9. ledna 2010

O lásce


Už jsem to někde četl, jen nevím kde. I Lermontov to píše: sama nenávist má blíže k lásce než lhostejnost. Když je Lizaveta Nikolajevna odmítnuta Pečorinem, musí si pomalu zvykat, že už v něm nebude mít nikdy milence. A když jí při jedné konverzaci na chvilku dá zase naději, pomyslí na dvě věci, probudí se v ní touha vdát se za něj nebo se mu pomstít, to je vlastně jedno. Tím Lermontov dokazuje další svoji tezi, že láska je nejméně z poloviny samolibostí. A když se s vámi někdo rozejde, nezraní se tolik vaše srdce jako vaše sebeláska. To kvůli sebelásce pak chcete toho druhého zpátky; kdybyste ho totiž milovali, necháte ho odejít, je-li to jeho/její vůle (nemiloval/a-li vás totiž). Znám lidi, co umí doopravdy milovat a od kterých bych se to mohl učit.

Na pozadí celého románu Dech na skle je v podstatě nenaplněný vztah mezi individualistou Janem Trázníkem a soudružkou Tamarou, nadšenou agitátorkou pro dialektické myšlení a diktaturu proletariátu. Zatímco Tamara chce po Janovi sex na uhašení žízně (jako synonymum se během románu tedy používá sousloví sklenice vody), Jan (směšně v jejích očích) touží po lásce na věčnost. Až když Jan opravdu zahučí do lásky, z níž se nelze jen tak vyhrabat, dozvídá se, že Tamara, rozvedená předtím s jeho známým, je v Rusku znovu vdaná za bolševika a má dokonce děti, ovšem stranická povinnost volala ku pomoci v Čechách, a tak schůzovala a schůzovala a posílala do Ruska delegace partajníků, do jedné z nichž se zapojil (jako nekomunista z postelové známosti) i Trázník. Trázník je jeden z těch, co milovali doopravdy.

A podle vás, lze milovat a nechtít zpátky?

8. ledna 2010

Taková malá Vídeň

V tomhle hotelu...


na tomhle pokoji...


...jsme strávili svatební noc.

Předtím jsme si ale udělali procházku noční Padovou.

7. ledna 2010

Věděli jste, že...

... Josef Hora byl jedním ze sedmi komunistických spisovatelů, kteří odsoudili nového stalinistického vůdce KSČ Klementa Gottwalda v roce 1929?


Těch zbylých šest bylo: Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, S.K.Neumann, Marie Majerová, Ivan Olbracht a jeho žena Helena Malířová. Někteří se pak k bolševikům vrátili. Nepochopitelně, pokud si přečtete Horův článek Literatura a politika. Kromě stranických činitelů a Rudého práva se proti sedmi spisovatelům-buřičům postavilo i 12 spisovatelů-pravých komunistů. Nicméně se časem ukázalo, že jich bylo jen deset (Vilém Závada byl podepsán omylem; bez svého vědomí byl podepsán básník Konstantin Biebl; jak šílené!) Mezi těmito deseti vynikali Vítězslav Nezval, Karel Konrád nebo Jiří Weil (z novinářů se pak samozřejmě nejvíc činil Julda Fučík), přidal se třeba i Karel Teige.

Mnu si oči, nevěřím sluchu, když Neumannovi a Olbrachtovi a mně a těm ostatním tito kamarádi vykládají, že jsme „nepochopili význam revolučního hnutí“, že jsme prokázali „naprosté nedocenění revoluční síly dělnické třídy“, a to právě v době, kdy oni, kteří patrně tak často přikládají své ucho k šelestu dělnickfch srdcí, „zcela jasně vidí, jak stoupá revoluční energie komunistické strany“.

Hodně jich na obou stranách ještě převrátilo kabáty, hodně jich bylo zneužito mocí. Ani nám dnes nepřísluší soudit, ale poučit se můžeme. Ale musíme být zvědaví. Moc mě překvapilo, když jsem si prohlédl doporučenou literaturu pro vůdce diskusního kroužku z roku 1931 k tématu student a literatura:

Výchova k diskuzi


Za první republiky existovaly na středních školách diskusní kroužky. Studenti se na nich scházeli, většinou v počtu pěti až deseti (doporučené maximum bylo 18) a vedeni nějakým profesorem diskutovali na různá témata, která je mohla nějakým způsobem zajímat nebo ke ketrým by se mohli za sebe nějak vyjádřit. Takové besedy u kulatého stolu, kde profesor nebyl od toho, aby přednášel, ale aby nadhazoval otázky a vedl diskuzi. Na to v těch moderních rámcových vzdělávacích plánech bohužel pro všechny ty mediální, environmentální a multikulturní výchovy nezbylo místo (i když to samozřejmě neznamená, že by diskuzní kroužky nemohly vznikat mimo ně - jen bohužel nevznikají).


