Karikatura

Moudí a tabu

Karikatury Mohameda vzbudily ve světě veliký ohlas, vášnivý odpor a výzvy k omluvám, svaté válce a křížovým výpravám. Svoboda slova v ohrožení, překročení hranic slušnosti. Kam až můžeme zajít? Můžeme se jít posmívat dětem na onkologii, že už brzy umřou? Vždyť je to jen špetka černého humoru. Špetka černého humoru, co si zaslouží pořádnou přesdržku! To, že má někdo zdravé děti, ho neopravňuje dělat si srandu z dětí nemocných. To, že je někdo bohapustý, ho neopravňuje porušovat tabu. Platí to i obráceně, když mám nemocné dítě, nemohu chtít, aby měli podobné soužení všichni. Věřím-li v Alláha, nemohu nutit ostatní. Akce vyvolává reakci. A tak se není čemu divit, že když na jednu misku přihodím pár karikatur, na druhé se objeví džihád. Australská hora Uluru má místa posvátná pro domorodce, kam turisti nemají přístup a když už, nesmí se tam fotit. To je ale pro Evropana tak vzrušující představa, že si tam vezme třeba i filmové studio, jen aby o porušení tabu původních obyvatel natočil reportáž pro své kamarády k pivu a popkornům. Ať se ale pak nediví, když mu oštěp prošpikuje mozek a bumerang ufikne kulky.

Jak na nemoci?

Jste nemocní, trápí vás zimnice, křupe vám v kostech, máte žloutenku nebo bradavice? Co to zkusit tak, jak to ve svém dopise MUDr. Špottovi (propagátoru vodoléčby) popsala Božena Němcová?


Bradavice
1. Když jde někdo s tím, kdo má bradavice, po mostě a začnou zvonit hrana, má mu na ně znenadále naplyvnout třikrát a říct „Zvoní hrana, nevím komu, bradavice, jděte domů.“
2. Chodit po devět dní na hřbitov a sbírat nimi ranní rosu z devíti hrobů.
3. Dát je někomu spočítat.
…

Lámání aneb trolení v oudech
1. Nosit pod koleny hovězí střeva s terpentynem napuštěné.
2. Mazat se vinnými podčepkami aneb jak se jinde říká kvasnicí, smíchanými s psím sádlem a jelením lojem.

Zimnice
…
3. Někdo ať chytí zelenou žabku, ale nejlépe před Jiřím, v ruce ať ji umoří, zašije do plátěného pytlíčku, a nemocnému na krk zavěsí, aby však co to je nevěděl a ani se na to nepodíval…
…
5. Když nemocný spí, má se vzít hrnec studené vody a vlýt mu na hlavu s vykřiknutím.
6. Má se také přeběhnout devět mezí a na deváté padnout a zůstat ležet co by se devět otčenášů pomodlil.
…
7. Uvázat se sebe něco na vrbu u vody a potom bez ohlednutí utíkat co síla stačí.

Žloutenka
1. Nahlížet do kolomazí.
2. Do zlatého koflíku.
3. Zlatý prsten na krku nosit.
4. Z vydlabané mrkve pit.
5. Někdo ať nenadále do očí naplyvne.


Nátka čili ohnipar se zaříkává aneb kouří

Proti souchotinám kočky jist.

Veřejná obecní knihovna "Na prahách"

Nedávno byla u nás „na prahách“ (jak se říká v jižních Čechách) zprovozněna Veřejná obecní knihovna a dnes zaregistrovala první zákazníky. Jsou to (vesměs) premianti 4.B kadaňského gymnázia, na nichž jde touha po vzdělání vidět na sto honů od školy (kde se také obvykle vyskytují). Jelikož jsem jejich třídní, snažím se jim poskytnout maximální přístup ke vzdělání. Dnešní přednáška v hlavním sále knihovny byla na téma „Byla Božena Němcová felčarka?“. Úryvek z jednoho příspěvku přináším v dalším postu. Jak se knihomolové ze 4.B vyjádřili, přednáška se jim líbila a knihovnu budou navštěvovat častěji. Bohužel kapacita knihovny je téměř vyčerpaná, hledá se tedy dárce knihovny (myšlen mébl), jakkoli staré a používané, která by mohla sloužit lidem lačným po literatuře jako jsou členové dnešní svity mých studentů.

