Tim Buckley

Tim Buckley přežil své kolegy z Klubu 27 jen o pár měsíců. Dneska by mu bylo 61, takže kdyby to bylo někde v dějepisném testu, mohli jsme se teoreticky na tomhle světě potkat. Ovšem já jsem Tima potkal až dneska a tuhle písničku posílám Věrušce.

Případ Grendwal

!Premiéra se blíží!

!Už v pátek 15.2.2008!

!ORFEUM!

Zkrocení Nikoly

Pan Skotek má takový plán, že bychom napřesrok s divadlem Navenek nastudovali Zkrocení zlé ženy. Mám hrát Petruchia a Káťu mi má zahrát Nikolka Domanjová. Dneska jsem si k Zeffirelliho 85. narozeninám pustil dialog, na nějž si máme brzy sednout k mluvené zkoušce. Kdyby to počkalo pár let, nejradši bych si hru přeložil sám, aby mi sedla pěkně do huby. To bych se ale nejdřív musel naučit blankvers. Zkusil jsem si bez ohledu na trocheje a jamby pár dekaveršů, které použil Zeffirelli jako vstupní verše pro první setkání Richarda Burtona a Elizabeth Taylorové v tomto filmu, na nějž vždycky tak ráda vzpomíná babička. Už vím proč.

PETRUCHIO. Ty jedna voso, proč jsi samý jed?
KATHERINA. Já a vosa? Pozor na žihadlo!
PETRUCHIO. Mně znám je jeden lék: vytrhnout jej.
KATHERINA. Jen jestli tušíš, blázne, kam sáhnout…
PETRUCHIO. Vosa žihadlo na zadečku má…
KATHERINA. Ba né, na jazyce!
PETRUCHIO. Na jazyce?
KATHERINA. Na tvém, když žvaníš tak. Koukej táhnout!
PETRUCHIO. A nechat jazyk na tvém zadečku?
Kačenko, já jsem šlechtic.
KATHERINA. Tu máš… [udeří ho]
PETRUCHIO. Zkus ještě jednu a nařežu ti.
KATHERINA. A ztratíš i svůj klenot šlechtický.
Dotkneš-li se mě, nezasloužíš ho.
A bez klenotu není šlechtic nic.

Literární klub

První sezení literárního klubu bylo slibné, protože opravdu pestré a to ve všech ohledech. V jeho patnácti účastnících byly zastoupeny všechny generace, různé oblasti zájmu, čtenáři i tvůrci. Mezi oblíbenými autory se objevili Herriot, Remarque, Maupassant, Kerouac, Kundera, ale třeba i Chalíl Džibrán nebo Roman Szpuk. Mezi posledně přečtenými knihami se objevila Halíkova Noc zpovědníka, Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, Narušitel Lenky Procházkové, Dürrenmattův Penzista, Zolův Zabiják, Kingova Lisey a její příběh nebo Grassovo Při loupání cibule, o kterém jsem tu psal, aniž bych to četl, teď už to mám přímo doporučený. A doporučil mi to Karel Rada, ne tedy ten fotbalista, ale kadaňský prozaik, básník a, člen literární Skupiny XXVI a hudební skupiny Haj hou!, pro kterou psal texty. Ve svých románech vychází z punkového podhoubí severních Čech a ze svých cest po Rusku. Knižně vydal prózu Připravte se na nejhorší. A taky jsme spolu publikovali v almanachu Od břehů k horám – severočeská literární a umělecká scéna, a tak jsme včera zjistili, že jsme se vlastně před osmi lety viděli v Ústí, kde se říká U čtyř čuráků. Na příště Karel slíbil, že si připraví nějakou povídečku.

Pro první literární klub jsem v sobotu nahrál na Vltavě kousek z jedné mikropovídky Emanuela Frynty Jak poznat svůj věk v hlavní roli s Vlastimilem Brodským, a tak jsme potom všichni vzpomínali, jaký to bylo za našeho mládí. Připomněli jsme si také různá výročí, především dvě spojená s knihou a filmem Čelisti, včera totiž zemřel filmový představitel Brodyho Roy Scheider a den před tím bylo druhé výročí smrti autora Petera Bencheyho. Vzpomněl jsem si, jak jsem se tři večery po sobě jako malej kluk pokaždé v kině Moskva, což je dnešní Orfeum, praštil ve stejné chvíli do zátylku – seděl jsem totiž nahoře na balkóně pod lóžemi, kam nás uvaděčka pustila až po začátku filmu, protože nám ještě nebylo patnáct. Hodně se mluvilo, trochu se popilo, moc se netopilo a já doufám, že nikdo neodcházel otrávený, a příště, což je v pondělí 10. března, se sejdeme ještě v hojnějším počtu.

Nové epochy

Poslední verš téhle básně Bertolda Brechta nechť poslouží jako motto zítřejšího LITERÁRNÍHO KLUBU - v 19 hodin na Střelnici!

přel. Ludvík Kundera

Nové epochy nezačínají naráz.
Můj dědeček už žil v nové době
Můj vnuk bude asi ještě žít ve staré.

