Víno milenců

Je to přesně sto padesát let, co se na policích pařížských knihkupectví objevila sbírka s názvem Květy zla tehdy šestatřicetiletého Charlese Baudelaira. Jedenáct set výtisků a 20 na lepším papíře se brzy stalo hitem, zvláště když soud nařídil vyřazení šesti básní z dalších edic. Jak mě znáte, určitě byste si řekli, že se pustím do překladu jedné z těch šesti. A já vás zklamu, protože mě oslovila jedna z té zbývající necelé stovky nezcenzurovaných.

(originál zde, Nezvalův překlad zde)

Země je dnes tak pohostinná!
Nuže osedlejme klisny vína
bez třmenů, bez ostruh, bez udidla
– bůh nám dá pohádková křídla!

Jako dva andělé pak poletíme
mučeni nelítostným splínem
křišťálem rána se zakaleným zrakem,
do dáli poletíme, za přízrakem.

Tak rovnovážně nadnášení
snad moudrou turbulencí
a oba stejně omámení,

sestřičko, po mém boku jdoucí,
utečme bez prodlení
do ráje mého snění!

...

Rolling Stones načerno...

...

Jako u Steena

Přišlo mi acht Wiedergaben neboli osm reprodukcí z díla Jana Steena (myslím, že by se jeho jméno mělo číst „stejn“). Když jsem byl před mnoha lety s kamarádem Mákem poprvé v Amsterodamu, prováděl nás po Rijksmuseu pravý Holanďan, i když bludní jsme v tu doby byli spíš my. A ten nám tehdy nad jedním obrazem od Steena říkal, že když má někdo v Holandsku doma svinčík, říká se, že má doma jako u Steena. Před rokem jsem zorganizoval zájezd do Amsterodamu a Leidenu, kde se kromě Rembrandta narodil právě i Steen. Tehdy jsem si našel, že se holandsky ona neuklizená domácnost řekne een huishouden van Jan Steen. To proto, že když se na jeho obrazy zahledíte, určitě vás praští přes oko různé harampádí poházené po podlaze. V češtině máme něco podobného – z děl vlámského malíře Pietra Breughela (správně čteno „brojchl“) si první čeští návštěvníci galerií odnesli pocit neuspořádanosti, a tak se slovo brajgl stalo synonymem pro nepořádek. A k čemu to tu všechno říkám? Protože doma nemám brajgl, jak si leckdo myslí, ale pořádek jako u Steena.

...

Dva klipy navíc:-)

Můj záznam Hasičů od Znouze z plzeňskýho majálesu získal podhled a jeho autor mě tím přes horší kvalitu snímku velice potěšil.

Jiřík nedávno pustil na Dvoulidech do éteru tuhle sprosťárnu, ale ta se s kytarou prostě zahrát nedá, a tak nesmíte pohrdnout Bynďou (my, co jsme byli v Balbínce, dokonce víme, kdo byl Bynďa zač:-).

...

Vratné láhve

Vrátil jsem včera láhve. Nemusel jsem platit, protože byla taková fronta, že než jsme my poslední došli na řadu, film začal, a tak nás pustili grátis. Ale stálo to za to (nemyslím za tu cenu, co jsem zaplatil, myslím to jako ono ustálené rčení). Nebudu to tu recenzovat, tenhle typ filmů si myslím recenzi nezaslouží, já ho mám prostě rád a kdo si nemá, ať si nemá. Jen mi zase Zdeněk Svěrák vyfoukl něco z mého repertoáru zápeletek. Když jsem ještě učil v Lounech na základce, potrestal jsem asi dvakrát žáka tak, že jsem vzal z okna takovou tu nádhernou hnědou konvičku na zalévání kytek, co byla za komunistů v každé druhé domácnosti, a zalil jsem s ní onoho provokatéra se slovy: „Stěžovat si můžeš až skončí hodina a do tý doby uschneš a budeš bez důkazů.“ Sklidil jsem tehdy od celé třídy potlesk a to se myslím v kantořině jen tak nestává. No a trochu slabší odvar toho jsem dnes viděl v kině:( Kdo se pozdě rodí, sám sobě škodí:)

...