Náš divadelní svatostánek

Orfeum je krásný divadelní prostor a byla by škoda, kdyby zůstalo boha a divadla pusté, jak tomu bylo několik let před příchodem divadla Navenek. V současnosti jej má v podnájmu kabelová televize Kadaň a naše divadlo si v něm najímá čas na zkoušky a představení. Během toho minulého se propadl jeden schod a samovolně spadl kryt z topení, ke zraněním nedošlo. Někdo "ozdobil" stěnu grafiti. Zaslouží si tento prostor takové pustošení? Pokusíme se vyjednat nějakou finanční injekci alespoň do údržby, aby nám ten krásný strop nespadl na hlavu.

Za Alfredem Hynou

Kdybych se zamýšlel nad svými studii, naštěstí to nebyla taková „paráda“, jakou popisuje Aloys Skoumal, i když mojí univerzitou byly a stále jsou také knihy. Nicméně někteří profesoři nás ty knihy naučili milovat. Mezi nimi byl i Fred Hyna, dovolím si mu takhle říkat, ne proto, že už mě nemůže uvést do patřičných mezí, ale proto, že jsme o něm jako o Fredovi vždycky mluvili, i když jsme byli pouhými návštěvníky jeho přednášek. A když jsme nějakou nestihli, vždycky jsme si byli jisti, že nás spolužáci zahrnou celou řadou průpovídek a historek, kterými Fred v hodinách nešetřil. Neopakovatelný byl hlavně tón jeho hlasu a upřený pohled na protější stěnu, jako by z ní vše četl. Když jsem na zkoušce z dějin českého středověku zjistil, že doc. Janusová je nemocná a zkouší za ni jakýsi dr. Hyna, pokusil jsem se vyjednat jiný termín. O Fredovi totiž bylo známo, že je spíš přes sociální a hospodářské dějiny než přes královské levobočky, které jsem se pro paní docentku celkem obstojně našprtal. Fred ale trval na svém, že když už jsem vážil cestu na katedru, nechť táhnu (myšleno otázku, resp. dvě). Jedna otázka byla dynastická, tam jsem oslnil, ale v hospodářské otázce jsem dostal od pana doktora „dějiny vepře od počátku středověku do 14. století" a kdybych neuměl aspoň těch pár titulů, které jsem tvrdil, že mám přečtené, ale problematika chovu vepře mi nějak vypadla z paměti, nevím, co bych tam povídal. Tehdy jsem poprvé poznal Fredovu od té doby mě při zkouškách často provázející repliku: „Není to tak úplně správně“, která znamenala, že je to přesně naopak – řekl-li jsem „na jihu“ a ono to „nebylo tak úplně správně“, správná odpověď byla „na severu“. „No vidíte, že to umíte,“ vyhrkl Fred a dostal jsem výbornou. Jsem rád, že mám od Freda v indexu samé jedničky. A jsem rád, že mám v paměti spoustu historek a zážitků ať už z hodin či exkurzí. Jednou jsem nakreslil i Fredův portrét, někde ho určitě mám, tak až ho najdu, podělím se o něj. Je to asi jediné mé výtvarné dílo, které se mi líbí, i když jde opravdu jen o skicu. Chtěli jsme si ho tenkrát dát na trička s větičkou: „Já si asi myslím, že to neudělám“, která patřila do Fredova slovního arsenálu, a přijít tak na jeho seminář. Nestalo se, ale jednou si to tričko udělat nechám.

Fred Hyna nás opustil minulý týden, stár pouhých 53 let.

