Civilizace

Dokud byl živ,
leckdo si pliv.
Teď když je pod hlínou,
je pro nás hrdinou.

Civilizujeme zem
– pomalu, hrob za hrobem…

Živá hudba

Dneska jsem podepisoval výpůjční smlouvy s muzeem v Chomutově a v Mostě. Půjčovali jsme si bicí a rytmické nástroje. Ve čtvrtek 3. dubna proběhne v klášteře vernisáž výstavy, kde uvidíte roztodivné bubínky a tamburínky. To jsem ale ještě netušil, že jsme si nemuseli půjčovat drahé instrumenty, které vyžadují i specifické výstavní podmínky, ale prostě jsme mohli zajít do zeleniny a obstarat tam celý obsah výstavy. Tenhle klip jednoho vídeňského orchestru byl natočen ve Španělsku na koncertě pro zelinářské odbory. Na konci to zní jako Plastici, tak mě to natěšilo na 31. května...



Další klip je tady...

(ne)Viditelný Mour

Můj třetí článek na psu
(dnes předposlední i s Mourovým portrétem)


(první a druhý článek z roku 2006)

Láska na konci války klíčí

„Představujete si ten život na frontě příliš v černých barvách. Není to zas tak zlé. A má-li už jít do živého, tož je mně milejší přední linie nežli reserva, která jest určena k napravování prohraných partií a na flikování eventuelních mezer. O mne nemusíte mít obav – mráz kopřivu nespálí. Prodělal jsem již horší věci a vždycky jsem vyšel se zdravou kůží, a když už se na to nemohli bohové dívat a musil jsem též okrvácet na poli slávy, tož jsem setřel krev kapesníkem, zalepil jizvu englišflastrem – a bylo po komedii.“

To je citát ze zatím posledního publikovaného dopisu na stránkách, které jsme s Věrkou založili, abychom se podělili o dokument z obyčejného života na východní frontě za první světové války, kdy vzklíčila velká láska mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy předtím neviděli.

Minulý týden jsem trochu zaváhal s aktualizací stránek, a tak jsem tenhle týden měl co dohánět. Sháním fotografie a pohlednice kde se dá, abych stránkám dal i obrazový doprovod, jelikož Vláďa byl vášnivý fotograf a bohužel se z jeho díla v zachované korespondenci neobjevila jediná fotografie. Zřejmě byly vydraženy zvlášť. Může se i stát, že některá z těch mnou vydražených fotografií bude jeho. Většinu ilustračního materiálu ovšem čerpám z cédéčka, jež se mi podařilo sehnat před čtrnácti dny.

Korespondence mezi Vláďou a Máryš je pro nás s Věrkou trochu jako detektivka a proto budeme rádi, když ty doličné předměty budete sledovat a zkoumat s námi a když Vás něco napadne, tak nám to napište, umístili jsme na stránky chatbox a taky pár odkazů na jiné stránky s osobními dokumenty z první války.

Arma Christi

Trám k trámu připevníš!
To stvoříš kříž!
Teď už jsou zapotřebí
--- jen tři hřeby...

Tenhle je náhradní...

Zrychlení

„Důležité jsou zisky, vyrobené kusy, získané trhy, cílové skupiny, počty diváků, náklady novin, knih a každý špičkový výkon musí být další den překročen ještě vyšším výkonem. Když se to nedaří, pociťujeme strach: člověk se stává na úspěchu závislý jako na droze, už i proto, že rodina se stává flexibilní: není se o co opřít. Rodina je jako instituce dočasná a dle posledních statistik úspěšní lidé na své děti mají v průměru čas jen od 30 do 60 minut. A navíc ve "společnosti zrychlení" je každý den jiný. Důsledek: Rodina nemůže dodržovat skoro žádné potřebné rituály, které ji dříve držely pohromadě. Díky tomu korodují emocionální vztahy, jež jsou základním pojivem v rodině (a ve společnosti), a jsou nahrazovány eruptivními citovými výbuchy, aby citová potřeba byla naplněna v co nejkratším čase. Rodina se proto rozpadá a děti místo kontaktu s rodiči se stanou součástí dětské paralelní štafety (dětského zrychlení), která rovněž akceleruje: ze školy jedou na angličtinu, z angličtiny na golf, z golfu na flétnu a z flétny domů, aby stihly napsat úkoly a pak ještě zhlédly seriál, o němž se budou další den všichni bavit,“ píše Karel Hvíždala v předposledním Reflexu.

Četl jsem ten článek už o Velikonocích, ale čekal jsem, až jej redakce zveřejní online, protože stojí za to. Sice chvíli zabere, což ve společnosti zrychlení není jen tak, ale může taky leckoho probrat z kocoviny. Mně tedy pomohl, i když včera a dnes jsem podlehl přesně tomu, co článek popisuje: myslel jsem si, že to, co dělám v práci, je důležité pro život nejen můj, ale i okolní. Jaký blud! Lidé, čtěte!

