Nový rok s hvězdičkou na nebi

Rok, s kterým se loučíme, vypověděl smlouvu planetě Pluto a udělal z ní trpasličí planetu. Trpasličí planety jsou zatím jen tři, mezi nimi bývalý asteroid Ceres. Tato bývalá planetka byla objevena na Nový rok v roce 1801 a její objevitel ji zprvu považoval za kometu. Jeho kolegové astronomové ji však označili za planetu a za tu byla považována, spolu s dalšími třemi největšími asteroidy, do roku 1852. Že už v tom máte trochu zmatek? Tak vám do nového roku přeju, ať sice nemáte věci v hlavě pomatené, ale ať je zase nemáte moc jednoznačné, protože právě případ novoroční komety, později planety, pak planetky a nakonec (konec prozatímní, samozřejmě) trpasličí planety nás učí, že vše je přece jen moc relativní na to, abychom soudili.

A neposlouchejte moc ty, co učí o životě, ale ani ty, co už je „život naučil“, poslouchejte především váš vlastní život, neboť je jedinečný. Hleďme, vypadá to jako od Konfucia či jiného mudrce, ale je to výtrus mého vlastního sobeckého vnitřního přesvědčení.

A kdo by se chtěl dovědět více o planetkách, přijďte se letos podívat na Kirwitzerovy dny, kde o nich (dá-li Bůh) zazní několik přednášek.

<3

Z Někrasova

Jestli mám nějakou básnickou kojnou, pak je jí poezie N. A. Někrasova. Když jsem totiž ve svých patnácti letech zatoužil být slavným básníkem, četl jsem zrovna jeho básničky vydané v Klubu přátel poezie a moje druhá básnička v životě byla plagiátem Někrasovovy poémy Básník a vlastenec. Jmenovala se Básník a ďábel. Bohužel nezachovala se, i když ve svých důsledcích stále žije. Po letech jsem s divadlem FRAK secvičil muzikál podle Někrasovova vaudevillu Petrohradský lichvář.

Turgeněv tvrdil, že „Někrasovovy básně nemají ani za groš poezie“ a že jeho verše jsou „nemastná neslaná kaše politá vodkou“. Tak touto vtipnou kaší jsem tedy odkojen a kousek z ní právě ochutnávám.

Je mi jak dítěti, když v lese
schovává se mu chůva za keře,
dítě ji hledá, tak se o ni třese
a tak se diví její nevěře,
až padne vysílené na tvář země.
A chůva zavolá – pojď ke mně!
Radostí se mu srdce rozbuší,
rychle k ní běží, směje se a pláče,
vesele je mu na duši
a znovu rozpustile skáče
a tu, která ho škádlila,
líbá, a nic jí nespílá…

mljt

Malý madrigal pro princeznu

Našel jsem v jedné pohádce o třech nápadnících a jedné princezně nepřeložený madrigal. Bude to můj druhý pokus o překlad z francouzštiny. A věnuji ho mé babylónské princezně Pampelišce I.

Originál je zde.

Nimrodův luk je zbraní válečníka,
luk bůžka Amora třímá Štěstěna;
a ty jej napínáš. A jeho střela kalená
ovládla život, s ní zaniká i vzniká.
Tři rivalové jsou tu, tři krále Váš otec hostí,
pro Vaši čest předstírat budou cokoli:
nevím, koho z nich si Vaše srdce vyvolí,
však celý Vesmír pak pukne žárlivostí.

mljt

Zrcadlová koule znovu spatřená

Absolvoval jsem v životě už několik literárních dejà vu, kdy jsem něco napsal nebo chtěl napsat a pak jsem zjistil, že už to napsané je. Někdy se mě to dotklo hodně blízko srdce, jako když mi jednou někdo hodně blízký vyčetl, že motiv mého plánovaného románu jsem ukradl od Valentina Rasputina. Cítil jsem se ponížený o to víc, že jsem žádného Valentina Rasputina neznal. Koupil jsem si tedy jeho román Loučení a skutečně mě shoda motivu úplně odzbrojila. Z mého plánu sešlo. Nosím ho ale v hlavě pořád. A je pravda, že Hamleta první napsal dánský kronikář Saxo Grammaticus a Othella italský básník Giovanni Battista Giraldi.

Před časem, když zemřel Stanislav Lem, napsal jsem zde o svém vztahu ke sci-fi literatuře. Jelikož bych rád o tomto žánru udělal jeden blok přednášek na příštích Kirwitzerových dnech, občas vyhrabu v nějakém antikvariátu nějakou vědeckofantastickou klasiku, abych nebyl úplně mimo. Koupil jsem si tedy nedávno i knihu povídek Jana Weisse, zakladatele české sci-fi, a zase jsem se musel posadit na zadek vida to, co jsem považoval za svou otázku. Věděl jsem, že ji asi už někdo položil, ale nevěřil jsem, že touto formou. Tedy, toto jsou má slova z 29. března 2006:

Představte si tedy, že se před vámi objeví koule s poloměrem cca 3,5 metru. Otevřou se v ní jakési dveře, kterými se dostanete dovnitř. Vnitřek té koule je celý z leštěného zrcadla. Zavřete za sebou dveře a ocitnete se v beznadějné tmě. Pak zažehnete přesně uprostřed té koule sirku. Co uvidíte? Co se stane? Kde se světlo té svíčky odrazí? Jak intenzivní světlo bude uvnitř koule?

A toto jsou slova Jana Weisse z povídky Zrcadlo, které se opožďuje, kterou napsal v roce 1927:

Ale jaká záhada vězí uvnitř obrovské koule, jejíž stěny jsou slity v jediné duté zrcadlo? Oh, kdybych visel uprostřed takové koule, v ruce svíčku – myslím, že bych poznal úžasné tajemství, ovšem, nezbláznil-li bych se…

Mimochodem, ta povídka je o souložení před zrcadlem, ve tmě a za plného světla na veřejnosti – a to vše jaksi najednou, tedy musím říci, že tento typ sci-fi, který trošku tepe do předsudků a pokrytectví, je pro mne celkem dobře stravitelný.

mljt

Výsluní tvé lásky

Je to hodně profláklej kytarovej riff, ale zní pořád stejně sveřepě jako před téměř čtyřiceti lety v původním provedení skupiny Cream. Kousek textu stojí za to si (nebo aspoň mi) přeložit:

Jsem u tebe, lásko,
světlo na tvé tělo prosvítá.
Ano, jsem s tebou, lásko,
je ráno a jsme tu jen my dva.
Teď s tebou zůstanu, miláčku,
zůstanu s tebou, dokud nevyschne voda v mém moři.

mljt

Mojžíšův bratr Áron nařídil lidem, aby strhali z uší zlaté náušnice, a ulil z nich Zlaté tele, kterému se celý národ izraelský musel klanět. Perský král Artaxerxes III. Ochos postavil doprostřed egyptského chrámu boha Ptaha osla a kázal, aby se mu lidé klaněli. V jednom betlémském chlévě pak tele a osel zahřívali svým dechem čerstvě narozené dítě. Klanět se mu není potřeba a pozlacovat jeho sochy už vůbec ne.

Ať ten Váš chlív zahřeje také dech Vánoc.

...

Amandine-Lucile-Aurore Dupin

Této ženské duši, která vstoupila do dějin pod jménem George Sandová, jsem moc pozornosti v životě nevěnoval, neboť v češtině jsem od ní nikdy nic neviděl a francouzsky neumím natolik, abych si ji mohl číst v originále (v podstatě jsem se zadrhl u výslovnosti, ovšem musím říci, že když se mi to povede, zním jako rodilý Francouz, jen nevím, co říkám). Z knih o literatuře jsem si tuto baronku s nymfomanickými sklony zařadil mezi sentimentální romantičky, z jejichž díla se čte tak maximálně korespondence. A zřejmě tomu tak i bude. Dnes mě nicméně na poště čeká asi sto let starý překlad jejího románu Dobráček, který jsem si pořídil spíš kvůli ilustracím Josefa Friedricha, jenž byl naším prvním ilustrátorem Sherlocka Holmese. A proč to tedy všechno píšu, když jsem tu knihu ještě ani nedržel v ruce? Protože jsem se o George Sandovou začal v souvislosti s touhle knížkou trochu zajímat a našel jsem v jednom článku její větu, v níž si dovolím alespoň pro dnešek a následné sváteční dny věřit.

