Jen ne touze

Našel jsem v tátově pozůstalosti obálku, na které stál nápis Mirko, tady to všechno máš. V té obálce byly tři listy, na každém po básničce.

Cesto poli za ní
bylas moje paní – zem.
Po tobě chodíval,
lačně sny objímal jsem.

Co se však oděla
příroda do běla – zlý to sen.
I já vzal tmavý šat,
není co objímat – lítost jen.

Možná jarní příval,
který vždycky míval tolik sil,
něco na tom změní;
příroda lhář není – člověk byl.


Jedna delší pak končí nádhernými verši, které by mohli být tátovým epitafem.

A jak z místa když vánek vzlét
vše kolébané dlouze
stříbřitou mlhou s nebem splývá,
vlévá se do něj, mizí, zpívá...

Je konec, jen ne touze.

Vyhlídky paní Pantomimy

Mám na ploše už asi rok textový soubor, který se jmenuje Norman_Robbins_Pantomima. Stáhnul jsem si ho, když jsem si hledal informace o autorovi Hrobky z vyhlídkou, kterou jsem viděl v provedení Bílinského divadelního minima a loni v Žatci a letos u nás na přehlídce od žatecké Opery pod názvem Mlhavé vyhlídky (teď koukám, že jsem si ten soubor založil 16. června 2008, kdy jsem o téhle hře psal). Říkal jsem si, že se mi ty věty jednou budou hodit, až do Kadaně pozvu nějakou pantomimu.

Dnes je tedy ten pravý čas, protože zítra, tj. v pátek 10.července, proběhne poprvé, co já pamatuji, v Kadani pantomimická hra. Šedesátiminutová etuda s názvem

K čemu vlastně je bílý psí trus?

Mim: Antonín Novotný. Před Střelnicí v 19h. Sám jsem zvědav, jak hodinová pantomima o hovně může dopadnout.

„… nedávno jsem dokončil svoji jednadvacátou pantomimickou hru (Jeníček a Mařenka), jejíž vydání nyní zvažuje French's (nakladatelství Samuel French v Londýně, pozn. J-Lo). Bude to můj poslední scénář pro pantomimu (třebaže, kdybych chtěl, napsal bych jich ještě mnoho), protože cítím, že politická korektnost, vměšování úřadů a příšerná profesionální produkce společně tento žánr zabíjejí. Po zhlédnutí půltisíce těchto her za posledních šedesát let a po sepsání bůhví kolika scénářů pro různé divadelní spolky po celém světě, mohu říct, že se kouzlo ztrácí. Zdá se, že obecenstvo je spokojené s podřadnými čísly a kulturní manažeři nemají ponětí o tradicích a kvalitě. Amatérská scéna zůstane podle mého mínění poslední baštou genia pantomimy…“ Norman Robbins, 2005

Obrazy z války

Před 117 lety se v Portsmouth narodil Richard Aldington, jehož jednu básničku jsem tu letos v lednu uplně náhodou přeložil. A zapomněl jsem na něj.

Když jsme byli s Pavlíkem v Plzni v antikvariátě, zašel jsem také do oddělení literatury v angličtině, která tu je asi ve čtyřech přihrádkách. Šel jsem titul po titulu a nic zajímavého jsem nenacházel. Všichni už měli vybráno, a tak jsem zdržoval. Přesto jsem došel až k poslední malinké knížce a když jsem ji otevřel, stálo tam:

Že jde o první vydání, jsem zjistil až doma, ale už v antíku jsem našel lístek, adresovaný Jaroslavu Frankovi (používal pseudonym Skalický) a (teď se vy zasvěcení podržte!) psaný samotným Josefem Florianem ze Staré říše (shoda iniciál mě zpočátku zmátla a myslel jsem si, že si autor napsal sám sobě:). A to všechno za 60,-Kč. Text toho lístku mě trochu nakopnul tím směrem, který jsem tu už jednou naznačil.

Celá Aldingtonova sbírka je dostupná na internetu, ale daleko líp se překládá z originálu prvního vydání se slovníkem Jana Váni vydaným v Třebíči v r. 1927. Prolog (originál zde) k celé sbírce z května 1917 věnuji Věrušce.

Z nitra vřavy a vášně,
z nesmiřitelného boje,
z moře úsilí až do krajnosti
přináším trochu zklidnění,
špetku vnuknutí od neměnných bohů,
pár řeckých gest.

Každý den cítím větší neklid,
vidím, jak mi ta přísná křivka prchá,
hledím bezmocně na tisíc mystérií
a přitom zůstávám němý.

Tři zastavení křížové (svatební) cesty

Na cestě do Podještědí jsme zastavili u dvou památek. Tu první jsem naposledy navštívil s Víťou Š. před více než 15 lety. Tehdy byl kostel sv. Jakuba u Libčevsi v hrozném stavu, a protože vím, že se toho od začátku 90. let hodně změnilo, byl jsem zvědav, jak to bude s tímhle kostelem. Dneska jsem po dlouhé době prováděl po našem františkánu a muzikanti, kteří tu hrají v Klášterci na hudebních pramenech, v čele s Jaroslavem Svěceným, byli nadšení, jak je ten klášter krásnej a jak se pořád opravuje. Kdyby ho byli navštívili v době, kdy jsme tam chodili za Lukym obdivovat ledový jazyky v gotickym ambitu, žasli by ještě víc. A tak se dalo čekat, že poutní kostel sv. Jakuba bude taky opravenej.

