Nedávno jsem se s pár různorodými lidmi bavil o tzv. minimalismu, filosofii jednoduchého života, kdy si člověk vystačí s opravdovým málem. Krom vzorů přímo z řad náboženských vůdců jakými byli Budha, Ježíš či Mohamed, najdeme v dějinách i mnoho dalších lidí, jejichž činy více než slova ovlivnili svět tímto směrem: sv. František, Lev Nikolajevič Tolstoj, Rabindranáth Thákur, Albert Schweitzer, Gándhí nebo třeba náš Ladislav Klíma. Z těchto kruhů pak vzešli i moderní praktici minimalismu, kteří se k němu dobrovolně uchylují navzdory anebo přímo proti kultu růstu a hromadění věcí. Takový minimalista si třeba vytyčí jasný cíl: vlastnit a používat 50 věcí včetně těch na sebe a je této životní zásadě pokud možno věrný. Začalo mě zajímat, kolik věcí na počet asi tak vlastním já. Byl by to jistě dlouhý seznam. A rozhodování, čeho se zbavit a jak, by jistě zabralo několik dlouhých dní přemýšlení. Knihy, což je u mě nejvíc položek, by putovaly do knihovny, symbolicky bych si asi nechal jen Bibli. Pak bych chtěl mít postel, něco na sebe, mobil, trochu hygienických věcí, myslím, že bych se do padesáti věcí i vešel, kdybych chtěl. Jenže chtít je bolestivé, a tak o tom zatím budu jen tak filosofovat, v lepším případě snít.
Zaujal mě ovšem jeden anglický umělec, který udělal věc v mnohém provokující a inspirující zároveň. Jak už to dnes bývá, hranice mezi uměním a životem se smazala a umělci tvoří tím, jak naloží se svým životem, se svým soukromím. Michael Landy v roce 2001, kdy mu bylo tolik, co je mě dnes, tedy 38 let, provedl toto: v jednom pavilonu obchodního domu C&A v londýnské Oxford Street shromáždil veškerý svůj majetek od poštovních známek po automobil, včetně svého dosavadního výtvarného díla, věcí na sebe apod. Aby zajistil autentičnost, pořídil katalog všech věcí čítající 7.227 položek. A pak každou z těchto věcí za pomoci deseti dělníků na běžícím pásu, rozložil na základní materiál, který pak znehodnotil a vyhodil do tříděného či komunálního odpadu (videorozhovor a ukázky z happeningu zde). Přestože se na události podílel deník The Times, který do obchodu přilákal na 45.000 diváků, Landymu za happening nebyla vyplacena ani libra honoráře ani pence šrotovného a na konci „představení“ se stal jediným Britem a zřejmě i Evropanem, který se ocitl zcela bez majetku.
Až pojedu v září jako průvodce do Anglie (jestli se mi ovšem zájezd naplní), bude mít dnes již „člen Královské akademie“ Michael Landy výstavu v londýnské Národní galerii – tentokrát o světcích, jejichž trojrozměrné postavy budou moci sami návštěvníci uvést v pohyb pomocí různých šlapadel apod. Další věc, kterou nechci vynechat.