Diskusní kroužek existoval i v Kroměříží, zásluhu na tom měla tamější YMCA. U kulatého stolu se se studenty scházel JUDr. Karel Mejsnar, který o tom napsal podnětnou brožurku. Zjistíte z ní, že i ti středoškoláci jsou o osmdesát let později pořád stejní. Stejný úpadek autority, příliš byrokracie, přetěžování zbytečným učivem, malý zájem o politiku a literaturu atd.

Chodí-li hoši s dívkami, dívají se na tento poměr ideálně, ale stydí se za tento idealismus a pokládají za mužné vésti chlapské a sprosté řeči a poznámky ve třídě mezi ostatními.

Kultura a čtení je stále něco svátečního a aristokratického.

Kdybych se jednou vrátil do školství, založil bych si diskuzní kroužek. Abych se naučil diskutovat!

6. ledna 2010

Chalíl Džibrán


Probudil jsem se nad ránem
v posteli s Chalílem Džibránem;
ležel tu tiše na břiše
a venku šuměly cypřiše;
štípám se do stehna – je to On!
známější než celý Libanon;
kouká mi z oka do oka
a čte mi něco z Proroka.

Mám takové zvláštní vydání Proroka. Soukromý tisk bez vročení, vázaný spolu s Hlasem ticha H.P. Blavatské, zakladatelky teosofie. První překlad Proroka má údajně být z roku 1932, tedy rok po Džibránově smrti. V krátkém medailonku autora na konci knihy je napsáno: „Od r. 1912 žije trvale v New Yorku.“ Možná mi tedy nad ránem ukazoval hřbet nejstarší český překlad této knihy. Ale na tom nezáleží. Přečíst celou si ji můžete i na netu. Vybral jsem pár řádků z kapitoly o dávání, tak trochu zase jako komentář do jedné diskuse:

Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?
A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?
A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?
Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?
...
Jsou ti, co rozdávají s radostí a radost je jim odměnou.
A jsou ti, co rozdávají s bolestí a bolest je jejich křestem.
A jsou ti, co dávají a neznají bolest rozdávání, nehledají radost, ani nerozdávají s pocitem vykonaných zásluh;
rozdávají, jako když ve vzdáleném údolí myrta vydechne svou svěží vůni do vesmíru.
Prostřednictvím takových promlouvá Bůh a zpoza jejich očí se usmívá na zem.
...
Často říkáte, „Dával bych, ale jen těm, kdo si to zasluhují.“
Stromy ve vašem sadu tak však nepromlouvají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, protože odepírat znamená zahynout...
Kým jste, že by si druzí měli rozdrásat svou hruď a odhalit svou hrdost, abyste vy mohli spatřit v nahotě jejich pravou cenu a neskrývanou pýchu?
Nejprve se snažte, abyste si zasloužili poctu stát se dávajícími a být nástrojem dávání.

A teď už jdu spát s modlitbou za svou Věrušku v srdci a se zpěvem chvály na svých rtech.

Egoniášův chlév


Když si na sebe postavíte pět televizí, na jedné si pustíte dokument o sametové revoluci, na druhé Prásk, na třetí záznam z jednání sněmovny, na čtvrté dokument Fišer alias Bondy a na páté monoskop, vyjde vám z toho podobná slátanina jako je dílo Milana Kozelky Egoniášovo proroctví. Stereotypní nazírání na kapitalistický showbyznys se tu komolí pokusem o proroctví pronášená Egonem Bondym před dvaceti lety o budoucnosti, která je vesměs naší přítomností. Autor to tak samozřejmě chtěl, jelikož je to starý androš.

