Victor Borge

Neznal jsem ho. Narodil se před sto lety v Kodani. A po zhlédnutí tohoto snímku žasnu, jak se dá na koncertě vážný muziky vést dialog s diváky. Pro neznalé angličtiny alespoň pár průpovídek (které ovšem nejsou obsaženy v tom klipu, tam jsou lepší tou svou interaktivností):

Rozdíl mezi houslemi a violou je, že viola hoří déle.

Leonard Bernstein má zásluhu i v tom, že vysvětlil hudbu Igora Stravinského… Igoru Stravinskému.

Giuseppe Verdi, vlastně Pepa Zelený.

Jednou odpoledne, když mi byly čtyři roky, přišel otec domů a našel mě, jak přikládám do ohně v krbu. Pěkně ho to tenkrát dopálilo, protože jsme doma krb neměli.

Jsou tři Bachové, Johann, Sebastian a Offen.

Při příležitosti 150. výročí Beethovenovi smrti vám zahraji jednu skladbu od Debussyho. Nehraji Beethovena moc dobře, ale Debussyho hraji ještě hůř a to by Beethovena jistě potěšilo.

Globální oteplování

Včera dávali Zkrocenou horu. Ani jsem nevěděl, kolik cen tenhle film vyhrál. Už podle plakátu jsem ale o něj moc nestál, protože mi připomněl takový ty klasický Redfordovky á la Tudy teče řeka nebo Zaříkávač koní, a ty já nikdy nemusel. Trochu jsem byl ale zvědavej, tak jsem se po očku díval. Nakonec mě to nezklamalo (tedy můj odhad), byl to slaďák v kovbojskejch kloboucích a moc jsem nepochopil, co na něm bylo tak úchvatnýho, že by měl vyhrát nejvíc cen v historii filmu. Ani jsem ho neměl sílu dokoukat.

Ovšem ještě míň chápu, že italský televizi stálo za to vystříhat teplý scény. Diváci pak prej ani nechápali děj (i když asi nebylo těžký si to domyslet, to spíš italský diváci nechápou homosexualitu – a to je jedno s druhym, jaký senatus, taký populus, zvlášť ten Romanus).

Z italský Padovy přijede do Kadaně skupina Greenhouse Effect, mají docela dobrou muziku. 30. března v Kadani odstartujou svoje zaalpský turné – pak jedou do Žiliny, Rigy a Klajpedy.

A když jsme u skleníkového efektu, ten souvisí s globálním oteplováním, takže tady je zase jedna teplá písnička od skupiny Nightwork. Asi jste se všimli, že vedle je nová anketa. Ne, nemůžu si zjistit, jak jste hlasovali, buďte svobodní jako Jiřík a Markétka, kteří se už ke své trojce přiznali (ale o těch jsem to už věděl:).

Motolice a plankton

Vzpomínáte si na knihu Sobecký gen od Richarda Dawkinse? A na jeho teorii o přežití genu? Gen hýbe přírodou tak, aby on přežil – jakkoli. Vlastně si gen přírodu vyrobil, aby měl kde přežít. A člověk je jen vrcholek dokonalosti prostředí pro přežití genu.

Jaroslav Petr, nejvýznamnější host loňských (už!) Kirwitzerových dní, shrnul nejnovější poznatky o chování parazita, konkrátně motolice, v tělech svých hostitelů. Motolice se množí v tělech ptáků, líhne a zraje v tělech plžů a svůj střední věk prožívá v mozku ryb. Aby se z ptáka dostala k plžovi, to je celkem jednoduchý – vybrala si ptáka vodního a v něm jeho trávicí trakt. Tudy se do vody snese akrobatickým skokem obalená do měkkého pláště, kterej tvoří pochoutku pro místního plže. V něm si motolice pochutnává na pohlavních orgánech, takže plžovi znemožní rozmnožování, ale jinak mu nic nechybí. Když už to našeho cizopasníka přestane bavit, ukončí vztah s plžem a nalepí se na žábry jednoho druhu ryb. Odtud se přemístí do mozku, v němž naruší komunikaci mezi neurony a vyvolá agresivní chování svého hostitele. Ten sice neví, proč je naštvanej, ale hrozně ho to nutí vyskakovat nad hladinu. Tam ho zmerčí pták a slupne ho jak malinu. Ve střevě toho ptáka se pak motolice rozmnoží a stráví příjemnou penzi.

