20. února 2010

Co dělati a čeho nechati


Jak čtenáři soběpisníku vědí, nikdy jsem nic, krom několika slepých uliček, neobjevil. S neutuchající poctou se skláním před objevem původního umístění hrobky Jana Hasištejnského z Lobkovic, o kterém jsem od Lukyho věděl mezi prvními. Moc mu držím palce, aby tyhle objevy pokračovaly a věřím, že jeden z největších, který pronikne i do učebnic, by mohl přijít už zanedlouho.

Já jsem zatím objevil další slepou uličku. Už jsem se tu naparoval, že jsem přeložil jednu latinskou báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic do angličtiny, a musím to poplácání po rameni zopakovat, protože ji zatím z wikipedie nikdo nesundal. No, a malým pátráním jsem zjistil, že první dva verše tohoto epitafu použil slavný malíř Bernard (Bernaert) van Orley (1488 – 1541), přezdívaný „nizozemský Rafael“, na rytině s portrétem Cesara Borgii. Rytinu jsem neviděl ani nevím, kde je schovaná. Pátraní zatím končí, ale třeba se ze slepé uličky jednou vynoří nějaký další objev.

Že Bohuslavem nekončí sláva rodu Hasištejnů, o tom zase mohu podat svědectví z knížky Sixta z Ottersdorfu O pokoření stavu městského léta 1547. Kdybych si o tom četl ještě jako učitel, určitě bych to při probírání vlády Ferdinanda I. nezamlčel.

Sám jediný Šebestián Hasištejnský nespravedlivým těm a takovým zápisům se zepřel. Neb když král k němu jako i k jiným osoby jisté vyslal, aby mu hor nějakých stříbrných postoupil a zápis na ně učinil, pakli by toho neučinil, že by v trestání hrozné upadnouti musel, on těm poslům toto za odpověď dal: Že se jest on na vzdělání těch hor stříbrných, chtěje je tudy vyzdvihnouti, u svých dobrých pánů a přátel v znamenité summy vzdlužiti musil a tak až posavad jim dluhův svých nezaplatil a sum takových jemu půjčených zase ještě nenavrátil. Pak kdyby králi měl těch hor postoupiti, musel by své všecky dobré pány a přátely v tom zavésti a než by to učinil a tím za jejich dobrodiní se oplatil, že by raději hrdlo ztratil. A protož aby králi Jeho Mti toto od něho oznámili, že jest se on králi na milost i na nemilost dal, podle kteréhožto dání král má moc, jestliže mu chce statek i hrdlo odníti, že to může dobře, jakožto ten, kterýž ho v svém vězení a moci má, učiniti. Neb on že jemu těch hor nijakž dáti nemůže ani postoupiti nemíní. Král nemoha na něm nic míti a vida jeho stálost, musil ho tak při tom zanechati. Jiní pak všickni rozličnými pohrůžkami co do nějakého saku vehnáni jsouce… se podrobili.

Budiž nám Šebestián Hasištejnský vzorem.

19. února 2010

Lidičky, to je na světě floskulí!


Časopis A2 přináší v čerstvém vydání anketu Stereotypy a klišé současné kultury. Na anketu odpovídají rozličné osobnosti a je to velmi podnětné čtení. Nejvíc mě oslovil příspěvek bohemisty Petra Šimáka, a protože mi mluví přímo z duše, tu ho máte:

