické vystoupení (hlavně tomu neříkejme tím strašným slovem projekt, i když pokud bys za to dostal příplatek, tak ustoupím) na základě těchto dvou děl (to Barborkovo snad získám přes jeho dceru Lucii, moji dávnou spolužačku). Když to budou zpaměti recitovat šesťáčci, získá to na síle. A vezmou si z toho víc než z hodin a ještě obohatí rodiče a možná že i další účastníky školních besídek.

Vy jste znám pod přezdívkou Železný Gustav?

Ano. Vězni mě nazývali Železný Gustav.

Vzpomínáte si na případ z podzimu 1939,
kdy byl zahrabán do země vykladač bible?

Ano. Jeden z nich byl zahrabán do země.
Byla vyhloubena jáma a on se do ní musel postavit
až po krk. Pak jámu zasypali.

A jak byl dál týrán?

Ostatní vězňové museli mu
vykonávat na hlavu svou potřebu.

Na čí příkaz?

Na můj příkaz. Tento způsob
byl v táboře Sachenhausen vyzkoušen častěji.

Vzpomínáte si, že byl na váš rozkaz zakopán do sněhu
šestnáctiletý mladík?
Ano, to se stalo.

Jak to s ním dopadlo?

Zemřel.

U každé básně je uveden vzadu v poznámkách zdroj. Zde jde o výpověď Gustava Sorgeho, z knihy SS v akci, str. 262. Jsou tam ale i mnohem děsivější obrazy a také lyričtější pasáže z dopisů či deníků.

Teplouš nad hrobem své platonické lásky

Mám rád teplouše a teplouši mají snad rádi mě. Někdy třeba až moc, což jim nezazlívám. Hranice určila příroda. Třeba až umřu, budu některému stát za básničku jako stál Moses Jackson za básničku A. E. Housmanovi.

(je uvedena pod jeho jménem přímo na wikipedii)

Protože jsem tě měl rád
víc, než se na přátele patří,
vzbouřil ses a já slíbil,
že už tě nebudu chtít spatřit.

Mezi námi stál celý svět,
ty jsi se rozletěl a já se stáh';
Sbohem, řekl jsi, zapomeň na mě.
Jistě, řekl jsem, neměj strach.

Teď, když se hlávky jetele
tam, kde máš hrob, boří do písku,
a žádný jiný květ tu neruší
zelený záhon trojlístků,

zastav se u toho kamene,
nad nímž by puklo srdce milencovo,
a věz, že ten, kdo tě miloval,
jen zázrakem dodržel své slovo.