15 – K

Když jsme se před osmi lety naposledy sešli na větším třídním srazu 14 let po ukončení základky, jak jsme postupně přicházeli, na pivní tácek se psaly tipy, kolik se nás nakonec sejde. 

Ta čísla jsou jasná (i když ve všech případech příliš optimistická), u všech ale navíc stojí „+K“. Všichni jsme se totiž nejvíc těšili na Rudu Koblice, našeho tříďase. Slíbil, že přijde. A nepřišel. Týden na to nám umřel. Série téměř každoročních třídních srazů od roku 1999 byla přerušena.

Včera jsme se sešli po 22 letech od základky (bylo nás celých 15, bohužel už bez K), a tak sem přikládám pár dokumentů našeho zrání (na všech společných fotkách ze základky jsem bohužel chyběl, na srazech naopak).

1986

1989

1999

2003

2011

Opravdu nás vítr zavál do všech světových stran jak geograficky tak profesně, ale popovídání to včera bylo velmi inspirativní. Zejméne informace o hlohu a černém bezu od Andreje se budou jednou hodit. Lucie zase nedávno zakotvila v italském Trentinu přímo kousek od města Tridentu, nedaleko všech těch míst, která proti rakouské armádě bránili českoslovenští legionáři! A protože je to novinářka, jejíž reportáže můžete vídat např. v Objektivu nebo číst např. v Koktejlu či Magazínu IN, už teď je jasné, kdo naši expedici posune tam, kam jsem si to od začátku přál. Aspoň vidíte, že to není chiméra. Pár účastníků už se mi přihlásilo, zejména z řad řidičů. To mě motivuje k dalšímu článku na toto téma, který snad můžete očekávat již zítra.

Julinka a Tylinka

Julinka má sestru v rostlinné říši. Adoptovali jsme stromek, lípu srdčitou ve františkánské zahradě. Říkáme jí Tylinka (přechýlením latinského názvu). Zatím je sedmkrát větší než Julinka, tak uvidíme, kdo poroste rychleji.

Na slavětínském hřbitově

V té hloubce leží pohřbeni
lovci výšek s lovci dálek,
tam na náhrobním kameni
je první Petr Vodseďálek,
pod ním pak Kosťa drží stráž
a jeho strýček Arnošt Ráž
a s nimi je tam uložena
Marie, básníkova žena
(ostatní z té fotky přečíst nedokážu,
ale je to rodina Bieblovic a Rážů).

Právě s tragicky zemřelým vojenským leteckým akademikem Petrem Vodseďálkem (8.3.1924 – 12.5.1948), synovcem Konstantina Biebla, chodila moje babička. Psal jsem tu o tom a musím se jí omluvit. Samozřejmě, že nejezdila ona za ním do Slavětína. Petr jezdil za ní do Loun. Mám pro tebe, babi, překvapení. Co tomu říkáš? Poznáváš ho?

Julinčina modlitba

Máti naše, kteráž jsi u kolébky,
žádné kaše a chraň mě od polévky.
Mléko mé vezdejší dej mi dnes
a maso ať si žere pes.
Z vůle svatého Jezulátka
odpusť mi z prsa do volátka,
jako i já budu sloužit co pramen
věčného mléka. Pac a amen.

Píseň souchotinářů

Už když jsem si v útlém věku pročítal básničky od Biebla ve výboru Na druhé straně světa, tak jsem strávil dlouhé minuty prohlížením téhle fotografie.

Je pořízena v létě 1922 v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kde se na ostrově Krk ve městě Baška sešli Wolker (sedící vlevo), Biebl (stojící uprostřed) a děvčata a chlapci z Kolína na ozdravném pobytu. Básníci tam prožili své letní lásky, některé se protáhly i domů. Zvláště se mi líbil Jiří Wolker, jakoby odevzdaný do rukou tří mladých sudiček, zasněný, bezbranný a šťastný. Jeho osud jsem znal, jeho literární osud po smrti, kdy se stal modlou komunistů, také. Proto mi tahle fotografie dávala sílu dívat se na něj a skrze něj na všechny zneužité básníky lidskýma očima.

