(originál zde)
(originál zde)
Myslíš, že mi v srdci faleš dřímá?
Že odloučením zeslábl můj žár?
Ztratit duši, jež své neřesti má,
je míň než ztratit nejcennější dar.
V tvém srdci mám svůj domov: já bloudil
a vrátiv se – už neodešel bych.
Trest osudu, jenž mě krutě soudil,
teď vodou je, jež smyje ze mne hřích.
Nikdy nevěř – byť není nesnadno
směs všech mých chyb si s gustem představit –
že dovedl bych klesnout pod své dno
a pro nic o svůj dar se připravit.
Tenhle širý svět totiž za nic mám,
ty růže jsi, v níž všechno nalézám.
(originál zde)
Co na muži je nejvíc hodno milování?
Jeho výška? Postava? Nebo barva očí?
Nebo rychlost, kterou se kolem tebe točí?
Nebo snad to, jak hluboko tvou duši raní?
A jaká povaha je u muže tou ideální?
Má být vášnivý nebo v lásce trochu vlažný?
Má sršet vtipem či být v každé chvíli vážný?
Má být průměrný nebo svým způsobem nenormální?
Můj rozum zmámen citem teď objektivní není,
však přesto to, co řeknu, tak řeknu bez zarděni
a na to téma chci vám čisté víno nalít:
Když v lásce tonu, tak nikdy žádná změna
nemůže mého muže už nijak zdokonalit.
To právě v jeho jizvách jsem navždy utopená!
(Lyon 1555, originál zde)
Tanky jedou po Praze,
brodí se krví nevinných.
Tanky jedou po Pravdě
a nemyslím tím noviny. 1
Tanky jedou po svých stínech
asfaltovou šedí.
Tanky jedou po vojínech,
co v těch tancích sedí.
Bože, jaký je to hnus!
Tanky zaměřují mušky
na pomníky – hle, Jan Hus,
Petöfi a pak snad Puškin. 2
Kdo strachu má plnou nůši,
ten se v Praze chová
jako Nozdrev z Mrtvých duší 3
a Bělikov u Čechova. 4
Tanky jedou po svědomí
jak orel, co játra klove.
Tankisti jsou strachem chromí
zapouzdření Bělikové.
Motivy se těžko chápou
pro bratrské granáty.
Po hrdle se Praze sápou
Nozdrevovy pařáty.
Po dětech jedou, po hřbitovech,
dle stanovené trasy,
z růženců kancelářských sponek 5
ty tanky mají pásy.
Jsem snad Ruska nepřítelem?
Vždyť jako chlapec bosý
do tanků jsem strkal směle
svůj zvědavý nosík.
Jsou to pořád stejné tanky?
Ty dnešní hrají si na hoblíky,
jež hoblují bez pozvánky
prkna bratrské republiky!
Než si mě Smrt na zem svalí
a mou pověst zdupou,
obracím se k pozůstalým
s prosbou jednoduchou.
Ať mi na hrob bezejmenný
vloží slova psaná mrazem:
“Ruský básník – rozježděný
pásy ruských tanků v Praze.”
Jaro se vrátilo. Země sílí
a jako dítě odříkat zatouží
zpaměti tisíc básní. Za tu píli
barevnou odměnu si zaslouží.
Přísný byl její učitel. Učil ji číst
a při tom bílý vous si pohladil.
“Co je ten modrý květ, zelený list?”
ptala se a teď to ví – a prozradí!
Země se dívá, jak děti hrají
na schovávanou: jedno počítá
a pak hledá, kdo se kde skrývá.
A ona to ví, a přesto to tají,
a co jí učitel dlouhý čas předčítal,
to ona neříká – ona to zpívá!
mávnutím do prázdna tvých stínů za závěsem
tak, abys pochopil, že jako malé dítě
měl jsi tak blízko ke všem obyčejným věcem.
Ať mávne podruhé a ze života tvého
stane se nevěsta, která je milována,
protože zář lásky – citu tak andělského –
tvou pokorou jí byla cele odevzdána.
