Vráťa Brabenec urbi et orbi

Dnes od 7:37 do 13:37 je můj článek o Vráťovi Brabencovi na prvním místě v sekci Did you know... na titulní straně wikipedie i s fotografií z koncertu v Kadani. Město a svět jsou zase o něco dál:)

Krteczek a Trepifajxl a kalhotky a haiku

Včera se od 19h. proběhl velmi zdařilý koncert kadaňské skupiny Trepifajxl a slánské skupiny Krteczek (oficiálně byl začátek – mea culpa – od 18h., ale po dohodě s diváky jsme začátek posunuli). Trepifajxl mě mile překvapil, viděl jsem je jednou v Orfeu, ale až tady jsem si je nějak lépe vychutnal a po domácím poslechu jejich předchůdce Vafrtelu (jeden hezčí název než druhej) musím konstatovat, že je to jedna z nejlepších kadaňských kapel.

No a Krteczek mě nezklamal, přijel v plné sestavě a odehrál naplno. Několik členů si bere na pár měsíců dovolenou od muziky, ale za rok by měla být kapela zase celá a Kadaň se jim líbila, tak myslím, že za rok si to mohou zopakovat, tentokrát ne tak narychlo a třeba i v Orfeu, i když klub byl pro ten zvuk akorát. Poseděli jsme ještě pak s kapelou a Věruška seděla vedle kytaristy, co měl na tričku velmi originální haiku (nedávno jsem tu jeden originální a pěknej kousek od Marcelky G. publikoval). Haiku je básnička, která se skládá s 5-slabičného řádku, pak 7-slabičného řádku a pak zase 5-slabičného, a to je někdy (bohužel) celá věda. Ale když se haiku povede, je to krása…

což bych volně přeložil třeba takhle:

Haiku je prosté,
jen někdy beze smyslu.
Radiobudík.

Tuhle písničku, kterou jsem natočil onehdy v Lounech a tady ji taky zapěla, spolu s Baťou, který je na bandzóně, řadím mezi moje nejoblíbenější písničky vůbec. A ještě jsem sehnal kontakt na slánský amatérský divadelníky. Prostě vydařenej čtvrteční večer.


Ajvie má hlásek,
že ptáci žárlí a já
smekám buřinku.

Nenadálá láska

Dnes je to 110 let od narození Federico Garcíi Lorcy. Jeho Perlimplína jsme před lety hráli s Tomem Vydarným v hlavní roli a tehdy jsem se dostal i k jeho poesii. Dnes jsem sáhl po jeho posmrtně vydaném Dívánu zahrady Tamarit, z něhož jsem se pokusil přeložit jednu překrásnou báseň v obrazech (originál zde). Překlad věnuji své lásce, které bych se nenadál, Věrušce.

Gazel o nenadálé lásce

Nikdo nepochopí ten parfém
z temných magnólií na tvém břiše.
Nikdo neví, že svými zoubky
drtíš kolibříka lásky.

Tisíc perských koní se uhoupalo k spánku
na náměstí při měsíci tvého čela,
zatímco já jsem svazoval čtyři noce
do snopu tvůj pas – toho nepřítele sněhu.

Mezi křídou a jasmíny, tvůj pohled
byl bledou ratolestí plnou semínek.
Prohledal jsem truhlu své hrudi,
kam někdo vyryl do slonoviny navždy,

navždy, navždy: zahrada mé agonie,
tvé prchavé tělo navždy,
krev tvých žil v mých ústech,
tvá ústa vyhaslá k mé smrti.

Majáles Cadanensis 2008

Empedokles na Etně

Věruška studuje filosofii, čte si Antigorgia a já jsem jí slíbil, že jí budu dodávat inspiraci a hádanky. Tak tady je první inspirace. Je to překlad posledních slov filosofa Empedokla, před tím, než zakončil svůj život skokem do kráteru sicilské královny hor (tedy aspoň tak, jak si je představoval anglický básník Matthew Arnold ve své dramatické básni).

