Nedávno jsem četl povedený článek Petra Hlaváčka o pseudohistorických slovních parabolách na současné politické scéně a trochu se bojím, že se srovnáním, jež bude obsahem tohoto článku, dostávám rovněž na tenký led, který by se leckterému historikovi nelíbil. Omluvou mi budiž to, že nehodlám srovnávat rovinu faktickou, ale rovinu ideovou.
Jan Hus byl opravdu katolík, dokonce katolický kněz. Kněžství byl zbaven až těsně před smrtí, ovšem proti své vůli. Z dnešního hlediska by se mohl nazvat reformním katolíkem – podobně jako byl reformním katolíkem například Erasmus Rotterdamský. Nicméně jak Hus, tak Erasmus se stali spirituálními agenty tedy duchovními původci nových reformních hnutí, které se z katolicismu vyřadily a obrátily se proti němu – tedy hnutí protestantských. Protestanti i katolíci ovšem zůstali křesťany, a pro všechna oficiální vyznání i vyznání osobní je důležitý základ jejich učení – učení Kristovo. Jako v dospělosti křtěný katolík musím prohlásit, že jsem ekumenista a vyznávám hlavní Kristovo poselství, které nepopře ani Hus ani Erasmus ani Augustin ani Luther - poselství mateřské lásky! Jako katolík vyznávám hříchy z dob totalitní moci církve (nejen) ve středověku a prohlašuji, že Hus i Erasmus měli ve své době pravdu, když mluvili o žalostném stavu církve. V mnohém mohou mít pravdu i současní kritici církve, sám s mnohými názory některých jejích představitelů nesouhlasím. Přesto pro mě některé jak historické tak současné osobnosti církevního života zůstávají morální autoritou, která je ještě stále ničím ve srovnání s autoritou Kristovou. Tím řeka horší není, že z ní psi pijí!
Jan Palach našel smrt v zoufalém činu, který se třeba z hlediska katolického katechismu příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž má závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. Dokonce je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Ovšem nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí. Nechci Janu Palachovi přisuzovat žádné ze svých domněnek, ale je historickou pravdou, že po vražení kudly do zad vstupem vojsk spáchal český a slovenský národ svým způsobem sebevraždu, když se nebránil a rozhodl se pomalu ale jistě vykrvácet. Jan Palach se nechtěl s touto národní sebevraždou smířit. Svůj život nakonec zvěčnil, byť se jeho čin vymyká z běžné představy hrdinských činů z antických bájí a ruských bylin.
Jsem ovšem zhnusen argumentací pana Grebeníčka, že šlo o čin, který nebyl vyvolán odporem k totalitnímu komunistickému režimu, že byl naopak spáchán ve jménu reformního komunismu. Ano, zřejmě se hledala formulace a kladná věta asi narazila na nepřekonatelné stylistické potíže, protože ten čin byl pravděpodobně spáchán v zájmu pokračování demokratizace společnosti, která začala Pražským jarem, a nemohla pokračovat až k plné demokracii, kde by si teprve mohl mladý Palach svobodně zvolit své politické přesvědčení. Pan Grebeníček argumentuje průzkumem, v němž se ovcí v ovčíně reportéři z JZD ptali, zda chtějí žít ve spořádané velkokapacitní salaši s menším výběhem a stálým dostatkem krmi nebo zda dají přednost svobodě v lesích a na lukách, kde běhají vlci, 89% se vyslovilo pro jednotný družstevní vývoj. To je otřesná vzpomínka!
Palach byl tedy zřejmě vzhledem k historické nemožnosti volby levicový demokrat. Proč ne? Ale komunista? Proboha, kolik lidí dnes osleplo a přestalo vidět jádro učení, ke kterému se přes vytáčení v různých projevech, komunismus hlásil a dodnes hlásí? K autoritě Marxe a Engelse! A ti hlásají třídní nenávist. To není překroucení jejich slov, ale vlastní slova teoretiků třídního boje, kterým byl osud opravdových dělníků, s nimiž se nestýkali, úplně ukraden. Filosofie nenávisti k těm, co se mají lépe než my! Věřím, že spousta obyčejných komunistů, kteří nečetli Kapitál a Komunistický manifest do konce (jestli vůbec začali), byla a je přesvědčena, že jdou do boje z lásky k proletářům. Ale, třeba na příkladě Jaroslava Seiferta, sklidili by kritiku pravověrného marxisty, v tomto konkrétním případě konkrétními slovy Julia Fučíka: Revoluce je krev. Revoluce není láska, ale nenávist. Revoluce není pro nový řád, ale proti starému řádu. Revoluce je dvojnásobně záporná a pak teprve kladná. To Seifert nepochopil... Zvrácenou podobu má tato dvojnásobná nenávist na decentní dávku lásky např. ve verši o Leninovi, že to z lásky k dětem dal střílet do lidí. Fučík opakuje: A právě nenávist je to, co nejvíc chybí revoluční lyrice Seifertově. Nenávist chyběla a snad i chybí mnohým dalším praktikujícím komunistům, ale tím hřešili a hřeší nejen proti svým spirituálním agentům, ale proti základní myšlence komunistické ideologie, stejně jako křižáci, inkvizitoři či Husovi soudci hřešili proti základní myšlence svého náboženství. Voda všechno opere krom rudých tváří a zlého jazyka.