„Zdá se mi, že se člověk mění ze dne na den a že po pár letech se stává zcela novou bytostí.“

Věřím, že bychom si často sami se sebou po pár letech nerozuměli, že bychom se před pár lety třeba i poslali do háje. Ale protože se nemáme šanci potkat v čase v jiném věku, myslíme si, že jsme stále titíž. Jsem zvědav, jestli si některé mé já jednou přečte tu knížku, která teď asi odpočívá někde na poště.

<3

Sepie

Tak se jmenovala Halasova prvotina, kterou vydal rok po Holanově Blouznivém vějíři, v roce 1927. Nedávno jsem získal její 2. vydání z roku 1935 a rád bych sem přispěl kousíčkem toho lyrického smetí.

Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto jímž zvedá sukni svou
ale ta se dává básníkům
kteří nic podobného nesvedou

mljt

A teď se na ty kraviny budou dívat ryby

Jestli nevíte, co s televizí, zajděte si na tohle.

mlj

mljt

Karel Marx

Karel Marx v r. 1839

Nevím, zda být hrdý či se neznatelně zastydět, ale až dnes jsem si přečetl první knihu od tohoto v anketě televize ZDF zvoleného třetího největšího Němce (po Konradu Adenauerovi a Martinu Lutherovi). Kniha se jmenuje Osmnáctý brumaire Ludvíka Napoleona a je zahájena slavnými slovy: „Hegel kdesi poznamenává, že všecky velké světodějné události se takříkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, podruhé jako fraška.“ Nechci čtenáře soběpisníku neznalé historie zasvěcovat do jejích tajů, a tak se omezím na výpisky ryze nadčasové či nějakým jiným způsobem zajímavé. Hlavně tím, že vám třeba připomenou něco zcela současného. Zde jsou:

Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra.

Každý paragraf ústavy obsahuje svou vlastní antitezi, svou vlastní horní a dolní komoru, totiž svobodu ve všeobecné frázi, a zrušení svobody ve vysvětlivce.

Prezident vede skrytý život v Elysejských polích, maje při tom před očima a v srdci 45. článek ústavy, který mu denně připomíná: „Frère, il faut mourir!“ (Bratře, připravuj se na smrt!). „Tvoje moc končí druhou neděli krásného měsíce května ve čtvrtém roce tvého prezidentství! Pak bude konec nádheře, hra se podruhé neopakuje…“

„Reakce“ – noc, v níž jsou všechny krávy černé a kdy je možno vykřikovat nejrůznější tlachy.

Chybí už jen jedno: …nápis „Liberté, égalité, fraternité“ nahradit nedvojsmyslnými slovy: infanterie, kavalerie, artilerie.

Materiální zájmy francouzské buržoazie jsou co nejúžeji spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinérie. V ní buržoazie zaopatřuje své přebytečné lidi a doplňuje ve formě státního služného to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honoráře.

Peněžní dary a půjčky, to byla perspektiva, na kterou chtěl nachytat masy. Dary a půjčky, to je celá finanční věda lumpenproletariátu, vznešeného i sprostého. To byly jediné pružiny, které dovedl Bonaparte rozhýbat. Nikdy žádný pretendent nespekuloval banálněji na banálnost mas.

Domníval se, že s napoleonskou maskou představuje skutečného Napoleona, stal se obětí vlastního světového názoru, vážným tatrmanem, který již nebere světové dějiny jako komedii, nýbrž svou komedii jako světové dějiny.

Jako fatalista žil v přesvědčení, že jsou určité vyšší moci, kterým člověk a zvláště voják nemůže odolat. Mezi tyto věci řadí především doutníky a šampaňské, studenou drůbež a česnekové vuřty. Proto v elysejských komnatách častuje nejdříve důstojníky a pak poddůstojníky doutníky a šampaňským, studenou drůbeží a vuřty.
(Tady si dovolím připomenout, že Marx je geniálním propagandistou, od kterého se, o tom bych se vsadil, učil i Hitler a Goebbles – když se povede nějaký ten bonmot, na nějž slyší davy, pak je nutné jej v projevu opakovat a opakovat, nejlépe hned za sebou. O pár řádku už je zase „Ať žije Napoleon, ať žijí vuřty!“; takových příkladů je v textu víc než dost. Pozn. J-Lo)

Smrtelným nepřítelem domnělých hrdinů a skutečných světců je nevíra. Odtud jejich veledůstojné mravní rozhořčení proti vtipkařům a posměváčkům, neschopným nadšení.

Parlamentní kretenismus, ona zvláštní nemoc, která začaruje nakažené oběti do vymyšleného světa a olupuje o všechen smysl, o všechnu paměť, o všechno pochopení drsného vnějšího světa…

Na orgiích, které Bonaparte slavil každé noci s mužskou i ženskou vznešenou sběří, vždycky jakmile se přiblížila půlnoční hodina a hojná pitka rozvázala jazyky a roznítila fantazii, bylo usnášeno provést státní převrat příštího dne. Byly taseny meče, sklo řinčelo, představitelé lidu byli vyhazováni okny, císařský plášť spadl na ramena Bonapartova, až zase příští jitro zahnalo přízrak a udivení Paříž se dovídala od příliš sdílných vestálek a nediskrétních paladinů o nebezpečí, kterému ještě jednou unikla.

Měšťácký řád, který na počátku století postavil stát na stráž k nově vzniklé parcele a pohnojil ji vavříny, se stal upírem, který jí vysává krev ze srdce a mozek z hlavy a vrhá ji do alchymistického kotle kapitálu.

Daň je životním zdrojem byrokracie, armády, páterů a dvora, zkrátka celého aparátu výkonné moci. Silná vláda a silné daně jsou jedno a totéž.

Bonaparte chtěl hrát pro všechny třídy roli patriarchálního dobroděje.

Na dvůr, do ministerstev, na špici administrace a armády se prodírá houf chlapů, při čemž o nejlepším z nich je nutno říci, že se neví, odkud přišel, hlučná, podezřelá, drancování chtivá bohéma, která na sebe navléká premované kabáty s touž groteskní důstojností jako Soulouquovi hodnostáři.

Je toho ještě víc, ale nebudu vás dál unavovat, ale myslím, že nepochybujete o výjiečném talentu tohoto muže a oprávněnosti jeho bronzu na stupínku velikosti. Některé citáty mi valně připomínali politiku současné Evropy, některé politiku nedávno minulé vlády, některé i vládu současnou, některé i naší skromnou politiku kadaňskou. Pro tu poslední jsem si na základě Marxova citátu z konce V. kapitoly na sebe vymyslel lehkou veršovánku, jíž bych se rád držel po celou dobu v kadaňském elysejském paláci, než mě rozzuřený dav vyhodí z okna. Agesilaos řekl prý králi Agisovi:

Zdám se ti mravencem,
budu však jednou lvem.

Znám tohle krédo, má ho leckterý člověk v různých oborech, myslím, že ani já jsem se mu neubránil. Ale v politice mám jiné:

Ač se snad můžu někomu zdát lvem,
zůstanu vždycky jen prostým mravencem.
A kdo to nepochopil, řeknu mu to krátce:
lepší než lví podíl je mravenčí práce.
(Ať mě nezašlápnou – sám si držím palce.)

...

Dva kocouři

V litoměřické galerii je také průřez dílem Jiřího Trnky. Když tím průřezem projdete, ocitnete se v Zahradě plné květin, slonů, trpaslíků, ale pozor na Zlého kocoura. A tomu, kdo se mnou věří, že zlí kocouři nejsou, tomu posílám tenhle obrázek;)

xxx

Sv. Tomáš Akvinský přepásáván cingulem

Tak tenhle obraz od Petra Brandla z roku 1704 se svou erotičností a cudností zároveň může myslím směle měřit s Berniniho Extází sv. Terezy. A vidět ho můžete v litoměřické galerii.

mljt

Osud

Dnes jsem na Cestě k mrazu potkal Ohnici,
ten výbor z Ortena mi dala moje milá.
Básně v něm jsou jako horečka v zimnici,
a jednu, tak krásnou, mi lístkem založila:


Končiny štěstí

Končiny štěstí, končiny ticha,
kde končíte, kde končí konec váš?
Jako se žije, jako se dýchá,
milenku čekáváš.

A ona přichází a chce ti něco říci
o tajemství, jehož má plnou hlavu
a které, jako všichni kouzelníci,
schovala do rukávů.

Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí
pomalu pochopíš,
že moudrá dívenka zhola nic nenabízí,
neboť vše dala již.


Nenapsaná
(hlasem Jana Hartla)

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu.

