2. července 2011

Netrpělivost

Knížku Dramatický paradox bych si asi nekoupil, kdybych nevěděl, že jsem s jejím autorem jaksi spřízněn, že jsem si s ním skrze Špínovu ženu Simonu podal ruku, neboť, jak jsem pochopil z komentářů za předchozími články o Janu Kopeckém, byl tento divadelník jejím dědečkem. Protože jsem si tím pádem pořádně přečetl jeho životopis, vím, že je to osobnost hodná pozornosti, a tak, jakmile někde zmerčím nějaký titul, jehož je autorem, uprázdním místo v antikvárním a vyplním místo v mém divadelním fochu.

Možná se dá říct, že většina Kopeckého tezí z roku 1963 je už překonána a současní divadelní vědci a dramatici by se jimi jen těžko řídili, ale jednak jde o velmi zajímavý dokument o stavu divadla začátkem 60. let v Československu, jednak jsou tam mnohé myšlenkové perly, které by chtěly z té ústřice vytáhnout. Nedělal jsem si poznámky, ale někde tam zazněla krásná  myšlenka, že „divadlo není zrcadlo, divadlo je roentgen“! Hodno zapsání na oponu když ne Národního, pak  alespoň nějakého krajského divadla.

Co se mě ale dotklo osobně, byla jedna báseň, kterou Jan Kopecký zřejmě sám přeložil z Güntera Kunerta, tehdy ještě východoněmeckého básníka, který v 70. letech uprchl do Německa západního. Ona totiž neplatí jen pro divadlo, ale tak všeobecně.

Zhoubnější než sněhová bouře, povodeň a
lesní požár je nepatrná vlastnost:
netrpělivost.

Na vroucí polévce si popálí ústa
netrpělivec. Jeho dům je hotov
dřív než jiných. O to dřív
zase spadne. Dnes
poráží strom, který včera
zasadil, aby měl dřevo na zítra…

1. července 2011

Rodič na síti

... jako bůh stvořil člověka k obrazu svému, tak můj rodič se pokoušel uhníst mě do podoby svých představ a snů. Zvlášť když všichni známí od mého útlého dětství prohlašovali, že jsem jeho dokonalý obtisk. A tak jako hráč houslí v amatérské kapele vidí ve své dceři nastávajícího Paganiniho, a proto jí už od tří let vytlačuje konečky prstíků na strunách do žalostného do-re-mi-fa-sol, a teprve po patnácti letech oboustranného vyčerpání a utrpení si částečně dá vysvětlit, že slečna dcera je definitivně pro muziku ztracená, neboť je přímo detonická od slova detonace, tak taky můj rodič už v peřince ve mně viděl ...
Vladimír Škutina, Rodič v síti
Název Škutinovy knížečky by si zřejmě více než třicet let po jejím vzniku dnešní čtenáři vysvětlovali tak, že zřejmě jako rodič toužil, aby se dcera stala ajťákem. Čtete ovšem dobře, Škutina dal svému vyprávění název Rodič v síti, ne na síti, a ve své dceři Lucii viděl wimbledonskou vítězku.
Podobně si to asi představoval i učitel tělocviku na základní škole ve Fulneku Jiří Kvita, když po odpoledních s dcerou Petrou mastil tenis na antuce místní tělovýchovné jednoty bez sociálního zařízení. No a zítra se mu to možná splní.
Co bych ale za ty tři tečky ve Škutinově textu vepsal já? Až já budu tááákhle velká bude ze mě … spisovatelka? Nebo vyzyvatelka V. Ananda? Žákyně prof. Bareše? Lovkyně planetek na Kleti? Historička? Archeoložka? Genetická inženýrka? Když se hodně zamyslím, vím, že mi stačí ten obtisk v Julinčině tváři… a dál se nechám překvapit. I když dneska jsem ji uklidňoval klavírním kvintetem v F moll od Johannese Brahmse. Že bych z ní chtěl mít klasickou hudebnici? Oba jsme usnuli hned při první větě (a doteď nevím, z jakého filmu nebo seriálu ten motiv znám – poradíte?).

30. června 2011

Písnička o konci světa

Když jsem byl před lety stopem v litevském Kovně, netušil jsem nic o tom, že se nedaleko v jedné vesničce, která je zřejmě tak malá, že ji neregistrují ani Google Maps (žije tam asi jen 30 obyvatel a to jsou možná všechno zaměstnanci místního kulturního centra), narodil Česlovas Milošas, držitel Nobelovy ceny za literaturu. Bylo to 30. června 1911, tedy přesně před sto lety. Polský parlament vyhlásil rok 2011 Rokem Czesława Miłosze. 