Začínám pochybovat o tom, zda je člověk tím shora uvedeným vrcholem dokonalosti přírody. Zda to náhodou nejsou ty armády cizopasníků, který máme od střev až po mozek.

Rok Vola

O půlnoci jsem si ani nepřipil, a tak se zříkám i novoročního projevu. Mám ještě Vánoce, četl jsem si Demlův Štědrý den a tohle se mi líbilo:

Proč myrhu nesou Mudrci, když Spasitel se zrodil?
z nás každý na daru tom má svůj skrytý podíl:

Neb Láska, Božské nemluvně, jest ohrožena zimou,
Lstí krvelačných Herodů a mnohou zlobou jinou;

My víme však, že naposled i sama Smrt se skosí
Tam, kde lidská rostlina se Krví Páně rosí!

Jinak Slováci mají Euro, v Bangkoku začal rok Vola a vyhořela tam hospoda, jeden námořník na Floridě spadl přes palubu, prezident Klaus vyzval k pomoci chudým, ateisti se zlobí, že se Obama bude v inaugurační řeči doprošovat o pomoc Boží, Izrael a Hamas dělají, co se od nich čeká, v Coloradu přinesl někdo do banky vánoční balíčky, v nichž byly bomby, Wikipedie už má šest melounů v kapse, takže zase může rok fungovat zadarmo, jinak se nic zvláštního neděje. A tak sobě i vám přeju do toho našeho roku Vola tuhle poučku z buddhistické sbírky průpovědí správného života Dhammapadam:

Jako bys bublinu viděl, jak kdybys zřel nějakou vidinu,
jestliže člověk se na svět tak dívá, král smrti ho nespatří.

Epigram na Stalina

Protože jsem se sem téměř od založení soběpisníku snažil přispívat svými překladatelskými pokusy, rád bych starý rok ukončil jedním z nich. Nebude to žádný sonet od Pessoy, kterého nakonec nepoznala ani Terezka a od kterého jsem se nakonec rozhodl postupně přeložit jednu delší poému. Bude to vlastně aktuální báseň na Josifa Vissarionoviče Stalina, třetího největšího Rusa. Složil ji Osip Mandelštam v roce 1933 a někdy se jí přezdívá rýmovaný rozsudek smrti. Osip Mandelštam byl po krátkém čase zatčen a poslán do vyhnanství, i když GULAGu byl ušetřen. Při druhém zatčení po pár letech už ale opravdu o život přišel. Bylo to před 70 lety 27. prosince 1938, podle starého kalendáře 3. ledna 1939, a tedy v průměru dneska na Silvestra.

První český překlad této básně byl publikován před pěti lety a jeho autorem je Václav Daněk. Není špatný, ale měl jsem prostě chuť přeložit to jinak (a tentokrát myslím, že i blíže originálu). Pro srovnání tedy přináším jak originál, tak konkurenční překlad.

Мы живем, под собою не чуя страны,

Наши речи за десять шагов не слышны,

А где хватит на полразговорца,

Там припомнят кремлёвского горца.

Его толстые пальцы, как черви, жирны,

А слова, как пудовые гири, верны,

Тараканьи смеются усища,

И сияют его голенища.

А вокруг него сброд тонкошеих вождей,

Он играет услугами полулюдей.

Кто свистит, кто мяучит, кто хнычет,

Он один лишь бабачит и тычет,

Как подкову, кует за указом указ:

Кому в пах, кому в лоб, кому в бровь, кому в глаз.

Что ни казнь у него - то малина

И широкая грудь осетина.

Ноябрь 1933

Václav Daněk:

Žijeme a necítíme pod nohama zemi,

na pár kroků nic z našich slov slyšet není,

a kde ješte zbývá vůle na kus řeči,

kremelského Kavkazana věnčí.

Jeho tlusté prsty jsou jak mouční červi,

slova – činky, od nichž se ti neuleví.

Smějavé jsou jeho švábí fousy,

v plném lesku holínky se nosí.

Tlupa krátkokrkých vůdcu se v něm vidí,

on se baví službičkami pololidí.

