17. října 2009

Dvůr Hubenov a Vlasta Burian?


Využil jsem pozvání, abych se za město spolu s našimi úředníky zúčastnil Konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezka na téma Kláštery a jejich využití v dnešní době. Byla v Klatovech. Z přednášek mě zaujaly ty o slánském klášteře bosých karmelitánů (bývalém františkánském), o tom v Mariánské Týnici, a o trapistickém klášteře v Novém Dvoře. A samozřejmě i přednáška našeho starosty o našem Františkánu. Mimořádná byla i návštěva jezuitského kostela sv. Ignáce.

Jeden ze slánských bosých karmelitánů se zůčastnil 1. ročníku Kirwitzerových dnů, v Mariánské Týnici jsme se už byli podívat, a tak tu v několika článcích utrousím něco jen o dalších zajímavostech. Tady je první.


Cestou do Plzně, kterou mám zbrázděnou bez přehánění tisíckrát, mi Píďan, vdějezpytu samozřejmě diletant, řekl, že hospodářský dvůr, kolem kterého jsme v tu chvíli jeli, patřil Vlastovi Burianovi a že si ho tam vždycky představuje, když jede kolem. Poklepal jsem si na hlavu. Na přednášce o plaském klášteře jsem ho poznal na jedné staré kresbě a zjistil, že se jmenuje Hubenov a že byl postaven podle plánu Santiniho a Dienzenhofera. V tu chvíli jsem nevěděl, co je větší ostuda nevědět. Pořád jsem ale pochyboval o té verzi s Burianem. Zapsal jsem si to a na zpáteční cestě, když jsme jeli kolem něj, tak i starosta říkal, že mu při té přednášce někdo tuhle verzi potvrdil. Na internetu jsem o spojení zdejšího dvora s Vlastou Burianem narazil jen v jedné diskuzi, v žádném jiném článku ne, a tak jsem dosud podezřívavý. Nejde náhodou o městskou legendu? A nebo, nedej bóže, o moderní mýtus?

14. října 2009

Śkola RK



Školu Jana Amose Komenského nebo Tomáše Garrigue Masaryka mají v každém druhém městě. A je to dobře. Škola Rudolfa Koblice je jediná na světě. A je tady v Kadani. Standa Hakl hezky řekl, že Ruda neoslnil celý svět, ale proslunil životy těch, kteří se s ním setkali. A já dodávám, že to můžeme posílat dál.


Sešla se zase po čase Verumka.


Nevím, jestli tohle zátiší s nástroji (a tedy i Rudovým pianem) bylo v plánu, ale krásně tam straší ten odpakovej koš.

A taky se sešla část naší, tedy Rudovy poslední, třídy a pan Vlasák nás blejsknul s Oldou Bylinou, Honzou Panským a „malým“ Rudíkem.

13. října 2009

Stopem do Itálie - den pátý


Nechte mě si myslet, že už netrpělivě čekáte na pokračování naší cesty po Itálii. Tak jo, tady je.


Skončili jsme ve vlaku. Vlaky mají na Sicílii a v jižní Itálii jednu nevýhodu, mají látková sedadla a jejich opěradla jsou propocená litry potu všech možných existencí. A tak jste nuceni pořád koukat z okýnka. Naštěstí je co očumovat.


Po těch výhledech na pláže jsme si uvědomili, že jsme na Sicílii nesmočili ani palce u nohy. A protože jsme měli lístek až za messinskou úžinu, byl další plán jasný. Moře! Ještě předtím ale byla mezistanice v Messině, kde jsme měli přesednout na trajekt. Zeptali jsme se na stanici, kolik je času . Hodina. A jak daleko je to do centra? Půl hodiny. To je akorát!





Katedrála je sice po pár zemětřeseních znovupostavená, ale pořád má kouzlo. Je tam pohřben Konrád, poslední Štauf na německém trůně.


Konrád Nekonrád, trajekt volá. Ještě tenhle obří fíkus a rychle do přístavu.


Jenže průšvih. Pět minut do odjezdu a ono je tu pět trajektů a žádné označení, který je ten náš. Tak jsme nastoupili do prvního.


A čekali jsme. Lodě odplouvali a připlouvali a my jsme čekali. Naštěstí byla jistota, že někdy odjet musíme. Asi za tři čtvrtě hodiny se objevil náš kapitán.


A tak jsme vyrazili. Panenka Marie to tentokrát měla celkem na háku...

... a Věruška taky.


Plavili jsme se proti přísloví: z Charybdy (vlevo) do Skylly (vpravo).


Přesněji do Villa San Giovanni, kde jsme plánovali stopovat na dálnici. A stopovali jsme. S Brďou jsme jednou u Balatonu stopovali dvě hodiny. Několikrát jsem se k tomuto rekordu přiblížil, ale na Svatého Jana kalábrijského nezapomenu. Stopovali jsme tam čtyři hodiny, vystřídali asi tři místa, stopovali i po tmě a nic. Museli jsme zpátky na nádraží a najít poslední vlak někam na sever k moři. Zbylou hodinu času jsme se rozhodli propít. Dali jsme si v baru za rohem pivo a limonádu a jeden Ital, co se mu Věruška líbila, nás pozval na negroni.


A kam jsme v noci dojeli, to se dozvíte příště.

Amant


Amantem nazývá se člověk, který se zamiloval a tomu věří, ať je to pravda čili nic. Nejzkušenější druh amantů jsou vojáci a policajti, a jejich amanticemi jsou kuchařky, chůvy a děvečky. Řeknou-li dva, že se sejdou, jmenuje se to randez-vous a jest to obyčejně za vraty, nebo za onoho času u kašny. Tam sobě povídají, jak se mají rádi, dávají sobě pusy, čili hubičky, objímají se kolem krku a p. Takovou měrou se to děje, pokud amant neodmašíruje do jiné posádky. To-li se stane, nastoupí na jeho místo jiný milovník, aby těšil zarmoucené srdce opuštěné bohyně. - U jiných amantů, nevojáků, děje se vše podobným spůsobem s menšími či většími úchylkami.
Encyklopedie humoru a vtipu, 1888

11. října 2009

Amorův arsenál


Když jsem byl mlád, bylo líp:
Amor obcházel náš svět
a než vyňal z toulce šíp,
bylo o čem přemýšlet.

V tomhle novém století
Amor vládne internetem
a své mladé oběti
kosí rovnou kulometem.