„Máme hodně zážitků, ale žádnou zkušenost. (v angličtině by to znělo ještě mnohem líp: "a lot of experiences but no experience", pozn J-Lo) A člověk bez zkušenosti ztrácí schopnost se ptát, díky čemuž si dokážeme snáze představit kdejakou apokalypsu, ale skoro žádné alternativy.“

Hemingway a Jonatán

Před lety jsem stopoval z Karlovejch Varů do Bečova a vzal mě Ernest Hemingway, i když už v pokročilym věku. Moře bylo sice daleko, Amerika ještě dál, v puse neměl ani Camelku, natož kubánskej doutník, ale prostě se mi zjevil, mluvil česky a vykládal nádherně o přírodě a o Bohu. Pamatuju si tu průpovídku, kterou rád šířím dál, o tom, že když člověk na někoho ukazuje, tři prsty ukazujou zpátky na něj. Jel si svou rychlostí v jakymsi starym modelu Suzuki Swift a když jsem v Bečově vystupoval, dal mi takový kapesní vydání Novýho zákona. Od tý doby ten špalíček nosim v kapse a až přijde čas, předám ho dál, i když nevím, tenhle očtenej exemplář by si asi už nikdo nevzal. Každopádně jsem si tenkrát řekl, že moje první auto by mělo být Suzuki, protože přesně ten typ jízdy á la doktor Skružný z Vesničky střediskový mi vyhovoval a v autech se vůbec nevyznám, tak dám na znamení a dojmy. Vlastně si ze svojí stopařský kariéry málokdy pamatuju značky aut. Tahle mi utkvěla.

Minulej tejden jsme si s Věruškou pořídili Jonatána (krásný jménos mu, Věrů, vymyslela), naše první vozítko. Je to Suzuki Swift. Náhoda? Říkejte tomu třeba tak.

Ukolébavka

Hajej, hezky dadej, má milá,
ráno půjdeš za družičku!
Noc ti krásné šaty ušila
zlatou nití při měsíčku.

Venku se žení všichni andělé
v překrásných bílých závojích.
Než ale ráno vstaneš z postele,
zbude po nich už jenom sníh.

Hajej, hezky dadej, andělíčku!
Až probudí tě zvony z kostela,
tomu sněhu půjdeš za družičku
na saních a pěkně zvesela.

Divadelní zemětřesení

V několika pražských divadlech se zemětřesení počítá podle nové Richterovy stupnice. Tato se ovšem nejmenuje podle amerického seismologa, ale podle svého epicentra, jímž je radní Milan Richter. Ten přišel s návrhem, aby se pražská divadla, která jsou příspěvkovými organizacemi, transformovala na jiné druhy organizací (od obecně prospěšných po akciové společnosti). Padají přirovnávání divadel k pekárnám, správců k hovadným potomkům krále Ubu a také těžká slova o vytunelování a likvidaci českého divadla. Nebudu se zastávat ani jedné strany, vadí i nevadí mi obě, hlavně si ale vadí navzájem. Vyjádřím se jako ředitel jedné venkovské příspěvkové organizace.

Jde o to, že kdyby se z neziskové organizace, jejíž kormidlo třímám v rukou, měla stát nějaká obchodní společnost, asi bych si taky připadal, že místo kormidla se musím vrhnout k hroutícímu se stěžni a zaměstnance, které bych nevyhodil kvůli úsporám, bych poslal do podpalubí vynášet v kýblech vodu. A ještě by nějaká komise chtěla určovat, jestli kormidluji správným směrem. Nemohl bych si dovolit dělat prodělečné podniky, což je 95% všech položek v našem poměrně bohatém programu. Lidé by za kulturou jezdili do jiných měst a my bychom pouze pronajímali sály za komerčními účely, abychom měli na údržbu.

Scénář z předešlého odstavce by se samozřejmě vyplnil, i když já bych u toho asi už nebyl. Nicméně rád bych u toho byl v případě, že by stejný osud potkal i ostatní kulturně-správcovské instituce v Čechách. A to proto, že zdaleka nesouhlasím se současným stavem financování české kultury. Přestala by totiž platit ona věta z předchozího odstavce, že by, cituji sám sebe, „lidé za kulturou jezdili do jiných měst“. Nebylo by kam. Klubový nebo menšinový divák, který kulturu často obhajuje stejně vehementně jako občanskou společnost a je za ni stále ochoten obětovat míň a míň, je ve svém pesimismu utvrzen, neboť z toho plyne, že by kultura úplně zanikla a přežila by jen komerční scéna. Já bych naopak patřil mezi optimisty! Ano, programů by bylo méně, ale kdyby se nekomerční scéna neplatila komerčně jako tomu je nyní, donutilo by to její aktéry ke skromnějším požadavkům nebo ke krachu. Oddělilo by se zrno od plev. Buď dělají nekomerční umění proto, že chtějí, nebo ho dělají proto, že z toho jsou celkem slušný prachy, pak to ale není nekomerční umění. Úbytek hvězd a hvězdiček z venkovských scén by v důsledku znamenal oživení místní kultury, místních ochotnických spolků a já nevím čeho. Prostě klasickou občanskou společnost, kterou nyní skličují granty a dotace.