Překlad jedné básně ze sbírky Záchrana z roku 1945 bych rád věnoval všem, kdo věří, že v roce 2012 nastane konec světa.
(originál zde)

V den konce světa
včela krouží nad květem lichořeřišnice,
rybář vytahuje z řeky třpytivého cejna,
delfíni skáčou žabky po moři
a vrabci v louži tiše švitoří
– ta chvíle zdá se zcela obyčejná.

V den konce světa
ženy se schovávají pod slunečníky,
opilec na lavičce v parku usíná,
zelinář těžká zelnou hlavu
a loďka vplouvá do přístavu,
k uším kolemjdoucích doléhá zvuk houslí,
noc plná hvězd právě začíná.

Ti, kteří čekali blesky a hromobití,
cítí se podvedeni.
Ti, kteří čekali anděly s trumpetami,
nevěří, že by to bylo ono.
Dokud slunce svítí, 

dokud se zhasnout neosmělí,
dokud čmelák bude bažit po jeteli,
dokud se budou rodit malé děti,
nikdo neuvěří, že by to mohlo být ono.

Jenom šedý stařeček, který by mohl být prorokem,
ale není prorokem, protože má jiné povolání,
převazuje rajčata a povídá:
Jiný konec světa nebude.
Jiný konec světa nebude.

29. června 2011

Aurora Leigh

Dnes je to 150 let, co umřela Elizabeth Barret Browningová. Pokročil jsem v její dlouhé poémě už do druhé knihy. V té první vypráví, jak se narodila ve Florencii, maminka jí umřela, když jí byly čtyři, a tak vyrůstala s otcem. Ten umřel, když jí bylo třináct a děvčátko se stěhovalo za starou upjatou tetou do Anglie. Tam na rodinném sídle objevila něco, co rozhodlo o jejím osudu.

Labutí mládě najde si svou tůň;
leč člověk, živlu svého neznaje,
se rodí, slepě tápá nejprve,
jsa hříchem ve své krvi rozrušen
a duchovní zrak maje otupen
a skřížen počitky. Než za krátko
se začne cosi hlásit v duše tmách;
tu pozor dej a s úctou poslouchej,
– ta tichá hnutí nedokonalá
jsou věštby Božství všeho života,
jež svědčí o Zásvětí. Nechť si dí:
„Je duše čistý, bílý list,“ spíš rci:
je palimpsest, prorokův holograf,
jenž poskvrněn byl, mnichem vymazán
a znovu popsán; apokalypsa,
pod Longem skrytá, jehož kluzký text
když prozkoumáme, rozeznáme snad
sled jemný rukopisu starého,
tu a tam čáru z alfa, z omega,
co psáno kdysi.
Knihy, knihy mé!
Kdys podkrovní jsem našla tajemství;
tam byly nakupeny v komůrce
do výše plné bedny po otci,
– i prolézala jsem, jak malá myš
se žebry mastodonta prodírá,
ty obrovité zbytky fosilní
své minulosti, mlsla tu i tam,
tu z té, tu z oné schránky bohaté
jsem vytahovala si štěrbinou,
chvějíc se strachem, chvatem, vítězstvím,
jak namátly se, knihu za knihou.

Nakonec došla k básníkům a oblíbila si je na tolik, že sama začala psát.

Jako ostatní,
i já jsem plané básně skládala
a za ryzí je měla výtvory,
neb rodily se z mysli upřímné.

Ve druhé knize už si Auroru vyhlédne nápadník, její bratranec Romney, sociální reformátor, který její zálibu v básních nepodporuje.

„Tak soudíš? Já, že krásu miluji,
bych měla milovat jen veselí,
o čistý šat a pohodlí se bát?
Svět znáš sic, ne však svoji sestřenku,
toť malá ovšem mezera. Leč věz:
spíš k Božím Mrtvým bych se přidala,
jimž přáno v rouše kráčet bělostném
a přece slávu Jeho šířiti,
než tady v klidu dlít a nohy své
i před jediným krokem vystříhat,
by prach ten nepošpinil šatů mých.
Chci za každou jít cenu. – Je-li bol
hlav údělem, jež myslí rytmicky,
– bol hlavy sobě volím, – ale dnes
mám rodný den.“

Pak proběhne dlouhý srdceryvný rozhovor o údělu ženy, na jehož konci Aurora Romneyho odmítá.