A kdo může říct:—Já jsem byl vždycky svobodný,
vždy jsem žil ve světle své duše?
Já to říct nemohu! Žil jsem hněvem, smutkem,
krutý, hádavý, stále v boji proti člověku,
daleko od své duše, od vroucnosti a světla.
V těch poutech jsem ale nevyrůstal snadno,
nezapřel jsem je ani to, co znamenala.
Ano, sám sebe beru za svědka,
že jsem nikdy nemiloval temnotu,
nepřekrucoval pravdu,
vědomě se neoddával klamu,
z ničeho neměl strach!
A proto, ano, mé elementy, vím—
a vy to víte také—bylo mi umožněno
nezemřít docela, nebýt úplně zotročen.
V této hodině to jasně cítím! Omamný oblak
zahaluje moji duši; cítím to, dýchám volnost!
Je to jen na chvíli?
Ó! Uvařte mě, sirné páry!
Tryskej a burácej, ohnivé moře!
Má duše ti plane v ústrety.
Dříve než zhasne, než mlhy
malomyslnosti a beznaděje
ji znovu překryjí,
přijmi mě! Spas mě!

(Vrhne se do kráteru…)

A nyní otázky:
Co na to kráter? (alespoň podle podání Díogena Laertia)
Jaké elementy (neboli pralátky) vyznával Empedoklés?

Ja milujem, ty miluješ

Byl jsem moc zvědavej na tenhle slovenskej film, jednak proto, že mám rád slovenskou filmovou poetiku, a taky proto, že mám rád Ivu Janžurovou. Ta mi nakonec na tom filmu trochu vadila, protože jsem se nachytal, jak jí kontroluju slovenčinu – její českej původ byl přiznanej, občas řekla česky celý sousloví, všude jako místo ako, a tak jsem si to neužil, ako keby to hrala povedzme Vášaryjka alebo Božidara Turzonovová. Nadchnul mě ale výkon hlavní postavy Jarko Pišty, kterého hrál Juraj Nvota. Bylo tam přesně to, co jsem dřív od filmu očekával (a zvlášť v polskejch a slovenskejch jsem se toho i dočkal) – překvapení, který bych vůbec nečekal a přitom ne neuvěřitelný (náměsíčnost, bruslení na jedný noze, boty na podpatkách pro pány apod.), a zároveň spousta těch věcí, co děláme a nepřiznáme (třeba čichání k ponožkám). Nejvíc se mi líbila scéna, kdy Pišta telefonuje opaskem od županu do Vierčinýho bříška Vincovýmu synovi. A tady je několik citátů, který se mi obzvlášť líbily:

„Já mám ten moč čistý ako krišťál. Keď si nedám pohárik, hned sa mi zakalí.“

(ve filmu se pilo skoro víc než mluvilo!)

„Vraj sa narodilo dieťa, ktoré malo viac uší ako zubov.“

(taky vám hned nedošlo, že se tak narodí každý dítě?)

„Albínko má rád vínko.“ – „Lepšie ako plná huba sazí.“

(tím nahradím to omšelé lepší než drátem do oka ze Světáků)

„Kam jste dali ty malé mačky – utopili?“ – „To by som nemohla! Lopatou po hlave a zakopať.“

(Kajdíkovi jsem na tu chvíli ucpal uši)

Zopakoval jsem si i některý slovenský slovíčka, co občas učím Věrušku, jako je vankúš, ošípané či fašiangy (to by mě zajímalo, jestli tohle slovo znáte, mým slovenským kolegyňkám onehdy docela dlouho trvalo, než si na něj vzpomněly, ale ve filmu včera zabraly fašiangy docela dlouhou scénu a v Kadani je máme každý rok).

Píchačky

Dnes jsem se dozvěděl, že někde ještě existují píchačky, což je pro mě coby bývalého kantora a současného kulturtrégra (jak by řekl posměšně Vojta Kraus) slovo cizí, neřku-li sprosté. A tak abych se o píchačkách dozvěděl trochu víc, vzal jsem si k ruce průpis dopisu z psacího stroje jednoho hudbymilovného výpočetního technika tušimické dvojky se zlepšovacím návrhem:

Předpokládáme-li, že každý z nás stráví v průměru na vrátnici denně 47 sekund, pak by bylo žádoucí něco s tímto časem dělat. Dlouhodobým pozorováním lze zjistit, jak se tráví tento čas, vždyť za týden je to 3 min. a 55 sec., za měsíc 18 minut a za rok bezmála tři a půl hodiny. Jaké jsou výsledky šetření? Dvacet procent času spolkne vlastní píchání (prostě „ďoubnutí“ časového údaje do píchací karty, cca 30 procent je chození „sematam“ od píchačky k píchačce. Ale co zbylá polovina? Odpověď zní: nic! A to nic je od klábosení, přes nervózní přecházení (ještě ručička neposkočila), čumění na nástěnku, kde nic nevisí, či z prosklených dveří, nejede-li už autobus, přes kolektivní výhrn z vrátnice až po znuděné zívání a šťourání se v nose či v tašce, chce-li to vrátná. A je to tu. Co s tím?