Lekce pláče

Jakýsi pedant vida, jak Solon oplakává smrt jednoho syna, řekl mu: „Proč tak pláčeš, vždyť to nic nepomůže?“ A mudrc mu odpověděl: „Právě proto, že to nic nepomůže.“ Je jasno, že pláč jistě nějak pomáhá, byť jen tím, že ulehčuje; a přece vidíme v Solonově odpovědi nešetrnému muži hluboký smysl. A jsem jist, že mnohé bychom vyřešili, kdybychom všichni vyšli na ulici a kdybychom svá soužení, která, jak by se možná ukázalo, jsou možná jediným soužením společným, kdybychom je tam vyjevili, vyplakali, vykřičeli k Bohu. Chrám je nejsvětější tím, že je místem společného naříkání. Miserere ve sborovém zpěvu davu, zdeptaného osudem, vyváží každou filosofii. Nestačí léčit mor, je nutno umět jej také oplakávat. Ano, je nutno umět plakat; a je to snad nejtěžší umění. A nač je to? Zeptejte se Solona.

Miguel de Unamuno, Tragický pocit života

...

Mezi ploty 2007

Na Mezi ploty jsem se těšil hlavně kvůli mým oblíbeným UJD, ale kvůli rychlosti obsluhy v jedné z pražských restaurací, rozlehlosti bohnického areálu a frontě u vstupu jsem je nakonec slyšel jen přes plot. Ovšem proti předpovědím vyšlo počasí, a tak jsem jen tak naboso a do půli těla pokochal kapelami ostatními. Když jsem si tak pročítal program, myslím, že je to zbytečně megalomanská akce, kdyby byla poloviční a za poloviční cenu, určitě by bylo stejně nebo víc spokojených diváků. Z divadla bylo pro mě úplně neuskutečnitelné nějaké navštívit. Na druhou stranu, nepovažuji se za festivalového diváka, jen se tak domnívám, že nicméně méně je někdy víceméně více.

Plastici mě potěšili starými písněmi, jako je Podivuhodný mandarin nebo tahle pecka z Hovězí porážky.

Natočil jsem i pár písní, co jsem neznal, ale krom téhle mě nějak moc nepřesvědčily. No, není ten Vráťa k sežrání!

Anička K. mi zazpívala Děti květin, docela pěkná písnička, což?


A pak už přišel Jirka Schmitzer. Tahle písnička má dvě půlky, který vůbec nejdou dohromady.

Chytil jsem taky Japonce (text a fotka z podzimního koncertu zde) skoro od začátku, To se vám povedlo a pak taky tuhle Kaluž.

A nakonec tu máme pár diváků, (ty dvě slovenské divačky z poslední fotografie tam byly se mnou a i ženský se dívaly víc na ně než na mé vypracované tělo:) A mami, to pivo je nealko (jiný tam ani nenalejvaj;)!

...

Druhý týden maturit...

V Kadani začínají maturity (čeká mě sesle místopředsedy), v Žatci pokračuje oktáva. Všem přeji úspěch!

A jestli vám něco připomíná tablo žatecké oktávy, pak to je náhoda a jen škoda, že jsme do toho před rokem nešli. (mé tehdejší vysvětlení zde)

...

Žatecká pěnkava

Když občas juknu na ČerFův soběpisník, závidím autorovi, jak mu ti ptáčci a ostatní tvorové chodí do cesty (bude to asi i tím lepším objektivem). Mně dneska při procházce žateckým parkem chviličku postála modelem a dvakrát zazpívala tahle pěnkava.

...

Unamuno

Tak jsem se začetl do knihy od Miguela de Unamuna Tragický pocit života, ačkoli můj současný pocit je titulu protichůdný. O Unamunovi jsem se dověděl před lety, ale kdykoli jsem něco viděl v antikvariátu a proletěl to útržkovitým čtením, nechal jsem to v polici. Až možnost dobrat se tragického životního pocitu za 30,-Kč v aukci mě dojala a přesvědčila ke koupi. Je to čtení podobně inspirativní, jako byl Dawkinsův Sobecký gen, jen je více filosofické. A nelze se tedy divit, že kniha byla na tom připosraném církevním indexu (a ačkoli ho II. Vatikán zrušil, současný inkvizitorský papež jej vesele a plně podporuje dál). Nad mnoha odstavci se mi začne odvíjet úvaha, někdy až novela a nebo začátek románu. Občas sem tedy nějaký ten odstaveček publiknu. Začnu něčím kratším.

Gorila, šimpanz, orangutan a všichni jejich blíženci musí pohlížet na člověka jako na ubohé nemocné stvoření, které si i své mrtvé schovává. Nač?

...