A co nabízí?
14. září 2007
Radka
A co nabízí?
13. září 2007
Vojta Kraus
Setkání
Mnozí komentátoři naší literatury umí provést s Jaroslavem Durychem krátký proces: Katolický spisovatel s tvrdými až fašistickými postoji, který bral vše dogmaticky a proto se jeho militantními názory není doporučeno zaobírat a už vůbec s ním polemizovat, naprostý opak naprosto demokratického a humanistického Karla Čapka. Zamyslet se asi ale stojí hned nad důvodem, proč ho vyhodili z kněžského semináře - pro čtení zakázané literatury. Ono to s těmi dogmaty bohužel někdy bývá právě naopak.
Poprvé jsem ho poznal, když jsem v novinách z první republiky četl anketu o trestu smrti, všichni v čele s Masarykem byli proti, Durych jediný pro. Jeho argument, že každý je za své jednání zodpovědný svým životem, mi přišel mnohem logičtější než plácání do vody humanismu. Přiznám se, že jsem si tehdy Durycha oblíbil, stejně jako později Demla, pro jejich neuvěřitelnou schopnost donutit člověka přemýšlet nad zažitými pravdami.
Pak jsem četl jeho Sedmikrásky a zvláštní, až bych snad řekl růžový, román Duše a hvězda, který mi vůbec nešel dohromady s nějakými tvrdými postoji, přišel mi takový zženštělý, ale bylo to možná i tím, že jsem jej četl v nějakých svých drsných sedmnácti. Valdštejnskou trilogii jsem jen ochutnal. Minulý rok jsem četl hezké zamyšlení nad stavem katolické církve u nás za první republiky, bylo nanejvýš střízlivé a myslím, že je stále platné. A nakonec jsem se dostal k Durychovým esejům o literatuře a kultuře vůbec a překvapilo mě, jak barevně viděl svět ten, kterého jeho kritici viděli černobíle. Určitě nás překvapí apoteóza Haškova Švejka a určitě nás zarazí, jak si svého duchovního protivníka Karla Čapka vážil jako čestného člověka, gentlemana, opravdového umělce, jenž se mu jevil jako „jedinečný zjev, jehož dosud nelze změřit, zvážit a ocenit, a všechny jeho úspěchy jsou odměnou jen částečnou a náznakovou“.
A co napsal Čapek o Durychovi:
„…je to muž, který dovede nést následky svých činů… Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v uvozovkách „básník Durych“ nebo „takyspisovatel Durych“ a podobně. Pomalu, pánové; ať Jaroslav Durych provedl jakoukoli nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšině pisálkové. Odsuďte si ho, jak nejlépe umíte; ale neberte člověku zásluhu, která mu náleží, a Boží dar, který je ke cti nám všem.“
Že si katolický spisovatel bude vážit Herbena, souputníka a životopisce Masarykova, a Machara, který do katolíků jen a jen kopal, to už snad ani nemůže být překvapení, ale svým způsobem šok. Pak už nás ale nemůže překvapit ani Durychův soud nad Wolkrem:
Vyvolencem osudu se zdál Jiří Wolker; rostl rychle… Měl vůli mstitele. Byl pevnější a tvrdší než Fráňa Šrámek ve své „Slávě života“; stal se Jiřím českého komunismu. Ale zlá saň nemoci zmařila jeho život…
Po úryvcích z Balady o očích topičových a dalších, z nichž poslední je jeho Setkání (viz níže), Durych dospívá k tomuto závěru:
Snad právě pro tuto věc dochází Wolker dosud obliby u lidí, proti nimž jest vlastně namířen jeho světový názor. Byla to smrt, jež mu zabránila, aby ze čtenářů vymýtil všecky pochybnosti? Přes časný skon Wolkerův nelze jeho dílo považovat za pouhou epizodu. Jest něčím více, neboť mělo energii vůdčí, která nemohla přijíti nazmar. Značně uspíšilo zrání nového člověka.
Člověče, ženo,
má milenko čistá,
tvá podoba bolí a hrozně se ptá:
kdo ví, zda život svůj žijeme sami,
kdo ví, zda hvězda nad hlubinami
z bahenních kořenů nevykvétá?
Na tebe myslím,
jež úsměv svůj žiješ,
na tu se dívám,
jež žije svůj pláč.
Nevěstku líbám,
nechápe zač,
vždyť neví, že za tebe musí tu trpěti.
Ó, zda jsem měl dosti horoucí objetí
pro tuto ženu, má milá,
jež pro tvoje štěstí, pro naše štěstí
své štěstí utopila?