Jenže ten český rybník, na němž se plaví kulturní křižníky, je tak zanesený žabincem, že nemá cenu čeřit jeho vody. A v Praze to může napadnout opravdu jen blázna (ať už si ho představujeme jako posedlého kapitána Achaba v jeho honbě za Moby Dickem nebo jako barona Prášila nešťastně spolklého velrybou). Nicméně, kdyby to mělo vyjít, budu zvědav, jak to dopadne.

Tleskač v Orfeu

Dvě města na pět a obě končí na ň. Ano, Kadaň a Plzeň, mé bydliště a mé studium. V sobotu byla v Kadani poprvé a určitě ne naposledy plzeňská kapela Tleskač. Byl jsem s návštěvností spokojen, protože mírně stoupající trend je pořád trend. Diváci vypadali také spokojení, tak doufám, že si to nenechají pro sebe. A Tleskač byl taky spokojenej, tedy aspoň ústy Olinky Konopíkové, která dokonce říkala, že v tak pěknym sále ještě nehrála a že z poslednách tří koncertů v řadě měl ten kadaňskej nejlepší atmosféru. Koukal jsem na destinace těch dvou předchozích: Týniště nad Orlicí a Lucerna Music Bar v Praze (sic!). Míry Prasopsa Císlera jsem se ptal na Emila z Požáru mlýna, kapely, kterou jsem poslouchal coby študák v Plzni. Prý dělá zřízence v nemocnici a chodí na pivo ke Křelovcům. Aspoň některé jistoty se nemění. Pořádně od srdce jsem si zakřepčil, nejvíc asi na Poslední dvě volné labutě a Nafoukanýho chlapečka.

Premiéru zde měla i kapela Innominado, o níž brzy rád přinesu samostatný článeček, jelikož bych pro ně chtěl psát texty. Zatím tedy aspoň tento odkaz, kde najdete i spoustu pikantních obrázků z Tleskačího řádění na podiu.

Prasopes

Olinka

V šatně po zápase (tedy po koncertě) Tleskačů a Innominada

Dlouhý, široký a (ne)dospělý

Před rokem o Velikonocích hostoval v Kadani v Pašijích divadla Navenek Zdeněk Turek z Divadla rozmanitostí. Letos jsem úplně z jiného titulu pozval do Kadaně Rozmáňo s vlastním loutkovým zpracováním klasické pohádky Dlouhý, široký a bystrozraký. Byl jsem se podívat a překvapilo mě, že jsem nebyl zdaleka sám, diváci se počítali po desítkách a to malí i velcí. Musím říct, že jsem s hrůzou zjistil, že už si z Devatera pohádek pamatuju holý plynový produkt velikonočního pojídání vajec. Vždyť já ani nevěděl, že čaroděj měl v pohádce tři obruče, a když o ně přišel, proměnil se v havrana, což loutka z Rozmáňa svou podobou od začátku napovídala. Už abych měl komu zase číst pohádky a s kým na ně chodit do divadla. Jinak se v tom světě dospělých opravdu brzy jako po těch hruškách v létě.

(ne)Povedené Velikonoce

Letošní Velikonoce jsem tak nějak křesťansky odbyl. Začalo to už tím, že jsem odpískal Pašije, který už v Kadani mají čtyřletou tradici, ale než udělat horší než loni, tak jsem se odhodlal udělat roční pauzu, ony ani ty pauzy nejsou někdy od věci – aspoň se to nebere jako samozřejmost - a na příští rok se včas připravím.

V kostele jsem už nebyl ani nepamatuju a ani velikonoční možnost jsem nevyužil, v době, kdy se při vigiliích zpívalo Hospodinu, byl jsem na Tleskačovi, a tam zazněla věta v týhle souvislosti přímo kacířská – a ještě jsem zhřešil proti osmýmu přikázání… Takže tak nějak škrábu na bránu do pekla.

Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Ke mně přišla včera prostřednictvím rozhlasu. Ten český dvojkový vysílá každou neděli staročeskou hru a na tuhle neděli vyšla (liturgicky trochu opožděně) Železnobrodská pašijová hra podle rukopisu Theatrum passionale z roku 1792.

Vím, je to málo, věřím v Krista možná moc z pohodlnosti, obracím se na něj, jen když mi je ouvej, ale čtení v Terleckého životopisu mě utvrdilo, že i tahle etapa má své místo v historii spásy. A vůbec, jednak sloh (strohý, připomínající texty prof. Vondráčka) a jednak autorův způsob přechodu od ateismu ke katolictví mi je hodně blízký.