14. dubna 2006

Co už jsem v životě dokázal?

Americký zpěvák a pianista Tom Lehrer řekl v roce 1965: „Když bylo Mozartovi tolik co mně, byl už dva roky mrtev.“
Já bych mohl to samé prohlásit o Percy Bysshe Shelleym. A to nemluvím o Keatsovi, Máchovi, Wolkerovi ad.

...

Pěsti ve tmě

Vydražil jsem dva plakáty k filmu, jehož scénáristu jsem poznal bohužel až měsíc před jeho tragickou smrtí. Měl jsem tehdy v Praze sraz se svou bývalou milovanou a v té samé hospůdce se objevil i Jaroslav Vokřál, jenž měl pro ni stejnou slabost. Vznikla z toho klasická kohoutí záležitost, z níž jsem vyšel vypelichaný jako brojler po porážce a zároveň obohacený o spoustu příběhů, většinou z boxerského prostředí, ale třeba i o dva vtipy, které dodnes vedou můj LOL žebříček. Druhý den jsem v antikvariátě v Opatovické ulici sehnal knížku Černý trůn a ještě cestou domů jsem ji zhltnul. Do té doby jsem byl zarputilý odpůrce boxu coby nesmyslného vymlacování už tak prázdných makovic. Ale stačí si vzpomenout na trubku z filmu Pěsti ve tmě a na Jaroslava Vokřála a na kapitoly z knihy Václava Folprechta a hned je to bouchání do hlav poetičtější.

...

Reforma školství

Budeme se teď každých čtrnáct dní ve škole scházet nad tvorbou tzv. školního vzdělávacího plánu podle zákona 561/2004, který má reformovat školství. A opravdu, tato reforma posunuje školu z doby Marie Terezie do doby c.k. rakouského školství. Ovšem rétorikou nás posunuje ještě dále, k dobám marxismu-leninismu a jeho frází. Kdo nevěří, ať tam běží.

„Metodické tlachání vyšších škol bývá velmi často jen rouškou, která má zakrýt neřešení těžko řešitelných otázek, a dává slovům proměnlivý smysl, protože náležitý a z největší části rozumný výraz „nevím“ se na akademiích nerad slyší.“ Immanuel Kant. Podepisuji a přidávám otisk palce!

...

Velký pátek

Před pár dny jsem psal, že bychom měli příští rok inovovat Pašije a třímal jsem při tom Durychův kompilát evangelií. Včera jsem se zaposlouchal do Pašijových her velikonočních od PPU a musím říct, že se mi během těch padesáti minut přehrávala nová verze té naší pašijové hry před očima. Vráťa Brabenec projevil neuvěřitelnej talent ve výběru a namíchání textů ze Starého i Nového zákona. Určitě rozšíříme řady herců o druhého velekněze a snad i o Jidáše. No, začínám se těšit na příští Velikonoce:-)

Dnes jsem měl vpravdě velkopáteční sen. Byl jsem v něm členem gangu, který činil násilí na ostatních. Probudil jsem se, zrovna když moji kumpáni nechávali někomu ujet končetiny rozjetým vlakem a já na to se zálibou koukal. Měl jsem co dělat, abych to rozdýchal. Připomínalo to celé začátek Mechanického pomeranče, to jediné, co jsem z něj kdy přečetl. Katuš mi nedávno k narozeninám dala Kubrickovo filmové zpracování, tak se možná podívám, jestli jsem si nepřehrál některé jeho scény v hlavě dřív, než jsem je viděl.

...

