Víkend byl pracovní, ale naštěstí v mém oboru je práce formou zábavy, až někdy z té zábavy skřípou zuby a hučí v uších. Přesně tenhle případ to byl. Sobota se rozjela slibně, zaprováděl jsem si po klášteře, seznámil jsem se se zajímavými lidmi (tak už to u nás v klášteře bývá), něco nového jsem se dozvěděl o Fictumech a hřebínkové klenbě, dal Cecilce pamlsek a ještě se stihnul na Střelnici navečeřet před dlouho očekávaným koncertem britské skupiny
Stig Noise Sound System. Tři kluci z Liverpoolu a jeden z Londýna, ač původem vlastně z Itálie, byli v době, kdy jsem dojídal své vařené lusky s anglickou slaninou, někde u Chebu. Diváci se rozprchli anebo jen prošli kolem a když viděli, že se neozývá randál, plynule odkráčeli.
Dodávka s aparátem a jeho čtyřčlennou obsluhou dorazila až kolem půl desáté a pukala ve švech, jak se v ní tlačilo tolik energie najednou. Domluvili jsme se, že po večeři skupina rozloží své nástroje v klubu a já s Věruškou se zatím pokusíme sehnat alespoň dvacet diváků. Kecali jsme asi hodinu a už ten pokec byl zárukou kvality, navíc kluci ve Francii koncertovali s
Už jsme doma a to je devíza jako hrom.
Pak přišel první nápad: megafon. Na náměstí přeci promítají Čadíci, zaběhnu tam po filmu a vyhlásím neuvěřitelnou párty na dosah ruky. S městkou policí jsem byl ten večer v úzkém kontaktu, jelikož v Orfeu se konala cikánská svatba a už odpoledne cestou z kláštera jsem musel svatební hosty mírnit v projevu, i když se mi atmosféra na tanečním parketu strašně líbila a nemít naspěch a být aspoň trochu zvaní, hned jsme si s Věrkou skočili. Jenže jedinej dostupnej megafon na policejní ústředně měl vybitý baterky. A tak nezbývalo než zahájit Sokratovu metodu řízeného dialogu a přesvědčovací akci od ucha k uchu. Byla to výzva a povedlo se. Ukázalo se, že si spousta lidí myslelo, že jde o žert, když na plakátu byla mezi metropolemi na turné skupiny uvedena Kadaň. Nebyl to žert, ale tvrdá realita!
Nakonec se kolem jedenácté před Střelákem srotil dav několika desítek lidí, a čekalo se jen na to, co nám kluci z rodiště Beatles předvedou. A předvedli opravdu nářez, po dvanáctý jsem už jen čekal, kdy zasáhne ona policie, od níž jsem si chtěl půjčit megafon. Ty decibely musí lítat po Střelnici ještě teď. Hráli asi do půl jedný, pak se ještě dlouho balilo a tradá na hotel. Museli jsme je navigovat, a tak jsme se nalodili na palubu dodávky a v tu chvíli jsem si uvědomil, že všichni čtyři mají v sobě několik plzní. Odjezd od Střelnice proběhl v pohodě, pod hradem jsme trošku nabrali obrubník, ale vyrovnalo se to, jenže za Mertlíkem po mém levotočivém pokynu najel řidič na průtah do levého pruhu a my jsme byli tak krásně opaření, že trvalo asi deset vteřin, než jsme ze směsice varovného vytí a rozjařeného smíchu dokázali na vzniklý přestupek upozornit.
Telefon, kdo to asi bude? Městská policie, ajaj. Možná jedou za náma a přeci jen se dnes uvidíme. Ba ne, cikáni se porvali, v Orfeu zvoní alarm, svatební oslava ukončena. Ok, dnes v noci, nebo vlastně už skoro ráno mě snad nic nepřekvapí. Procházka od Hostesu domů byla příjemná, dostali jsme s Věruškou vinylovou desku v ručně vyrobeném obalu a prožívali jsme krásnou euforii. Ráno mě probudili technici s problémem na Orfeu, byl jsem se tam podívat a v deset už jsem zase prováděl v klášteře výpravu z Holandska. Odpoledne pak ještě Slováci a Němci a já teď místo toho, abych padl na hubu, vylejvám si mírně ovíněný mozkomíšní mok na soběpisník. Trochu mi při tom skřípou zuby a hučí v uších. Ale mám se o koho opřít, a tak se těším na další podobné víkendy.