Vynikající ukázkou myšlenkové floskule je touha takzvaných, a většinou samozvaných, intelektuálů měnit svými slovy svět. Precizní myšlenková analýza konkrétního problému, jediný způsob, jak může někdo slovy komentovat svět, je zaměňována za všeobecná, tedy bezcenná tvrzení. „Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni,“ všímá si pravidelný produktor takových tezí, socioložka Šiklová. Nic konkrétního neuvádí, navíc opomíjí fakt, že korupce patří k demokracii a demokracie bez ní není myslitelná (podobně je na tom lobby). „Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály,“ pokračuje statečně dál. Pro koho tyto věty píše? Člověk zvyklý přemýšlet to ví i bez paní Šiklové, kdo se o to nepokoušel, považuje to za zbytečné fňukání intelektuálů – a v tom má v posledku pravdu. „Úředníků vesele přibývá, země se úspěšně zadlužuje, blbost jen kvete,“ říká další specialista na plýtvání slovy Lubomír Martínek. „Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne,“ píše ve svém známém článku o školství Petr Piťha. Je poctivé si přiznat, že desetiletý školák řídící na počítači ekonomiku svého mikrostátu plus jeho vojenské akce neblbne, ba naopak. Místo odkazu na jednu studii, která by takovou absurditu tvrdila, se autor odvolává na každého demografa. „Tato doba jde z hlediska mravnosti strmě dolů, bratři a sestry!“ slyšel jsem jednou kázat opata strahovského kláštera. Zřejmě zná dobu, ve které šla mravnost naopak strmě nahoru. Také lituji, že jsem se nenarodil právě v ní. Užívání floskulí je odporná záležitost a nenávidí ji i všichni ti blbí, nemravní a zkorumpovaní lidé z ulice; proto se teze tohoto charakteru míjí účinkem: ony chtějí něco změnit, ale ukazují celé společnosti, že intelektuál je někdo, kdo jí nemá co dát.

Úžasně s tímto názorem pak souzní příspěvek lingvisty Dominika Lukeše, který se trefuje právě do potíračů floskulí, které považuje za jeden z charakteristických projevů jazyka, jež využíval už Homér. A vzkazuje floskulobijcům:

... čím větší puristická fňukna, tím méně toho o jazyce, který by tak ráda čistila, ví.

Geolog Václav Cílek mi zase povzdechem nad nadměrným používáním zdrobnělin připomněl, jak mi trhá uši používání slova lidičky místo lidí. Sám občas na divadle používám moravské oslovení děcka, ale, aniž bych chtěl být fňukna, človíčka, který řekne, že „tam byli samý fajn lidičky“, bych nejradši kopnul do zadničky.

Severočeské derby na obzoru


Kadaň porazila Tábor 5:2, tedy jsme si s Pavlíkem vklady do banku zase odnesli domů, i když nám oběma chyběly k výhře jen dvě branky. Všiml jsem si jedné věci, a to že jsme ve všech třech domácích zápasech v jednu chvíli prohrávali 1:2 a pak jsme ten výsledek zvrátili, což je pro diváky moc příjemný průběh.

Zůstal jsem divákem naivním a nepodlehl jsem mínění některých fanoušků z okolí, kteří i přes klobásu a pivo zdarma a kadaňského černouška Erika tvrdili, že je to zaplacené. V neděli a v pondělí hrajeme v Ústí, ve čtvrtek a v pátek doma, tak zase půjdu a budu věřit slovům manažera Franty Wágnera:

„Musíme bojovat, nemáme co ztratit. Myslím si, že je to pro kluky výhoda. Teď se mohou akorát ukázat a tím si otevřít vrata své kariéry.“

Slováci dnes porazili mistry světa z Ruska, tak proč by Kadaň nemohla mít šanci s Ústím.

18. února 2010

Vše bolí. ! Ne!


Ve výroční den, kdy se před 130 lety narodil Otakar Theer, básník český, tedy 16. února, teprve pozdě večer jsem si objednal v jednom antikvariátu jeho Úzkosti a naděje v prvním vydání z roku 1911. Přišly dnes ráno, tak jsem se začetl. V knize je pěkné perem vyvedené věnování ze 7. XII. 1919:

Upřímné Duši – nezištná Mysl.