Milanovi Kozelkovi vděčím za publikování mých básní v antologii severočeské výtvarné a literární scény Od břehů k horám, velký to počin. Párkrát jsem se během čtení Egoniášova proroctví i zasmál, párkrát mi zatrnulo. Mrzí mě, že trpí tím, čím všichni androši po revoluci – závistí. Underground za komunismu byl podle mého postaven na vytváření alternativy k masové kultuře, do níž se nenavážel, protože taky proč. Dokonce se nenavážel ani do politiky. Vše bylo právě naopak, masová kultura a politika tehdy nesnesla alternativu. Dnes, kdy ji snáší, nesnáší naši milí androšové ji. Proto se nědivím Svatavě Antošové, že se setkala s názorem (jak píše ve Tvaru), že androši jsou historické exponáty, které by měly být chráněni Unescem. A nejkrásnější je, že se nesnášejí i mezi sebou, ten je moc katolickej, ten moc marxistickej, a tak ta Magorem proklamovaná jiná estetika a v důsledku i jiná etika není jiná jen od té masové, ale liší se i jedna od druhé, androš od androše každou chvíli v jiné póze. Není tedy divu, že se mnoho z retrospektivního Egoniášova proroctví vyplnilo. Třeba že ...

... postupně budou čím dál víc eliminovaný a cenzurovaný individuální názory a postoje, který se budou vymykat mejnstrýmovýmu vkusu. Nezávislý umění bude dotovaný státem, do alternativních klubů bude nejdražší vstupný. Kdo se přizpůsobí, přežije, kdo ne, zatáhne krovky. Mediální úspěch bude slavit bezproblémovej průměr. Plastici budou prominentní prezidentskou kapelou a budou koncertovat ve Španělským sále, v Bílým domě ve Washingtonu a dokonce v Národním divadle. Jejich repertoár bude nostalgickej čajíček pro mentálně retardovaný pivní skauty. Budou vyhořelý a nic novýho už z nich nevypadne.

Ostatně nic novýho nevypadlo z žádnýho androše, ani z Milana Kozelka. Místo nezávislosti velký slova o cenzuře, která chybí, aby bylo proti čemu bojovat, a ještě větší slova o vzpouře, na kterou si zvykli a v kumunistických basách se v ní utvrdili. Jsou mi mnohem milejší současní undergroundoví jedinci, co zatáhly krovky a žijou si někde ve vykotlanym dubu (třeba Luděk Marks nebo Roman Szpuk), než ti, co místo krovek vytahujou žihadla – jakmile by totiž vzlétli, byli by rázem masoví, tak co jim taky zbývá, nechtějí-li se dočkat štípanců od svých vymírajících kolegů.

Možná by stálo za to napsat novelu o undergroundovém spisovateli, který čeká, až vymřou všichni jeho starší kolegové, aby se potom mohl začít prodávat na trhu jako děvka.

Nicméně, to celé mě přivedlo na myšlenku, resuscitovat literární klub a pozvat postupně všechny své kolegy z výše citované antologie, kterou jsem měl asi ve třech exemplářích a všechny jsem půjčil a ani jeden se mi nevrátil. Tak uvidíme.

5. ledna 2010

Hrdina naší doby


Letošní Vánoce pro mě byly žní geneticky upravených literárních klasů, obrostlých neskutečně hustě zrnky moudrosti. Kromě Dechu na skle, jsem přelouskal útlý nedokončený román Michaila Lermontova Kněžna Ligovská. Sáhl jsem po něm proto, že jsem byl nedávno tak překvapen Maškarádou, a taky proto, že Lermontova měl rád táta, i když asi spíš jako básníka.

Byl jsem znovu uchvácen. Na to, že je to autorovo rané dílo, už v něm cítíme embryo Dostojevského. Jakoby Lermontov chtěl vstoupit do diskuze s některými blogery.

Třeba do té o prachách na Pavlíkově novém blogu. Pavlíka tímto zdravím a myslím, že ho potěším, že je to citát směřující do řad nás moralizátorů:

Není nic nevkusnějšího než být spokojen se svým osudem v skromné chaloupce... při misce pohankové kaše.

Karla asi moc nepotěším, že si o textu, který zveřejnil na blogu KZK a o těch dalších, které mi pak poslal mailem, myslím to samé, co Pečorin o následující knize:

...zvláštní záhlaví poutalo jeho zájem: Nejlehčí způsob, jak být vždy bohatým a šťastným. Napsal N.P. Moskva, tisk. I. Glazunova, cena 25 kopějek. Na tváři Pečorinově se objevil úsměv. Ta knížka jako prázdný lístek z loterie byla pronikavým zobrazením snů, zklamaných nadějí, nesplnitelných, marných snah postavit si smutnou skutečnost do výhodnějšího světla.

Jsem ale klidný, Karel si jistě to samé myslí o mém zbabělém útěku ke kříži.