Aloys Skoumal v ĎaSu

Není to tak dávno co jsem se pokusil o překlad sbírky básní Jamese Joyce „Pomes Penyeach“. A stoupl jsem si tak po bok člověku, kterému nesahám ani po kotníky, a můžu se přitom vytahovat na špičky jak chci. Přečetl jsem si o Aloysu Skoumalovi v posledním vydání ĎaSu článek „Tolik záští a tak málo prostoru“, který pojednává především o jeho irských cestách. Jsou tam místy velmi zajímavé postřehy, jako například, že „to byl

papež, který vyzval Angličany, aby se zmocnili Irska“ nebo „neštěstím Irska je jejich kněžstvo – nejbohatší církev světa vedle takové bídy!“ (oba citáty z dopisů Otakara Vočadla). Pro mě platí zmínka z Anglických listů Karla Čapka (jako on jsem navštívil pouze Anglesey, ba dokonce Holy Island, ale přes moře jsem se jen zasněně díval): I budu povždy s láskou a radostí dívat se na mapu Irska: Hle, země, z níž jsem roušky nesňal.

Zajímavé je i Skoumalovo zhodnocení vysoké školy, kterou absolvoval:

Byla to škola realismu. Krasoduché řečňování filosofa prof. J.B.K., trapně imrovisované kompilace F.X.Š., obratně listujícího za katedrou v rozevřených pomůckách (hlavně ve Fortunátu Srowském a Georgu Brandesovi), jalové seminární třesky plesky věčně ožralého causeura prof. V.T. – jak to bylo ubohé, celá ta vysokoškolská paráda, proti chvílím stráveným mezi nízkými stěnami staroříšské chalupy, obložené všude knihami, o nichž pan Florian po Carlylovi říkal, to že je pravá univerzita.

Divadlo dlouhé

Ano, nepřehlédli jste se, nemyslím divadlo v Dlouhé, ale představení divadla Navenek „Škola pomluv“. Reakce diváků, ať už se jim hra líbila či ne, měla vesměs stejného jmenovatele: „bylo to dlouhé“. V Praze v nastudování ND představení trvalo rovněž dvě hodiny čtyřicet minut, ovšem já jsme čas nepočítal, hru jsem četl, takže jsem spíše pozoroval dramaturgické ztvárnění. Přesto, že jsem při svých úpravách natáhl třetí dějství, jež u nás v divadle nazýváme „opilecká scéna“ a nechal jsem na rozdíl od Stavovského opilé přátele sira Charlese zapět i původní písničku, věřil jsem, že škrty na jiných místech hru podstatně zkrátí. Jenže v říjnu před generální zkouškou začalo vycházet najevo, že se od délky pražského představení moc nevzdálíme. Nakonec jsme ji možná ještě o pár minutek překonali. Po představení v Klášterci jsme si dali pauzu, abychom mohli provést další škrty. Včera hra měla 2:10 a bylo mi naznačeno, že umím škrtat asi jako ministři ve svých resortech. Kdybych poslechl všechny ty rady v šatnách, možná bych mohl udělat jeden zásadní škrt. Jenže já jsem se rozhodl jinak. Pohledem z očí do očí škvírou v zadní oponě v druhé půli jsem se přesvědčil, že hra má své diváky. Je to možná užší skupinka lidí, než bylo divadlo zvyklé, ale zahrajeme to pro ni ještě aspoň jednou v Kadani a zkusíme si ji najít i v přespolí. Nebudu už škrtat, naopak přidám. Přidám důležitou informaci na plakáty, pod kterou byla komedie původně uváděna: „Škola pomluv, veselohra v pěti dějstvích“. Málokterá pětiaktovka je krátká, tak snad na to nepůjdou milovníci pětiminutových grotesek. Co režisér jsem poučen, je to pro mě zkušenost a do podobné hry bych se pustil jen za specifických podmínek, třeba až si ve stáří střihnu mého vysněného Jindřicha IV. od Pirandella. Ten má však jen tři dějství, takže to za hoďku a půl určitě sfouknem.