13. dubna 2006

Čekání na Becketta

Tak mě Jiřík až hodinku před dvanáctou upozornil, že krom Zeleného čtvrtka je to dnes sto let od narození Samuela Becketta. A já proč ho mají na Wikipedii na hlavní straně. Pravda, kromě Čekání na Godota jsem už četl jen Murphyho, ale i to mi stačilo k úctě, již podnes do morku kosti cítím. Přehrával jsem si tenkrát detailně partii mezi Murphym a Endonem, kde se po prvním tahu 1. e4 objevuje geniální šachistický komentář: „prvotní příčina všech následujících těžkostí bílého“ či nějak podobně. Celá partie vypadala takhle (ale komentář poskytnu, až si knihu zase půjčím v knihovně:

1. e4 Jh6 2. Jh3 Vg8 3. Vg1 Jc6 4. Jc3 Je5 5. Jd5 Vh8 6. Vh1 Jc6 7. Jc3 Jg8 8. Jb1 Jb8

9. Jg1 e6 10. g3 Je7 11. Je2 Jg6 12. g4 Se7 13. Jg3 d6 14. Se2 Dd7 15. d3 Kd8 16. Dd2 De8 17. Kd1 Jd7 18. Jc3 Vb8 19. Vb1 Jb6 20. Ja4 Sd7 21. b3 Vg8 22. Vg1 Kc8 23. Sb2 Df8 24. Kc1 Se8 25. Sc3 Jh8 26. b4 Sd8 27. Dh6 Ja8

28. Df6 Jg6 29. Se5 Se7 30. Jc5 Kd8 31. Jh1 Sd7 32. Kb2 Vh8 33. Kb3 Sc8 34. Ka4 De8+ 35. Ka5 Jb6 36. Sf4 Jd7 37. Dc3 Va8 38. Ja6 Sf8 39. Kb5 Je7 40. Ka5 Jb8 41. Dc6 Jg8 42. Kb5 Ke7 43. Ka5 Dd8 44. bílý se vzdal.

A ještě citát: „Co vím o lidském údělu? Víc bych vám řekl třeba o ředkvičkách.“

...

12. dubna 2006

Holandsko

Fotografie pořídila Andrea Tökölyová.

Kolem kanálů někdy parkují opravdoví
bicykloví stařečci, Holanďani je často
pohřbívají do vody, a tak je každý rok
na jaře z kanálů vyloveno přes čtyřista kol.

Letos tulipány na polích ještě nekvetly,
v Holandsku měli také extrémě dlouhou zimu.
V květinářství jste ale samozřejmě tento
symbol země dostaly ve všech barevných odstínech.

V Amsterdamu mají taky Museum Madam
Tussaud. Poznáte ho? Ale údajně tam
mají i mě, nebo kdo to sakra je ten J Lo?

Hlavní nádraží při zapadajícím sluníčku
působilo opravdu majestátně.

Hlavy

Dnes proběhla na gymnáziu maturitní písemná práce z českého jazyka. Byl jsem přítomen zadávání témat ve své milé 4.B, a tak se pokusím vzpomenout. Nebude to doslova, ale nějak takhle to bylo:
1. Zavřete oči, odcházím (úvaha nad roky strávenými na gymnáziu)
2. Dopis historické osobnosti
3. Hlavy (fejeton)
4. Tuwim: „Toho, kdo má štěstí, můžete třeba hodit do vody a vyplave vám s rybou v zubech.“ (vyprávění)

Kdyby mi bylo tolik co maturantům, asi bych vsadil na jistotu a rozepsal se o čtyřech letech na gymplu s jasným tahem na bránu s nápisem na břevně: „Tož páni profesóři, přivřete oči a přinejmenším se mě zbavíte.“ Historickou osobnost bych si asi taky uměl vybrat, napsal bych třeba Marii Terezii, jestli by si to s tou povinnou školní docházkou nechtěla rozmyslet – škoda, že Max Frisch mi ve své Čínské zdi vyfouknul promluvu do duše Kolumbovi, aby neobjevoval Ameriku, neboť tím lidstvo připraví o sny o vzdálených neobjevených Atlantidách. O štěstí by se mi psalo špatně, neboť jsem byl vychován v pocitu, že když dosud nic nejelo, jakmile dojdu k přechodu pro chodce, utvoří se na ulici štrúdl vlekoucích se vehiklů, a kdybych jel v jednom z nich, padnou šraňky zrovinka přede mnou. Ale z dnešního pohledu mám jasno, co bych si vybral, kdybych si vybrat musel teď a tady. Byly by to Hlavy. Zařadil bych se tak mezi tři odvážné fejetonistky ze 4.B, které sklízejí můj obdiv, protože v 19 letech bych se fejetonu zdaleka vyhnul, asi jako kripl vojně. Dnes bych tedy začal asi takhle:

Ztratil jsem hlavu. Vlastně ji ještě chvíli budu nosit na krku, ale drábové se mě už zmocnili a vedou mě na popraviště. Koukám, kolik lidí takhle ztratilo hlavu! Mají jich tu celou galerii! Dokonce mi dávají vybrat sousedy a výhled do okolí. Svět se zbláznil a není divu, že jsem mezi těmi, kdo v něm přišli o úschovnu rozumu.

Prohlížím si ty hlavičky, jedna je bledá jako druhá, zaschlá krev na policích už má naprosto mdlou barvu, ale v očích všech těch lidských fragmentů je vždy dost cti, abych se nebál si také kousek odkrojit. Karel Stuart si prý vyžádal teplé oblečení, aby se netřásl zimou a lidé to omylem nepřikládali jeho strachu. Aby to Oliveru Cromwellovi nebylo líto, byla mu ta jeho revoluční kotrba oddělena od těla tři roky po smrti - ještě teď se nad tím usmívá. Marie Antoinetta zase šlápla popravčímu na nohu a slušně se omluvila za bolest, kterou mu způsobila. Myslím, že by to nebyli špatní sousedé. No a výhled bych chtěl na České středohoří.

Kdo nemá fantazii, nepřežije – tak zní zákon princezny Turandoty, který tu den co den vybubnovávají na náměstích. Princezna položí každému zájemci o ruku tři otázky a pokud tento na ně neodpoví správně, přijde o hlavu. Ty tři otázky mohou být jakékoli, stačí zalistovat dětskou čítankou. Když mi pokládala první otázku, jako by už pokládala tu mou prostovlasou chuděru na špalek. Druhou otázkou nabrousila ostří a třetí ťala do týla. A já ji tak chtěl!

Znovu jsem se zahleděl na řady uťatých vlasatic. Jsou tu vystavené pro výstrahu, aby se ostatní troufalci báli o ty zakulacené klenoty zdobící vrcholek jejich lidské pýchy. Stanu se tedy brzy jednou z červených svítilen na semaforu anebo spíš lucerničkou v uličce lásky, kam je slušně vychovaným jinochům vstup zakázán.

Pohlédl jsem do očí mistru popravčímu. Je to jistě eunuch, jinak by svou práci nedělal s takovým zaujetím. On už o své přišel, teď jsem na řadě já. Raději to tedy vezmeme odshora, příteli…


Je už po půlnoci a tak je čas na poučení z téhle krátké pohádky na čínské motivy: čtěte dětské čítanky, nepřijdete tak snadno o hlavu.


11. dubna 2006

Jan Steen


Byl jsem v Rijksmuzeu už podruhé v životě, poprvé s kamarádem Mákem v březnu 1994 (na stopu nám ještě sněžilo). Už tenkrát jsem podlehl hospodským obrázkům Jana Steena, kde se na zemi povalovalo spousta zajímavých věcí a nikde nikdo, kdo by je sebral. Jako se u nás říká, že máme doma brajgl – podle malíře Pietra Breughela, jenž neměl na obrazech uklizeněji – , Holanďani mají een huishouden van Jan Steen.

