26. dubna 2026

XXI

 Louise Labé

Co na muži je nejvíc hodno milování?

Jeho výška? Postava? Nebo barva očí?

Nebo rychlost, kterou se kolem tebe točí?

Nebo snad to, jak hluboko tvou duši raní?


A jaká povaha je u muže tou ideální?

Má být vášnivý nebo v lásce trochu vlažný?

Má sršet vtipem či být v každé chvíli vážný?

Má být průměrný nebo svým způsobem nenormální?


Můj rozum zmámen citem teď objektivní není,

však přesto to, co řeknu, tak řeknu bez zarděni

a na to téma chci vám čisté víno nalít:


Když v lásce tonu, tak nikdy žádná změna

nemůže mého muže už nijak zdokonalit.

To právě v jeho jizvách jsem navždy utopená!


(Lyon 1555, originál zde)


 

5. dubna 2026

TANKY JEDOU PO PRAZE


Tanky jedou po Praze,

brodí se krví nevinných.

Tanky jedou po Pravdě

a nemyslím tím noviny.  1


Tanky jedou po svých stínech

asfaltovou šedí.

Tanky jedou po vojínech,

co v těch tancích sedí.


Bože, jaký je to hnus!

Tanky zaměřují mušky

na pomníky – hle, Jan Hus,

Petöfi a pak snad Puškin.  2


Kdo strachu má plnou nůši,

ten se v Praze chová

jako Nozdrev z Mrtvých duší  3

a Bělikov u Čechova.  4


Tanky jedou po svědomí

jak orel, co játra klove.

Tankisti jsou strachem chromí

zapouzdření Bělikové.


Motivy se těžko chápou

pro bratrské granáty.

Po hrdle se Praze sápou

Nozdrevovy pařáty.


Po dětech jedou, po hřbitovech,

dle stanovené trasy,

z růženců kancelářských sponek  5

ty tanky mají pásy.


Jsem snad Ruska nepřítelem?

Vždyť jako chlapec bosý

do tanků jsem strkal směle

svůj zvědavý nosík.


Jsou to pořád stejné tanky?

Ty dnešní hrají si na hoblíky,

jež hoblují bez pozvánky

prkna bratrské republiky!


Než si mě Smrt na zem svalí

a mou pověst zdupou,

obracím se k pozůstalým

s prosbou jednoduchou.


Ať mi na hrob bezejmenný

vloží slova psaná mrazem:

“Ruský básník – rozježděný

pásy ruských tanků v Praze.”



/Planěrskoje, dnešní Koktebel, Krym, 23. srpna 1968, originál zde/

    Narážka na deník Pravda, ústřední tiskový orgán Komunistické strany Sovětského svazu sloužící k šíření oficiální státní ideologie a propagandy
    Sándor Petőfi byl maďarský revoluční básník slovenského původu, představitel revolučního romantismu; narážka na potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956
    Nozdrev (postava z Gogolova románu Mrtvé duše) byl typ agresivního chvastouna, lháře a rváče bez jakýchkoliv morálních zábran
    Bělikov (postava z Čechovovy povídky Člověk ve futrálu) byl úzkostný učitel řečtiny, který se bojí všeho nového a živého a schovává se za předpisy a nařízení (odtud jeho "pouzdro", "futrál"), jeho oblíbená věta zněla: ‚Jen aby se z toho něco nevyklubalo.‘ (v ruštině kultovní „Как бы чего не вышло“ (Kak by čego ně vyšlo)
5     V originále чётки (čotky), tradiční pravoslavné modlitební korále, zde v kontrastu s náboženstvím ruské byrokracie

21. března 2026

XXI.

Rainer Maria Rilke

Jaro se vrátilo. Země sílí

a jako dítě odříkat zatouží

zpaměti tisíc básní. Za tu píli

barevnou odměnu si zaslouží.

 

Přísný byl její učitel. Učil ji číst

a při tom bílý vous si pohladil.

“Co je ten modrý květ, zelený list?”

ptala se a teď to ví – a prozradí!

 

Země se dívá, jak děti hrají

na schovávanou: jedno počítá

a pak hledá, kdo se kde skrývá.

 

A ona to ví, a přesto to tají,

a co jí učitel dlouhý čas předčítal,

to ona neříká – ona to zpívá!