Už když jsem Věrušku donutil sjet na neuvěřitelně krkolomnou cestu, kde hrozilo urvání vejfuku a vůbec sedření celýho podvozku, říkal jsem si, že tam asi nevzniklo regionální turistický centrum ani prodejní galerie. Další letmý pohled to potvrdil.


Bylo to úplně stejný jako před těmi drahnými lety.


I uvnitř.


Jen snad ta kudla s emblémem ČEZu, zapíchnutá do nosného kůlu u vchodu, byla nová.


Tenhle vzkaz jsem si z minula nepamatoval (Žij miláčku jako ryba, dvě milovat to je chyba).


Nakonec mě ale uklidnilo, že i po tomhle pádu JESUS WINS.


Druhé zastavení bylo u sv. Petra a Pavla v Želkovicích. Když jsme na gymplu v Lounech brali románský sloh, zeptal se mě dr. Mareš, která rotunda je nejblíž Lounům. Nevěděl jsem. Prý Želkovice. Styděl jsem se a říkal jsem si, že tam někdy musím. Tak teď po více než 15 letech od týhle události, jsem se poprvý v životě u tý rotundy zastavil. Tedy Věruška mi zastavila a přes počáteční remcání po zážitku z prvního zastavení byla nakonec ráda a moc se jí tu líbilo. První pohledy totiž slibovaly něco docela jiného.


Na internetu jsem se dočetl, že by rotunda měla pocházet z doby Přemysla Otakara I. nebo Václava I., což je úctyhodné stáří. A přesto přežila líp než ani ne 350 let starý sv. Jakub. Radost pohledět.




Na cestě zpátky jsme se stavili v Liběšicích kousek od Litoměřic. Krom toho, že jsme si tam došli na záchod, koukali jsme jako blázni, jakou glyptotéku tam mají hned u silnice.

♂ + ♂ = VL

V Čechách i v Moravě se od roku 2006, odkdy jim to umožnil zákon, nechalo registrovat už skorem tisíc homosexuálních párů. Před třemi lety si vzal mezi prvními Pavel Vítek Janise Sidovského a na jejich svatbu se sjela pěkná řádka celebrit. Jako zastánce homosexuálů proti dutohlavému odsuzování a vysmívání jsem se v neděli s radostí účastnil svojí první gay svatby. Zastoupení gay komunity už na obřadu způsobilo, že se těch asi pět heterosexuálních párů z příbuzenstva konečně mělo příležitost cítit jako regulérní menšina a uvědomit si aspoň na chvíli, jaký to asi je tam na druhý straně.


To bylo na zámku Nový Falkenburg a oddávající starostka z Jablonného to zvládla bravurně. Fandil jsem klukům zezadu a povedlo se mi na fotku chytit i jejich první registrovanej polibek (nedám ji sem stejně jako ostatní povedený fotky jen kvůli tomu, že se najdou lidi, co mají touhu ubližovat, když někdo není stejnej jako oni). Sám jsem se při gratulaci pochlapil a po vzoru svých předgratulantů jsem jako jedinej heteráč novomanželům vtisknul hubany – vždyť jsem je dával tátovi, Brďovi, Ríšovi a spoustě dalších chlapů a opar jsem nikdy nedostal.


Svoje nový teplý kamarády jsem si získal ještě víc, když jsem se pak hned zčerstva na oslavě šel do zahradního bazénu koupat na Adama, jak je mym nudistickym zvykem. A slavilo se jako u Vítků na Karlštejně, poslouchala se božská Kylie, na kterou jsem si zatančil s nevěstem, probíraly se gely, nehty a chloupky na prstech u nohou a já měl spoustu otázek a spoustu nabídek k sexu, který jsem odmítal jen s lítostí, protože třeba takovej Tomáš byl kocour, po kterym na díze vyjede každá ženská. I Věrušce se líbil. Líbilo se jí tam víc frajerů, a mně se to taky líbilo, protože si tam mohla beztrestně flirtovat a já mohl být klidně u toho. Byl tam taky kluk z Klášterce, tak jsme si popovídali o společnjech známejch. Možná tam bylo i pár heteroušů, co buziky nemusej a přestože sex do zadku je pro ně tabu i se ženskejma, ve společnosti teplejch bratrů se chovaj, jako by v tom svym měli permanentně zabodnutej kolík. Jestli tam někdo takovej byl, tak po týhle akci si už aspoň přestal myslet, že se to dá léčit lázněma. Kluci, díky za krásnej zážitek. Jestli se dožiju aspoň stříbrný registrace, rád přijedu zas.