Další články o Wolkrovi:
Přátelství a osud
Kamarád Wolker
Wolker skaut
Babenberský vězeň
Václav Hollar
Kadaň mezi Hollarovými rytinami chybí. Když jsem se snažil najít, zda ji třeba přece jen v Torontu jen nepřehlédli, našel jsem jinou věc, tak abych své bydliště neošidil, zde je text z Národních novin, který napsal Karel Havlíček Borovský 5. srpna 1848:
Také čteme žádost měšťanů Kadaňských (Kaaden) z Čech k ministerstvu do Vídně, v nížto pamětihodný punkt jest ten, „aby se český sněm v Praze nedržel, kdežto prý by němečtí deputovaní neměli dostatečné jistoty osobní!“ O spravedlnost! My Čechové máme zde ve Vídni jistoty mezi vámi, a vy mezi námi nemáte! O věčné privilegium Němců nad Slovany! Jsem ubezpečen, kdyby se některému německému deputovanému na českém sněmě v Praze něco podobného bylo přihodilo jako p. Riegrovi ve Vídni, že by jistě druhého dne hned byli všichni němečtí deputovaní odjeli z Prahy do Liberce!
12. září 2007
Tu wim, ale nepowim
Na zastávce stojí lokomotiva
těžká a ohromná, pot ji omývá –
tlustá oliva.
Stojí a sípe, dmýchá a kýchá,
žár syčí z jejího žhavého břicha:
Š, š, š, š – je tu horko!
Ach, ach – je tu horko!
Puf, puf – je tu horko!
Úůůůůů – je tu horko!
… jsem dospěl k závěru, že překládání z polštiny nemá valnou cenu, protože originálu se to nevyrovná po žádné stránce a volný překlad z tak blízkého jazyka by mě nenaplňoval. A protože mám ve své šuplíkové sbírce básní pro děti jednu, která má s tou Tuwimovou podobné téma, tak ji prostě z toho šuplíku vyndám. Název básničky je inspirován nápisem na informační tabuli o seřazení vagonů ve vlakové soupravě na nádraží Kadaň (dnes Kadaň-Prunéřov). Prozradím o ní ještě, že se dočkala i jednoho veřejného čtení, kdy ji před pár lety jeden Němec četl česky asi padesáti cizincům v hospodě U medvídků – zaujala ho prý tím, jak přesně onomatopoicky vystihla, co prožíval v českých motoráčcích – a na to jsem byl samozřejmě patřičně hrdopyšnej, protože v jednom z nich jsem to psal.
Ale abych se vrátil k Tuwimovi. V emigraci napsal v roce 1944 báseň My, Żydzi polscy a tedy musím říct, že při ní mrazí. Myslím, že překládat opravdu není nutno.
...
My, poduszeni w komorach gazowych i przetopieni na mydło, którym nie zmyje się ani śladów naszej krwi ani piętna grzechów świata wobec nas.
My, których mózgi tryskały na ściany naszych nędzarskich mieszkanek i na mury, pod którymi nas masowo rozstrzeliwano - tylko za to, że jesteśmy Żydami.
My, Golgota, na której mógłby stanąć nieprzebyty las krzyżów.
...
Řádění vlaků
Dup a dup. A dup a dup.
Domek pana výhybkáře
V cuku letu zmizel v páře.
Dup a dup. A dup a dup.
Ptá se celé kupé,
kdo to tady dupe.
Dup a dup. A dup a dup.
Asi máme dole díru,
zavoláme mašinfíru.
Dup a dup. A dup a dup.
Štiplístek a koloťuk
budou tady coby dup.
Dup a dup. A dup a dup. Uůůůůůůůů
„Na pátou kolej dodupal vlak,
co dále pokračuje – do oblak.“
Dup a dup. A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.
11. září 2007
Kristýna
(originál zde)
Začalo to tak prostě
skládáním stavebnic,
stavěním barevnách domů
a bouráním cizích domů,
aby se mohlo stavět víc.
Panenka jménem Kristýna
měla kalhotky s krajkou,
smála se, když ji poodhalil,
smála se, když ji zase halil
nějakou kacabajkou.
To vše, než celá praskla,
když spadla z výšky na zem,
nohy a ruce měla duté
a hlava i oči také duté
kutálely se po podlaze.
Vyspal se jednou s krásnou ženou;
usmívala se nevinně,
když řekla své jméno – Kristýna
a náhle tu ležela – Kristýna
mrtvá ve školce na lině.
Babičce
a zdědilas po nich jen děravé kapsy,
co je v tom za vinu: vždyť sám Pánbů
necítil v jesličkách žádnou hanbu;
bohaté stíhá různými muky
a chudým žehná dětmi a vnuky...
Aby ti vydržel na rtech smích,
přeje ti k svátku teď jeden z nich!