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem stená.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.

mljt

Oscar Niemeyer

Muzeum Oscara Niemeyera v brazilské Curitibě

Mně sice ode dneška táhne na Kristova léta, ale architekt Oscar Niemeyer, který projektoval stavby jako třeba sídlo OSN v New Yorku nebo většinu budov v Brasílii, ode dneška má před sebou metu jednoho století a za sebou víc než třikrát co já. Když s ním letos Eduardo Graça dělal rozhovor, otázal se ho, jestli je v kontaktu s mladými architekty (z dalších odpovědí s trochou překladatelské nadsázky jsem poskládal takovou malou mozaiku).

„To je příhodná otázka, neboť právě vedu kampaň proti takovým těm specialistům. Věděl jste to? Nevěřím chlapíkům, jejichž jediným talentem je mluvit o své profesi… Dávejte pozor, děcka, nemyslete si, že prostě odpromujete a pak začnete kariéru dobrých architektů. To je hovadina. Musíte si najít cestu, jak o věcech přemýšlet originálním způsobem a jak být informováni o všem každý den. Čtěte, čtěte, čtěte a čtěte… Ne knihy o architektuře, ale o filosofii a historii. Každý, kdo chce být dobrým architektem, měl by investovat čas do studia humanity… Život je mnohem důležitější než architektura… včetně té mojí. Moje architektura jako jakákoli jiná je jen pro bohaté lidi, ale je důležitější pomáhat chudým než projektovat pro boháče… Ano, postavil jsem dům pro mého řidiče, který se jako chudák narodil a jako chudák umře, a dům mu jistě zkvalitnil život. Jenže to je výjimka. Každý člověk potřebuje důstojné místo k bydlení, ale všem ho nezajistí architektura, to může jedině revoluce… Věc zvaná inspirace je mi cizí… Myslím, že architektura je objevování, ale ne inspirace… A abych byl upřímný, mám mnohem radši Rio de Janeiro se vším tím bordelem a násilím než Brasílii…“

Všechno nejlepší k 99. narozeninám a taky k nedávnému sňatku…

<3

AD XIIII DIVOS TITULARES

…neboli ´ke čtrnácti svatým pomocníkům´ se obracel Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v jedné ze svých básní, které teď načítám, abych v nich našel motto pro ústav, v němž učím, ve městě, kde zřejmě Bohuslav získal své vzdělání, než odjel na univerzity do Bologni a Ferrary, aby se stal jedním z našich největších humanistů. V téhle básni Bohuslav vypisuje, kde všude byl a která místa – především v Itálii a Řecku, jak se na humanistu sluší – navštívil, ale že přece jen doma na Hasištejně je nejlíp.

Dosti jsem prožil již let a mnohé země spatřil,
na moři, plném bouří, viděl jsem více než dost.
A přece více než moře mnou zmítala vášnivost duše,
dvakrát tři pětiletí překročil nyní můj věk.
Vy mi darujte pevný dům, ach, darujte poklid,
darujte milé mi volno, k zálibám dopřejte čas.
Nehledám bohatství přec a netoužím po hřivnách zlata,
zelené drahokamy, topasy nechci přec mít.
Není přece mým přáním, bych ovládal Baktry či Gety,
krotil indický národ, ukrutné Etiopy.
Po tom nechť prahnou jiní, jež sužuje marnivá sláva,
nebo jimž po chvále touha nadouvá trvale hruď.

/přeložila Helena Busínská/

Dvakrát tři pětiletí a dva roky ještě k tomu
překročil nyní můj věk a není to nic k pýše.
Já nečekám v duši poklid a ani pevnost domu,
jen toho času by mohlo k zálibám snad být víc.
Tyhlety verše tu připsal a ještě stále píše
po pěti stoletích Johánek zvaný z Nemanic.

mljt

Žíželice u Žatce

mljt

Moderní variace...

... na Innokentije Fjodoroviče Anněnského

Je láska jako z trávy dým;
když uzavřeš ji, omámí tě,
a když ne, zmizí okamžitě…
Chtěl bych být mladým konopím.

Je láska stín, co tetelí se v bocích,
přes den u nohou ti leží tiše
a v noci vládne její říše…
Chtěl bych v tom stínu být dnem i nocí.

mljt

Mazarinův Breviář

Slíbil jsem půjčit knížku, jejímž autorem by měl být sám kardinál Mazarin, velký pokračovatel svého předchůdce v kardinálském klobouce. Je to taková malá machiavelistická příručka, které si v předmluvě cení vysoko i autor Jména růže. Plně vysvětluje i dole naznačenou změnu ve vyjadřování a chování u politiků s každou další špršlí na kariérním žebříčku (jak o tom mluví i Jaroslav Dušek). Ale jsou v něm i věci moudré, jako např. tato pedagogická rada:

Mladí lidé legálně plnoletí mají sklony ke vzpourám a prostopášnostem. Když je káráš vážným a mravoučným tónem, nedokážeš nic jiného než povzbudit jejich sklony. Proto je nejčastěji lepší obrnit se trpělivostí a čekat, že se napraví sami od sebe nebo unaví svými výstřelky. Umíš-li ale využít své autority dost obratně, abys je dostal zpátky na správnou cestu, vyhýbej se rychlému střídání přísnosti a shovívavosti…

<3

Ubu podle Jaroslava Duška

V rámci výročí krále Ubu vydal časopis Reflex jeho divadelní zpracování z roku 1964 v režii Jana Grossmana na DVD a také na svých stránkách přinesl rozhovor s posledním režisérem této inscenace Jaroslavem Duškem. Ten rozhovor stojí celý za to, ale já z něj vytrhnu dvě odpovědi, s kterými se plně ztotožňuji; první proto, že jsem takové lidi poznal, a druhá proto, že vyjadřuje mé vnímání práce režiséra:

I.
Mě na téhle hře víc zajímá její tkáň než její takzvané téma, které u Krále Ubu můžeme pracovně označit: připosraná cesta k moci. Cesta podivného, drzého nablbla, nenasytná Matka Ubu, cesta, která varuje, že na ní ztratí rozum všichni. Když pozorujete politiky a díváte se, co s nimi dělá moc, jak zničehonic začnou mluvit podivnou hatmatilkou a nikdo z nich nechce říct nic jednoznačně a jasně, slyšíte Ubua. Fascinuje mě zvláštní technologie mluveného projevu, jakou si politici cestou na vrchol osvojí, i když předtím mluvili srozumitelně. To se mi zdá příznačné: Ubu jako pitomec, co má tah na branku. Dělat ho jako hlubší studii moci by bylo strašně smutné. To by byl Macbeth.

II.
Nejsem ani režisér, jsem spíš estetický dozor, přihlížející divák. Neumím si doma vymyslet scénu, pak do ní dosadit živé herce, nutit je to dělat a v duchu naříkat, že mi to kazí. Režisér vizionář musí strašně trpět: herci hrají vždycky hůř, než jakou on měl představu. Čímž nechci říct, že by mě režiséři typu Jana Grossmana nezajímali, naopak, viděl jsem od něj pár inscenací a třeba Maryša mě bavila hrozně. Ale mě v divadle zajímá proces, ne výsledek. A právě to se mi líbí. Zkoušky jsou lepší než hotové představení.

mljt

Hovnajs

10. prosince 1896, přesně před 110 lety, zažilo drama a umění vůbec historický kotrmelec. V divadle L´Oeuvre měla premiéru hra Alfreda Jarryho Ubu králem (nedávno jsem tu citoval z jeho Nadsamce). Napsal ji v patnácti letech jako takovou rozvernou karikaturu učitele fyziky, nebral si servítky a hlavně nechal fantazii přetékat z ucpaných okapů pěkně kolem dokola svatostánku Uměn. Otec Ubu vstoupil do dějin svou první replikou „Merdre“, po které se v divadle strhl povyk, hádky, směsice pohrdání a nadšení, kterou museli herci vyplnit improvizovaným tancem, než se ti znechucení zvedli a odešli a zůstali jen spokojení a zvědaví. Přečetl jsem si všechny čtyři sekvence krále Ubu v autobusech a vlacích a přesto, že z nich čišela ta puberťácká vzdorovitost vůči všem pravidlům a já jsem pořád čekal někde nějaké to zauzlení a rozuzlení v aristotelské svěrací kazajce, nemohl jsem se zbavit neustálého nutkání začít každou svou druhou větu „při mém zeleném ptáku“ a zakončit ji „krucihinajs“.

Pravda, za kliku od dveří patafyziky mi pomohl zabrat Boris Vian a dokořán mi je otevřel Raymond Queneau, ale teď už vím, kdo byl klíčníkem.