Teprve včera jsem se dozvěděl, že ta fotografie je opravdu tragickým dokumentem. Všichni ti usměvaví mladí lidé – kromě Biebla – do tří let zemřeli. Všichni podlehli tuberkulóze.

Vzduch zdarma

Ještě nemám dočteno, ale už mám popsané čtyři stránky poznámkami z románu Sinclaira Lewise Vzduch zdarma, tak se o ně začnu pomalu dělit. Je to román (road novel) o cestě autem přes celé Spojené státy, napsaný roku 1919. Fascinující svět v něčem naruby z dnešního pohledu, ale ve většině případů naprosto podobný tomu našemu, včetně rychlosti jízdy, již kniha udává kolem 80 mil za hodinu, a pojídání hamburgerů. Lewis prosazuje demokratické auto na úkor aristokratického vlaku, kde kterým se vozí snobové, „… protože kára, koupená z druhé ruky a snadno zase prodejná, byla levnější než vlaky“ (97 – stránka českého vydání z r. 1932). Překlad není nejlepší, místy dokonce dost krkolomný, ale přesto se mi líbí jeho autentičnost.

To z tohoto románu byly ony Pullmanovy vozy. Ale pěkně popořadě. Představím vám hlavní hrdinku – řidičku Kláru Boltwoodovou.

Klára vychodila dobrou školu ve Filadelfii. Byla zvyklá na roztomilou zahálku, příjemnou nečinnost, oříškovou čokoládu, a někdy se divila, proč je vlastně na světě. (11)

... ráda si poslechla symfonický koncert, ale nedařilo se jí, byla-li potom přetřásána obratnost, s jakou flétny převzaly vůdčí motiv. (12)

Klára je prostě z vyšší newyorské třídy, kdežto muž, do něhož se cestou zamiluje, je obyčejný automechanik Milt Dagget.

Hovořil s panem Johanesem – nikoli, vy Kláry z brooklynského Návrší, tento mladý muž z garáže a ošuměle oděný mladý ředitel chudobné školy, hovořící spolu v městě, jež bylo jen malou tečkou na cestě, nemluvili spolu o úrodě ani o tom, že nadstrážník chodí s Widdi Perkinsovou. Hovořili o chovu ryb, Elihu Rootovi, o duševědných důkazech nesmrtelnosti, o státním majetku, o samospouštěmi pro lehké vozy a o povídkách Irvina Cobba. (46)

Nu a proč by si i takový skladník ve šroubárně nemohl přečíst Vergilia v originále a proč by si v týdle republice nemoh' čistě umytej a oholenej fasádník zatancovat s intelektuálkou?

Pokračovat budeme zase příště.

Konstantin Biebl erotický

Jiří Wolker věnoval svou povídku Ilda Kosťovi (Bieblovi) a to proto, že se nechal inspirovat Bieblovým osudem na balkánské frontě za 1. světové války. Biebl byl podle povídky zajat černohorskými komity a odsouzen k smrti, ale jako jediný ze zhruba dvaceti rakouských vojáků byl zachráněn – ženou náčelníka… Její muž zpočátku žárlí jen tak planě a vlastně nemá proč, ti dva spolu jen tráví čas… ale pak:

„Ivane!“
Naplnila jizbu nejdříve tímto slovem. Potom jala se svlékati. Zcela prostě, beze studu a zdráhání. Bílý sweater s ní sklouzl jako lupen z květu, když přijde vítr. Nezhasila ani svíčky. Chtěla milovat i očima a tak, jak oči vidí. Rozpustila si jen vlasy a beze slova přilehla ke mně.
Vzpomenu-li si dnes na všechny ty horké hodiny, co jsme si dávali, je mi úzko, jako by se mi chtělo srdce zastavit…
Její ruce mě oblehávaly jako plameny. Horečka vstupovala mi do hlavy a dravost do rukou. Bloudil jsem po jejím těle konečky prstů a tělo ustupovalo, prohýbajíc se a přissávajíc k mým pažím…

Jak to nakonec dopadlo, to se dozvíte v Městské knihovně 12. listopadu v 17hod. na poetickém pásmu k 60. výročí Bieblova skoku z okna.