Steen byl jako Rembrandt z Leidenu. Prošli jsme se zde skrz domy almužen, kde žil a tvořil, a navštívili Latinskou školu, kam také (jako Rembrandt) chodil.
Měl v životě celkem štěstí, stal se nakonec představeným Cechu sv. Lukáše a sám si otevřel hospodu. Byl velmi plodným malířem, zachovalo se asi 800 obrazů.
Letos jsem si vychutnal zejména jeden obrázek malých rozměrů s názvem Toaleta (nahoře). Žena si na něm svléká podkolenky, které jí po celodenním nošení udělaly geniální otlaky do lýtek. Jemně se nám naskýtá pohled do rozkroku a smyslnost scény dolaďuje plný nočník vpravo, rozhozené boty, pes na polštářku a svíce na židli, což dnes nikomu nic moc neřekne, ale ve své době to byly srozumitelné symboly. V královské sbírce v Londýně mají ještě jinou verzi tohoto obrazu, zde je pro srovnání:

Z Mahenova zápisníku III

Závěr aktu – polibek.

Zlá věc, velmi zlá věc. Dneska polibek na divadle – jaká to nemastná, ničemná, nestrhující věc proti polibku v kinematografu! Tam jsou polibky, tam je vášeň, tam jsou podrobnosti! Ach, tento božský hrdina, přivinující k sobě zbožňovanou oběť, jak se k ní přissaje, jak jí zvrátí hlavu k divákovi, ach, ten polibek –! Konce nemá, pět metrů padne na přípravy k němu, ale on sám trvá sto padesát metrů, až ztrne galerie i přízemí v němém obdivu. Jaký závěr aktu!

A tak se dostal polibek z kina i na jeviště. Poznáte jej dnes podle toho, že není před ním skoro žádné pomlčky a žádného posunku. Je to vášnivý polibek, kde se mají fotografovat jenom hlavy. Vypadá to jako skok, zakousnutí a ssání teplé krve. A vypadá to, vypadá komicky a nesnesitelně pro každého inteligentnějšího diváka.


10. dubna 2006

Holandsko ve fotografii

Nejel jsem do Holandska fotografovat, a tak mám pouze pár fotek z prvního dne a první noci. Rád se o některé z nich podělím. Až mi studenti dodají své fotografie, rád ty nejlepší zde pod jejich jménem publikuji. Příjemnou cestu.

Koza na stohu v Kinderdijku

Stěžně volendamské

Doc. Stejskal, akad. mal.
a tradiční gin Oude Jenever

Černí korzáři v Amsterdamu

Čarodějnice ze sýrárny

Kamarád Steef z Lisse

Herink z vyhlášené rybárny v Lisse

tradiční holandské jídlo
Stampot boerenkool

Průměrná roční zásoba trávy

Kristus znovu ukřižovaný


Letošní Pašije jsem prožil trochu jako praštěný větrným mlýnem, jak říkají Holanďani, a tak z nich nemám zdaleka tak intenzivní pocity jako ze dvou předchozích ročníků. Nicméně myslím, že diváky nezklamaly. Do příštích let ale určitě přemýšlím o inovaci. Už kvůli sobě a hercům, abychom tak nějak nezamrzli. Třímám v rukou knihu Z růže kvítek vykvet nám od Jaroslava Durycha, kde je dle evangelií a vidění blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové zpracované i ukřižování. Zatím jen třímám knihu a pročítám…













9. dubna 2006

Leiden, Naarden, Amsterdam


Jeli jsme do Holandska především navštívit místa spojená s Rembrandtem van Rijnem a Janem Amosem Komenským. V den odjezdu jsme se mohli v rozhlase doslechnout a v některých novinách už dokonce i dočíst o Rembrandtově nově objeveném portrétu J.A.K. Objev učinil Ernst vam de Wetering s obrazem, který normálně visívá v Galerii Uffizi pod názvem Starý muž. Nyní je obraz v Rembrandtově domě v Amsterodamu, kde oba geniové zemřeli.
Dvě Rembrandtovy rytiny (uchovávané zřejmě v depozitáři Rijksmusea) předčí tématem obrazy leckterých současných odvážných umělců - Dáma za stromem a Muž stojící směrem doprava. Kdo první přijde na to, čím se liší potřeba obou těchto postav, vyhrává rezervaci v první řadě na mé přednášce s názvem O neobyčejné krabici na pudinkový prášek. Termín včas dodám.


Momentka z Naardenu