A teď, protože jste hezky poslouchali a chovali se slušně, zazpíváme vám Písničku o kuchání mozků:

Závěrečná píseň v podání ansámblu divadla Na zábradlí, 1964

SBOR
Hurrá, zatrubte prdelí v tubu,
ať žije náš dobrý otec Ubu…

TVB

Felix culpa

Když se v Čechách řekne John Milton, studentům současným i věčným se vyjeví maturitní otázka „barokní literatura“ a za pomlčkou cosi jako protestantský proud, Ztracený ráj, Adam a Eva. Nevěděl jsem víc ani po té, co jsem si Ztracený ráj koupil za pět liber v jednom canterburském second-hand bookshopu a pak jsem si pořídil i třetí vydání Jungmannova překladu z roku 1864. Ovšem v jednom českém antikvariátě na mě čekalo jedno překvapení. Jmenovalo se Areopagetika aneb řeč o svobodě tisku. Tohle Miltonovo dílo bylo do češtiny přeloženo v roce 1946 a naše mateřština byla třetím jazykem, do kterého byl tento esej převeden. Šestatřicetiletý Milton v něm reaguje na zavedení cenzury, na začátku podává její dějiny (kolik jsem toho zase nevěděl!) a pak argumenty proti jejímu zavedení. A jsou to místy skvělé myšlenky, které platí i dnes a z nichž si několik dovolím k včerejším básníkovým narozeninám ocitovat (za dva roku bude 400. výročí, nejlepší čas vyrazit zase po nějaké době do Londýna).

Špatný pokrm, sebelépe uvařený, sotva poskytne dobrou výživu; ale v tom je rozdíl od špatných knih, které opatrnému a soudnému čtenáři v mnohých věcech pomohou objevit, vyvrátit, osvětlit zlo a varovat se před ním.

Cenzura zabrání čtení zakázaných knih asi jako ten chytrý muž, který se domníval, že chytí vrány, když zavře vrata své zahrady.

Vzdělaný muž lépe využije bezduché knížky nežli hlupák svatého Písma.

Ti, kdož se domnívají, že odstraní hřích tím, že odstraní předmět hříchu, neznají dobře lidskou povahu.

Kdybyste lakotnému člověku odňali všechny jeho poklady, přece mu zůstane jeden klenot: nemůžete mu odejmout jeho lakotnost.

Nesnesu rádce, který ke mně přichází pod dozorem hlídače.

Mnoho jiných věcí můžeme v míru strpět a ponechat je svědomí každého jedince, jen kdybychom měli lásku a kdybychom stále druh druha nesoudili, což je hlavním zdrojem našeho pokrytectví. Obávám se, že nám železné jho vnější konformity zanechalo na šíji znamení otroctví; straší nás ještě duch povrchní čistoty.

<3

Odvážný mladý muž

Tak jsem včera byl na koncertě. Horkýžeslíže jsem nějak odseděl na schodech, a tak mi v hlavě zní jen několik písniček od Vypsaný Fixy, který se mi opravdu líbily. Jedna, možná úplně první, kterou hráli, ve mně asi pár dní bude doznívat. Je to variace na první povídku Williama Saroyana z roku 1934 a na moje dnešní ranní pocity:

Odvážný mladý muž

Začalo to ráno
probudil jsem se
v tmavé králičí noře
byl jsem zapnutý a hladový
ale bylo mi docela dobře
koupelna byla špinavý přístav
na okraji Buenos Aires
vana byla hrob a voda hlína
už musím jít

Ref. Čekám až tě potkám
a ty děláš to samý
jsem nenápadný stopař
a dost dobře se bavím

Zkouším to různými cestami
hodně otevírám knihy
a lezu chodbami
někdy se nadechnu a řvu
a někdy jen tak ležím
mezi hvězdami
už musím jít

Ref. Ref. Ref.

Jsem odvážný mladý muž
na létající hrazdě

mljt

Peace from Kadaň

TVB

Carpe diem

Římský zlatý trojlístek je jistě ušlechtilá čtenářská pícnina. Ovšem donedávna byl jeden z těch tří lístků pro mě tabu. Miloval jsem s Ovidiem, rolničil s Vergiliem, ale s Horatiem jsem se párkrát v životě potkal, jen když jsem někomu vykládal jak vzniklo slovo mecenáš. Až nedávno jsem sehnal jeho Ódy a epódy v překladu Otakara Jirániho z roku 1923 (jinak jsem nic od Horatia ani nikdy neviděl). Je to další z učebnic života.

Tady je kousilínek z třetí knihy ód, ale stojí za to prokousat se větším dílem, třeba IX. óda je hodně k zamyšlení (na internetu lze jen v latině a zní to v ní opravdu mnohem majestátněji – dá se snad kurevník říci líbezněji než Vixi puellis nuper idoneus et militaui non sine gloria?).

I.

Mám odpor k všedním davům, jich straním se.
Buď posvátné teď ticho: já, Uměn kněz
chci jinochům i dívkám zpívat
písně, jichž neslyšel dosud nikdo.

XXVI.

… Zde, zde planoucí pochodně
teď položte a páky s luky,
dveřím jež zavřeným hrozívaly.

Ó bohyně jež v bohatém Kypru dlíš
a v Memfidě, jíž neznám je thrácký sníh,
ó královno, jen jednou šlehni
zdviženým bičíkem zpupnou Chloi!

mljt

Jediná hvězdička na nebi

V posledním románu Josepha Hellera jsem se dočetl, že „je lépe rozsvítit svíčku než nadávat na tmu“ (ani Heller si nebyl jistý, zda to poprvé prohlásila Eleonor Rooseveltová či jenom opakovala staré přísloví, což je pravděpodobnější). Nějak jsem poslední dobou přesycen světlem tak, že se mi chce naopak nadávat na světlo. Když totiž pod různými zářivkami, lampami, ohňostroji či neonovými nápisy rozsvítíte svíčku, nic se nestane. Jak rád vzpomínám na výpadky elektřiny, které v dětství proměnily můj svět v opuštěný ostrov a mě v Robinsona. Myslím, že je občas třeba aspoň v sobě vyhodit pojistky (dřív než dojde ke zkratu), aby člověk uviděl plamínek, který ho někam může dovést. Děkuji za každý kousek tmy a za ten plamínek naděje, který se v ní tetelí.

mljt

Písek ve zlato a vice versa

Na dnešní radě města jsem si připomněl jednu smutnou, ale nad Slunce jasnější ekonomickou pravdu, vyřčenou už v roce 1787 Arthurem Youngem:

„Prodej člověku holou skálu a on z ní udělá zahradu, pronajmi mu na devět let zahradu a on ti ji promění v poušť.“

...

Stromy

Dnes je to 120 let od narození amerického básníka Joyce Kilmera. Když mu bylo tolik, co mně, tak už byl pár měsíců mrtev. Zemřel v druhé bitvě na Marně v roce 1918. Z roku 1913, kdy konvertoval ke katolické víře, pochází jeho nejslavnější báseň. Pokusil jsem se ji přeložit jako vzkaz pro všechny blázny, co ještě dnes píší básničky, a taky jako skromný dárek k plnému zisku bodů z výpočtů rušené krystalizace.

(originál básně zde)

Ne, nikdy nespatříš, nevěř tomu,
báseň, jež podobná by byla stromu.

Stromu, jenž žíznivými ústy saje
z bradavek světa sladkou mízu ráje;

stromu, jenž dívá se do nebeské báně
s rukama vzepjatýma ke koruně Páně;

stromu, jenž v létě si místo mašlí
vlasy své hnízdem kvíčal krášlí

a v jehož lůně déšť se sněhu dvoří,
dokud se zjara láskou nerozhoří.

Já dokážu dát básni rým a tón,
ale jen Pán Bůh umí stvořit strom.

mljt

Claude Monet

„Lidé přemítají nad mým uměním a předstírají, že mu rozumějí, jako kdyby bylo důležité rozumět, když jediné, co je potřeba, je milovat.“

Claude Monet

Jak jsem se dozvěděl od Jirky, opustil Monet své imprese, postižené v jeho vysokém věku šedým zákalem, přesně před osmdesáti lety. Na jednom z obrazů malovaných z okna pařížského činžáku je náměstí Saint-Germain l'Auxerrois, z kterého byl v roce 1572 dán pokyn k masakru, jenž vstoupil do dějin jako Bartolomějská noc.

mljt

Jak se staví plot

Mám takovou pilulku na spaní. Jmenuje se Uspávanka s Krutihlavem a složil ji Jan Skácel. A když pak usnu, Krutihlav nade mnou kroutí hlavou, až si ji k ránu ukroutí a já se probudím do klidného dne bez strašidel. Nechám si tu pilulku pro sebe a podělím se s vámi o jinou básničku, která navazuje na mé pocity z té písničky od UJD.