Tamten píská, mňouká, tamten vzlyká,

on sám hřímá jen a podotýká.

Za výnosem výnos jak perlíkem vtlouká –

těm do čela a těm pod nos, do slabin či oka.

Tu poprava je, a tam veselice

a široká náruč Osetince.

Listopad 1933

J-Lo-Mour:

Necítíme zemi pod nohama a přesto žijeme,

kříčíme a o pár kroků dál nás mají za němé,

a když hodíme kus řeči na cestě do práce,

je u toho vždy taky ten horal z paláce.

Jeho prsty jsou vypasené jak larvy potemníka

a slova přesná jako váhy carského lékárníka,

šváby jeho knírů se kroutí úsměvem

a holinky mu září a ladí s oděvem.

Okolo něj se kupí pohlavárů sbory,

s nimiž si hraje jen jako s polotvory.

Kdo svištět, kdo mňoukat, kdo kňučet bude,

on jediný si bičem rozkazů vydobude,

a bude švihat před sebe za sebe napříč stranou:

do slabin, do hlavy, oči a zuby půjdou jednou ranou.

Tenhle se vzepřel? Toť malina

pro širokou hruď Gruzína.

Listopad 1933

Pozdrav do Kadaně

Včera jsem cestou do Loun na Masarykáči sehnal knížku, kterou už dlouho marně hledám po všech čertech. Je to Adolf od Benjamina Constanta (1767 – 1830), francouzského politika, který se narodil ve Švýcarsku a prožil život plný vášnivých vzplanutí a trpného ochlazování vztahu vůči různým ženám. Z jeho díle žije jen Adolf, ovšem patří zřejmě mezi základy francouszkého románu. Josef Pospíšil píše v předmluvě:

Constantův Adolf, který patří k nejznámějším knihám světové literatury, je klasickým klasickým dílem v oboru psychologického románu.

Mám pro vás připravenou už řádku zajímavých citátů, protože, jak Constant píše v úvodu, „mí čtenáři hovořili o sobě tak, jako by sami někdy byli v postavení mého hrdiny“ a protože píše o tom, jak Adolf vzplál k ženě, která se do něj zamilovala naplno a nemůže bez něho žít, kdežto jeho cit po čase ochladl, myslím, že si tohle zažila či zažívá i spousta čtenářů soběpisníku.

Ale tuhle pasáž z 82. stránky si pro sebe nechat nemůžu a posílám ji ze svého rodiště do svého bydliště jako péefko:

Usadili jsme se v Kadani, v malém městě v Čechách. Říkal jsem si vždy znovu, že když jsem převzal odpovědnost za Eleonořin osud, nesmím dopustit , aby trpěla. Dokázal jsem se přemoci, uzavřel jsem ve svém nitru všechny sebemenší známky nespokojenosti a všechny zdroje mého ducha byly zaměstnány vytvořením strojeného veselí, které by mohlo zastřít můj hluboký žal... Jsme tvorové nestálí do té míry, že city, které předstíráme, začneme nakonec zakoušet.

Osud jednoho druhu

Před pár dny jsem na wikipedii zaznamenal článek o vakovlkovi. Říkalo se mu tasmánský tygr, ale před 200 lety, kdy byl poprvé popsaný, byl pokřtěn jako vačice psohlavá. Chytili ho tenkrát do pasti s klokaním masem, která ho zranila tak, že při převozu do Británie chcípnul. V následujícím století jej evropští přistěhovalci v přírodě úplně vyvraždili a když v roce 1936 chcípnul poslední známý kus v zoologický, bylo po druhu. 

Tenhle obrázek přinesl v roce 1808 časopis Linneanské společnosti, tak si myslím, že si tenhle vačnatec, co se podobá předkem trochu hyeně a zadkem tygrovi, zaslouží, abych ho na soběpisníku v posledních hodinách tohohle roku taky vzpomněl. 

Letop8čet

Dneska byl krásnej fejeton Martina Komárka v Mladý frontě o osmičkových výročích. Když ho srovnám s tím v Lidovkách od Ludvíka Vaculíka, kterýmu tak trochu dochází literární dech, je to závan svěžího vzduchu. Stojí to za přečtení.