U básně Vše bolí je připsán vykřičník a za ním dodáno Ne! přesně tak, jak je to v názvu článku. Nevím, zda chtěl dárce upozornit na to, že tato báseň (pro něj?) neplatí či že ji obdarovaný (-á) nemá číst. Ovšem právě ji vám tu přepíšu, nejen proto, že je krátká, ale líbí se mi asi nejvíc, spolu s tou, kterou jsem si přečetl z pozůstalosti právě před dvěma dny. Zárověň pěkně naváže na tu poslední anglickou renesanční elegii.

Vše bolí dnes, i dlaň, jež hladit chtěla,
i pozdních květů vůně rozechvělá,

stín, který zhasnul, světlo, které vzplálo,
slib sladký líčka, jež se pousmálo,

ať hlas se ozve kolem kterýkoli,
ať kniha promluví, ať tón: vše bolí...

Ó, v chvíli takovou stát kdes na Finisterrae,
snů oceán kde v dál stře vlny šeré,

a hledět za lodí, jež rychlá jako kopí,
se ani neztroskotá, ani nepotopí!

17. února 2010

Sázka na hokej


Pro nás v Kadani nebude kupodivu nejdůležitější hokejovou událostí zítřka olympijský mač se Slovenskem, který začne v šest ráno, ale jeden ze tří rozhodujících zápasů play-off I. ligy, který začíná v šest večer. Na ledovou plochu kadaňského stadionu nastoupí domácí SK proti HC Tábor.

Byli jsme s Věruškou na obou utkáních v Kadani, v pátek a v sobotu. V ceně lístku byla klobása a pivo. Kadaň pokaždé prohrávala 2:1 a nakonec vyhrála. Za dva dny padlo 17 gólů, takže bylo opravdu na co koukat. Byl jsem na hokeji po osmi letech a ta atmosféra si mě podmanila. Protože nám při druhém utkání dělal společnost kromě Píďana i Kočus, hráč kadaňského „béčka“, podívali jsme se o přestávce i do prostoru šaten. Tam je atmosféra trochu míň voňavá, ale aspoň jsme si potěžkali betony a prohlédli si retro dresy Kadaně z doby, kde jsem na hokej chodil jako puberťák.

V pondělí a úterý se hrálo v Táboře a v obou případech jsme prohráli. Takže je na řadě poslední, rozhodující zápas. Provokativní jazyky tvrdí, že to je všechno domluvené, aby byly kšefty. V každém městě mají dvakrát vyprodaný stadion a větší tržby. V týmech hrají hokejisti z cizích měst, takže nefunguje ani lokálpatriotismus. Proti tomu můžu říct jen to, že klobása a pivo jsou v Kadani zdarma a že černošský brankář Erik Štěrba je rozený Kadaňák.


Tak uvidíme. Já to zítra tipuju na 5:4 pro nás a dávám do banku 50,-Kč. Kdo je ochoten dát do banku to samé a nechce chodit do tipsportu, nechť si tipne v komentáři. Kdo tipne přesně, získává bank. Zítra se tam sejdeme.

16. února 2010

Loutna a mezzosoprán



V neděli jsme byli na koncertě v kostele Stětí sv. Jana. Loutna a mezzosoprán, Jindřich Macek a Pavla Fendrichová, překrásná hudba a kouzelný zpěv. Nelze to tlumočit, ale milostná atmosféra moravských písní ve zpracování Leoše Janáčka se nádherně doplňovala s nostalgickou náladou anglických renesančních melodií a textů.

Když jsem si hledal tu nejznámější z anglických skladeb, Lachrimae pavane od Johna Dowlanda, říkal jsem si, že bych ji mohl přeložit jako překvapení pro Pavlu, která, jak jsem se dozvěděl, již pár dní patří ke čtenářské obci soběpisníku. Jenže... je to peklo! Jak nemám hudební sluch, nedokážu si srovnat noty a představit si, jak by se to dalo česky zazpívat. Nejde totiž o slabiky, ale o frázování, a to se ukázalo jako pro mě nepřekonatelné úskalí. Nechám to tedy ve stavu nesourodé básně. A Pavlu poprosím, ať to radši nepokouší a nezkouší to zpívat nebo si o mě změní mínění. Kdo by si chtěl písničku poslechnout a přečíst v originále, stačí kliknout sem.


