Ve Stínadlech pod plynovou lampou...

Rychlé šípy mají za sebou sedmdesát let existence. Oslavili jsme to s Věruškou tak, že jsme se podívali na film Timur a jeho parta. A byli jsme rádi, že jeho předloha vznikla až dva roky po Rychlých šípech, a že Rychlé šípy nebyli komunisti a že jsme nezažili žádné dušínovské hnutí. „Cejch Rychlých šípů nám už nikdo nesmaže,“ řekl prý Jiří Černý. Myslel svoji generaci, ale i já ho mám ještě vypálenej na hrudi, protože nejen, že jsem četl komiksy v té nejlepší době, tedy asi v deseti letech, ale v patnácti jsme ještě zakládali klub Mladého hlasatele. Timurův cejch měl vypálenej táta, ale byl vychovanej v komunistický rodině v 50. letech, tak jsem to po tom filmu i docela pochopil.

A protože mi právě Honza Tráva telefonicky potvrdil, že ZNC přijede na letošní kadaňskej Majáles přesně na 1. máje, tohle si poslechněte, to byla v adolescenci moje chůva:

... život je jinej, vem ho děs.

Den jako vystřiženej (z novin)

V Tallinu udělali takovej krásnej počin. Lidi z města ověsili strom svejma mobilníma telefonama a pak se na něj chodili večer dívat, jak zvoní a svítí, protože z toho tisíce mobilů vždycky na několik z nich někdo volal. Takovej vánoční stromeček nikde nemají (i když tam to bylo někdy v září). Ti, co tam ty mobily navěsili, chtěli (nejspíš hlavně sami sobě) dokázat, že vydrží aspoň den bez telefonování.

Já jsem ten den měl dneska, i když ne s tak pěknou fasádou. Včera jsem totiž nechal telefon ve vlaku. Na dnešek jsem měl naplánovanej program mimo Kadaň, a tak jsem musel vydržet až do podvečera, kdy mi ho slavnostně předali na kadaňskym nádraží. Vydržet to šlo, ale musel jsem si koupit noviny, abych v čekárnách u doktorů vydržel. Jinak bych určitě cvakal a volal o sto šest.

Jenže, ne nadarmo už noviny nečtu. Člověk se v nich dozví jen samý hrozný věci. Z těch dnešních Hospodářskejch bych si udělal obrázek dnešního světa asi takovej:

Všichni by brzy měli nejlépe povinně vyvěšovat dvě vlaječky z oken, jednu českou a jednu evropskou. Kontrolovat to bude domovní výbor a v případě nedostatků přijde předvolání před evropskou přestupkovou komisi v den Haagu.
Poplatky u lékařů zůstanou 30,-Kč, ale platit je budou lékaři pacientům, protože ti si je za své kvalitní nemoci zaslouží. Stát na to získá peníze od zdravých hazardérů, kteří chodí v čase, kdy by měli marodit, do práce.
A pak jedna dobrá zpráva. Mladé ženy, které se rozhodnou mít děťátko a vydělávají nad 70tisíc korun měsíčně, se mohou těšit na tučnější mateřskou než doposud. Ovšem na druhou stranu, jak k tomu přijdou chudinky maminky, které vydělávají měsíčně půl milionu, strop mateřské je totiž pod 30 tisíc a takový příspěvek na hedvábné plenky jistě nestačí.

Tobě

Jsem velbloud, jenž má v povaze,
že nerad v horku bloudí,
a tak zůstává v oáze,
kde čerstvá voda proudí

a proudí přímo z pramene,
jenž svlažuje a studí
mé srdce láskou spálené
uprostřed žhavé hrudi.

Jsem velbloud, který nebloudí,
vždyť o co prosil nebe,
to dostal, a víc neloudí,
když našel, lásko, tebe!

Málem jsem porazil velmistra

Už mám na svém kontě přes padesát online šachových partií. Tu padesátou jsem hrál s člověkem z kolébky této hry, tedy z Indie. Bylo mu šedesát let a měl o devadesát víc bodů v Elo hodnocení. A porazil jsem ho. Jinak ale lavíruju kolem 1420 bodů a svůj osobní rekord 1452 ne a ne pokořit. Včera jsem sebral o dost silnějšímu Uruguayci dámu a představte si, že mě stejně udolal. Ve čtvrtek jsem podlehl v klubu svému soupeři, i když jsem dlouho držel krok. O to víc jsem se těšil na neděli, jelikož jsem měl narozeniny a hráli jsme doma s Údlicema a áčko s Litoměřicema (vyhráli 7:1! a jsou na druhym místě). Poprvé jsem taky v našem klubu viděl něžný pohlaví, hostující kláštereckou Helenku Grussovou, která má Elo skoro 1900. Bojim, bojim!


Údličtí se dostavili ve čtyřech a já jako jediná oficiální nula, hrající tedy na páté šachovnici, jsem kontumačně zvítězil. Díky tomuto mému „vítězství“ jsme poprvé jako družstvo jinak remízové kolo vyhráli a to předposlední místo máme zaslouženěji. K mým narozeninám dostal klub aspoň povedená trička, ale protože je to sport pro chlapy, musím nechat přidělat pár XXXL velikostí.


Čtu teď krásnou knížku od Marka Twaina Yankee na dvoře krále Artuše. Kdo četl pana Broučka v 15. století, tak tohle je námětově velmi podobné. Chtěl jsem docela i nařknout Svatopluka Čecha s opsání námětu, ale představte si, že on Broučka napsal o rok dříve (1888) než Twain svůj příběh (1889). Že by se Clemens na Mississippi tak nudil, že se naučil i česky?

O tom, že byl Twain předchůdcem patafyziků a absurdních dramatiků a zároveň čestným pokračovatelem Cervantese, vás jistě nenechá na pochybách tato dvojstránka.


Hned po jejím přečetní mi došlo, že jsem onehdy téměř porazil velmistra. Jen o vlásek mi ušlo vítězství. Jedinou příčinou, proč jsem tenkrát nevyhrál, bylo, že mě pan Štoček rozdrtil jako Klapzubáci Barcelonu.

Princ benátský

Naposledy jsem Vivaldiho Čtvero ročních dob viděl na živo s Lenkou v Rudolfinu a to už je let. Na dnešní koncert v Kadani na Střelnici jsem se teda vážně těšil. Nic jsem nepřipravoval, muzikanti přijeli, já měl radost, oni měli radost, a tak jsem šel na chvíli před koncertem domů, protože jsem toho měl za celej den dost.

Vivaldi svoji kariéru začal v sirotčinci La Piéta ve svých rodných Benátkách (viz dole úryvek z filmu), kde taky koncerty nikdo neuváděl a nesděloval, kdy je konec. Odměnou mu nebyl puget, ale prostej potlesk. Vivaldi má kořeny v tom sirotčinci, tam se naučil hrát a jeho sboru zůstal věrnej, i když už byl slavnej skladatel a psal pro knížepány. A jeho hudba je proto tak krásná. To je všechno, co jsem chtěl vzkázat té dámě, která mi zkazila večer řečma, že to kulturák špatně zorganizoval. Ještě, že se necítím být „kulturákem“.