„Každý má nějaké osobní kouzlo, zaříkávadlo, všichni hledáme jako v té reklamě svá šťastná čísla. Měl jsem přítele, který, kdykoliv si dal mikinu s obrázkem Barta Simpsona naruby, sbalil novou dívku. Poslední dobou chodí v mikině naruby pořád,“ stojí na začátku jako úvod k tomu, že se od roku 1968 nestalo v letech s osmičkou na konci vůbec nic zvláštního… A závěr?

Onen přítel, který nosí mikiny naruby a pořád věří svému kouzlu, říká: „No dobře, žádnou jsem sice dneska nesbalil, ale určitě jsem potkal krasavici, která se do mě zamilovala. Jen se to bála říct. Však ono se to v budoucnosti okotí!“ Co se takhle může okotit nám? Při typickém českém štěstí jediná věc: Návrat komunistů k výkonné moci v krajských vládách.

Jiřík krásně upozornil, jak že se taky může uvažovat o třetí příčce Stalina v ruskym hlasování o národních hrdinech. Na druhym místě skončil Čechům poměrně neznámý premiér Stolypin, kterej měl začátkem století s komunistama a podobnejma živlama těžkej konflikt a na tři tisíce jich nechal pochytat a odsoudit k smrti. Oprátce se tehdy říkalo Stolypinova kravata. Tak snad jen ten Alexandr Něvský jako symbol ruského nacionalismu je docela v pohodě. Kdybych volil já, bylo by pořadí následovný: 1. Čurila Plenkovič 2. Mrazík a 3. Odvážná školačka.

Krize, ananasy a baletka pro instalatéry

Dneska nás ráno z Velichovek odvezl starosta. Říkal, že v okolí lázní vznikly tři velký golfový areály a že neví, co s tím budou teď v krizi dělat. V tý souvilosti mě pak zaujal rozhovor v Mladý frontě se sociologem Ivo Možným. Nedávno z jeho knížky dělala Věruška rešerši, tak jsem koukal, že tam nečtou jen samý nudný patrony. Je to takový milý poselství pro rok, kdy nás čeká krize. Pár tezí, které mě zaujaly:

Vždyť i ten chudý český penzista si občas koupí ananas.

Když se dívám na svá vnoučata, která se rozmýšlejí, jestli mají jet na semestr do Španělska, či do Irska, říkám si: Tahle lehkost bytí vás, miláčkové, moc neotuží! Ještě uvidíme, s čím se má vnoučata budou muset jednou potýkat. Života je v nich na rozdávání.

V Holandsku jsem slyšel: Chudoba není problém chudých, jejich problémem je přežít. Je to problém bohatých. Ti to buď pochopí, nebo přijde nějaký Lenin s jednoduchým řešením.

…lidé jsou jako olivy: teprve drceni vydávají ze sebe to nejlepší. Tož, jak jsem za ten svůj dlouhý život viděl, jak u koho: někteří se také pokřiví. Kteří jsou kteří byla vždycky báječná podívaná. Jedna z věcí, co jsme se za těch dvacet let nenaučili, je umění usmívat se na sebe. Budeme k tomu mít příležitost.

V Hradci Králové jsme byli v Galerii moderního umění. Jsou to čtyři patra, čím výš, tím abstraktnějš, až nahoře je z potrubí, kohoutů a měděných kolínek slepená baletka. Úplně nejvejš pak byla malá vyhlídka. Věrušku zaujal František Muzika, mě nezklamal Emil Filla a hlavně Josef Čapek. 

Rukopis královedvorský

Dnes jsme jeli do Dvora Králové. Náš řidič se trochu divil: „A co budete dělat ve Dvoře? Vždyť tam nic není!“ Za chvíli jsme to pochopili, řidič byl rodák z Miletína, a tak nemohl na sousedním městečku najít nic, co by stálo za zmínku. Ujistili jsme ho, že jsme byli včera v Miletíně, a že je to moc pěkné místo, a tak uznal, že královedvorská zoologická je nejlepší široko daleko.

Cestou nám přeběhlo přes cestu za těch pár dní už asi páté stádce srnek. Včera nám jeden řidič, co si musel ze zadního sedadla sundat flintu a kamizolu, abysme se tam vešli, prozradil, že srnky to budou mít perný ještě tři dny, protože se přemnožily a myslivci musí splnit plán pro rok 2008. Pak se začnou střílet až zase v červnu. Posteskl jsem si, že by to měly srny vědět, že je jejich osud závislej na ročních plánech. „Těm je jedno, jestli je zastřelíš v zimě nebo v létě,“ uzemnil mě Robátko.

