Před dvěma sty lety pobýval velký německý romantický básník Heinrich von Kleist v Teplicích a následně v Praze, kde onemocněl. Zápas se smrtí tehdy vyhrál, ale o pouhé dva roky později se seznámil s nevyléčitelně nemocnou Henriettou Vogelovou a domluvili se na společném odchodu ze života. 21. listopadu 1811 kolem čtvrté hodiny odpoledne, na břehu jezera Wannsee nedaleko Postupimi zastřelil Kleist nejdříve Henriettu a poté sebe. Byl stejně starý jako já teď. V dopise na rozloučenou napsal: „Pravda je ta, že mně na zemi nebylo pomoci.“
Zkusil jsem přebásnit text, který původně stál na Kleistově strohém náhrobku (protože ho psal Žid Max Ring, nacisti ho v roce 1936 nahradili jiným nápisem). Originál zní:
Er lebte, sang und litt in trüber, schwerer Zeit, Er suchte hier den Tod und fand Unsterblichkeit.
Ze tří variant, které jsem postupně vyplodil, jsem nakonec vybral tuhle:
Zpíval, žil a trpěl ve světě marnosti, hledal smrt a našel práh nesmrtelnosti.
Kdyby to byla pravda, srdce leckterého Kadaňáka by zaplesalo. Ale pravda je taková, že kdyby R.E.M. přijeli do Kadaně v roce 1984 a žili by tady dnešní Kadaňáci, nevzdechnul by po nich pes. Proč? Protože ještě nebyli součástí komerčního mainstreamu, masové kultury. Michael Stipe měl máničku, nikdo ho neznal z televize ani z radia.
Když mi Petr Czan ze Žatce doporučoval kapely The Slots a Niceland, poslechl jsem si pár songů na bandzóně a byl jsem nadšenej, že takový kapely můžu dotáhnout do Kadaně. The Slots mi především skladbami Nobody knows nebo i Plastic End připomněli R.E.M. v době jejich začátků.
Když jsem včera klukům říkal, že můžou začít hrát, protože těch sedm lidí (všichni starší 30 let) je už kompletní obecenstvo a nikdo další nedorazí, přiznám se, že mě Erik dostal svou úplně jednoduchou otázkou: „A co dělají mladý lidi v Kadani v pátek večer?“ Nevěděl jsem. Nechtěl jsem lhát. A tak jsem jen řekl, že vím, že před pár týdny byli na Chinaskách, za týden půjdou na Wohnouty, za další možná na Supporty a za další asi určitě na Divoký Billy. Mají na to! Na koncerty v klubu by ti naši mladí nepřišli asi ani zadarmo. A taky mě mrzí, že tu máme mladé muzikanty, kteří hrají podobný styl, jsou podobně oblečení a učesaní a chtějí být slavní. Ale na koncertě v klubu jsem je ještě neviděl.
Abyste mě dobře pochopili, je to jen lítost, nestěžuju si a nevzdávám to. Věřím, že se v Kadani postupně najde skupinka lidí, co pochopí, že popularita je jen drahé pozlátko, a že slovo hit je jen komerční podvod těch, kterým o muziku jde až v druhé řadě, jestli vůbec. Jinými slovy, R.E.M. byli v Kadani teď v pátek, měli ale jen skromné plakáty a lístek stál 30,-Kč. A nepřijeli si pro slávu ani pro prachy. Přesto třikrát přidávali a pak jsme ještě pěkně poseděli až do jedný po půlnoci.
Dnes jsem si přečetl závěrečnou pasáž Krále Leara, kde zlomený monarcha klečí nad mrtvolou své dcery. Zde je nedostižný originál:
And my poor fool is hang'd! No, no, no life! Why should a dog, a horse, a rat have life, And thou no breath at all? Thou'lt come no more, Never, never, never, never, never! Pray you, undo this button: thank you sir. Do you see this, Look on her, look, her lips. Look there, look there!
Můj překlad, věrný blankversu, by zněl asi takto (snad se pánové Sládek a Saudek neurazí):
Má šílená dcera že je mrtva? Bezduchá? Proč pes, kůň, myš jsou živi, a ty nedýcháš? Nevrátíš se... už... nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy! Povolte ten knoflík, prosím pane. Ó, díky, vidíte to též? Ty rty! Její rty! Vidíte? Vidíte to?
Čtu si teď po večerech na uklidnění knížku od Jeana-Clauda Carrièra. Jmenuje se Léta utopie a vypráví o jeho zážitcích s Luisem Buñuelem a Milošem Formanem v letech 1968 a 1969. Nevěděl jsem, že s tím prvním dělal na mnoha filmech, třeba i na Fantómu svobody, z něhož jsem sem vkládal onu úžasnou ukázku, a už vůbec jsem netušil, že s Formanem dělal na Vlasech. Jak jsem to taky měl tušit, když jsem o Carrièrovi nikdy před tím neslyšel.
Jestli někdy pojedu do New Yorku, tak si tuhle knížku vezmu jako bedekr, abych se z toho množství hovadin k vidění nezbláznil a přece chtěl něco vidět. Na studiu hippies pracoval Forman kromě Carrièra také s Mary-Ellen Markovou (od níž jsou všechny tyto fotografie). Zkusil jsem si najít její stránky a z množství fotografií jsem si vybral tu, na níž se o starého Henry Millera stará mladinká Twinka Thiebaudová (1975). Ta se o Millera starala a vařila mu několik posledních let jeho života. Byla s ním údajně i v okamžiku jeho smrti.
Zajímalo mě, jestli se Miller někdy setkal s Buñuelem. A zjistil jsem, že nejen to. Miller chtěl Buñuelovi věnovat i Obratník Raka, protože jej podle svých slov napsal pod vlivem filmu Zlatý věk. Tohle všechno jsem si pospojoval a zase si připadám mnohem hloupější než před tím. Ani ten Zlatý věk jsem neviděl. Už se ale těším do Paříže a do Prahy.
V dnešním přípsěvku na blog KZK píšu o konferenci Svoboda a její nepřátelé a také o jednom článku z britského tisku, o kterém se na konferenci zmínil Tom Stoppard. Jedné ženě z britského města nedaleko Birminghamu dal strážník 75 liber pokutu (přes 2 tisíce korun) za to, že se synem krmila kachny. S odůvodněním, že krmení kachen způsobuje jejich defekaci a povrch parku se pak stává kluzkým a nebezpečným pro děti. Zajímal jsem se o ten článek víc a dočetl se, jaké jsou další důvody, které úřady snesly na obhajobu pokuty. Drobty chleba mohou sloužit jako potrava pro krysy a kachny se mohou při štědrém stravování přemnožit a stát se nebezpečnou součástí silničního provozu. A protože si sousedé na všechny tyto jevy stěžují, je krmení kachen v parku zakázané. To všechno je ještě pochopitelné, ale tento zákaz lze občanům jistě vysvětlit formou upozornění, vysvětlení, příp. výstrahy pro příště a ne udělením vysoké pokuty. Je to stejně paradoxní jako pokuta, kterou před dvěma roky dostala v jižní Anglii jedna starší dáma za to, že její roční vnuk upustil na chodník dva bramborové lupínky.
