26. června 2010

A co láska

Druhá část poémy Alearda Aleardiho je přebásněna mnohem volněji, neboť mi přišlo, že mi tu svobodu přímo nabízí už tím, že jsem si některé řádky nedokázal z italštiny přeložit. Smysl mi snad neunikl a formu jsem upravil pro potřeby češtiny a k mé vlastní potěše z metra a rýmu. Takto jsem to vše zužitkoval:

Před babylonskou věží,
před plavbou Noemovy archy,
před tím, než první kněží
převzali moc nad patriarchy,
před rozdělením moře vedví,
před desaterem ze Sinaje,
před odhalením tajů ledví,
před vykázáním lidí z ráje,
před Boží touhou po oběti,
před ovocem stromu poznání,
před zplozením dvou prvních dětí
v bolestech, chvění a strádání,
před vyrváním žebra Adamova,
daleko před prvotním hříchem,
před vším, co popsat zvládnou slova
nebo co vyjádřit lze tichem

byla láska.

25. června 2010

Emanace lamentace akademické honorace

V poslední ádvojce se dozvíte například to, že Kafka neměl rád macesy a miloval špenát, nebo že Cervantes jedl každou středu čočku. Tyto na první pohled voloviny se ovšem objevují v bravurně napsaných recenzích a jsem rád, že jsem si je mohl přečíst.

V odpovědi na mnou minule vychváleného Petra Bílka napsala jinak mimózní feministka Jana Valdrová velice vtipnou a platnou větu:

Nemusím vystudovat dendrologii, abych mohla kritizovat kácení lípy v naší ulici.

Reaguje tím na nařknutí, že s kolegyněmi napsala genderovou příručku pro český jazyk, aniž by která z nich byla bohemistka. A správně skloňuje oxymóron bez oxymóra, takže se docela vytáhla a v něčem jí tedy, ač jako macho nerad, musím dát za pravdu.

Za zásadní považuji povzdechnutí ředitele Ústavu české literatury a literární vědy FF UK Jana Wiendla nad stavem českého studijního systému. Konečně čtu od někoho takového slova o nesmyslnosti kreditního (nebo jak se mu dnes nadává) systému, jehož dvouhodinové vysvětlování na začátku prvního semestru vede studenty nutně k pocitu, že pokud se podřídí jeho složitosti a bodové magii, budou vzděláni. Efekt, který mi jako svědkovi zavádění tohoto systému byl jasný od první chvíle. Další nemilosrdnou pravdou je vytíženost pedagogů, kteří berou úvazky na několika štacích, aby se uživili, a není divu, že pak nemají čas na výzkum a jsou věčně unavení a co si budeme povídat, mnohdy i nepřipravení. Nevěděl jsem ani, že se příspěvky do popularizačních a kulturních periodik nebodují v systému akademického postupu (novinka z minulého roku), a tak se tyto časopisy dostaly v plen polovzdělaným nadšencům, o nichž jsem tu psával v souvislosti s některými historickými časopisy. Nicméně sám sebe rovněž považuju za polovzdělaného nadšence, a tak alespoň s pokorou do těchto periodik nepřispívám a na doktorský titul neaspiruji, své nejapné poznámky píšu jen sem, kde si je přečte hrstka podobně polovzdělaných čtenářů a dodáváme si tak pocity civilizovanosti. V této souvislosti bych pologramotně panu řediteli oponoval v jeho větě, že se dnes uchytila forma jednoduchého soft vědění, ne nepodobná internetovému serveru Wikipedie. Anglické verze této encyklopedie s více než třemi miliony hesel, z nichž většina těch základních je na lepší úrovni než všechny tištěné encyklopedie, a z níž existují odkazy na mnohem detailnější zdroje, je na hony vzdálena povrchnímu vědění. Pravděpodobně ovšem pan ředitel pročítá spíše českou verzi a je občas oprávněně přesvědčen o jejím středoškolském charakteru. Nicméně zde vidím velkou příležitost pro zapojení akademického prostředí do prostředí virtuálního a nechápu, že ještě nevznikl projekt akademicky redigovaných kategorií české wikipedie. Nesmyslně z roku na rok zadávané a papír znehodnocují seminární práce by nabyly na významu (prošlápnutí téhle cesty s mými maturanty si kladu za zásluhu).

Nemusí být člověk ředitelem fakultního ústavu, rektorem univerzity nebo předseda akademie věd, aby chápal nesmyslnost vzdělávacího systému na univerzitách. 

Ale když se všichni tito lidé (podle Wiendlových slov) na podobném stavu věcí shodnou či si z něho dokonce veřejně dělají šoufky, není něco v pořádku!