Jak se staví plot

Jedna tyčka, druhá tyčka,
třetí tyčka, potom kůl,
čtvrtá napříč jako příčka,
hned tu máme plotu půl.

Druhou půlku uděláme
jako první plotu půl,
pátou tyčku k šesté dáme,
další příčku, další kůl.

Dřív než vítr plůtek sklátí,
nahrnem ke kůlům zem,
a až bude pevně státi,
honem ten plot přelezem.

mljt

Gorkijžeslíže

Poslední dobou se občas ve všední den ocitnu večer na Rybě a pak jsem tam opravdu jen já, barmanka, její hoch a pes. Cedule na zdi hlásá, že psychiatrická léčebna je o patro výš a barmanka a ten její amant krmí jukebox směsí vesměs tvrdší hlasité muziky, takže když si otevřu Gorkého, musím číst každý odstavec dvakrát a některé nudnější přeskakovat. Dneska jsem zabral a přečetl téměř sto stránek. Zajímavé pasáže jsem si zakládal u hřbetu zápalkami, které tam nechala jedna slečna, jež odcházela, zrovna když jsem přišel. Vazba tím ještě trochu víc povolila, takže jestli jsem koupil za korunu, prodám maximálně tak za padíka. Tady to máte i s komentáři:

str. 74

„Tedy – jdete s Kristem nebo s Darwinem?“

Tuto otázku (tolstojovec) mrštil jako kámen do kouta…

„Jenom farizejové se mohou pokoušet sjednotit tyto dva nesmiřitelné principy, a spojujíce je, lžou nestoudně sami sobě, rozvracejí lid lží…“

Tuhle s podobnou myšlenkou vyrukoval jeden kursista, na což jsem s úsměvem řekl, že právě tyto dva „nesmiřitelné“ principy u mě našly smíření. Asi obelhávám sám sebe (a nedej Bože rozvracím lid…)

„Pravda, to je láska,“ zvolal tolstojovec a jeho oči se blýskaly nenávistí a opovržením.

...

Tady se zase opakuje můj úsměv, který mnozí berou jako „výsměch do ksichtu“.

str. 104

Při nešporách v kostele štípají mládenci děvčata do zadnic a asi jenom proto chodí do kostela. V neděli pravil pop z kazatelny:
„Vy dobytku! Což není jiného místa pro vaše nestydatosti?“

Kolik se nás v kostele sejde, co bychom občas udělali podobnou nestydatost, kdyby tam bylo větší přítmí a míň pokrytců.

str. 113

„Počítám se mezi zloděje, opravdu jsem hříšník. Vždyť jsou všichni živi z krádeží, vespolek se vysávají a ohryzují jeden druhého. Ba. Bůh nás nemá rád a čert si s nám pohrává.“

Tak pravil mužik Migun a já se ptám: Kdo nekradl? Na gymnáziu nyní výchovná komise řeší případ krádeže v Německu. Maminka jednoho z mladých zlodějíčků mi sdělila, že bude asi chodit kanálama, všichni se stydí, jako by zapomněli, že kradli a kradou vesele dál. Jen už tomu tak neříkají. Já si vždycky vzpomenu na vrchol své zlodějské kariéry, kdy jsem byl kvůli okrádání svého zaměstnavatele na hodinu propuštěn. Když jsem mu druhý den přinesl „celý“ lup (ve skutečnosti jsem si nakradl aspoň pětkrát tolik) s prosbou o odpuštění, bylo mi řečeno: „Já taky kradu, ale aspoň to umím.“ Tuhle upřímnost do smrti nezapomenu. Od té doby kradu mnohem míň a opatrněji.

str. 119

„V každém člověku je něco dětského, k tomu se musíme upínat, k tomu dětskému. Vezmi si Chochola: jako by byl ze železa, a jeho duše je dětská!“

Kolik je takových Chocholů!

str. 139

„Pravdu si člověk musí vybírat podle chuti! Tam za roklinou se pase stádo, pobíhá pes a chodí tam pastýř. Nu tak co? Co z toho má naše duše? Můj milý, jen se prostě podívej: člověk je zlý, to je pravda, a kdo je dobrý? Dobrého ještě nikdo nevymyslil, ták!“

Pravil Barinov a já podle své chuti s ním nesouhlasím.

TVB

Aue

Byl jsem včera na mezistátní návštěvě v partnerském městě naší milé Kadaně, v saském Aue. Na první pohled by se z fotografií mohlo zdát, že jsem tam byl se svými bodyguardy a překladateli jednat osobně s panem starostou Heinrichem Kohlem, ale zlé jazyky by Vám zase jistě rády sdělily, že jsem tam byl oním pověstným pátým kolem u vozu. Každopádně jsem s Aueřany kromě zahájení Adventu oslavil i vítězství místních FC Erzgebirge Aue, kde hraje i bývalý Slávista Richard Dostálek, nad druhým v tabulce, Karlsruher SC. A vánoční pivo mají opravdu dobré, to se musí nechat.

Jak vyhrát sázku

Všeobecná pravidla samozřejmě neexistují, ale již několik let s pravidelností ferromagnetického kovu s malou odolností vůči korozi vyhrávám jednu a tutéž sázku se studenty většinou prvních ročníků. Když probíráme v angličtině sportovní hantýrku a dojdeme ke skoku o tyči, vysvětlím, že pole vault je vlastně přemet o tyči a pokračuji otázkou: „How long is the pole?“ a po pár tipech sporadicky sdělím: „It can be as long as you want.“ Studenti se diví. Já se ptám dál: „And what material is the pole made of?“, abych za pár vteřin překvapil po druhé: „It can be made of any material.“ Studenti nesouhlasí, já navrhuji sázku. Když je pár odvážlivců ochotno se vsadit, zpochybním svá tvrzení tím, že jsem si to asi spletl s oštěpem, že to je logičtější, protože oštěpaři mají různou sílu a výšku a tak. To vzbudí ve studentech pocit jistoty, že by případnou sázku vyhráli. Já prohlásím, že když už jsem se chtěl vsadit, tak nebudu srab, a vyzvu znovu zájemce, aby se přihlásili a podáním ruky stvrdili sázku. Je jich o dost víc než původně. Tentokrát jsem vyhrál deset větrníků.

Výňatek z pravidel:

Skokanské tyče

Závodníci mohou používat vlastní tyče. Žádný závodník nesmí použít tyč jiného závodníka bez souhlasu vlastníka.

Tyč může být z libovolného materiálu nebo z kombinace materiálů, libovolné délky i průřezu, ale její základní povrch musí být hladký.

Tyč může být v místě úchopu a spodního konce ovinuta ochrannými vrstvami přilnavé pásky.

m<3

Venus Transit

Dneska v roce 1639 byl poprvé pozorován přechod Venuše přes sluneční kotouč. Před dvěma lety jsme o tom s partičkou studentů natáčeli film. Jeremiáše Horrockse, tedy astronoma, který toto pozorování provedl, měl tuším hrát Jarda Nováček. Od rána pozoroval projekci holého slunečního disku na papír a pořád nic. Pak si na chvíli odskočil (kam, to je otázka) a když se vrátil, Venuše už si to šinula přes sluníčko. Bohužel krom několika zkoušek a záběrů, na kterých tento přechod předpovídal Johannes Kepler (Standa Futera), jsme se dál neprokousali. Ve filmu se měli objevit i James Cook (Honza Bachorík) v plavkách na Tahiti (Nechranice) s domorodými polonahými krasavicemi (holky z Radonic) a francouzský astronom Le Gentil (Domča Remeš), který kvůli přechodu jel do Indie, ale bylo zataženo a nic neviděl – čekal tedy osm let na další příležitost, ale bylo zase zataženo - jeho hlavní text zněl „Merde!“, ale jak jsem již naznačil, k natáčení těchto závěrečných scén celého dramatu již nedošlo. Merde!

Nicméně s internetovými stránkami celé akce jsme se (zásluhou Honzy Lenča) umístili v první desítce ze všech pozorovatelských skupin, co jich po celé republice bylo, a obsadili 2. místo ve webdesignerské soutěži Interzen 2004.

...