/Muzot, únor 1922, ze sbírky Sonety Orfeovi, originál zde/

15. března 2026

DOKUD CHYTÁŠ, CO VYHODIL SIS SÁM

Rainer Maria Rilke

Dokud chytáš míč, který vyhodil sis sám,
stačí jen cvik a po něm je to hračka.
To teprv míč, jenž vyhodila k nám
bez zbytečných otázek věčná Spoluhráčka,
mířený přesně a vytříbeným stylem
obloukem, jako by Pánbůh stavěl most, 
to teprv ten míč chytit v jeho letu potměšilém 
vyžaduje nejen um, ale i statečnost.
Pak seber odvahu a hoď ten míč vesmíru,
anebo víš co? Jaképak saky paky,
zapomeň na odvahu a čistě z plezíru
odhoď míč od sebe tak jako jaro ptáky:
tak jako rok hýbe přes moře ptáků hejny,
a ze dvou starých tvorů se rodí nový tvor,
ten míč, který hodíš dál, nezůstane stejný
jako ten, který chytils – změní se v meteor!

/Muzot, leden 1922, ze sbírky Die Gedichte 1922 - 1926, originál zde/

8. března 2026

MÁVNUTÍ KOUZELNICKOU HŮLKOU

Rainer Maria Rilke

Ať kouzelnická hůlka v tichu promění tě

mávnutím do prázdna tvých stínů za závěsem

tak, abys pochopil, že jako malé dítě

měl jsi tak blízko ke všem obyčejným věcem.

 

Ať mávne podruhé a ze života tvého

stane se nevěsta, která je milována,

protože zář lásky – citu tak andělského –

tvou pokorou jí byla cele odevzdána.

 

Nechť mávne potřetí a dá ti na vědomí,

že dary dostáváš a dary se zas ztratí,

a tak nic nezkresluj a než se kouzlo zlomí,

služ pravdě oddaně a odevzdej, co dá ti. 


/Muzot, únor 1924, ze sbírky Die Gedichte 1922 - 1926, originál zde/

6. února 2026

LEDA A LABUŤ

W. B. Yeats

Náhlý úder – mohutná křídla znovu a znovu bijí

do těla bránící se dívky, plovací blány studí

na jejích stehnech, zatímco zobák svírá její šíji

a tiskne si její bezbranná prsa k nadmuté hrudi.

 

Jak by mohly její prsty zděšením zchromené v křeči

ubránit před tím opeřencem svůj stále přístupnější klín?

Už její tělo, na kterém příval bílé touhy klečí,

cítí bít cizí srdce a cizí proudy ústit do slabin.

 

Nakonec na dně jejího soužení dojde k výbuchu,

který strhne věže, spálí střechy, zboří opevnění

a utrýzní vlastní plody.

           Z cizí vůle uchvácena

– vdechujíc surovou krev všech budoucích válek ve vzduchu –

oblékla si snad s jeho mocí též všechno jeho zření,

když ji ten lhostejný zobák nechal padnout na kolena? 

/1923, originál zde/

24. ledna 2026

VEČERNÍ MODLITBA

Arthur Rimbaud

Žiju vsedě jako anděl na holičském křesle,
svírám korbel, ten s hlubokými žlábky,
krk se mi prohýbá, podbřišek visí sklesle,
kouř foukám do plachet korábu bez posádky.
 
Sny jsou má sladká bolest – jako rána veslem
či zaschlé holubince, na které nejsou škrabky, 
mé srdce přesmutné už touží po řemesle,
jak vyhnat z těla ven ty zlatožluté kapky.

Dál pak už nemůžu poroučet tomu svalu, 
vypil jsem korbelů, že rovnají se vědru: 
jdu konat potřebu všech žebráků i králů 

a jako pokojný Pán yzopů a cedrů 
začnu chcát k nebesům hnědým jak od výkalů 
s netečným souhlasem slunečnic v letním vedru. 

/1870, originál zde, překlady V. Nezvala a F. Hrubína zde/

3. ledna 2026

LEDA

Rainer Maria Rilke

Když v tísni se Bůh vtěsnal do labutích křivek,
tolik se vylekal z nádhery toho tvora,
že ač se v něm uhnízdila duše jeho chorá,
k činu se odhodlal v klamné své hře dříve,

než stihl pochopit své nové živobytí, 
dosud nepoznané. A ta, jíž si vyvolil,
poznala v hrdém ptáku boha i jeho cíl:
že jde mu o jedno a že není zbytí,

leda snad předstírat hrdost a odepření
a pak nechat labuť krkem svým omotat
její ruce a hruď a v děsivém vytržení

vetknout svou pýchu do jejího věnce.
Až teď v jejím klíně dokázal se stát 
tím krásným dlouhokrkým opeřencem.