23. června 2010

Budiž světlo

Je to vlastně překlad v přímém přenosu. 17. července mám oddat šestero zamilovaných párů, jeden z nich dokonce mezinárodní. Je to výzva jak ke snaze, tak k pokoře. 17. července 1878 zemřel básník Aleardo Aleardi, který své první básničky složil na univerzitě v Padově, kde jsme se vzali s Věruškou. Prokousával jsem se dnes jeho dílem a rozhodl jsem se přeložit svatebčanům první tři z jedenácti slok jeho poémy Láska a světlo. Dnes se mi podařilo přeložit první z nich a udělalo mi to radost! Tady je.

Před nekonečně dravou
prázdnotou vesmíru,
před bahnivými břehy,
před mořem ve víru,
před všeobecnou vřavou
sopek a gejzírů,
před ledovými sněhy
prehistorie světa,
před tvory, co na tom světě žijí
před všemi rostlinami,
před slunci ze všech galaxií,
před všemi planetami
před vším, co přes den žije
a s nocí uhasíná,
před hudbou hvězdné harmonie
na přání Hospodina

bylo světlo.

22. června 2010

Výbuch mlčení

Na Vltavě a na Praze zavedli novou službu, pro lidi jako já nedocenitelnou. Na webových stránkách si můžete pustit většinu her a čtení z románů po dobu jednoho týdne od odvysílání. Už jsem takhle slyšel několik věcí, které bych před zavedením této novinky neslyšel, protože v čas vysílání jsem někde v dýmu dění. A využívám ji stále hustálněji.

Poslední, co jsem si pustil, byly Zlaté létající rybky, dramatizaci Chestertonovy detektivní povídky. Přiznám se, že jak Chestertona miluju, do jeho detektivek s páterem Brownem jsem se nikdy nepustil, prostě proto, že poslední detektivku jsem četl asi před dvaceti lety. Bylo to Žabí bratrstvo od Edgara Wallace a ani nevím, jestli to bylo tak dobré, že jsem si řekl, že všechny ostatní detektivky se téhle nemohou vyrovnat, nebo tak špatné, že mě od dalších odradilo. Od té doby se tomu žánru vyhýbám a čekám, až mě stihne žloutenka a v Motole mě popadne detektivní hlad, jako popadl Josefa Škvoreckého.

Pustil jsem si tedy tuhle detektivní povídku od Chestertona a v polovině usnul, což u detektivky není nejlepší metoda k potěše, již z ní chce čtenář potažmo posluchač mít. Ovšem ještě jsem stihl jeden rozhovor, v němž se návštěvník domu jednoho sběratele (hlavní postavy povídky) podivuje nad chaosem, který vládne v jeho sbírce.

„Vy jste věru… svérázný sběratel. Obvykle bývají sbírkové předměty podle určitého systému seřazené, utříděné a rovněž jaksi prezentované, hezky vystavené. Zatímco u vás: chaos. Vše jenom nepřehledně naskládané, poházené, jedno přes druhé…“

„Již jsem se nabídl, že bych případně někdy začal sepisovat něco jako katalog a…“ podpoří ho tajemník sběratele.

„Ano, Osmond se nabídl, a já to rázně zatrhl, milý barone. Říkáte chaos? Jenomže právě ten mě baví. Když do těch přecpaných pokojů čas od času zabloudím, je pro mě vzrušujícím dobrodružstvím opět objevovat, co jsem vlastně nashromáždil.

Skvělé. Přesně to si myslím o své sbírce knížek. Žádný systém v ní nemám, i když jsem si ho do nich chtěl už kolikrát vnést, vždycky skončím u prvního až druhého fochu. A tak jsem radostně začal hned druhého dne prohlížet hřbety některých knih v zákoutí, kam jsem dlouho nekoukal. Náhle, a hlavně opravdu nečekaně, jsem tam objevil hřbet s tímto nápisem: Gilbert Keith Chesterton Príhody pátra Browna. Vytáhl jsem ji a začetl se do slovenského textu té samé povídky, jejíž dramatizaci jsem slyšel. Věřte, nevěřte, byla úplně jiná. Včetně jmen, místopisu a všeho ostatního, jen zápletka se tak nějak podobala. Dramaturg se nechal spíše volně inspirovat.

Víte, že rád překládám ze všech možných jazyků, které třeba ani neumím, ale slovenštinu nechám slovenštinou, připadá mi roztomilé, že občas nevím, o čem je řeč. V té povídce se třeba několikrát objeví charakteristika pátera Browna – územčistý. To slovo se mi tak líbí, že jsem si doteď nenašel, co znamená, aby neztratilo kouzlo.