Chléb poesie

Dostala se mi do ruky jímavá čítanka. Jímavá proto, že nebyla vytvořena nějakou odbornou komisí, ani editorem, ani spisovatelem, nýbrž českými studenty v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Jsou to básničky českých i cizích autorů, které si vězni po paměti psali na malé útržky papíru a nosili je většinou pečlivě schované v tzv. brustbojtlu, což byla taštička, kterou vyfasoval každý heftlink na peníze a musel ji nosit pořád na krku. Sundávala se jen do sprch a do plynových komor. Výběr z těchto veršů, jež pomáhali přežít stejně jako chleba, uspořádal v roce 1945 jeden ze studentů, jenž se do toho mého svazečku i podepsal: pozdější spisovatel Josef Strnadel. Jsou tam vedle sebe naprosto nesourodé básně, styly a nálady. Vedle Gellnera Ovidius, vedle Puškina Viktor Dyk, vedle S.K.Neumanna Li Po. Moc se mi líbil Jeseninův Dopis jedné ženě, dokonce jsem si „ho“ přečetl i v originále, ale sem chci dát po dlouhé době zase jednu báseň od Jaroslava Seiferta.

Stokrát nic

Snad ještě jednou mě poblázní

váš úsměv,

a na pelest mi usednou

matka Bolest a přítelkyně Láska

obě dvě vždycky najednou.

Snad ještě jednou mě poblázní

hlas polnice

a střelným prachem budou mi vonět vlasy,

až půjdu jako spadlý s měsíce.

Snad ještě jednou mě poblázní

polibek:

jak plamen v lucerně neochotné

se zachvěji,

až se mé tváře dotkne.

To bude však jen vítr na mých rtech,

a marně tentokrát

budu chtít rukou zachytit

nehmatatelný jeho šat.
mljt

Milion způsobů, jak být krutý

Nedávno jsem viděl v Bugsy baru tenhle klip, jenž mi posléze připomněla na soběpisníku Amna-Kamna. Ale snad ještě víc se mi líbil starší desetidolarovej snímek natočenej na dvorku kamerou jednoho kamaráda téhle bandy zvané OK Go a tak krásně zpodobněnej v amatérských sestřizích. To by byl námět na maturák.

...

Madrigal

Když v Kralupech měla jakási Jana v roce 1964 věneček, věnovala svému tanečníkovi sbírku básní Francisco de Queveda. Bůh ví, jestli tím tehdy něco myslela (můj dárek k ukončení tanečních za mě kupovala babička a mělo to nedozírné následky), bůh ví, které ruce za tu dlouhou dobu v tom útlém svazečku listovaly, ale já ho v těch svých třímám skoro jako kancionál v kostelní lavici a myslím při tom na dnešní věnečky a jejich tanečníky a tanečnice. Na jeden z nich se jde podívat i dívka, které chci zazpívat tenhle Quevedův madrigal:

Salamandr má oheň, pták má vzduch,
ryba si pluje vodou nazdařbůh,
jen člověk, třeba všechno končí v něm,
má jenom zem.
Jen mne, narozeného pro žaly,
jako by všechny živly slátaly:
vzduch z povětří má ústa vdechují,
po zemi v tomto těle putuji,
vláhu mé oči nikdy neosuší,
oheň mám v srdci, Elišku mám v duši!

mljt

Blázinec

Jednou týdně utíkám ještě dále - do "blázince", kde přednáší psychiatr Bechtěrev a demonstruje nemocné. Nedávno ukazoval studentům člověka trpícího velikášstvím: mimoděk jsem se usmál...

/Maxim Gorkij, Moje univerzity/

Taky jsem se mimoděk usmál. Kolik by se nás asi sešlo v blázinci, kdyby velikášství byla diagnostikovaná nemoc?

<3

Jaké mám pocity?

Třeba dostanu k Vánocům jediné cédo UJD, které ještě nemám a kde je i tahle písnička (text je tady). Nebo že by dokonce Ježíšek přinesl to nové dívko? Jinak se, pane Vaněk, uvidíme 22. února v Praze na Kaštanu.

TVB

Moje nová univerzita

Maximu Gorkému jsme na základní škole zhustili jméno na MaGor a od té doby jsem ho všude míjel, v knihovně, v antikvariátu, v paměti. A když se v paměti náhodou vynořil, pak vždycky jen na fotce se Stalinem. O to víc mě jednou překvapila jedna celkem pohledná dívka, která mi řekla, že zrovna dočetla Gorkého. Snad ne reminiscence na V.I.Lenina? zasmál jsem se. Ale hlodalo to ve mně měsíce, roky a včera jsem poprvé sáhl po knížce od tohoto zavrženého zakladatele socialisticko-realistické literatury, který vychválil skvělé chování Sovětů k vězňům v Gulagu, nastěhoval se do vily po milionáři Rjabušinskym, Stalin po něm nechal pojmenovat Tupoleva ANT-20, největší letadlo své doby, a pak ho ještě s Molotovem nesli v rakvi. Teprve později jsem se dozvěděl o Gorkého trefných a jízlivých analýzách komunismu, kterému nakonec podlehl, aby mu na úplný konec podlehl i jako jedna z jeho obětí. Ta knížka stála 1,-Kč a stojí za to. Moje univerzity jsou o tom, že člověka nenaučí škola nikdy to, co ho naučí život a jeho jednotlivé postavičky. Poslední dobou jsou ty postavičky i mojí univerzitou a tak coby čerstvý student hltám novou látku a potkávám nové a nové profesory, docenty a odborné asistenty v těch nejzaplivanějších nočních podnicích, na ulici, na nádražích, u holiče… Stačí se zaposlouchat do těch krátkých, několikaslovních přednášek, které nabízí život a už už se hrnete k prvnímu zápočtu… Jako Gorkij.

„Ty, Maxime, nepřiučuj se zlodějině!“ říkával mi. Přitom si důkladně probíral prsty svůj našedivělý vous a přimhuřoval lstivé, drzé oči. „Vidím: máš jinou cestu, jsi člověk duchovní.“
„Co to znamená – duchovní?“
„No – takový člověk nic nezávidí, je jenom zvědavý…“

Gorkij hned doznává, že záviděl, hodně záviděl, ne majetek, ale schopnosti. A to je možná ještě horší než závidět majetek. Přemýšlím o tom, co závidím já… Jak rád bych byl vždycky jen zvědavý…

<3

Počítám nebe

Dočetl jsem se v Kazanovi k místu, kde Florence říká Evangelisovi: „K čemu to všechno je? A proč se člověk cítí tak izolován ode všeho kolem? Co je pro něho důležité a co není! Co skutečně chce! Zrovna jsem četla Camusův Sisyfovský mýtus, půjčím ti svůj opoznámkovaný výtisk.“

To znamená, že Kazan Camuse četl! Četl i ta místa, která jsme si tuhle připomněl. A kdo ví, třeba četl i Pád. Koberec se začíná obracet jako stěny žaludku. Přírodní zákony udělaly výmyk snožmo do vzporu. A já jsem vyměnil veselé za teskné písně.

mljt

Tajemství lásky

„Blázen, který setrvá ve stavu pošetilosti, stane se moudrým“, řekl William Blake. Za rok a den to bude 250 let od jeho narození. Minulý rok mě oslovil Eliščin překlad Tygra, tygra, s kterým jsem jí trochu pomáhal, a tak jsem se pustil do vlastní práce na převedení jedné z básní tohoto mága anglické literatury. Jmenuje se Tajemství lásky a je o tom, jak taky může skončit pošetilost. Snad jednou zmoudřím, Elí.

(originál je zde)

Řeči o lásce jsou vždycky plané,
láska se nedá usmlouvat,
vždyť lehký vánek lehce vane,
tak lehce, jak jen může vát.

Mluvil jsem o lásce, z lásky bláznil,
srdce mi navždy oblouznila;
třásla se, chladla, a v hrozné bázni
mě v jednu chvíli opustila.

Neoschly slzy z rozloučení
a ten, co se kolem potloukal,
neřekl nic; jen v lehkém rozechvění
všechno, co já chtěl, on si vzal.

mljt

Smlouva

Jan Skácel

Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

(ze sbírky Smuténka)

mljt

Facka a kopanec

Včerejší představení Mandragory pro mě bylo něčím zvláštní. Hned řeknu čím. Po prvním pohledu do hlediště jsem věděl, pro koho hraju. Ostatní se na mě můžou zlobit, ale já to prozradím. Hrál jsem vlastně jen a jen pro Vojtu Krause.