Slzy, tečte na mou tvář!
Zpátky se nelze navrátit.
S noční černí se rozlil kalamář,
já musím smutný žít.

Světlo, nesviť na můj žal!
Žádná noc není temná dost
pro toho, jenž svůj osud oplakal
a žije světla prost.

Nikdo mi mé hoře nezlehčí,
vrátí se vždy zpět;
Tisíce slz a mráz /:mých zimních dní:/,
mě zbavil radostí.

Z věže nejvyšší blaženosti
čekal mě jen pád
a strach a sten a bol /:mi zbývá jen:/,
když už naděje je pryč.

/:Slyšte! Stíny, které v temnu dlí
nocí jako dnem;
šťastné duše jsou v předpeklí,
že svět jim je jen snem.:/


Kajetán




15. února 2010

Piket


Před devíti lety jsme s lounským divadlem FRAK měli premiéru hry Zámek ve Švédsku Francoise Saganové. Byla to krásná hra, autorčina dramatická prvotina. Hrál jsem Huga, majitele zámku, který se mezi vyšňořenými postavami v kostýmech z doby Ludvíka XIV. objeví v zablácených montérkách a jehož první věta na jevišti je: „Viděla můj traktor?“ Můj velký sen je se s Navenkem někdy vrátit k Saganové, která zemřela v prvním roce existence divadla, hrou Někdy i housle, kterou jsme už s FRAKem nedokončili.

Měl jsem ještě jeden sen, ale ten jsem si díky Věrušce nedávno splnil. V Zámku ve Švédsku jsem jako Hugo hrával s manželkou Eleonorou piket. Nevěděli jsme, jak se hraje, a tak jsme prostě hráli větší bere, ale ani to mnohdy neplatilo, protože jsme se soustředili spíš na text než na štychy. Od té doby jsem si sliboval, že se někdy piket naučím.

Uběhlo devět dlouhých let. Teď už mám za sebou třetí partii piketu a musím říct, že mě baví nejen proto, že jsem pokaždé vyhrál a včera poprvé dosáhl repiquet, což je nejvyšší možný bodový zisk. Věruška pokaždé nad listem usíná a hlava jí padá do talonu, ale to není nudou, nýbrž ospalostí. Vždycky stihne čestně prohrát. Jen si trošku nedovedu představit, jak by se piket mohl hrát na tom divadle, protože je docela složitý na hlášení i následné vynášení. Každopádně, na případnou reprízu Zámku ve Švédsku jsem připraven.

Piket je hra pro dva, a tak už nikoho přibrat nemůžeme, ale hledáme pár, s nímž bychom se naučili taroky, na které doma máme karty, ale ještě jsme je neměli s kým zkusit.

14. února 2010

Petice za čepice


Všimli jste si někdy nesmysleného číslování míst k sezní v kupé českých vlaků? Tuším, že na jedné straně končí čísla vždy lichými číslovkami, ovšem v tomto pořadí: 1 - 3 - 7 - 5; a na druhé jsou sudé v pořadí: 2 - 8 - 4 - 6. Neuvěřitelné, nevysvětlitelé (jako jinoch jsem se optal asi tuctu průvodčích, nikdo nevěděl, jen jeden sdělil pohotově, že to bylo už za Hitlera). Nikdy jsem si to nevyfotil, ale budu muset, protože v Českých drahách se dějí neuvěřitelné věci a hlavně: neuvěřitelně chvatně. Už od 1. března vstoupí v platnost nová vnitřní pravidla, proti kterým jsem se rozhodl bojovat.

Přidejte svůj podpis pod PETICI.