Aby to nebyla nuda, tady je jeden obraz. Namaloval ho ruský malíř Karl Brjulov, když pobýval v Itálii, kde vzbudil nesmírný zájem. Brjulov se pak vrátil do Ruska a byl tam opěvován jako největší ruský malíř. Jmenuje se Poslední den Pompejí a legenda praví, že Walter Scott před obrazem strávil hodinu a pak prohlásil, že to není obraz, ale hrdinský epos v barvách. Taky jsem ho vydržel studovat několik dlouhých minut a zaujal mě muž s křížkem na krku - v roce 79 jistě jeden z prvních místních křesťanů. A zdá se mi, že jsem snad našel i malířův autoportrét se šuplíkem, v němž si snad snaží před ničícím živlem zachránit malířské náčiní, na hlavě.


Po filmech jako Den nezávislosti, Armageddon, Jádro nebo Nejhorší obavy, přeci jen docela nuda, ale v roce 1833 tohle 4 x 6 metrů veliké dílo vzbudit rozruch muselo. A Lermontov, který sám maloval, jej vkládá do úst jednoho diplomata na večírku:

Milujete-li umění, pak vám mohu sdělit skvělou novinu: Brjullovův obraz Poslední dnové Pompejí jede do Petrohradu. O něm spustila křik celá Itálie, Francouzi nadávali. Teď bude zajímavé, kam se přikloní ruské obecenstvo - na stranu opravdového vkusu, nebo na stranu módy.

Kněžna Ligovská se jmenuje Věra, Věročka jako moje ženuška, která právě včera udělala tečku za seminární prací o vkusu - rozbor úvahy Davida Humea. Ani Hume sám sebe nijak nepřesvědčil, jak se dá poznat umění. Nicméně je tam i velmi poučný příběh z Dona Quijota, kdy dva příbuzní Sancho Panzy byli vyzváni, aby ochutnali výborné kvalitní archivní víno. První si natočil ze sudu do koštérky a po ochutnání víno pochválil, nicméně podivil se nad příchutí kůže. Druhý také vypil sklínku a ocenil kvalitu vína, nezdál se mu ovšem železitý nádech moku. Všichni vinaři se jim smáli! A když pak sud všichni společně vypili, na dně našli železný klíček na koženém řemínku.

Tak a to je poslední příspěvek do těch mých nedávných úvah o umění.

Literatura? Žvanění onanistů!

Zarovnat do bloku

Vydání Dechu na skle, které jsem četl, je druhé nebo třetí, z roku 1948. Bylo ale rovněž poslední, proč, to pochopí, kdo bude sledovat některé režné nitě jeho děje se mnou. Dneska jsem v aukci vydražil vydání první z roku 1938, a tak mohu směle nabídnout, že kdo by si chtěl román přečíst, nepůjčím mu ho, nýbrž daruji.

Trázníka napadlo, kdovíproč, několik jmen:
„Jesenin se oběsil, Majakovskij se zastřelil. U nás prostě několik vašich kolegů spisovatelů vystoupilo ze strany. Mají ještě kdy žít a chcete-li, bojovat se svými omyly.“

Tak se brání úředník na dovolené na Sázavě spisovateli Kodetovi, který agituje pro komunistickou revoluci s gottwaldovskou dikcí. Mezi těmi několika kolegy, co vystoupili ze strany, byl i Josef Hora. Nevím přesně, koho postava Kodeta znázorňovala, intuice mi radí, že by to mohl být Julius Fučík.

„Jděte mi k šípku se spisovateli“, obořil se na Trázníka Kodet ještě na str. 49, „... jak slyším o literatuře, hned jdu chytat ryby“. Na str. 213 jakoby rozhovor plynule pokračoval:

„Je (naše literatura) špatná, pane redaktore?“ říká Jan, aby něco řekl. Líbí se mu Kodetův hlas, je v něm něco, že je ti sympatické všechno, co povídá.
„To je příliš slabé slovo, Trázníku, bič, bič na celou generaci a švihat, vyhnat z nich kavárny, kostely, žvanění onanistů, mystiku, baroko, formalismus, čistou poesii. To bude trvat dlouho, co? Svět křičí hladem a hrůzou a naši salonní revolucionáři hádají dámám z ručiček, patlají se v genitáliích a skloňují metafysiku... Jděte mi k čertu, bryndalové, posaďte se na své positivní zadnice a pište poctivým inkoustem o tom, co lze nahmatat. Ale kdež. Oni jenom nenahmatatelné.“

A o něco dále už jen strohé. „Odpusťte, ale vy jste také hrozně zaostalý.“

Ku podivu, myslil si, Jan, je docela možno mít rád člověka, s nímž nesouhlasíte. Ovšem, politické strany to zakazují.

