V šachové lize jsme se
od minula propadli do nejnižšího Krajského přeboru III. "A". V prvním kole jsme prohráli 1:4, ten čestný jeden bod byl za to, že se soupeřovi nedostavil jeden hráč. Já jsem hrál vyrovnanou partii, chvílema i s převahou, ale chyby způsobily, že jsem se po 49. tahu musel vzdát.
Včera jsme jeli na utkání druhého kola do Jirkova. Začalo to vesele, jelikož jsem se spolehl na rady starších šachistů, že se hraje u fotbalového stadionu. Chvíli trvalo, než jsme to hřiště našli. Rejdili po něm havrani a do areálu se nedalo dostat. Nakonec jsme prolezli dírou v plotě, abychom zjistili, že se v bývalé kuželně už šachy nehrají, a tak jsme se museli zdlouhavě vracet, obvolávat známé a pořád nic. V hospodě u stadionu o šachistech nic nevěděli. Zavolal jsem tedy Věrušce a ta mi doma našla číslo na vedoucího Jirkováků. Navigace byla úspěšná a tak jsme s půlhodinovým zpožděním zasedli k šachovnicím, na kterých nám už bohužel po tu dobu běžel na hodinách čas.
Měl jsem černé a chuť vyhrát. Soupeř začal dámským pěšcem, což mi nenabídlo moji oblíbenou francouzskou obranu, ale abych se přiznal, jak vůbec netrénuju, otevřenější hra mi vyhovovala (a podle
Fritze jsme ji pojali velmi nestandardně). Hrál jsem chladnokrevně a až jsem se divil, jak mi to jde. Žádné obranné tahy, samá smeč. Už ve čtvrtém tahu se začalo měnit, v sedmém tahu jsem šachoval dámou. Ve 14. tahu udělal soupeř chybu, za niž musel pikat ztrátou figury. Můj chladný přístup pokračoval bez chyby, což jsem si doma ověřil u Fritze, a tak soupeř po 24. tahu vzdal. Teprve pak jsem si přečetl, že soupeř měl Elo 1697.
Moje výhra nakonec stačila jen na celkovou týmovou remízu a jako
tenkrát jsem byl zase jediný, kdo od nás vyhrál, navíc jako první v celé soutěži vůbec, protože kontumační výhru z prvního kola nelze počítat. Jestli to bude jako loni, tak už si v dalších kolech nevrznu. Aspoň dám s tou trapnou hrou na soběpisníku zase na pár měsíců pokoj.