Nechť mávne potřetí a dá ti na vědomí,
že dary dostáváš a dary se zas ztratí,
a tak nic nezkresluj a než se kouzlo zlomí,
služ pravdě oddaně a odevzdej, co dá ti.
do těla bránící se dívky, plovací blány studí
na jejích stehnech, zatímco zobák svírá její šíji
a tiskne si její bezbranná prsa k nadmuté hrudi.
Jak by mohly její prsty zděšením zchromené v křeči
ubránit před tím opeřencem svůj stále přístupnější klín?
Už její tělo, na kterém příval bílé touhy klečí,
cítí bít cizí srdce a cizí proudy ústit do slabin.
Nakonec na dně jejího soužení dojde k výbuchu,
který strhne věže, spálí střechy, zboří opevnění
a utrýzní vlastní plody.
Z cizí vůle uchvácena
– vdechujíc surovou krev všech budoucích válek ve vzduchu –
oblékla si snad s jeho mocí též všechno jeho zření,
V knize “O Německu” Heinrich Heine píše o tom, že ve středověku existovala jedna pověra: aby nová budova pevně stála, muselo se zabít zvíře a základní kámen položit na jeho krev. V moderní době se tato víra proměnila – do základů domů a mostů se pro štěstí vkládají mince, podobně jako se kladou novorozencům do kolébky nebo nevěstám do boty. Přivedlo mě to na myšlenku dědictví Poslední večeře, kdy byla apoštolům – a skrze ně všem křesťanům – předána vzpomínka na tělo a krev Páně ve formě vína a chleba.
V moderní společnosti se tyto dva archetypy projevují jako dva póly přístupu ke světu. Krev jako podstata nacionalismu a hostie peněz jako princip kapitalismu.
Krev znamená rod, původ, národ. Krev nelze koupit, pouze zdědit. V tomto pojetí je svět rozdělen na „my“ a „oni“, na ty, kdo jsou spojeni krví, jazykem a tradicemi, a na ty, kdo jsou cizí. Krev člověku dává zakotvení a smysl a těm cizím hrozí vyloučením a násilím. Nacionalismus je v tomto smyslu sekularizovaným náboženstvím – vše nikoli pro bohy, ale pro vlajku, pro dějiny, pro „čistotu“ příběhu o sobě samých.
Hostie proměněná v minci nabízí světu peníze jako univerzální ekvivalent. Mince je tělo bez krve, oběť bez bolesti, zázrak bez víry. Peníze jsou abstraktní, přenosné, bezejmenné – a právě proto tak mocné. Nepotřebují původ, rod ani paměť. Stačí oběh. Společnost se nespojuje skrze rod, ale skrze trh. Nejsme tím, odkud pocházíme, ale tím, co máme.
Člověk se tak ocitá mezi dvěma póly: “patřit” nebo “mít”, “dědit” nebo “koupit”. A na obou pólech se stavějí oltáře a vytvářejí slepé víry: na jedné straně víra v nadřazenost – “über alles”, “great again”, “na prvním místě” – která si žádá loajalitu a oběť, na druhé straně víra v nekonečný růst – “ruka trhu”, “human capital”, “bude líp” – který si žádá morální flexibilitu a zapomnění.
Problémem není krev ani peníze. Problémem je, když se jedno nebo druhé zbožští. Jediná cesta ven je opuštění oltářů a odhalení jejich falešných proroků. Potřebujeme rodinu i peníze, zařazení i obchodování. Ale ne krev, která vymezuje a vylučuje, a ne minci, která vyprazdňuje a vyviňuje.
V tichu té noci
andělé nosí
z dálav Boží plnosti
dary Jeho milosti.
To, co tu žilo,
co ze své malé skrýše
o velkých dálkách snilo,
mírně a tiše
zas do sebe se skrylo
a nad sebou zvítězilo.
A ze všech hvězd dnes padá
tajemná síla Boží slávy,
tak svěží a tak mladá,
že zachraňuje od únavy.
Sestup k nám ze svých výšin, Pane
– Tys naší víry věčný zdroj –
a všechno, co je zpřetrhané,
svou silou zase v jedno spoj!
/originál zde/