A komunistická a nacistická strana za to i věšely. Snad bylo dobře, že Hora zemřel už v roce 1945.

4. ledna 2010

Časy se mění, ale Lenin je v Ječný


Nerozhodl jsem se sice, že si dálkově dodělám VUML, ale studovat utopické vize zakladatelů vědeckého socialismu mě vždy bavilo stejně jako hltat vize Proudhonovy či Saint-Simonovy. Rozdíl je v tom, že když Saint-Simon vypsal hodiny, kdy byl ochoten svoje vize sdílet s veřejností a hlavně s pracujícím lidem, nikdo za ním nepřišel, kdežto Marxovi následovníci si s naroubováním svých vizí na společnost hlavu nedělali: když nešla hora k Mohamedovi, vyrazil Mohamed k hoře. A proměnil se v Lenina!

Nejradši studuju korespondenci, tam je teorie šatuprostší neřku-li nahá. A tak jsem objevil takovouhle perlu:

Lékaři mi zakazují kouřit bez špičky. Proto bych chtěl pro sebe a pro své zdejší známé 200 takových špiček, jaké jsem viděl v Karlových Varech. Po každém vykouření doutníku je možné je vyhodit, když už jich není třeba; tady takové nejsou.

Až mi budete psát, oznamte mi prosím, podrobnosti o situaci v Čechách.

Je to citát z dopisu Karla Marxe Maxi Oppenheimovi, drážďanskému a pražskému německému obchodníkovi z 20. ledna 1875.

Neuvěřitlně zajímavá je však Oppenheimova odpověď, která mi pomohla i sepsat můj pondělní příspěvěk na blog KZK. Píše se v ní mimo jiné:

O situaci zdejšího obchodu se nedá celkem říci nic jiného, než že to tady vypadá jako všude jinde... Reakce na předchozí prosperitu je v plném proudu. Každý si naříká... Přistoupilo se ve velkém měřítku k propouštění z práce a snižování mezd...
Možná jsem v nevýhodě, protože neznám zdejší zemi a lidi, ale myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že nepodnikavost (...) je tu ještě horší než v jiných zemích, snad kromě těch, které leží jižněji.
Snadný úvěr na zboží a mimořádně vysoký úvěr z peněžních půjček, velmi zdlouhavý způsob proplácení, spousta procesů, spekulace a úplatnost – to všechno jsou známky shnilých poměrů – nedostatek slušného výdělku, a proto se podvádí, až se to všechno zhroutí. – I když se jednotlivcům vede dobře – celek je shnilý.
Většině lidí stačí k živobytí to, co vydělají a co ukradnou. Jejich požadavky však vzrůstají a nespokojenosti stále přibývá, ať vydělávají snáze nebo hůře.

No, nemohl by se takový článek objevit v kterýchkoli dnešních novinách?

Pojďme se bránit alespoň té nízké podnikavosti! Já začnu tímhle malým výstřižkem, který jsem našel v Českém světě ze dne 18. října 1918 (tedy deset dní před vznikem republiky!).


Příští lekce z marxismu-leninismu bude o Engelsově názoru na Čechy, už se těšíte?

Karlík Veliký


Dneska jsem hrál sicilskou hru, dračí variantu. S tím jsem byl docela spokojený. Ve střední hře jsem získal převahu, ale zase jsem ji v nějakém bodě ztratil. V koncovce jsem zase měl navrch, ale na výhru by to patrně nestačilo. Snažil jsem se a po 5,5 hodinách hry jsem se přehlédl a dostal jsem se do velkých problémů, nicméně přesnou obrannou hrou skončila partie o hodinu později remízou.

Dnes jsem hrál francouzskou hru, na niž bílý odpověděl jezdcem na f3. Ve střední hře jsem na levém křídle ztratil pěšce a přes snahu o vyrovnání hry brzy po zarošování bílý tuto výhodu začal zvětšovat rychlou výměnou strategických figur. Můj vyvinutý jezdec byl ovšem zárukou dobrého útoku, jemuž se bílý svým jezdcem pouze bránil. Obětí dalšího pěšce jsem soupeřova jezdce získal a při dobré hře bylo jen otázkou času, kdy se bílý vzdá.