Mým národům

"Máme radost?... Vincente, máme radost?"
Nedávno jsem vydražil jeden výtisk časopisu Kwěty z roku 1867 (2.ročník), redigovaného Vítězslavem Hálkem, s článkem Jana Nerudy na titulní straně. Ale teď se mi podařil ještě zajímavější kousek. Taková zpráva z cesty Ferdinanda V. z revoluční Vídně do Olomouce.
"Máme radost."

Hromnice

Dnes je Svátek Uvedení Páně do chrámu čili hromnice. Je to už čtyřicet dní od Vánoc.
Na hromnice vyplouvají námořníci a věří ve zdar své plavby. Odcházím tedy do Orfea a věřím ve zdar dnešního představení. Doufám, že si nebudu muset zapalovat hromničku už dnes odpoledne.

Proč bloguji?

Četl jsem v jednom mailu zamyšlení na téma "Proč nejsem blogger?" a donutilo mě to k tomuto vstupu. Souhlasím s názorem, že blog je nesmysl. Pro mě je ale hračkou, a protože je právě na půdě objevenou hračkou, jsem z něj nadšen jako dítě. Dělat nesmysly je privilegiem dětství. Z nesmyslů kolem sebe je dospělý člověk rychle unaven, ale dítě se hračky nasytí, až když se stane dospělým člověkem.
Další výtka: blog je neosobní. Znovu souhlasím, jde vlastně jen o iluzorní naplnění touhy být slyšen, resp. čten. Jsem tedy dítě a iluzionista. Až vyrostu, promluvím si s vámi osobně.

Momentka

Zase nikdo z Navenku

Nominace na ceny Thálie za rok 2005
Činohra: Ženský výkon:
Kateřina Holánová (role Rebbeky Westové ve hře Henrika Ibsena Rosmelsholm, Národní divadlo, Brno)
Taťjana Medvecká (titulní role ve hře Edny O'Brienové Virginia, Národní divadlo, Praha)
Simona Stašová (role Amelie Evansové ve hře Carson McCullersové a Edwarda Albeeho Balada o smutné kavárně, Divadlo v Řeznické, Praha)
Mužský výkon:
Martin Huba (role Johannese Rosmera ve hře Henrika Ibsena Rosmersholm, Národní divadlo, Brno)
Ivan Řezáč (role Arnulfa v Moliérově Škole pro ženy, Švandovo divadlo, Praha)
Ivan Trojan (titulní role ve hře Petra Zelenky Teremin, Dejvické divadlo, Praha)

To už je lepší

Hanka








.......Terezka

Zkouška před dnem D

D J Ž A E N R K Y O




Tak s těmito herci mám zítra vlézt na prkna.

Bohéma

Karikatura Giacoma Pucciniho od Enrica Carusa

Jestli mám nějakou operu naposlouchanou, pak je to Pucciniho Bohéma. A dnes je to přesně 110 let, co v Turíně spatřila světlo světa. Aniž bych ji kdy viděl, aniž bych znal obsah, zamiloval jsem se do muziky. Asi před rokem jsem našel tuhle stránku, a nestačil jsem se divit. Syžetem je to něco mezi Třemi mušketýry, Vlasy a Trainspottingem. Ten vzor čtyř různorodých kamarádů na mě prostě zabírá. Když v prvním dějství Rodolfo zatápí se svým právě dopsaným dramatem (plátnem od Marcella nezatopili jen proto, že by to smrdělo:-), je to překrásnej začátek. A když pak opijou domácího, kterej si přišel pro činži, a tahaj z něj intimnosti, je to nádhera. Chtěl bych umět italsky. Když jsem začal v létě učit češtinu pro cizince, divil jsem se, že hlavní důvod pro mnohé z nich se jmenuje Dvořák, Martinů (ten pohled na wikipedii je můj:-), Smetana nebo Janáček. Teď už je chápu. Chtějí chodit po ulici a zpívat si Měsíčku na nebi hlubokém. A já chci chodit po ulici a zpívat si L'amore è un caminetto che sciupa troppo...

