Být andělem

Včera na besedě s Vlastou Dufkovou padla řeč i na Préverta a potřebu revize překladu jeho díla. Jako příklad paní Dufková uvedla báseň Être ange, česky Být andělem. Prévert si v básni nádherně hraje s jazykem. Básník Karel Sýs ji přeložil tak, že se kouzlo originálu ztratilo když ne docela, tak mocně. Vzal jsem to jako výzvu. Vím, že je to víc přebásnění než překlad, nedržím se originálu ani tam, kde mohu, zase jsem se neudržel a něco figur jsem si přidal (ovšem neúmyslně, v tranzu), ale přesto si jej jako pokus odvažuji věnovat právě paní Vlastě, snad se neosype.

Anděl
toť posel Stvořitele
děl anděl.
Osel
toť panděl s oři v těle
děl osel.

Žvaníš nesmysly
děl anděl a protáhl si perutě.

Když někdo stvoří anděla
a udělá z něj posla,
pak stejně dobře udělá
panděla zase z osla
děl osel

Co je to za slovo?
Panděl!
Nedělej ze mě osla
děl anděl a poškrábal se na kopytě

Panděl
toť slovo oslovo,
děl osel hbitě
a pomalu se vznesl.

Pro zájemce originál zní takto:

Être ange
C’est étrange
Dit l’ange
Être âne
C’est étrâne
Dit l’âne

Cela ne veut rien dire
Dit l’ange en haussant les ailes

Pourtant
Si étrange veut dire quelque chose
étrâne est plus étrange qu’étrange
Dit l’âne

Étrange est
Dit l’ange en tapant des pieds

Étranger vous-même
Dit l’âne
Et il s’envole.

Sýsův překlad najdete zde.

Mariánská Týnice před sto lety

Když jsem se zeptal Věrušky, kdy jsme byli v Mariánské Týnici, řekla mi bez váhání, že v listopadu 2008. Měla pravdu, ale nechápu to, sám nevím, co bylo před týdnem a roky mi hrozně splývají. Ještě, že si to píšu.

Našel jsem v knihovničce text s názvem Mariánská Týnice u Kralovic od A. Černého z roku 1936, ve 2. dílu Uměleckých památek Čech jsem tuto krásnou památku také našel, a tak jsem se rozhodl začít pracovat na textu pro anglickou wikipedii. Mezitím mi došla složka s názvem Mariánský Týnec u Kralovic vydaná Kroužkem přátel starožitností v Plzni roku 1914 s textovými i obrazovými listy. Těch pár listů mi prozářilo celý den. Jak tehdy vypadala Týnice?

... chrám zůstal opuštěný a jen budova probošství slouží za panskou hájovnu. V tichých celách mnichů hnízdí ptactvo, refektář proměněna v sýpku a nádherně malované ambity rajského dvora staly se skladištěm obilí, sena a slámy. Jediná příroda, vždy svěží a tvořivá, snaží se časem zakrýti ten obraz spousty a zármutku...

A to ještě autor netušil, že v roce 1920 se zbortí chrámová kopule. 

Sedm a půlměsíc

Jako správný kojenec
trpím kolem sebe klec.

Co bys tomu mámo řekla,
kdybych si v ní pěkně klekla?

Koukám, že ses trochu lekla!

Ještě mi ale zbývá síla,
abych se ti tu postavila!

Ten čas strašně rychle letí:
Před chvilinkou pololetí
a už mám blíž k batoleti.

Z Kadaně do Kodaně

Na Vltavě čtou na pokračování Čapkovu Cestu na sever (jeho Italské listy mám nesmírně rád). A tak jsme si včera s Věruškou udělali poslechový den, rozložili si sedačku, udělali čaje a pustili si první z devíti dílů – o Dánsku. A jsem nadšen. Jen jak to půjde, po všech těch již naplánovaných expedicích, musím do Kodaně! A to Čapkovi stačilo deset bodů, aby mě přesvědčil. Chci vidět sochu krále z olova, královskou gardu v ohromných beranicích, umělecké sbírky sponzorované carlsberským pivovarem (Bože, kdybychom u nás pili ve prospěch umění, to by bylo soch a obrazů!), Tivoli, chci poznat dnes úplně neznámého Svenda Borberga, Věrušku určitě nadchnou konfekční obchody. No a Elsinor!

To je to zvláštní na velké literatuře: že je tím nejnárodnějším, co národ má, a přitom mluví řečí srozumitelnou a důvěrně blízkou všem. Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak univerzální jako literatura; ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to; proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí.

Milénium Velíze

Dnes mi letmý pohled do časopisu Český svět z roku 1915 připomněl výlet do Velíze před čtymi lety (a předtím asi před dalšími čtyřmi lety). Tehdy jsem si tam na tabuli přečetl o založení kostela knížetem Jaromírem, jak o tom píše už Kosmas, neví se ovšem kdy, někdy kolem roku 1000. Český svět měl ale jasno: bylo to roku 1012, kdy Jaromír zemřel. 

Jsem účelně důvěřivý, a tak si tisíc let od založení kostela stojí za to připomenout toto místo zatím alespoň fotografií s Věruškou mezi hroby a později v roce třeba i výletem s pobytem v turistické chatě, jestli ji tam ta skupinka turistů z poslední fotografie na stránce prosadila.