Tak nějak mi přijde, že v těch popisech zas tak velký rozdíl není. Až na to, že v pořadí druhou (tedy tu vítěznou) partii jsem sehrál já, 35letý (věčně prohrávající) hráč druhé ligy krajského přeboru Ústeckého kraje s Elo 1533, proti jednomu 40letému Italovi z Toskánska s Elo 1557 – a tu první plichtovou sehrál 19letý Nor Magnus Carlsen, z jehož blogu jsem popis jeho poslední partie s anglickým velmistrem Nigelem Shortem, vzal a přeložil. Po tomto londýnském turnaji zveřejnila FIDE v pátek aktuální tabulku pořadí nejlepších hráčů světa a tento nejmladší šachový velmistr všech dob (od 14let) se oficiálně stal nejlepším současným hráčem světa s Elo 2810 (přes 2800 se v dějinách dostali už jen Kasparov, který teď Carlsena trénuje, Topalov, Anand a Kramnik, kterému se něco podobného přihodilo „až“ v 25letech). Jmenuje se Magnus Carlsen, ale do historie jistě vstoupí jako Carlsen Magnus, Karlík Veliký!

3. ledna 2010

Pradědečkův dech na skle


Na začátku Horova románu Dech na skle umírá Janu Trázníkovi otec a on přijíždí zařídit věci kolem pohřbu. Atmosféra a sloh jsou naprosto rovnocenné těm Camusovým v jeho Cizinci, kde zase hlavnímu hrdinovi na začátku umře matka a on jede zařídit její pohřeb (i když to v Cizinci hraje mnohem psychologičtější roli v celém následném ději a vývoji postavy). Připomnělo mi to i jednu povídku z Dubliňanů Jamese Joyce. Josef Hora měl prostě smůlu, že nebyl Anglosas nebo aspoň Francouz, jinak by se dnes vyhříval na literárním výsluní Amazonu a všech světových knihoven. Naneštěstí je polozapomenut i v Čechách.

Mám k téhle úvodní kapitole, obsahem tak nepodobné těm po ní následujícím, osobní vztah. Otec Jana Trázníka byl legionář v Rusku. Jan si ho vážil (dokonce se přiznává, že více než matky, i když matka mu na rozdíl od otce dala vše). Sám Josef Hora byl z rozvráceného manželství, žil od svých pěti let pouze s matkou. Legionáři byly pro levicové intelektuály většinou zavrženíhodní nacionalisté, ale dočetl jsem se, že Josef Hora četl s Rudolfem Medkem, našim předním legionářským spisovatelem, svůj projev při ukládání ostatků Karla Hynka Máchy do hrobu na Slavíně v roce 1939 a o rok později sám pronášel nekrolog nad hrobem výše jmenovaného generála. Zdá se, že Hora legionáře na rozdíl od svých kolegů ctil. Bližší důvod jsem zatím nezjistil, ale snad se dopátrám v nějaké monografii o mém nově oblíbeném básníkovi.

Nedávno mi umřel děda, kterému jsme (nebo spíš naši rodičové) říkali majoránek, protože byl majorem na kriminálce. Při jednom setkání, kdy jsme byli sami dva (což se nám vlastně naskytlo v životě asi jen v tu jednu chvíli před pár lety), se mi rozbrečel při vzpomínce na vlastního tatínka, na mého pradědečka, kterého jsem nepoznal. Se slzami v očích odkráčel do svého pokoje a přinesl mi do kuchyně legionářský šátek. Dal mi ho jako vzpomínku, jedinou moji vzpomínku na neznámého pradědečka, legionáře v Rusku.

Lidi zlatý, já ten šátek ztratil. Je to už víc než deset let, měl jsem hlavu děravou jak cedník a prolitou studentským kvasem, a od té doby, co jsem tu relikvii přivezl do Loun, tak jsem ji neviděl. Ještě jsem si slíbil, že prohledám své lounské studentské útočiště. Snad sv. Antoníček…

Poslední dvě bílé labutě

Tenhle článek není o té skvělé písničce od Tleskačů.

Už několikátý týden zimuje sedm párů labutí velkých (cca jedna setina těch, co u nás žijí) na poli mezi obcemi Chbany a Libočany. K Ohři to mají půldruhého kilometru a zřejmě to není neobvyklý jev. Ale viděl jsem to poprvé a potěšilo mě, že je jich 14, což je moje šťastné číslo.


V Žatci musejí o pár drobků svádět větší boje.


Přiživit se chtějí kachny, čírky, racci, poláci a dokonce jedna zatoulaná husa labutí.


A tak není nad to, roztáhnout křídla a pláchnout do polí.