Návrh zní: všichni budou zpívat, budovatelsky do práce, lehké sbory při odchodu. Vrátné si projdou kurs sbormistrů, a je to. Pracující tak radostně využijí veškerý pracovní i mimopracovní čas (tj. před pícháním i po něm, kdy obvykle nikdo nic kloudného nedělá, jak plyne z mého rozboru). Jak kdo přijde, bude se plynule z pianissima napojovat a přes mezzoforte, mohutné forte (hned procvičí plíce na čerstvém vzduchu ve vrátnici mimo fabriku) opět do piana při odchodu. Zpívá se dolce (práci máme rádi), až funuso (to když práci opouštíme) – v tempu moderanta (do práce) a prestissima (z práce). No a to je celá věda – učiňme život pracujícího příjemnější – i na vrátnici.

Rudolf Losenický

Poznáte ho? /2/

Ondřej Hejma a Píďan mě inspirovali k novému cyklu hádanek, které by měly zpestřit četbu soběpisníku jeho pravidelným návštěvníkům, kteří jej třeba otvírají jen z pocitu potřeby jakési informovanosti - jestli ještě žiju, jestli jsem zůstal stále stejně nudný, jestli už jsem rozvedenej (pro ty, co by třeba i dnes chtěli co nejrychleji blahopřát R.: nejsem, ta básnička byla teprve z advokátní kanceláře při podání žádosti) nebo jestli už mají jít opravdu spát.

Otázka číslo dvě tedy zní:
V koho vyrostl tenhle klučina? (odpověď se rýmuje)

Haiku

Bavili jsme se včera na literárním klubu o možné kadaňské literární soutěži, o jejím názvu, zaměření, zajímavostech, o cenách, cílových skupinách a úplných ptákovinách, při nichž jsme se i dost nasmáli.

Dostal jsem domů asi tři věci ke čtení a ještě večer jsem začal s další sbírkou Marcely G., která nese název Městomé a zase přichází se spoustou krásných veršů. Vždycky mě fascinovaly japonské haiku, ale málokdy jsem četl nějaké pěkné české pokusy (ať už překlady nebo původní české haiku). Usnul jsem po téhle krásné rybičce z japonského potůčku a nedá mi to se o ni nepodělit.

Duben

zařvalo jaro
a v místních soláriích
je sleva sluncí

Láska a neláska, návist a nenávist

Jak jsem tak hledal zdroje pro moji třetí nominaci na titulní stranu anglické wikipedie (tentokrát i s obrázkem, tak uvidíme), pročetl jsem několik rozhovorů s Vráťou Brabencem a nedá mi to, abych se o něj tady neotřel ještě popáté či pokolikáté, protože tenhle citát z rozhovoru z čajovny Skleněné louky v Brně (16. 3. 2006) je i mým vyznáním:

Největší urážka je, když si člověk někoho nevšimne. Pokud bych se s někým ještě hádal, tak projevuju vlastně ještě účast nebo spoluúčast nebo dialog. Nebo i někomu dát přes držku je ještě furt kus lásky.

Poznáte ho?

Poznáte tohoto stopaře, který dostopoval z Československa až do Himaláje (vlastně jen do Pakistánu, dál jeli - byli dva - autobusem, na kole či chodili pěšky)? Protože chceme s Věruškou o prázdninách taky zkusit stopařský štestí, nechám asi četbu toho cestopisu a úryvky z ní na později, ale už teď se můžete těšit. A kdo že tu knihu napsal? Dnes je mu o třicet let víc, ale pořád si snad je podobnej. Těším se na odpovědi!

Její dilema

Thomas Hardy (originál zde)

Tenhle překlad věnuji Vráťovi Brabencovi.

Ti dva stáli tiše v temné lodi kostela,
jehož sláva ukrytá v plísni stěn, rozviklaném podlaží
a oprýskaných malbách už dávno dozněla;
a hodiny běží dál monotónně pod tíhou svých závaží.