Když naše divadlo mělo premiéru Krásky a zvířete a potřebovalo nakopnout do zadku, aby mohlo jít dál, dostal jsem já osobně kopanec, z kterýho se nikdy nevzpamatuju. Po představení se vzadu v šatně objevil Vojta a jeho oči prozrazovaly, že přišel upřímně poblahopřát k úspěchu (jinak by asi ani nechodil, to je jasný). Jsou věci, na který by se mělo vzpomenout na smrtelné posteli (kdyby, jak někde píše Turgeněv, člověk před smrtí nemyslel na naprostý hovadiny). Výraz těch očí by si to určitě zasloužil.

Nedávno jsem Vojtovi napsal, že jsem odešel od manželky, aby se to nedozvěděl od všetečných lidových vypravěčů, které takové věci nejen zajímají, ale hlavně je zajímá, jak a v jakém dramatickém zpracování je předat dál. Už mi vzkázal, že mi přijde nafackovat, ale jako vždycky se při tom prý usmíval. Včera se z ničeho nic objevil po aplausu za oponou, blahopřál nám a v jeho očích bylo vidět, – co vlastně všechno v nich bylo vidět? Sám k ránu na Rybě jsem měl dost času o tom přemýšlet. Vím, že mě pochopí, i když tu facku si nepochybně taky zasloužím.

<3

Mandragora

Autor těchto fotografií z kláštereckého představení: Čerf.
Další fotografie na stránkách divadla Navenek.
...

Šest přeražených žeber

Připomněl se mi zase Mýtus o Sisyfovi, z nějž jsem před časem citoval, a ony věty o lásce nabyly v mém dnešním životě naprosto jasných kontur. A pak je tu ještě Evangelos, který strhl volant svého vozu do protisměru. Tělo dostalo pořádně na frak, takže se nevědělo, co s ním bude. Ale žije, prodělává rekonvalescenci a jeho bližní mají podezření na úraz mozku:

Vynašel jsem si takhle náramně pěknou hru a od té doby jsem si s ní mockrát báječně vyhrál. Místo abych si svoje myšlenky pečlivě uspořádal a mluvil jako vždycky, vyrukovával jsem s nimi úplně přirozeně a bez obalu. Dokonce jsem si dovolil vyjadřovat se v těch bláznivých skocích, jimiž se moje myšlení ubíralo celý život, ale které jsem až dosud potlačoval. Dovoloval jsem si říkat právě to, co jsem cítil, a o čemkoli. Zjistil jsem, že nemohu nikoho urazit. Všichni se mnou měli obdivuhodnou trpělivost. Někdy jsem někomu, kdo za mnou přišel na návštěvu, klidně řekl, že s ním nemám chuť mluvit. Jen se usmál a odešel. Co energie jsem dřív musel vyplýtvat na přetvářku!

mljt

Předdvěří neboli zápraží

Tak jsem našel onu knihu od Hryhorije Skovorody, o které jsem nedávno psal. Jmenuje se Rozmulva o moudrosti, v roce 1983 ji vydal Vyšehrad a do svého vyřazení patřila Městské knihovně v Postoloprtech. Je tam opravdu hodně moudrých slov, mnohdy vybočujících z osvícenského stereotypu. Já jsem vybral jednu parabolu, která se mi hodí do krámu:

Poustevník žil v hlubokém osamění. Každý den při východu slunce vycházel do veliké zahrady. V zahradě žil překrásný a neuvěřitelně krotký pták. Poustevník zvědavě pozoroval neobyčejné vlastnosti toho ptáka, bavil se tím, že ho lovil, a tak nepozorovaně trávil čas. Pták se naschvál snášel k němu blízko a tak ho vybízel k lovení; stokrát se zdálo, že už má ptáka v rukou, ale nikdy ho chytit nemohl. „Nenaříkej, příteli,“ řekl pták, „že mne nemůžeš chytit. Budeš mne lovit věčně, abys mne nikdy neulovil, a jenom se bavil.“ – Jednoho dne k poustevníkovi přijde přítel. Po uvítání začala přátelská rozprava. „Pověz mi,“ ptá se host, „čím se ve svém hlubokém osamění bavíš? Já bych zemřel nudou…“ Poustevník však na to: „Řekni nejdříve ty, co baví tebe v každodenním životě ve společnosti? Já bych v něm umřel nudou…“ – „Jsou tři zdroje mých zábav,“ odpověděl host. „Za prvé prokazuji podle svých sil dobro svým blízkým i cizím. Za druhé je to moje dobré zdraví. Za třetí půvab přátelských společenských vztahů…“ – „A já mám zase dvě kratochvíle,“ řekl poustevník. „Ptáka a počátek. Ptáka stále lovím, ale nikdy neulovím. Mám tisíc a jeden umný hedvábný uzel: hledám u nich počátek, ale nikdy je nerozvážu…“
„Mně se tvé zábavy zdají dětinské,“ řekl host. „Jsou-li však nevinné a dovedou-li tě přirozeně obveselit, pak ti to promíjím.“ A zanechal svého přítele s jeho zábavným počátkem.

Musím přiznat, že mám taky ptáka, kterého pravidelně honím a nikdy nedohoním. Ale mám taky počátek a konec, alfu i omegu. A děkuju za Ni!

mljt

Z Křídlovky

/Oldřich Mikulášek/

A druhý a třetí!
Ač tak tiší,
neuslyší
odbíjeti
poupě čas
a malou chvíli.
...

A sní, a sní, sní: budu!
Ó nešťastní,
co ve šlépějích
krok přespal jim
jen o vteřinu.
Noc to byla!
Okřídlila
prášek, prach a sloup a dým
i já se v slunci tetelím
a v zlatém rozechvění padám
zpátky zase na hladinu
k vlnám vnadám, k vlnám vnadám.

<3

Vzpomínka na Bergmana

Jak asi vypadám, když mě někdo vidí chodit po ulicích? Povídám si pro sebe jako Evangelos s trojí tváří? Skřípu zubama jako on (a Špína po nocích)? Jestli skřípu, tak jen proto, že v sobě nemám Ibalgin, nenapařuju si hubu a nedesinfikuju si ji Corsodylem? A to povídání pro sebe se omezuje jen na pár výrazů, které si trousil Alexandr, když kráčel za rakví Oskara Ekdahla, co krok to slovo: „Hovno – prdel – sračka – chcanky – hajzl – kurva – čurák – kunda –“, když jsem to poprvé slyšel křičet toho malého kluka v Lounech na divadle, věděl jsem, co to je. Fanny mu pevně stiskla ruku, Alexandr otočil hlavu a vážně na ni pohlédl. Bleskurychle se na něj usmála…

mljt

Hryhorij Skovoroda

Ivo Markvart mi jednou dal knihu vyřazenou z knihovny. Byla od Hryhorije Skovorody. Teď ji hledám a nemůžu ji najít. Zaujala mě životní pouť tohoto ukrajinského básníka a filosofa. Učil. A pak toho z jistých důvodů nechal a začal chodit pěšky po Ukrajině a obcházet své známé a přátele, u kterých přespával a se kterými si povídal. Jednoho dne jednomu z nich řekl, že u něj zůstane nastálo. A tři dny někam odcházel s lopatou. Třetího dne se navečeřel, řekl, že nadešel jeho čas, odebral se do vedlejší místnosti a tam v tichosti zemřel. Jeho přítel zjistil, že si u něj na zahradě vykopal hrob. Zítra tomu bude 212 let. Snad tu jeho knihu najdu.

TVB

Vzpomínka

Potkal jsem dnes svojí učitelku přírodopisu z osmiletky. Vzpomněl jsem si, že můj sešit na tento předmět měl krásnou úpravu a byl mnohem vzhlednější než sešit na dějepis. Kreslil jsem si do něj všechny detaily lidského těla, dokonce portréty biologů – dneska nechápu, jak jsem mohl namalovat portrét, ale pamatuju si, že to byly obdivuhodné výtvarné práce a taky obdivované, i když většinou jen rodinnými příslušníky. Na gymnáziu biologická vášeň pominula a vrátila se až s Mendelovými zákony, když jsem také poznal, že paní profesorka je jenom člověk a ne jen stará panna, za kterou jsme ji měli. Bylo ale pozdě. Maturoval jsem z dějepisu.

Někdy se ptám, jestli taky někoho zaujmu natolik, aby se o můj předmět sám zajímal víc a třeba si kreslil do sešitu.
„Vždyť je to jenom proto, aby se zaplatily účty, ne?“
Díky Gwen, máš pravdu.

mljt

Jednovokej Lomcováček /J-Lo/

Na chlapovi je nejčestnější ten jeho instrument, uvažoval jsem. Myslím, že u té ženské veverky to bude totéž, jenže to nevím ani zdaleka tak jistě. O bimbáskovi toho vím mnohem víc. Je na něm jedno báječné, čím je tak dokonale morální, totiž že nikdy žádnou morálku nepředstírá.