Nejvíc mě děsí, že jako vynález knihtisku nezpůsobil jen šíření vzdělanosti, ale rozšířil i tmářství a nenávist, když se například na každou faru dostal tištěný spisek Kladiva na čarodějnice, podle nějž se pak mučilo a upalovalo, tak i vynález internetu neznamená jen zlepšení podmínek pro vzdělávání mezi dnešní mládeží, ale i plození nenávisti sdílením různých bolševických intelektuálních parodií na diskurz (což je dle mého názoru termín vynalezený za tímto účelem). Právě proto, že jsem demokrat, uznávám, že musí existovat pluralita názorů – ale názorové strany by se měly přihlásit k nějakým základům, a ne je zastírat neustálým mlžením (dříve dialektický materialismus jako věda, dnes sociální cítění jako víra). Takových komunistů, kteří by se přihlásili k revoluci a marxistické nenávisti, bych si vážil víc než těch, co evangelizují mládež sliby lepších zítřků bez toho příšerného neoliberalismu a ještě strašnějšího kapitalismu. Zlatí sociální demokrati, i když s nimi nesouhlasím (a přesto si myslím, že mám sociální cítění minimálně na stejné úrovni jako oni).
Jan Hus byl opravdu katolík, dokonce katolický kněz. Kněžství byl zbaven až těsně před smrtí, ovšem proti své vůli. Z dnešního hlediska by se mohl nazvat reformním katolíkem – podobně jako byl reformním katolíkem například Erasmus Rotterdamský. Nicméně jak Hus, tak Erasmus se stali spirituálními agenty tedy duchovními původci nových reformních hnutí, které se z katolicismu vyřadily a obrátily se proti němu – tedy hnutí protestantských. Protestanti i katolíci ovšem zůstali křesťany, a pro všechna oficiální vyznání i vyznání osobní je důležitý základ jejich učení – učení Kristovo. Jako v dospělosti křtěný katolík musím prohlásit, že jsem ekumenista a vyznávám hlavní Kristovo poselství, které nepopře ani Hus ani Erasmus ani Augustin ani Luther - poselství mateřské lásky! Jako katolík vyznávám hříchy z dob totalitní moci církve (nejen) ve středověku a prohlašuji, že Hus i Erasmus měli ve své době pravdu, když mluvili o žalostném stavu církve. V mnohém mohou mít pravdu i současní kritici církve, sám s mnohými názory některých jejích představitelů nesouhlasím. Přesto pro mě některé jak historické tak současné osobnosti církevního života zůstávají morální autoritou, která je ještě stále ničím ve srovnání s autoritou Kristovou. Tím řeka horší není, že z ní psi pijí!
Jan Palach našel smrt v zoufalém činu, který se třeba z hlediska katolického katechismu příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž má závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. Dokonce je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Ovšem nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí. Nechci Janu Palachovi přisuzovat žádné ze svých domněnek, ale je historickou pravdou, že po vražení kudly do zad vstupem vojsk spáchal český a slovenský národ svým způsobem sebevraždu, když se nebránil a rozhodl se pomalu ale jistě vykrvácet. Jan Palach se nechtěl s touto národní sebevraždou smířit. Svůj život nakonec zvěčnil, byť se jeho čin vymyká z běžné představy hrdinských činů z antických bájí a ruských bylin.
Jsem ovšem zhnusen argumentací pana Grebeníčka, že šlo o čin, který nebyl vyvolán odporem k totalitnímu komunistickému režimu, že byl naopak spáchán ve jménu reformního komunismu. Ano, zřejmě se hledala formulace a kladná věta asi narazila na nepřekonatelné stylistické potíže, protože ten čin byl pravděpodobně spáchán v zájmu pokračování demokratizace společnosti, která začala Pražským jarem, a nemohla pokračovat až k plné demokracii, kde by si teprve mohl mladý Palach svobodně zvolit své politické přesvědčení. Pan Grebeníček argumentuje průzkumem, v němž se ovcí v ovčíně reportéři z JZD ptali, zda chtějí žít ve spořádané velkokapacitní salaši s menším výběhem a stálým dostatkem krmi nebo zda dají přednost svobodě v lesích a na lukách, kde běhají vlci, 89% se vyslovilo pro jednotný družstevní vývoj. To je otřesná vzpomínka!
Palach byl tedy zřejmě vzhledem k historické nemožnosti volby levicový demokrat. Proč ne? Ale komunista? Proboha, kolik lidí dnes osleplo a přestalo vidět jádro učení, ke kterému se přes vytáčení v různých projevech, komunismus hlásil a dodnes hlásí? K autoritě Marxe a Engelse! A ti hlásají třídní nenávist. To není překroucení jejich slov, ale vlastní slova teoretiků třídního boje, kterým byl osud opravdových dělníků, s nimiž se nestýkali, úplně ukraden. Filosofie nenávisti k těm, co se mají lépe než my! Věřím, že spousta obyčejných komunistů, kteří nečetli Kapitál a Komunistický manifest do konce (jestli vůbec začali), byla a je přesvědčena, že jdou do boje z lásky k proletářům. Ale, třeba na příkladě Jaroslava Seiferta, sklidili by kritiku pravověrného marxisty, v tomto konkrétním případě konkrétními slovy Julia Fučíka: Revoluce je krev. Revoluce není láska, ale nenávist. Revoluce není pro nový řád, ale proti starému řádu. Revoluce je dvojnásobně záporná a pak teprve kladná. To Seifert nepochopil... Zvrácenou podobu má tato dvojnásobná nenávist na decentní dávku lásky např. ve verši o Leninovi, že to z lásky k dětem dal střílet do lidí. Fučík opakuje: A právě nenávist je to, co nejvíc chybí revoluční lyrice Seifertově. Nenávist chyběla a snad i chybí mnohým dalším praktikujícím komunistům, ale tím hřešili a hřeší nejen proti svým spirituálním agentům, ale proti základní myšlence komunistické ideologie, stejně jako křižáci, inkvizitoři či Husovi soudci hřešili proti základní myšlence svého náboženství. Voda všechno opere krom rudých tváří a zlého jazyka.