Přičichne k červem prolezlé makovici,
bledý a zesláblý, že nohy i ruce se mu chvějí
– už brzy zemře – však stačí ještě říci
„Pověz, že miluješ mě!“ a pevně sevře ruku její.

Svět za „ano“ dala by, být její pravou vůlí,
tak moc svým životem teď lpěl na jejím přání,
a proto zalhala, srdce ji přesvědčilo jemu kvůli
a duše vyvážila tu kradmou chvíli slitování.

Ale ta smutná nutnost, to jeho umírání
zatemnily, co zbylo lidské v ní, že se teď stydí
radovat z takového světa, starat se o dýchání,
když Příroda jen beznadějné loutky dělá z lidí.

Plastici v Kadani - prostě k posrání!

Večer s legendou se vydařil! Po místních Haj hou, kde asi všechny nejvíc zaujal malej Fírer, kterej odbubnoval půlku koncertu, nastoupila celá sedmička současných čelnů skupiny The Plastic People of the Universe a svůj třetí koncert v posledním májovém dni (o půlnoci hráli v Berlíně, odpoledne v Praze a odtud jeli rovnou do Kadaně) odehrála s nebývalou energií s jednou přestávkou – konec byl až půl hodiny před půlnocí!

Věruška si pak sedla v šatně s Vráťou Brabencem a docela dlouho si povídali, zatímco já jsem pomáhal s aparátem. Moc jsem jí to přál a možná i trochu záviděl. A to ani nevěděla, že už mám rozepsanej Vráťův medailónek na anglickou wikipedii. Chtěl jsem jí nechat zahrát k dvacetinám Když je dnes člověku dvacet, ale dlouho ji prej nehráli, a tak si nevzpomněli od kterého tónu začínali. Vráťa slíbil, že si to do příštího pátku do Chomutova zopakujou a tam nám ji zahrajou. Už se těšíme!

Pro můj foťák byli všichni kromě Vráti málo nasvícení, a tak to dopadlo takhle:

„Vám je dvacet? Tak to vám upřímně nezávidím.“

Budějovice Alberta Camuse

Četl jsem už od Camuse leccos, několikrát jsem ho zde citoval a hlavně mi jeho existencialismus a absurdita přišly opravdu blízký. Nicméně, kdyby mi někdo tvrdil, že napsal hru, které dal jméno Budějovice, tak bych se asi zasmál, že je to ptákovina. Dneska jsem o tom něco zaslechl v rozhovoru s Karlem Makonjem a pak jsem se to dočetl v Kunderově Předmluvě ke hře Jakub a jeho pán. Camus tedy opravdu hru s názvem Budějovice psát začal, jen než ji dopsal, změnil jí jméno nejprve na Exil a pak na Nedorozumění. Pod tímhle názvem se nakonec hra v roce 1944 poprvé uvedla. Jak o ní sám napsal, je to „hra, která se mi nejvíc podobá“.

Proč Budějovice? Camus byl v roce 1936 se svou první ženou Simone Hie a přítelem Yvesem Bourgeoisem na dovolené. Cestovali po Francii, Německu, Československu, Rakousku a Itálii. V Budějovicích tenkrát spali a zřejmě na spisovatele zapůsobily dost ponuře, protože v tom dramatickém podání v naší jihočeské metropoli (takové spíš vesnici) nesvítí slunce.

Co se týče obsahu, ten jen nastíněn už v Camusově Cizinci, kde Meursault ve vězení najde v matracích ústřižek novin s článkem o muži z nějaké československé vesnice, který odešel za hranice zkusit štěstí a po pětadvaceti letech se vrací s manželkou a dítětem domů. Ženu a dítě nechá v jiném hostinci a sám se ubytuje v hotelu, který vlastní jeho matka a sestra. Ty ho nepoznají, a když jim ukáže balík peněz, nechají se nalákat vidinou snadného zisku. V noci ho utlučou kladivem a tělo hodí do řeky. Jeho manželka ráno přijde a odhalí jeho totožnost. Matka se oběsí a sestra skočí do studny. V roce 1999 hru natočil Český rozhlas s Táňou Medveckou v hlavní roli, tak snad se někdy dočkám reprízy.