K čemu všecko to,
nejsou-li lidé větší o hlavu,
než kterýkoli z jejich úspěchů?
A proto tvoje cíle ubohé,
krm ječmenná a hmotný blahobyt,
jsou myslím, nedostižny, jestliže
básníkův individualism
ti nepomůže stavět vesmír tvůj.
Je třeba duše k těla pohybu
a velikodušného člověka,
by davy hnul, byť v čistější jen stáj:
je třeba ideálu, abys moh
prach všednosti jen o vlas odfouknout.
Tví Fourierové se mýlili,
neb nedovedli být dost básníky
a pochopit, že život všeliký
se z nitra vyvíjí. – 

Romney to nevzdává, ale jak to dopadne, to se dozvím až za několik stránek. 

Jsem zvědav, co asi čeká ten můj malý palimpsest, ten můj novorozený holograf, tu mou dcerušku, jaký osud ji asi čeká, co si vybere. A bude-li taky tak paličatá jako Aurora.

28. června 2011

Song of Love


Všechno dodnes vyslovené
proměnilo na bezcenné
jedno malé stvoření
– tělíčko jak do uzlíku,
oči perly z Pacifiku,
vlásky jižní koření.

Tahle píseň všední zdá se,
a vlastně i všední je.
Skrývá ve své prosté kráse
její jméno: Julie.

27. června 2011

Místo narození

Julince k dovršení prvního dne mezi námi...
(pár dalších grimas z mé sbírky prvního dne zde)

Nechci být vítr, který rozežene
všechny mráčky z tvého čela
a přinese dny prosluněné,
z nichž bys jenom radost měla.

Nechci být vítr, jehož síla
nalomí každou slabší třtinu!
Jsem jen rád, že ses narodila
v oblasti srážkového stínu.

Slečna Julie

Čí jsou ta dvě krásná očka?
Kdopak na nás kulí je?
Je to naše nová kočka:
Losenická Julie.
Vyskočila jako Ploc
a přeje vám dobrou noc!
Julinka to stihla ještě v neděli 26. června. Narodila se ve 22.20 hod. a splnila tak tátovo přání. Chtěl jsem nedělňátko. Minulou neděli se to nesplnilo. Tuhle neděli se v kostelích četl text z 2. knihy královské, jenž končil slovy: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“ Když jsem si ho ve čtvrtek četl, pomyslel jsem na to, že by se mi mohla v neděli narodit dcera. Navíc je to den sv. Jana a Pavla, mučedníků, kteří byli umučeni za vlády Juliána Apostaty, jenž rovněž zemřel 26. června a jeho poslední věta zněla: „Zvítězil jsi Galilejský.“
Byl jsem u porodu do poslední kontrakce a do prvních chvil, kdy Věruška začala tlačit. Jakmile se nahrnul porodní personál kolem operačního stolu, odešel jsem. Věruška to věděla, že to tak udělám a nevadilo jí to. Ví, že jsem nebyl na vojně. Krev mi špatně nedělá, odnášel jsem potom krvavé vložky a vlastně i zažil pohled na šití, ale přesto bych tam nepomohl, to vím. Měl jsem co dělat, abych rozdýchal tu euforii z miminka.
Sestřičky jsme pobavili tím, že jsme do porodnice po celonočním odtoku plodové vody, v klidu po poledni vycházkovým tempem přešli celou Kadaň pěšky a ještě víc tím, že jsem v kantýně Věrušce koupil kuřecí řízek a ona ho zbodla v centru aktivního porodu (neboli na hekárně), protože jsme netušili, že už by měla jíst leda tak nitrožilně. Po protržení sekundárního vaku blan už šlo všechno jako po másle. Ani klystýr jsme nestihli.
Pavel Pintr nám z pozorování hvězd v Horní Halži předpověděl, že budeme mít holčičku. Hráli jsme si dneska na pokoji Amose (scrabble v kostkách) a spřádali plány do budoucna. Jeden důležitý plán jsme odsouhlasili mezi slabšími kontrakcemi ještě před totálním prolomením vod, že si totiž s Julinkou pořídíme hvězdářský dalekohled a pokusíme se najít všech sto deset objektů papá Messiera. Když jsem šel v jednu hodinu zamlklou Kadaní domů, byla úplně jasná obloha. To by se to pozorovalo.
Slovy ani fotografiemi se to popsat nedá. To shora je tu jen proto, že nemůžu usnout.