V rozhovoru o různých paranormálních jevech v povídce se jeden z Asie pocházející hrabě po otázce odmlčí a pak náhle řekne:

Prepáčte, zabudol som, že sa zhovárame slovami. V Oriente sa zhovárame myšlenkami, a preto medzi nami nikdy nedochádza k nedorozumeniam…

Pak se hezky zamýšlí nad tím, jaká je moc slov. Když řekneme o něčem, že to byla jen telepatie, jen sugesce, jen levitace, hned to zní jinak, než kdybychom mluvili o zázraku (to už trochu chestertonovsky fabuluju).

Keby stredoveká bosorka kývla paličkou a premenila ma na modrú opicu, povedali by ste, že to je iba atavizmus.

Páter Brown je postavička, která je mi strašně sympatická, protože hýří oduševnělým moudrem a zároveň neskrývanou touhou vše obracet v žert. Ostatně jako já.

Možno by ste radšej rozprávali bez slov, ako to navrhuje pán gróf. Začal by tým, že by výstižne nič nepovedal a vy by ste mu odpoveděli výbuchom mlčenlivosti.

O čem ta detektivka byla a kdo byl pachatelem, to mi při tom dvojím pojetí s dvojitými postavami, při nichž jsem v obou případech usnul, naprosto uniklo. Ale přesto se těším na nějaký další případ pátera Browna, ať už v knize nebo v rádiu.

21. června 2010

Divák

Abychom se o víkendu nenudili, zastavili jsme se i na Festivalu studentských dechových, tanečních a jazzových orchestrů ve Františkánských zahradách. Zrovna hrál orchestr naší ZUŠ a návštěvnost nebyla největší.
Dělám si samozřejmě legraci, dlouho jsem tenhle úhel pohledu hledal. Chci tím jen říct, že právě na tom úhlu pohledu fotografa mnohdy hodně záleží, jestli akce vypadá mediálně úspěšně či nikoli. Mám v tom už praxi, věřte mi. Ale na Antigoně bylo nefalšovaných více než 400 platících divochů, tam jsme si fotomotnáž objednávat nemuseli. A na ZUŠce to taky nebylo tak špatné, stačilo pro objektiv vybrat jiný úhel pohledu.

20. června 2010

Antigona pod kadaňským hradem

Vyšlo to! Účinkující přijeli, diváci přišli houfně, počasí bylo nádherné, žádné potíže se nevyskytly. Hrálo se až do jedné po půlnoci, zpěváci a muzikanti kolem Milana Steigerwalda si to užívali stejně jako my na trávníku. Máme příslib už i na příští rok, kdy to budeme směřovat na Milanův svátek.

Trocha saramagie

Chesterton někde řekl, že novináři jsou tu hlavně od toho, aby nás informovali o tom, že zemřel Mr. Jones, o kterém jsme do té doby ani nevěděli, že žil. To se mi dnes stalo, když jsem si přečetl, že zemřel jediný portugalský spisovatel, který získal Nobelovu cenu, José Saramago.

Přečetl jsem si jeho životopis a zjistil, že měl jako ateista a komunista problémy s církví, až tak, že kvůli tomu odešel z Portugalska na Lanzarote. Pak jsem si přečetl rozhovor na novinkách a zjistil, že se mi tento způsob ateismu a komunismu nepříčí, protože má ve svých názorech na církev a společnost pravdu - tento náhled na realitu v něm jen sublimoval v ideologii, která je schopna téhož.

V rozhovoru říká také jednu důležitou, i když tak jednoduchou pravdu:

Myslím, že zásadní věci pro tvorbu jsou jen dvě: musíte mít co říci a talent na to, abyste to říci dokázal.

Máme hodně spisovatelů, kteří jsou nejlepšími profesory v tvůrčím psaní, ale nemají co říct.

Vybral jsem si k překladu (hodně volnému, neb portugalsky opravdu neumím) jednu básničku z jeho první sbírky. Jmenuje se Science fiction I.

Možná je náš svět jen konvexní dělohou
pro zárodek jiného světa.

Možná v meziplanetárním prostoru
mění tajně směr své dráhy.

Možná skřivan, který letí vzduchem,
nehledá nové hnízdo, ale nové slunce.

Možná bílá laň, o níž se mi zdálo,
se jen ztratila svému konkávnímu stádu.

Možná z ozvěny mého vzdáleného volání
se rodí opravdová poezie.

Možná máme na světě jen lásku,
naši korónu, náš plášť.