Nové maso se pojídá starými vidličkami.

Nebyla to samohybná vozidla
Ani tanky
Nebyla to letadla nad našimi střechami
Ani bombardéry.

Z nových antén vycházely staré hlouposti.
Moudrost se předávala od úst k ústům.

Kalous ušatý

Když jsme šli kolem 3. žatecký základky, nejdřív mě udivila tělocvična vytvořená jakoby z nějaké pozdně barokní stavby, a potom mi Věruška představila svého kamaráda z dětsví kalouse ušatého, který se na nás usmíval ve větvích. Závist se do mě v tu chvíli nedala jen proto, že naše 2. kadaňská základka měla taky svoje kouzlo a hlavně jsme měli Rudu Koblice. Je ale pravda, že sovu má pouze v logu, tu Věrušce trošku závidím.

Člověk v zoo

Za divadlo Navenek jsem chtěl před rokem nabídnout chomutovskému zooparku, že bychom se nechali zavřít do klece a den nebo víkend tam pro návštěvníky předváděli člověka. Nakonec toho bylo hodně a nápad jsme nedotáhli do konce. Možná letos.

Napadlo mě to v liberecký zoo, kde jsem strašně dlouho stál před klecí s orangutanem a přemýšlel, co si asi myslí. Protože on v tu chvíli vypadal mnohem inteligentněji než my, co jsme si ho svobodně prohlíželi. Šimpanzi v Plzni zase po dětech, s nimiž jsem tam byl, házeli, co měli po ruce, a mně pak došlo proč. Děti běhaly a dávaly najevo svoji volnost (to dospělí nemohou, protože volnost nemají). A šimpanzi jim to záviděli (nám nemají co).

Včera jsem ve vlaku otevřel knížku od Davida Garnetta Člověk v zoologické zahradě v překladu Karla Krause a tam je hned na straně 15 následující dopis:

Vážený pane,
píši, abych předložil Vaší Společnosti návrh, který bude, jak doufám, Společnosti doporučen k nejsvědomitějšímu uvážení. Smím především říci, že znám dobře zahrady Zoologické společnosti a že se jim velmi podivuji? Pozemky jsou rozsáhlé a úprava budov je zároveň praktická i pohodlná. Jsou v nich ukázky veškerého téměř zvířectva, jež žije na této zeměkouli; toliko jeden opravdu důležitý ssavec není zastoupen. Čím déle jsem přemýšlel o tomto opominutí, tím neobyčejnějším se mi zdálo. Vynechati v souboru veškerého světového zvířectva člověka, jest tolik, jako hráti Hamleta bez prince dánského. Možná se to na první pohled zdá nedůležitým, protože Váš soubor je vytvořen pro podívanou a poučení člověka. Připouštím, že lidské bytosti lze dosti často viděti na procházce Zoologickou zahradou, přes to však se domnívám, že jsou přesvědčivé důvody, proč by společnost měla vystavovati exemplář člověka.
Za prvé by se tím sbírka doplnila a za druhé by působilo na mysl návštěvníků srovnání, jež jim jejich vnímavost ne vždy umožňuje. Kdyby se dal do klece mezi orangutana a šimpanze, upoutal by obyčejný příslušník lidského plemene každého, kdo vejde do velikého pavilonu pro opice. Návštěvníkům, k jejichž vzdělání Zoologická zahrada z valné míry existuje, dal by v této situaci podnět k tisícerým zajímavým srovnáním. Každé dítě by vyrůstalo, jsouc proniknuto názory darwinovskými, a uvědomovalo by si netoliko své přesné místo v říši živočišné, nýbrž v čem se také podobá opicím, a v čem se od nich liší. Navrhoval bych, aby se takový exemplář ukazoval pokud možno ve svém přirozeném prostředí, v němž žije v naší době, to jest v obyčejném úboru a zaměstnán nějakou obyčejnou prací. Proto by jeho klec měla býti opatřena židlemi, stolem a knihovnou. Malá ložnice a koupelna by mu umožňovaly skrýti se před zraky veřejnosti, kdyby se toho jevila potřeba. Náklad pro Společnost by z toho nemusil být veliký.
Abych dokázal, že to myslím upřímně, nabízím se sám za výstavní exemplář, za jistých výhrad, které nebudou shledány nerozumnými…
Jsem, vážený pane,
Váš oddaný sluha
John Cromartie

Nabídka byla přijata. A proč do toho Cromartie šel? Z nešťastné lásky. „Miloval Josefku a nyní byl od ní odloučen navždy. Zanikne někdy bolest, kterou nad tím pociťoval? A zanikne-li, o čemž nepochyboval, jak dlouhé doby bude k tomu potřebí?“ Dál jsem se zatím nedostal. Ale jsem zvědav, jestli se letos k něčemu podobnému v divadle rozhoupeme.