/1907, originál zde/


27. prosince 2025

DVA OLTÁŘE DNEŠNÍ EVROPY

V knize “O Německu” Heinrich Heine píše o tom, že ve středověku existovala jedna pověra: aby nová budova pevně stála, muselo se zabít zvíře a základní kámen položit na jeho krev. V moderní době se tato víra proměnila – do základů domů a mostů se pro štěstí vkládají mince, podobně jako se kladou novorozencům do kolébky nebo nevěstám do boty. Přivedlo mě to na myšlenku dědictví Poslední večeře, kdy byla apoštolům – a skrze ně všem křesťanům – předána vzpomínka na tělo a krev Páně ve formě vína a chleba.

 

V moderní společnosti se tyto dva archetypy projevují jako dva póly přístupu ke světu. Krev jako podstata nacionalismu a hostie peněz jako princip kapitalismu.

 

Krev znamená rod, původ, národ. Krev nelze koupit, pouze zdědit. V tomto pojetí je svět rozdělen na „my“ a „oni“, na ty, kdo jsou spojeni krví, jazykem a tradicemi, a na ty, kdo jsou cizí. Krev člověku dává zakotvení a smysl a těm cizím hrozí vyloučením a násilím. Nacionalismus je v tomto smyslu sekularizovaným náboženstvím – vše nikoli pro bohy, ale pro vlajku, pro dějiny, pro „čistotu“ příběhu o sobě samých.

 

Hostie proměněná v minci nabízí světu peníze jako univerzální ekvivalent. Mince je tělo bez krve, oběť bez bolesti, zázrak bez víry. Peníze jsou abstraktní, přenosné, bezejmenné – a právě proto tak mocné. Nepotřebují původ, rod ani paměť. Stačí oběh. Společnost se nespojuje skrze rod, ale skrze trh. Nejsme tím, odkud pocházíme, ale tím, co máme.

 

Člověk se tak ocitá mezi dvěma póly: “patřit” nebo “mít”, “dědit” nebo “koupit”. A na obou pólech se stavějí oltáře a vytvářejí slepé víry: na jedné straně víra v nadřazenost – “über alles”, “great again”, “na prvním místě” – která si žádá loajalitu a oběť, na druhé straně víra v nekonečný růst – “ruka trhu”, “human capital”, “bude líp” – který si žádá morální flexibilitu a zapomnění.

 

Problémem není krev ani peníze. Problémem je, když se jedno nebo druhé zbožští. Jediná cesta ven je opuštění oltářů a odhalení jejich falešných proroků. Potřebujeme rodinu i peníze, zařazení i obchodování. Ale ne krev, která vymezuje a vylučuje, a ne minci, která vyprazdňuje a vyviňuje.


24. prosince 2025

ZASVĚCENÍ NOCI

 Christian Friedrich Hebbel


V tichu té noci

andělé nosí

z dálav Boží plnosti

dary Jeho milosti.

 

To, co tu žilo,

co ze své malé skrýše

o velkých dálkách snilo,

mírně a tiše

zas do sebe se skrylo

a nad sebou zvítězilo.

A ze všech hvězd dnes padá

tajemná síla Boží slávy,

tak svěží a tak mladá,

že zachraňuje od únavy.

Sestup k nám ze svých výšin, Pane

– Tys naší víry věčný zdroj –

a všechno, co je zpřetrhané,

svou silou zase v jedno spoj!

/originál zde/


28. října 2025

"PRAVDA VÍTĚZÍ"

>>Milí českoslovenští krajané, řekněme si přece jednou zcela otevřeně a poctivě, jak to odpovídá heslu ve znaku Česko- slovenské republiky „Pravda vítězí“. Heslu, kterým jsme pokřtili své vysílání. Řekněme si to tedy. Kdo je vinen hrozným nedorozuměním a napětím mezi Československou republikou a říši Německou? Úplná čistá pravda zní: Jsou to komunističtí štváči a rozvratnící v Československu, cizí živly, agitátoři moskevští, Židé a emigranti. Co s nimi má společného slušný a rozumný český dělník nebo sedlák? Jsou to komunističtí a židovští špiclové, kteří provokují incidenty se sudetskými Němcům, aby vytvořili ovzduší krajního napětí mezi Československem a Německem a tím i v celé Evropě.<<
Stanice Pravda vítězí, Vídeň 

