Odplata

inspirováno básní H. W. Longfellowa

Pomalu melou Boží mlýny,
pomalu ale jistě;
nakonec nevinný jak vinný
zakotví v témže místě.

Jeden se brání, druhý svolí,
smrtka se jenom zazubí,
semele všechno mezi koly
a zbudou z nás jen otruby.

Nevyhrnuj na mě šosy redingotu

„Obcování jest začátek a konec všelikého umění, a učení od obcování svůj začátek béře a v obcování se dokonává. Člověk bez společného obcování nemůže pravým člověkem slouti, neboť, kdož s lidmi neobcuje, ničehož nezkusí a kdo nic nezkusí, o ničem souditi nemůže, a kdož ničeho rozsouditi neumí, nehrubě se od hovada dělí…“ tak cituje v doslovu ke svému Společenskému katechismu dr. Jiří Guth jakéhosi mně i internetu neznámého Gwazzu-Havlíka. Poštou mi přišel třetí díl této základní literatury společenského chování, který odborný učitel Rudolf Novotný sešil tak, že ho podezírám, že byl odborným učitelem chemie nebo nějaké jiné exaktní vědy, protože kniha začíná doslovem a postupně se propracováváte k prvním kapitolám. Ale je to jazyk, který by se měl dětem čísti pro radost, aby pochopily kouzlo češtiny, a rady, které by se daly tesat do kamene. Jednu za všechny z kapitoly o parlamentu:

Neníť gentlemanlike ten, kdo např. na pány voliče vyhrnuje šosy svého redingotu.

Těsně před doslovem je pan Guth-Jarkovský zhrozen z budoucnosti, která dle jeho desatera futirismu bude děsně dynamická, pestrobarevná, bezohledná, zářivá, hygienická (tak, aby se pán v obleku volně mohl potiti)… a co je nejhorší: místo knoflíků budou jen zapínadla, jimiž snadno a rychle možno měniti různé kusy oděvu tak, že obratem ruky z jednoho obleku stane se jiný a ten, kdo nosí takový futuristický šat „kráčí radostně rušnými ulicemi jsa sám v sobě kaleidoskopickým kolečkem barev…“

Dnes jsme byli s Věruškou po nákupech a přesně tohle jsme zažili. Věruška si koupila něco pestrých hadérků a já kroksky, v nichž se mohu volně potiti. Horší mi přijde, že se dnes na voliče nevyhrnují šosy redingotu, ale rovnou se na ně vytahuje holá prdel.

Zeislovic rodinka

John Zeisel vystudoval sociologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a poté design na Harvardu, čímž spojil oba obory svých rodičů, kadaňského rodáka Hanse Zeisla a Evy Zeislové, o nichž jsem psal minule. Učil pak na univerzitách v Yale a na Harvardu, ale věnoval se i praktické architektuře, navrhnul např. kancelář pro 350člennou redakci Minneapolis Star-Tribune. Poté začal navrhovat budovy a interiéry pro lidi postižené Alzheimerovou chorobou. Práce s těmito lidmi ho od architektury přivedla na cestu přímé pomoci. John Zeisel je velkým zastáncem nefarmaceutického přístupu k tzv. stařecké demenci.

„Jsem proti ustálenému názoru, že diagnóza se rovná rozsudek. Tohoto stigmatu se musíme zbavit a přistupovat k těm lidem jako k lidem a ne jako k pacientům,“ píše ve své knize Ještě jsem tady, která shrnuje jeho poznatky v této oblasti. Nyní je prezidentem organizace, která provozuje sedm zařízení podle pravidel popsaných v této knize. Naplánovali jsme v Kadani konferenci na toto téma na jaře 2014, kdy by se do našeho města mohly sjet kapacity z celého světa. No, uvidíme.

Do Kadaně přivezl i své dva syny Adama a Evana. Adam provozuje stránku, na níž pečuje o odkaz své babičky a obchoduje s produkty, které ona navrhovala. Evan je herec, producent a scénárista, ale také vede společnost pro pomoc studentům a žákům se zvládnutím studia.

Neděle a pondělí prožité ve společnosti těchto tří zajímavých lidí byl zážitkem, na který se nezapomíná. Při večeři jsme se bavili  o podstatě lidské duše, zda je dobrá či zlá, zda je lidstvu vlastnější mír nebo válka. Mezi Hobbese, Locky a čínské filosofy jsem vnesl Pierra Teilharda de Chardina, čímž jsem si prof. Zeisla získal. Byl neuvěřitelně puntičkářský, vše si zapisoval, učil se celou noc dvě věty na úvod své řeči v češtině, nechtěl žádné volno, vše chtěl mít nalajnované, včetně rozhodování nad jídelním lístkem, vždy mě poprosil, abych vybral za něj. Evan s Adamem si na jeho účet někdy zavtipkovali. Adama jsem pochválil, že sice toho moc neřekne, ale pak je to perla. Od té doby se odmlčel úplně. Asi za půl hodiny se ozval, že jsem mu to neměl říkat, protože se teď bojí, že mě zklame. Zase mě rozesmál.

