Modlitba za Pussy Riot

Bohorodičko naše,
nechoď kolem té kaše!
Dej Nadě, Kátě a Máše
azyl u sebe v kostele –
jsou mladé, ale dospělé,
mají děti, mají manžele.

Ochránkyně vší Rusi,
nám věřícím se hnusí,
že dívky trpět musí,
za to, že poslaly Putina
tam, kde se sukně zapíná.
Ta děvčata jsou nevinná!

Čisté umění

Když jsem neteřince Rebece kupoval Mateřídoušku, juknul jsem i do fochu, z něhož lovím Tvar a protože tento časopis o prázdninách nevychází, porušil jsem jednu sobě samému naordinovanou dietu a po roce jsem si koupil A2. Čekal mě v ní objev, který se stal záplatou přes celý ten rok trucování!

Hádám, že nejsem sám, kdo neznal amerického spisovatele Davida Fostera Wallace. Je to zřejmě hlavně tím, že chybí český překlad jeho díla. Upřímnost odpovědí v rozhovoru, který se spisovatelem vedl ruský Ostap Karmodi (nyní ukotvený v Praze) v roce 2006, mě úplně šokovala – sám bych takové schopen nebyl a přitom se mi zdá, že ty odpovědi mi mluví ze srdce (ono se to vlastně nevylučuje). Rozhovor byl pořízen dva roky před spisovatelovou sebevraždou a jeho části pro A2 přeložila Anna Vondřichová.

Myslíte, že může existovat čisté umění bez jakékoliv komerční nebo propagandistické hodnoty?

Ke slovu „čisté“ jsem maličko podezřívavý. Je to nadmíru vysoký požadavek na slovo „umění“. Moje žena je výtečná umělkyně a malířka, ale nesnaží se prodávat díla za spousty peněz, nepokoušela se přesvědčit muzea a galerie, aby si její věci koupily. Vystavovala, a když chce, může něco prodat, ale většinou její díla končí jako dárky. Hrozně mě baví pozorovat ji při práci. V Americe existuje celý umělecký svět, v němž si budujete jméno a reputaci a vaše umění je cennější a cennější, až se z vás může stát boháč. Ona se toho procesu bojí, protože věří, že dílo o něco ochuzuje a ji samotnou už tvorba nebude tolik těšit. A to je pro ni to nejdůležitější.
A stejně tak je ona důležitá pro mne – je nesmírně poučné sledovat ji, když pracuje, a pak jít do garáže, kde pracuju já, a snažit se opravdu tvořit a neříkat si pořád: „Co asi napíše ten recenzent z New York Times“. Zabrat se do díla a nenechat se rozptylovat fůrou malicherných, nadutých a dětinských myšlenek.
Třeba lze v Americe vytvářet čisté umění jen mimo veřejnou sféru a vyrábět artefakty jako dárky, nemíchat do toho procesu peníze a snahy o publicitu nebo publikaci. Problém však je v tom, že pokud by tohle dělali všichni, pak zmizí veřejné umění. A vznikne tu obrovský paradox, o němž posledních pár let uvažuju, a stále nemám řešení.

Myslím, že je to stejný paradox jako představa, že existuje jen dobro a žádné zlo, nehledě k tomu, že spousta zla vznikne s dobrým úmyslem. Sám často přemýšlím nad tím, jestli se drát se svým dílem na veřejnost a hlavně proč. A vybaví se mi u příležitosti smrti Gora Vidala objevený citát, že „pokud v dnešní reklamou postižené době odmítáte dělat reklamu sami na sebe, jste okamžitě podezřelí, že nemáte co nabídnout“. Tomu říkám paradox.

Nečekaná zpověď

V pátek jsem oddával jednu zajímavou dvojsvatbu, dva páry se braly podruhé (sic!) a vzájemně si to odsvědčily. Při přípravě projevu jsem zjistil, že se 10. srpna 1912, tedy před sto lety, narodil brazilský spisovatel Jorge Amado, a tak jsem si v knihovně vypůjčil knihu Pasačka koz aneb Návrat marnotratné dcery (v portugalštině nicméně nese název Tieta z Agreste). Sám sebe jsem překvapil, že jsem se do tohoto dlouhého románu začetl s chutí (dosud mě jihoamerická literatura moc neoslovila a navíc podle toho románu byla údajně v roce 1996 natočen film, o kterém někde píší, že jde o telenovelu!) a v den svatby jsem měl 250 stránek za sebou. Příběh (zatím) vypráví o návratu rozené vesničanky domů ze Saõ Paula, kde dělala posledních několik desítek let nejdříve prostitutku a nakonec bordelmamá v prvotřídním podniku. Vzhledná a udržovaná čtyřicátnice poměrně s gustem svede svého sedmnáctiletého synovce, který studuje kněžský seminář, ale přesto se do své tety (ještě před sexem) bezmezně zamiluje. Kapitoly střídají témata, někdy do děje vstoupí sám autor nějakým důvtipným komentářem, čímž udržuje čtenáře v napětí. O to víc mě překvapila kapitola O nečekané zpovědi, kterou jsem opravdu nečekal.

Ricardo, onen svedený synovec, se rozhodl oslovit otce Timótea, františkána, který si jej získal na chodbě semináře zaslechnutým příznivým soudem o hippies. Zpověď se odehraje na pláži v Mangue Seco, kde Ricardo, vyprahlý třídenním čekáním na tetu Tietu, náhle spatří otce Timótea na lehátku ve stínu tamaryšku.

„Otče, kdy bych mohl přijít ke zpovědi?“
„Jak budeš chtít, synku, až to budeš potřebovat.“
„Nešlo by to teď hned, otče?“
„Jak chceš, synku.“
Ricardo nehnutě stojí a čeká: otec Timóteo si určitě navlékne kutnu a půjdou do kaple do zpovědnice. Kněz mu ale ukáže na lehátko vedle sebe.
„Odlož si ty balíčky a posaď se ke mně, napřed si trochu popovídáme a pak tě vyzpovídám. Je krásné odpoledne a měli bychom si je užít. Bůh je učinil krásným, aby lidé byli šťastni. Lidské štěstí, to je hlavní starost Pána Boha. Jsi tu na prázdninách?“

Rád kapitolu trochu rozkouskuji, protože je pro mě hodně podstatná. Trochu mi i pomáhá v představě, že bych mohl jít ke své druhé zpovědi v životě. Jeden nejmenovaný mladík mi o našem otci Josefovi řekl, že na něj působí tak, že kdyby se s ním setkal jako s knězem ve středověku, že by ho určitě neupálil. „Ve středověku by nejspíš upálili jeho nebo by byl františkánem,“ pomyslel jsem si a něco v tom smyslu asi i řekl odkázav na Jméno růže. První moje zpověď také neproběhla ve zpovědnici, i když proti tomu místu nejsem nijak zvlášť zaujat, je pro mě jen nezvyklé. Kde proběhne druhá, nevím, ale začínám se vnitřně připravovat (ne fromulovat ji, ale motivovat na ni).