Zrození revolucí

Objevil jsem v knihovně skvost v podobě Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělského deníku a Zrození revolucí. Lancknecht Bedřich Schwarzenberg, poslední rytíř (J.B.Novák), o němž Josef Pekař v předmluvě píše, že ctil povinnost bojovat za čest, třeba nekynulo vítězství, praprastrýc našeho Karla Schwarzenberga, jehož otec knihu ve 30. letech s poznámkami vydal, současník a vlastně i souvěrec Chateaubriandův – což byl hlavní důvod, proč jsem knihu vytáhl na světlo. A udělal jsem dobře.

Přel jsem se nedávno o rozdělení společnosti na chudé a bohaté, které považuji ze sociologického hlediska za možné, z politického za scestné, nad (či vlastně pod) článkem Václava Bělohradského. Z hlediska aristokratické reakce 19.století toto rozdělení vypadalo tak, jak jej lancknecht Bedřich popsal hned na začátku Zrození revolucí v roce 1842:

Na železnici se mi vždy nejpatrněji jeví přicházející stanovisko komunismu. Na ní se totiž dělí cestující, jako teď i v životě, jen na dvě třídy, na ty, kteří platí hodně, a na ty, kteří platí málo. Tedy majetek, vlastnictví, je jediným dělítkem, stav ale jen vedlejší podmínkou. Kavalír, důstojník, kněz, ba kardinál nebo král na odpočinku přijdou bez dalšího do druhé třídy, nemají-li peněz – zatím co penězoměnci, obilní Židé, lichváři, šejdíři a falešní hráči, kuplířka a nevěstka se umístí v prvé třídě, jakožto slušní lidé, jsou-li schopni platit. Původně však je v našem společenském ústrojí vlastnictví jen vedlejším – náboženské a společenské postavení však hlavním rozdílem. – Toto však také předpokládalo mravní cenu. Kdo se nemohl prokázat neposkvrněným štítem, přestal být šlechticem.
Měštěnín byl moudrým a opatrným pánem, počestný mistr byl pilným, poctivým otcem rodiny – sedlák si vážil své hodnosti konšelské v obci. Tak mělo každé vlastnictví své mravní schválení. Toto je teď vymazáno. – V první třídě sedí požívající, ve druhé stojí četní nuzní. – Nedopadne to dobře, až tito se začnou sčítat a zeptají se na právní nároky, podle kterých prvá třída dostala svá místa na jízdě životem!

Lázeň

Věrušce

Až moje tělo spálí na popel,
rozpraš ho do jednoho z moří,
abych se jako za života směl
ve vlnách do tvé krásy nořit.

Chateaubriand IV.

„Kněz na kazatelně se vystříhával vyslovit jméno Ježíše Krista a hovořil jenom o zákonodárci křesťanů,“ popisuje osvíceneckou atmosféru ve Francii 18. století Chateaubriand. Tehdy již měl mladý podporučík tonsuru na hlavě, jelikož se stal rytířem maltézského řádu. Zároveň ho ale Paříž a pluk stačily zkazit natolik, že v dopise příteli dohazuje svoji vlastní sestru – pannu, a o milenkách mluví jako o nutném zlu.

Pak přišla Bastila, která má dnes výročí. Chateaubriand měl revoluční myšlenky, byl žákem Rousseauovým a chápal tedy nastalou situaci jako příležitost k nastolení vlády humanity. Ale už při osvobozování věznice se zabíjelo. Viděl revolucionáře, který šel s kouskem srdce jedné z těchto raných obětí, Jacquese de Flessellesa, na klopě. Za pár dní viděl dav, jak na píkách nese dvě rozcuchané hlavy představitelů starého režimu (snažili se je nejdříve pověsit na kandelábry, ale když se několikrát přetrhl provaz, přistoupili k popravě). Jedné z hlav viselo oko až na tvář a tehdy Chateaubriand poznal, že je proti revoluci a proti vládě ulice, která nastupovala. Přestal chápat, jak někdo, kdo zná lidi, může věřit, že lze zavést nový pořádek, kde se lidi stanou lepšími. Stal se jedním z mnoha adeptů emigrace. Jenže jeho to táhlo jinam než do Anglie nebo Německa, revoluce ho zastihla v době romantického blouznění o neznámých krajinách Ameriky. Musel si nějak vydělat na cestu, a tak začal obchodovat s vlněnými punčochami. A nakonec opravdu odjel, ale to už je jiná kapitola.

Taky jsem žil v době, kdy se i křesťané styděli za svého zákonodárce. Taky jsem romanticky toužil po tonsuře srdce. Taky jsem byl zkažen. Taky jsem přestal věřit v revoluci poměrně mladý, kdy jsem ještě jezdil prstem po mapě západní Austrálie a vysníval si dobrodružství na lodích a mezi domorodci. Jen s těmi vlněnými punčochami jsem neobchodoval.

Vzpomínky na bordel

Josef Šusta, pojem v historiografii stojící někde mezi Palackým a Třeštíkem, pro mě s osobním kouzlem. Osobnost obložená aurou světce, jen proto, že pro mě znamenal prototyp prvorepublikového vzdělance, Pátečníka v Čapkově zahradě. Protože jsem ale raným čtenářem Augustinova Vyznání, vím, že k životu světce patří i ty nejtutlanější hříchy, kterých jsme denně svědky a které často sami pácháme.
   