Zvířátka v zoologický se mají daleko líp než srny z okolních hvozdů. V zimě si hnijou většinou krásně v teple, na mráz vylezou jen tak, aby návštěvníci nepožadovali zpátky vstupný. Mají velký výběhy, což jako bejvalej zarytej odpůrce zoologickejch, umím ocenit. A teď o svátcích je ani neočumuje tolik dvounoháčů s krabičkama na krku. Věruška ujíždí na želvách, a tak jsme nejvíc času strávili ve vodním pavilonu, kde bylo i teplo, takže jsem za slonama a nosorožcema nijak zvlášť nepospíchal ani já.

Cestou jsme mezi stanicí Žíreč a Kuks viděli onu křížovou cestu, která byla instalovaná teprve ted v říjnu a nad níž držel patronát letos zemřelý Vladimír Preclík, jemuž jsem postavil neerodující pomník. I z vlaku to vypadá pěkně a navzdory všem konzervantům toho starého snad i náš věk bude jednou hrdý na svoje umělecký počiny. 

Miletíne, pěkný Miletíne!

Chtěl jsem Věrušce koupit pod stromeček takový ty karty na věštění, protože to má ráda a protože nám je tak hezky vyložila její babička. Sám věštění nemám rád a vysmívám se mu. Štěpán by mi určitě připomněl tu dětskou karbanickou průpovídku: Teď jsi naštval boha karet! Tak abych si to u něj zas tolik nerozházel, přijde mi tarot jako přirozenější koření života než astrologie a numerologie. Aspoň se totiž netváří kdovíjak vědecky. Kamarádka se mi nedávno svěřila s tím, že se musí před narozením dítěte zajít poradit s numeroložkou, aby špatným jménem nezpůsobila bědnej osud. Chudáku děťátko, mohl jsi být Petřík nebo Kuba, ale budeš Xaver, protože X + 4 = blahobyt, bazén a pěkný auto. Zlatý hole, meče a poháry!

Dneska jsme vyrazili hned po snídani stopem do Miletína. Byl větší mráz než včera, a tak nám zákonitě nic nechtělo zastavit a došli jsme pěšky až do sousední vesnice. Odtud nás jeden hodnej pán těch 15 zbývajících kilometrů hodil, ale cestou jsme nepotkali jediný auto. To nevěštilo nic dobrýho, ani karet nebylo třeba. Miletín je krásnej, ale na výlet v -5 stupních to není. Zámecká zahrada byla zavřená, a tak jsme si po prohlídce náměstí a kostela už jen odskočili k rodnýmu domku Karla Jaromíra Erbena, pod zbrusu novou střechou mráz mu v okna dul, že ani nebylo uvnitř nic vidět, a tak jsme si aspoň přeříkávali úryvky z Kytice. Cestou zpátky jsme ale měli štěstí a Věruška stihla i celkovou masáž. Jen se doteďka nemůže zbavit pocitu, že je naložená v parafínu. A tarot nedostane, protože brrr, jak že je to v tom Štědrym dnu? Kouknou se holky do vysekanejch děr v ledu a všechno se vyplní.

Toč se a vrč, můj kolovrátku!

všeckoť ve světě jen na obrátku,

a život lidský jako sen! 

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu!

Nové názvy navržené botanikům

Lada vyhrála plyšovýho candáta a je tu další soutěž. Tentokrát o puget lučního kvítí. Ovšem protože jste moc chytří, udělal jsem ji dost složitou. Přesto poprosím případného výherce (a stejně tak Ladu s candátem), abyste mi posečkali do jara.

STMÍVÁK
KMENONOCDRON
NECEDRAVKA
MARSKOUŘ
DRUHOSLÁMKA
SVALYKUL
MAMDUJ
JEDUŇ HRABĚČKA
VEČERLÍB HODINATÝ
NEBOLIMNÍK STŘIŽENSKÝ
NEBOKRÁDEŽ KOČKATRÁ
PIČICE ZAVÁZKA