 

>>Je povinností všech rozumných a mírumilovných příslušníků našeho národa, aby odpověděli: „Chceme mír! Nechceme války kvůli Československu!“ Avšak ne Německo, Francie a Anglie chtějí mír, i v Československu je dosti lidí, kteří odmítají co nejenergičtěji židobolševické válečné rejdění.<<
Stanice Pravda vítězí, Vídeň, 8. září 1938

 

>>V jednom ze svých posledních vysílání tázali jsme se: „Bude válka?“ A seznali jsme, že chtějí národy všech států mír, protože válku mohou chtíti jen šílenci, jak pravil už tak často Adolf Hitler. Kdo tedy vlastně štve do války? Židovský list The Jewish Voice  se přiznal dne 16. ledna 1919: Mezinárodní židovstvo donutilo Evropu k této válce. Míní zde válku světovou. Nejen proto, aby nahromadil velké množství peněz, nýbrž aby s těmito penězi mohlo začít novou židovskou světovou válku. To píše s nehoráznou otevřenosti židovský list. A sledujeme-li politické události celého světa, dostane se nám potvrzení tohoto výroku. Židovstvo celého světa je v takzvaných demokratických státech při práci a štve národy do nového vražedného boje všech proti všem. Z celého světa docházejí poplašné zprávy. Komunismus je první etapou světového židovstva v jeho úsilí obrátit svět ve spáleniště.<<
Stanice Pravda vítězí, Vídeň, 10. září 1938

Více zde!

13. října 2025

PAT

Louise Glück

Řekla jsem: „Poslyš, anděli, sundej mi ty pouta.“
Řekla jsem: „Rozveď mě s tou špínou, s tím jídelníčkem
urážek při snídani, s ponižováním
vodkou v rajčatové šťávě a s krutostí
tvých milostných psaníček schovaných mezi krámy.“
Zůstávat s ním byl můj způsob, jak se mu pomstít.
Starala jsem se o jeho chudokrevnost a myla nádobí
čtyři měsíce – po celé naše strašlivé
všední soužití. Ale miláčku, lásko,
jestli teď sním o tvých rukou, o tvých vlasech,
je to jen ta ostrá krása bezvýchodné situace,
co mi chybí. Jako šachová partie, kde zůstane král proti králi.

MONOLOG V DEVĚT RÁNO

Louise Glück

„Není to maličkost, dojít
až sem, od lacrimoso ke cantabile. Žít
s ním byla jedna horská dráha celých
těch šestnáct let. Šestnáct let tu sedím
a čekám, až se věci zlepší. Musím se smát.
Víte, kdysi jsem snila, že se buď usmýkám k smrti
nebo se mi znovu zamiluje a obrátí tu svoji hadici
na někoho jiného. No, myslím, že to udělal.
Cítila jsem něco ve vzduchu, a dnes nechal své ztracené

vejce zírat z talíře jako chcíplé oko
a topinku úplně nedotčenou.“

2. října 2025

KRÁSA


Krása mě už nesvede—
ne, už žádné vášnivé a nekonečné hledání.
Jsem už unaven z toho klopýtání v jejích stopách 
skrze divoké, a přece známé lesy i zrádné močály,
unaven z lámání srdcí a bezesných nocí
v honbě za mihotavým světýlkem. 

Kráso, víc už mě neuvedeš do rozpaků —
tím svým úsměvem, tím pohledem přes rameno a náznakem ruměnce —
ty rozmarná svůdkyně, klamavá hráčko se slabými muži;
bereš všechno a nic nevracíš zpátky,
jen šílené sny a bláznivé přeludy.

Kráso, dostal jsem tě —
nejen do hlavy, ale pod kůži, do nitra těla.
Budeš mě neúnavně následovat,
ať půjdu kamkoli. tisknout se ke mně,
i v blátě bídy i v husté změti ošklivosti,
přiběhneš ke mně, obejmeš mé boky,
přitulíš se ke mně;
a jakkoli se budu snažit, nikdy se tě nezbavím.

Kráso, teď jsem tě poznal — 
a protože tě znám (a miluju), už po tobě
víc nebudu prahnout.

/1916, originál zde/