Ke genezi smýšlení každého historika patří i poznání, že žádná doba se v základech, v těch nejlidštějších věcech, v podstatě neliší od té naší. Slýcháte to také často, jak ta dnešní mládež je zkažená? Rozhodně nesrovnatelně horší než mládež před dvaceti, čtyřiceti lety. Teď si  tedy poslechněte (ano, nemusíte ho jen číst, ještě pár dní je dostupný na internetových stránkách Vltavy) vyprávění Josefa Šusty z knihy, kterou nyní na Vltavě čtou, Léta dětská, jinošská, učňovská a vandrovní. Tehdy, v roce 1888, nastoupil Třeboňák Josef Šusta do kvinty na gymnasiu v Českých Budějovicích.

... hned v prvních dnech mne (spolužák Franta, syn správce pivovaru) posílal v noci oknem do židovské kořalny pro alaš a vypili jsme ho ve čtyřech zpravidla přes litr, takže nejhorších následků nás ušetřila jen opatrnost pana Fajtla, který ve svém šenku lihovinu důkladně křtil. Jindy jsme oknem vycházeli na noční toulky a zajišťovali se před inspekcí krátkozraké bytné čepicemi vhodně položenými na polštář tak, aby v šeru činily dojem spících hlav… K úhradě těchto výletů se zastavovaly nebo prodávaly hodinky. Franta nosil doma odcizené stříbrné příbory k zlatníkovi a také mne naváděl, až pojedu na Dušičky domů, abych podobně přispěl svou hřivnou ke společné útratě. V tom jsem mu nevyhověl. A podobně se vzepřelo mé nitro proti jeho pokusu po několika měsících zhoubné drezúry zdomácnět mě v nevěstinci. V Budějovicích byly tehdy, pokud vím, dva takové nákladnější zcela veřejně provozované zapadáčky – na vltavském nábřeží a u mlýnské strouhy. Tam si ovšem gymnasista nesměl troufat, ale Franta nás zavedl za jatkami do veřejného domu zcela lůzovitého přídechu, kde mne takřka v horečce se chvějícího hlučně uvítala přestárlá doširoka vykynutá děvka se zákalem na jednom oku. Jakmile mne chtěla k sobě přitisknout, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl, zcela jako při prvním kouření. Bylo to právě na den mých čtrnáctých narozenin a epizoda mi zanechala tak silný odpor, že jsem jako gymnasista již nikdy o prostředí prodejné lásky nezavadil, ač se z mých spolužáků někteří vyspělejší svými zkušenostmi na těchto smutných pěšinkách mnoho vychloubali.

Hory (Chateaubriand III.)

Indiáni milujou hory, zpívával mi kamarád refrén jedné písně Domácí kapely. Já hory rád nemám. Nelyžuju a ani mi to nevadí. Nechodím po horách a už vůbec netoužím po šplhání na jejich vrcholy. Nejvýše jsem byl na Velkém Rosutci v Malej Fatre, což je jen o 7m výš než na Sněžce. A výš už nemusím. Ani Snowdon by mi žádnou radost nečinil, kdybych předtím nečetl vtipný popis výstupu na tuhle nejvyšší horu Walesu od Grahama Chapmana. Vždycky když projíždím Alpy na cestě do Itálie, cítím respekt, ale když se mi náhodou stane, že uvíznu někde obkopen horami, stopuju klidně celou noc, abych se z toho jestřábího koše dostal. A proč? Předávám slovo svému tiskovému mluvčímu, vikomtu ze Chateaubriand:

Není mi vůbec milé, cítím-li, jak je to moje nepatrné bytí mezi těmi těžkými masami strašně stísněno. Hory jsou krásné jenom tehdy, když vystupují jako obzor... Jejich údělem je osud všech velkostí: je dobře je vidět pouze z dálky.

V téhle souvislosti jsem si připomněl i první cestu Jeana Paula pěšky z Hofu do Výmaru po úspěchu svého románu Hesper. Obdivovatel Goetha a Schillera prožije po setkání s nimi velkou deziluzi. A když už jsem přeskočil z Francie do Němec, někoho možná zaujme i to, že název předchozího mého článku, té upoutávky na článek v Neviditelném psu, je překladem názvu prvního románu Jeana Paula.

Neviditelná lóže

Láska a světlo

podle prvních slok básně Alearda Aleardiho
1. sloka
2. sloka

Až poslední z posledních
vyhaslých sluncí ve vesmíru
roztaje jako sníh
a promění se v černou díru;
až zhasne věčný plamen,
jenž se nad oltářem mihotá
a zazní amen amen
nad zbytkem života;
až krev se v žilách zmrazí
a naposled zakňučí svým pánům věrní psi;
až zatroubí anděl zkázy
své finále Apokalypsy;
až všechno náhle zmizí
a ti, co se honili nazí po Ráji,
budou i Pánu Bohu cizí
– dvě věci všechno přečkají:


světlo a láska.