Jsou spisovatelé, jejichž jména jsem několikrát zaznamenal u různých autorů a o nichž vůbec nic nevím. Jedním z nich je Jean Paul. Jako asi každému druhému začnou mi naskakovat příjmení Sartre, Belmondo, nám dějepisářům ještě Marat. Ovšem Jean Paul je celé jméno, resp. celý pseudonym. A jeho majitel vůbec nebyl Francouz, jak jsem si to doposavad myslel. Byl to Němec, který se narodil 120km od Kadaně.
Poslední zmínku o Jeanu Paulovi jsem našel v Chimérách Gérarda de Nervala. Citát z Jeana Paula si vzal tento francuzský básník jako motto ke svému cyklu Kristus na hoře Olivetské. A přiznám se, že mě v doslovu citovaná pasáž z textu německého romantika oslovila víc než Nervalovo zpracování. Je z díla nazvaného Řeč mrtvého Krista se střechy vesmíru, že Bůh není a vyšla poprvé v roce 1818, 150 let před přistáním člověka na Měsíci.
Kristus pokračoval: Kráčel jsem světy, vystoupil do sluncí a letěl s hvězdami mléčných drah pouštěmi oblohy; ale Bůh není. Sestoupil jsem tam, kam dopadají nejzazší stíny a pohleděl do propasti a volal: Otče, kde jsi? Ale slyšel jsem jen věčnou vichřici, které nikdo nevládne a duha od západu, nižádným sluncem nestvořená, stála nad propastí a kanula do ní. A když jsem vzhlédl k nezměrné výši vesmíru, abych spatřil boží oko, zacivěl na mě prázdným, bezedným očním důlkem; a věčnost ležela na nicotě a rozhryzávala a přežvikovala sebe. Jen křičte, disonance, křičte, až stínové se rozskočí. Neboť On není!
Na Nervalově zpracování mě vzrušuje fakt, že řeč podobného obsahu dal Kristovi do úst v době, kdy ji chce říci svým učedníkům...
Spali však. – „Přátelé, musíte zvěděti!
Já čelem dotkl se pověčných klenutí,
krvácím zlomený, příliš jsem trpíval;
bratří, já jsem vám lhal. Je propast nad propast!
Je oltář bez boha, kam se mám v oběť klást.
Bůh není! Není Bůh!“ – Oni však spali dál.
Poslední zmínku o Jeanu Paulovi jsem našel v Chimérách Gérarda de Nervala. Citát z Jeana Paula si vzal tento francuzský básník jako motto ke svému cyklu Kristus na hoře Olivetské. A přiznám se, že mě v doslovu citovaná pasáž z textu německého romantika oslovila víc než Nervalovo zpracování. Je z díla nazvaného Řeč mrtvého Krista se střechy vesmíru, že Bůh není a vyšla poprvé v roce 1818, 150 let před přistáním člověka na Měsíci.
Kristus pokračoval: Kráčel jsem světy, vystoupil do sluncí a letěl s hvězdami mléčných drah pouštěmi oblohy; ale Bůh není. Sestoupil jsem tam, kam dopadají nejzazší stíny a pohleděl do propasti a volal: Otče, kde jsi? Ale slyšel jsem jen věčnou vichřici, které nikdo nevládne a duha od západu, nižádným sluncem nestvořená, stála nad propastí a kanula do ní. A když jsem vzhlédl k nezměrné výši vesmíru, abych spatřil boží oko, zacivěl na mě prázdným, bezedným očním důlkem; a věčnost ležela na nicotě a rozhryzávala a přežvikovala sebe. Jen křičte, disonance, křičte, až stínové se rozskočí. Neboť On není!
Na Nervalově zpracování mě vzrušuje fakt, že řeč podobného obsahu dal Kristovi do úst v době, kdy ji chce říci svým učedníkům...
Spali však. – „Přátelé, musíte zvěděti!
Já čelem dotkl se pověčných klenutí,
krvácím zlomený, příliš jsem trpíval;
bratří, já jsem vám lhal. Je propast nad propast!
Je oltář bez boha, kam se mám v oběť klást.
Bůh není! Není Bůh!“ – Oni však spali dál.