Pekný den. Poslední?

Dnes mám dobrou náladu.

Během dne mi dva překladatelé potvrdili, že přijedou v lednu a únoru na besedy do Kadaně, mladý rebel Jan Hokeš bude mluvit o Henry David Thoreauovi a cenami ověnčená Vlasta Dufková probere Camusovy Zápisníky, velmi inspirativní dílo.

Po příjemné procházce s Julinkou po nábřeží jsem při brouzdání po internetu našel nové údaje o cestě kadaňkého rodáka Václava Pantaleona Kirwitzera do Indie. Podle nového pramane vyrazil Kirwitzer v dubnu 1616 (pravděpodobně ale má být správně 1618) spolu s 21 dalšími bratry z Tovaryšstva Ježíšova na misii na portugalské lodi Bom Jesus, kde se spolu s nákladem plavilo 636 pasažérů. Při pobřeží Afriky však loď stihla vlna epidemie, která i kvůli nedostatku pitné vody a jídla nakazila polovinu lidí. 45 lidí, mezi nimi i pět misionářů a sám kapitán lodi, zahynulo. Po šesti měsících dorazila loď 4. října na sv. Františka 1618 do přístavu Goa v Indii. Podle těchto poznámek ze životopisu Kirwitzerova spolupasažéra Johanna Schrecka, pozoroval náš rodák spolu s bratry astronomy už na lodi pohyby komet a dalších objektů po obloze.

Náhodou jsem pak ještě našel informace o dalším kadaňském rodáku, malíři Johannu Leopoldovi Daysignerovi, který se snad v našem městě narodil před 300 lety v roce 1711. Jeho obrazy zdobí kostely na jižní Moravě, v Rakousku a v Bavorsku, hrob by měl mít ve Slavonicích (další zajímavý tip na výlet).

A přečetl jsem jednu Wolkerovu povídku, ale o té zvlášť v dalším článku.

Julinčiny první hračky

Každé malé robě
potřebuje k sobě
hračku.

Hračky ve dřevě
stojí po slevě
kačku.

Dítě od mámy
chce však z reklamy
značku.

Julinka si zatím nevymýšlí, hraček má dostatek, víc už by bylo moc, aspoň podle maminky a tatínka, takže všem příbuzným vzkaz k Vánocům: věci na sebe ano, hračky ne. Až se jednou bude Julinka chtít rozpomenout na zdroje svých psychotických stavů, nočních můr, životních předsudků a dalších podvědomých záležitostí, tady má seznam prvotních pramenů v pořadí, jak je poznávala: beruška Brďa, hrošice Lulu, můra Důra, brouček Ája, žabák Želvák, žirafa Čiko, pejsek Hafánek a čtyři zrůdy na míčích, co se točí za uširvoucí melodie dokolečka, přičemž slon je svěšen trochu níž a občas Julinku kopne do oka, občas do brady. Značky jsou to Lamaze, Playskool, Chicco a Dráčik. Beruška Brďa byla první kamarádka, s můrou Důrou je nejvíc legrace, hrošice Lulu uspává, když se její mohutné tělo natlačí na obličej, stejně jako žabák Želvák, který dokáže držet nejlíp stabilitu na bříšku, kde ochotně vyslechne každý dramatický monolog, žirafa a pejsek jsou zatím outsideři, slon na míči je sráč.

Po Ikarově pádu

Má dnešní soukromá nedělní bohoslužba byla obětovaná za zemřelého bezvěrce a sebevraha Konstantina Biebla s rodinou. Čtu si od rána v jeho díle, ani na mši jsem nezašel. V pátém díle sebraných spisů jsem našel ještě několik dalších básní z pitevny, které básník nezařadil do svých sbírek, ale které já určitě zařadím do poetického pásma k výročí básníkova skoku z okna. Jste také zváni, v sobotu 12. listopadu v 17 hodin do nejvyššího patra hradní věže v Městké knihovně v Kadani. Ty pitevní básně mě inspirovaly k těmto veršům.

Při pitvě těla Konstantina Biebla
našla se na lebce, té helmě mozku,
dvě zcela zachovalá hermetická křídla
z ptačího peří a vosku.