Elia Kazan, Tichá dohoda
mljt

Rozbal to, gene!

Neodolal jsem a kromě toastového chleba a sýrů jsem si koupil časopis 21. století, který měl na titulní straně nápis, po němž jsem skočil jako štika po třpytce: Jen geny na dědičnost nestačí. A hned jsem se začetl. Jde o to, že každý genom má plášť – epigenom. A na tomto epigenomu záleží, jak se genetická informace přečte a kdy, protože epigenom se s časem vyvíjí a hlavně různě rozpadá, a tak působí zejména při procesu stárnutí. Pokusy na laboratorních myších prokázaly, že se tento epigenom tvoří různě při různém stravování matek s plodem v těle. Matka svou dietou působí na tvorbu pláště DNA a tedy na genetickou výbavu svého potomka. To by vysvětlovalo (dodávám k článku já a jsem rád, že mi to tak pálí:), proč těhotné ženy mají ony často zvrácené chutě! Přijmeme-li teorii sobeckého genu, jde vlastně v této podivné zmlsanosti o vnější projev boje genů o přežití. Třeba gen pro blond vlasy potřebuje k přečtení konzumaci okurek a gen brunet dejme tomu med, a tak si chudák budoucí maminka maže nakládačky medem a netuší, že jen vykonává příkazy svých genů. A taky to vysvětluje, že se třeba dítě díky matčině větší konzumaci nakládaček narodí blonďaté, ale když si pak sladí čaj medem, po pár letech je z něj brunet. Vznikl dokonce nový vědní obor – nutrignetika, ale podobně jako třeba nauka o geopatogenních zónách či pyramidální energii, je tento obor zatím převážně spíše zneužíván kšeftaři.

<3

Kadaň konečně v Kadani

V sobotu 30. dubna, 2005 jsem do kadaňského fóra přispěl tímto návrhem:

Pro začátek by třeba mohlo stačit přejmenovat smysluplněji stávající zastávky. Ale to by asi chtělo pružnější České dráhy - budou samozřejmě argumentovat zažitou infrastrukturou a složitostí přejmenovacího procesu. Drahám je samozřejmě jedno, že když si někdo, kdo naše město nezná a chce se do něj podívat řekněmě třeba kvůli památce evropského významu (myslím klášter), koupí jízdenku do Kadaně, dozví se pod komínama prunéřosvké elektrárny, že potřebuje ještě jednu jízdenku za osm korun do Kadaně město.
Přesto si dovolím předložit svůj návrh:

Původní název: --------------- Návrh:
Kadaň ------------------------ Kadaň - Prunéřov
Kadaň město ----------------- Kadaň
Kadaň předměstí ------------- Kadaň město

A věřte nebo nevěřte, návrh se brzy stane skutkem (tedy až na poslední, víceméně podružný případ). Sice to zaplatí město, jak jsem předpokládal, ale už mi vědci, kteří přijíždějí každoročně na Kirwitzerovy dny nebudou lát, že si koupili jízdenku do Kadaně a skončili pod komíny. Jeden dokonce přijel z Prunéřova taxíkem, protože než se rozkoukal, ujel mu vlak. Inu, vědec.

<3

Chvála velrybího zpěvu a hlemýždí pošty

Když jsem si v Sobeckém genu přečetl, že „akustika moře má určité vlastnosti, které dovolují, aby hlasité zpěvy některých velryb, pokud plavou v určité hloubce, byly slyšet prakticky kolem celého světa“, začal jsem přemýšlet nad smyslem těchto zpívaných monologů. Trvá prý dvě hodiny, než zvuk přeletí Atlantik, a tak na nějaké rozhovory na dálku to není. Velryby tedy vyzpívají, co mají na srdci, a doufají, že si to třeba ten, komu to adresují, jednou poslechne. Je dokázáno, že jde většinou o námluvy.

Komunikace mezi lidmi je založená na formě bezprostřední konverzace, s objevem telefonů a počítačů nyní i na dálku. Pomalu se upouští od dálkové pošty. Angličané jí říkají snail mail neboli hlemýždí pošta. Také komunikuji rád v replikách jako na divadle, ale před časem jsem znovuobjevil kouzlo hlemýždí pošty právě při námluvách. Asi jsem byl v minulém životě plejtvák nebo kosatec (i když to asi nebude samec od kosatky). Teď ještě najít tu správnou hloubku moře, hlasu a citu. Abych nedopadl jako sviňucha, která spíš než zpívá, tak kýhá, a to hlavně aby ozvěnou zaměřila potravu. No, aspoň hlad bych zahnal.

mljt

Kamarád Wolker

Mám pocit, že ve mně zraje myšlenka na další poetický večer, po pořadu Víc mlhovin než hvězd (Holan) a po Rozhovoru s prázdnou židlí (Seifert), bych se s chutí pustil do nesčetněkrát propíraného a přivlastňovaného Wolkera. Už jsem tu o něm dvakrát psal, ale nyní jsem se dostal k samotnému zdroji informací o Wolkerově pražských začátcích. V knize Zdeňka Kalisty Kamarád Wolker (1933) se dočtete věci přímo, jak je cítil jeden z jeho nejbližších přátel. Když to spojím s korespondencí Wolker-Biebl, mám už na čem stavět (Wolkerovy spisy jsou samozřejmostí).
Kamarád Wolker je krásný příběh zrodu, vrcholu a rozpadu jednoho přátelství. Kalista s Wolkerem dokonce bydlel v jednom bytě na Smíchově. V knížce se lze dočíst i o tom, jak Wolker „opsal“ Baladu o námořníku, což mu podsouvali pánové tenkrát ve Slavii: Kalista měl svému příteli trochu za zlé, že když ve svém básnickém pásmu Růženec navazoval na Apollinairovo Pásmo a snažil se mu vtisknout svůj rukopis – poslal úryvek Wolkerovi v dopise a Wolker pak začal psát Svatý kopeček ve stejném „pásmovském“ stylu. Zpětně se Kalista zamýšlí nad tím, že na tom stylu nebylo tehdy nic tak neobvyklého, že to vlastně byla taková módní vlna. Ale už aspoň vím, jak to s tím „opisováním“ bylo. A dále (v knize vlastně blíže):

Oba přivezli jsme si z domova řadu veršů a začali jsme se v duchu zabývati otázkou knihy. Šlo o tituly. Na jednu schůzku přišel Jiří s nápadem přijatým z Komenského: „Ráj srdce“. Nápad se mi zalíbil. Měl jsem sice také název – „Host do domu“ se měla jmenovati moje knížka podle nápisu na domě na Riegrově nábřeží, kde kdysi bývala kavárnička Riviera – ale ten název nezdál se mi přiléhati docela těsně k mým veršům. Byl bych rozhodně raději sáhl po názvu Wolkerově. Proto když Jiří začal se rozpakovati nad svým nápadem, vytasil jsem se s titulem, který jsem sám měl pro svoji knížku, a nabídl jsem jej Jiřímu. Výměna byla v té chvíli uzavřena a spečetěna – přes to, že jinak nebývá lehko směňovat názvy. Pro nás však nebylo potíží, neboť naše knihy stály si skutečně – přes všechny rozdíly, jichž se ještě dotknu – přeci velmi blízko.

Tady bych se zamyslel nad možnou apokryfností Kalistova podání (asi ne nepodobnou některým příběhům z Demlových vzpomínek Mé svědectví o Otokaru Březinovi psaných v téže době), ač ho mám za nadmíru čestného člověka. Mohla to být opravdu dohoda, která v době, kdy pro čtenáře ty knihy ještě nic nepředstavovaly, neznamenala pro oba básníky nic osudového a nový název přijali plně za svůj – v Kalistově případě to naprosto vycítíte, protože se několikrát před tím, než vypráví tento příběh o směně, zmiňuje jak o Ráji srdce v souvislosti se sebou a tak o Hostu do domu jako o díle Wolkerově – přesto mi přijde zvláštní, že si tuto legendu skromně nechal až na 77 stránku ze 100 (nepočítám přiložené dopisy); Wolker zase nazval svůj časopis z doby, kdy už nebyl zdaleka tak blízký Kalistovi, „Host“, tedy byl s tímto názvem také naprosto sžitý (Wolkerův dopis z doby, kdy už si oba básníci mnoho věcí vyčítali, stojí opravdu za to, i když nečekejte boj na kordy, ale naopak smířlivý tón). Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme.

TVB