My dva a čas

... jsme písničkáři toulaví...

Poetika

Už jsem měl mít za sebou první část mého kurzu o poesii, ale musel jsem ji odložit, protože poslední víkend byl oprvadu přesycený a neodvedl bych práci, jakou si představuji. Přemýšlím, jakou čítanku bych si vzal, aby výběr básní byl pestrý. Jako jednu z nejlepších, kterou jsem kdy držel v ruce, bych ohodnotil Almanach Kmene z roku 1948 redigovaný Kamilem Bednářem. V básni Děti o Vánocích roku 1945 píše Vladimír Holan: Krutý a zhovadilý světe, co já s tebou? A o pár stránek dál má Jiří Orten báseň Poetika:

Přesněji, slova! Ať se cesta přímí
a vede tam, kde na ni čeká sad,
ať počnou česat sadaři mí,
mé uschlé slzy: jablek načesat

a třeba ještě trochu zelených,
načesat ňader, z kterých ssají děti,
načesat jiter, žen a vůně knih,
kterým i čas by mohl záviděti.

A láska mlčí-li a všechno kolem němě
klid předstírá, vy chtějte, slova, znít,
nahoru k nebi znít a dolů, kde je země -
a prudce do mne. Bolest poranit ---

Kdo byl Hans Zeisel

Nedělní večer a včerejší den až téměř do půlnoci jsem strávil ve společnosti tří zajímavých mužů. Dr. John Zeisel přijel do Kadaně uctít památku svého otce, kadaňského rodáka Hanse Zeisla, a vzal s sebou i své dva syny Evana a Adama. Dnes jsem při té příležitosti tlumočil jeho přednášku o celé rodině Zeisslových a byla to zajímavá zkušenost - zdaleka nejen po překladatelské stránce (i když jsem se trochu zapotil, protože naposledy jsem před auditoriem tlumočil před více než deseti lety). Rád bych se podělil o zážitek. V tomto článku ale nejdříve shrnu, kvůli komu celé toto setkání vzniklo.

Hans Zeisel studoval ve Vídni právo a politické vědy, nicméně po promoci aplikoval své vědomosti v sociologických výzkumech (sociologie se tehdy dala studovat jen na několika větších evropských univerzitách). Podstatná byla jeho studie nezaměstnanosti (spolu s kolegy Paulem Lazersfeldem and Marií Jahodovou), při níž zjistil psychologický dopad nezaměstnanosti na sebeúctu. Hans se z praktických důvodů dále zaměřil na průzkumy trhu, které se daly poměrně výhodně nabízet průmyslovým a obchodním firmám. Když jeden takový nabídl starému panu Baťovi, tento mu ukázal tabulky s vývojem jeho zisku od začátku své kariéry s otázkou: „A na co já potřebuji nějaký průzkum trhu?“

V roce 1932 se v Berlíně seznámil s Evou Strikerovou, která se ale právě tehdy rozhodla svoji nadějnou kariéru návrhářky užitné keramiky zúročit v Sovětském svazu. Opravdu se tam za pár let stala ředitelkou sovětského sklářského a porcelánového průmyslu. Nicméně v roce 1936 byla ze dne na den zatčena tajnou policií, obviněna z kontrašpionáže (jako kurýr mezi Trockým a skupinou plánující atentát na Stalina) a strávila 16 měsíců v sovětském Gulagu. Po propuštění byla vyhoštěna do Vídně, kde se znovu setkala s Hansem Zeislem. Bylo to po anšlusu, a tak oba milenci židovského původu nasedli na vlak a odjeli do emigrace. V londýnském Greenwichi se vzali a s několika desítkami dolarů v kapse odjeli do USA.

Ve Státech udělali oba manželé Zeislovi slušnou kariéru, Eva v designu a Hans v sociologii, zejména té právní. Napsal několik knih a osobně se celý život angažoval za zrušení trestu smrti a proti jaderné válce, ale také třeba za maximální rychlost 55 mil (tj. cca 90km) v hodině na silnicích a pro vše měl jako pádné argumenty sesbíraná sociologická data. V letech 1953 až 1974 učil právo na univerzitě v Chicagu. V 80. letech převzal nejvyšší rakouské státní vyznamenání. Zemřel v březnu 1992.Včera, 20 let po jeho smrti mu byla odhalena pamětní deska na rodném domě v Kadani.

Příště napíšu něco o Hansových potomcích, které jsem měl tu čest osobně poznat.