Vilém Tell

Právě jsem v aukci vydražil text hry Wilhelm Tell od Friedricha Schillera z roku 1835. Není to sice Gutenbergova odpustková listina z XV. století, ale na mé skromné poměry je to podobně vzácný úlovek. Minulý rok dávali v rozhlase k 200. výročí Schillerovy smrti Marii Stuartovnu, jíž propůjčila hlas Jana Preissová. Mě hodně zaujala postava zapáleného Mortimera při audiencích ve vězení. Jeho oslnění Itálii ve dvaceti letech sdílím, byl jsem tam sice poprvé už v osmnácti, ale od té doby patří Itálie spolu s Anglií k zemím, kam se stále vracím. Až přijde Vilém Tell, podám referát.

Zkouška Školy pomluv

Nálady na dnešní zkoušce se střídaly, ale dá se říci, že byly vesměs pozitivní. Jak by také ne, když za 36 hodin hrajeme a nová Lady Sneerwellová, ředitelka školy pomluv, se už pár hodin učila text. Kloubouk dolů, už jí to celkem jde. Sir Harry se nakonec uvolil vsednout do inva- lidního vozíku, a tak sháňka po novém herci není aktuální. Dnes mi byla připomenuta zásada Andrzeje Wajdy, že režisér nemá nikdy sedět. A já byl tak unavený! Nálady se střídaly, ale myslím, že promluvím za všechny, když řeknu: nemusí pršet, jen když kape.

Tři sestry

Anton Pavlovič Čechov

Přesně před 105 lety měl Stanislavskij taky starosti, když večer uváděl Tři sestry od Čechova nic neděje a celkem o nic nejde. A nakonec se z ní vyklubalo jedno z nejvíc uváděných předtavení 20. století. Velkou zásluhu na tom mělo herecké ztvárnění jinak všedních situací. Jako režisér si musím připomenout Čechovovu doktrínu: když visí v prvním dějství flinta na stěně, musí z ní v druhém nebo třetím někdo vypálit, jinak tam nemá co viset. Tuším, že jedna krabice na stole ve Škole pomluv tam stojí proti této doktríně, ale nemám to srdce s ní zatočit. Stála mě dvě stovky a doma se mi nikam nevejde. "Odvaha je sestra talentu", říkal Čechov, ale já bych potřeboval takové sestry nejmíň tři.

Psí zima

Psí zima kocourům nesvědčí. Nachladl jsem se a nejsem z té naší smečky sám. Navíc už s konečnou platností budeme ve čtvrtek hrát bez dvou údů, které jsou všelijak zlomené, vykloubené a hlavně bolavé. S jedním jsem počítal, invalidní vozíček ale zůstane prázdný, píseň nezazpívaná a já schlíplý jako kocouří vousy po dešti. Ale jak říkáme my divadelní pracovníci: Nemusí pršet hlavně když kape.

Počty zraněných se zvyšují

Když se pár dní před představením zraní herec, jde to jistě zachránit, ale když se zraní hned dva, je to šťouchanec od Thálie neřku-li od Melpomené (to si holky vyjasní ve čtvrtek). Nedávno jsem si zakoupil text hry Petera Weisse s názvem Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade. V našem případě by se také dalo zařadit divadlo na divadle pod názvem Škola pomluv Richarda Brinsley Sheridana předvedená divadelním souborem ortopedického oddělení nemocnice v Kadani za řízení kocoura Moura.

:.Motto.:

"Moure, božský Moure, největší rodu svého, tobě, jen tobě vděčím za vše, jediné tvůj příklad činí mne velkým."
E.T.A.Hoffmann
Albrecht Dürer: Vyhnání z ráje