10. září 2007
Honzové jdou na Raka
Před rokem se slavilo 100 let od Ježkova narození a já byl tehdy v Praze a poslechl jsem si v Modrém pokoji pár krásných skladeb zahraných na Ježkův vlastní klavír (díky, Elí). Líbil se mi i vzpomínkový večer na Jaroslava Ježka v podání libického divadla Vojan, i když jsem byl z našeho ansámblu asi jediný. Ovšem před kytarou Jana Matěje Raka (který jinak hrává i s Martinou Trchovou) se klaním hluboko pod povrch zemský.
Klasická kytara Štepána Raka mi zase připomněla, že jsem se také učil hrát podle not z Jirmalovy Školy. Skončil jsem u cvičení 104. Tam jsem ustrnul a občas ho dávám k dobrýmu, i když držim kytaru jako lopatu. Ještě na podzim jsem se pokoušel na nově zakoupený nástroj něco zahrát do telefonu, ale když jsem dohrál třetí sloku, opřel jsem kytaru o stěnu a od té doby na ní jen občas setřu prach. Vzhledem k tomu, že patří ke sporé výbavě mé ložnice, nehodlám se jí vzdát. Po tomhle koncertu se mi ale zdá, že z ní asi už ani ten prach utírat nebudu.
Rak a Rak hráli na kytary;
z kobylky na krk jen to hvízdlo!
Pět prstů snad jako tisíc trsátek!
Děkuji Bohu za ty dary,
že mě aspoň jedno lízlo
z kytary odražených prasátek.
Alespoň malou ochutnávku z letoška z Klementina:
Píseň
(V.D.)
Jsi zlatavá
jako nedozrálé klasy,
z nichž by se dalo zlato rýžovat, a jsi
bělavá jako bílý déšť,
který jemně hasí
požár pootevřených kvítků
v bohatých plamenech
hroznovitě olizujících snítky
ilyrské jabloně.
Může se z medu řinout vůně
jako z tvých lesklých vlasů –
na tvou tvář plavou jako déšť,
ale déšť, který čirý leží
na bílých plástvích,
a pod nímž se leskne bílý vosk,
a vlasy v tvém čele pak
vrhají světlo, stín – a naopak.
9. září 2007
Dva pohledy
V rozhovoru s Klausem je několik podnětů k zamyšlení nad financováním kultury (pro ty, kdo by si chtěli přečíst konkrétně toto – a vřele doporučuju –, pak sjeďte na stránce rozhovoru lištou zhruba doprostřed). Rozhovory s Hřebejkem čtu pravidelně a je úžasný, že i když se zdá, že při takový frekvenci filmů a tím pádem i rozhovorů to bude o ničem, má pořád co říct. A to je klíč k úspěchu, který spousta dalších režisérů hledá pouze ve státních dotacích (on je i Hřebejk podporuje, ale to je tak nějak ipso facto, protože by jinak byl sám proti sobě – asi jako bych já byl proti zvýšení platu kantorům, i když mně osobně stačí a ještě mám na rozhazování a rozdávání chudině – připadám si někdy odporně bohat, ale dá se to přežít).
Skoro praví františkáni v Kadani
Jedna paní učitelka z Chomutova chce přivézt celou třídu, aby viděla, jak dnes žijí mniši. Je mi jí líto, protože bych se jistě v podobné situaci určitě taky nechal nachytat (není vůbec těžké si představit, že by Filip Rathouský byl jen herec v mnišském hábitu). A když si představím, že paní učitelka přijede s celou třídou, které navypráví, jak tady žijeme, modlíme se, jíme dvakrát denně, ale ne všichni, protože jeden se vždycky postí a čte spolubratrům úryvky z řehole a životů svatých, a on si jí u kasy převezme průvodce a v první místnosti uvede výklad větou, že klášter slouží jako muzeum a poslední mnich zde působil v roce 1950, kdy byly františkáni vyhnáni komunisty, tak bych se nedivil, kdyby ji braly mrákoty.
V neděli si mohou bratři dopřát i kousek masa...
Jednoho návštěvníka, který mi v klášteře zobal z ruky a obdivně a uznale se mnou hovořil o duchovních otázkách dneška, jsem pak později potkal u Mikulovické brány. Byl jsem samozřejmě už ve svém otrhaném svetru a v každé ruce jsem měl po lahváči na večeři. Pánovi, jenž se v doprovodu jisté dámy, s kterou jistě cestou parkem kolem zastavení křížové cesty probírali, jak je dnes výjimečné vést život v odříkání, spadl pant a zdvihl se mu, až když jsem mu dal program divadla Navenek v následujících měsících, který mi zbyl z rozdávání na Císařském dni. Nemělo to daleko k letošnímu zážitku z Rožmberka a děkuju touto cestou bratru Lukášovi, že to celé spunktoval. A taky jeho mamince, která připravila oba obědy, které si pochvaloval i biskup František.
Další obrázky zde