Návraty

Jsem vyloženě smutnej... Budou mi strašně chybět všichni ti úžasní lidé z cesty, kteří si člověka váží, pozvou ho do restaurace, dávají mu jídlo, pití, cigarety... Teď se vracím do civilizace, kde už jeden člověk lidi nezajímá.

Takhle krásně shrnul svoji cestu stopem do Pekingu Tomáš Poláček (tady je i hezký video z příjezdu). Jsem rád, že mám letos opačné pořadí letních zážitků a z anonymní Prahy se příští týden vydám s Věruškou na cestu, ne sice do tak závratné dálky jako redaktor MF DNES, ale hlavně tam, kde člověk bere člověka nejen do svého vozu, ale i na vědomí. A moc hezkej nápad je sbírat podpisy řidičů, škoda, že mě to nenapadlo tak před patnácti lety, mohl jsem mít sbírku už tak tisícovky jmen. Ale na tyhle věci není nikdy pozdě.

Šachový slabikář a Kačenka za zrcadlem

Šachový slabikář od manželů Veselých stál u kolébky mých šachových znalostí. Tu od tatínka jsem někde ztratil, a tak jsem si dneska na Smíchově pořídil její intaktní výtisk, abych se mohl řádně připravit na další změření sil s Brďou, tentokrát zase po čase v hostinci Na Veselce v Řitce. Pravda, místo ní jsem si v autobusu nakonec vytáhl Dialogy karmelitek od Georgese Bernanose plné opravdu hlubokých myšlenek, o kterých tu určitě ještě uslyšíte. Třeba mě nikdy nenapadlo rozlišovat přemáhání a potlačování přirozenosti, a až z úst převorky Blanky mi to došlo.

První partii jsem zahájil jako bílý a hrál jsem španělskou hru, první zahájení, které mě táta naučil. Přinesla mi štěstí a po dlouhé kombinační hře jsem Brďu udolal. Ve druhé partii čtyř jezdců jsem však udělal školáckou chybu a prohrál jsem po pár tazích. Člověk překoná horu a pak zakopne o kamínek, říká na začátku Bernanosovy inscenace převorka Blanka. Dál, abych se nechlubil hubeným výsledkem, jenom řeknu, že mi španělská hra i nadále přála (i když na mě Brďa vyzkoušel i Berlínskou obranu a Alapinovu variantu) a že si z Řitky domů kromě vítězství vezu i několik signovaných obrázků od Brďovy Kačenky. Blanka - ne tedy převorka, ale Kačenčina maminka - mi nevěřila, že je její dcerka podobná Alence v říši divů. Tak Brďo, sám posuď.

Denně se trápíme a přece neumíme touhu nazpaměť

Jestli se třeba právě rozcházíte, mám pro vás pár myšlenek, které mi dnešní den nadělil ve svých krůpějích odražených o deštník mé šťastné lásky. Té děkuju za to, že můžu takhle veršovat a potápět se do stran odložených nebo dokonece zapomenutých knih.

První je inspirovaná básní Lhostejnost americké básnířky Sary Teasdaleové a jednou korespondencí.

Až umřu a v hustý dým

vysoká pec promění mé kosti,

tvůj povzdech s chutí odměním

svou dokonalou lhostejností.

A jako zbaví listopad

hřbitovní háj šťastného ševelení,

tvé mlčení a v srdci chlad

zůstanou navždy bez ozvěny.

S tou lhostejností to nebývá vždycky tak černobílé. Mně třeba není lhostejný osud té, kterou jsem zradil, a věřím, že můj osud není lhostejný té, kvůli které jsem to udělal, ale ve své roli nejlépe obstojím, když nebudu stát v cestě štěstí, které jim přeju. Koupil jsem si dneska na Smíchovském nádraží knížku Divine Love and Wisdom od Swedenborga v nádherně omšelé obálce z roku 1940 (jakoby poskvrněné a ztvrdlé andělským semenem). Kromě setkání andělů s Izákem Newtonem mě v ní zaujal i tento citát: „Cítit radost druhých jako radost svou, to je láska. Ale chtít aby naše radost byla radostí druhých, to láska není.“ Swedenborg sice mluví o lásce božské, ale Eros byl koneckonců taky bůh.

Nakonec tady mám povzbuzení z Epištol k nesmělým milencům od Karla Konráda, z níž pochází i titul celého tohoto článku.

V jedné arabské knížce je prý 800 pojmenování sladkostí lásky, nauč se, můj drahý, tomuto arabskému jazyku ... a uč se pilně a uč se každého dne!

A k čemu nám je to tady ve Dvoře Králový?

Jazykové delikatesy si schovám na tabuli pana Kaplana a povím vám z dnešního vyučování jinou pikantérii. Pamatujete si igelitové pytlíky (cizinci mě mermomocí nutili k užívání slova sáčky, ale přesvědčil jsem je, že v téhle souvislosti se to prostě nějak nehodí) na rukou a na nohou opásané gumičkami, přes trup pláštěnku a ulehnutí směrem od epicentra chemického nebo jaderného výbuchu? Jestli ne, tak jste moc mladí a pamatujete si sotva přeměřování části obličeje od kořene nosu k bradě, aby se vědělo, jak velikou plynovou masku byste měli mít, kdyby je už školy dávno nevyřadili z majetku. My starší víme, že bychom měli u sebe pořád nosit pláštěnku a minimálně čtyři igelitové sáčky (vida, jde to i s tímhle slovem). O co šlo? O nácvik chování při útoku americké armády. A o co šlo doopravdy? O vyvolání strachu. Pamatuju si, že bych nejradši ty sáčky nafouknul a prasknul u Reaganových uší, aby se probral a už dál nechtěl v první fázi hvězdnejch válek shazovat jaderný pumy na podkrušnohorský elektrárny. Byla to součást propagandy. A proč jsem si na to dneska vzpomněl a ausgerechnet na kurzu češtiny? Protože ve Walesu se dějí divné věci.

Mike vyprávěl, že ve škole v rámci tělocviku musí všichni malí Velšánci do bazénu, kde se kromě plavání učí i jak se neutopit. Učitel je nažene na skokanský můstek v pyžanech – ne nedělám si legraci! A oni v nich musí postupně všichni naskákat do vody. Tam si musí horní část pyžama svléknout, uvázat uzle v místech otvorů a potom pyžamo nafouknout. Z takto vytvořené vzduchové nádrže jakýsi mají záchranný nadnašeč a mohou na otevřeném oceánu čekat na nějaký tanker, co pojede kolem a jistě je zachrání. A o co jde doopravdy? S ostatními jsme se shodli na tom, že jde o něco, co jsme nazvali southamptonský komplex podle místa, odkud vyrazil Titanic na svou první a zároveň poslední pouť oceánem. Ke kolizi tehdy došlo v noci, takže většina pasažérů na sobě měla pyžamo. Většina z patnáctiset obětí se však neutopila, ale zahynula na podchlazení ve vodě, v níž jediný, kdo se cítil tak akorát, byl onen ledovec, do kterého drkli. Takže nafouknutý pyžamo by jim bylo platný jako nám igelitový pytlíky nebo, abych zase motivoval k účasti v soutěži, jako mrtvýmu zimník. A taky mi to připomnělo ten vtip o velbloudím mláděti a jeho mamince (tady poslední).

Preludium na jméno HAVEL a rabbi Royce

Dnes jsem měl naplánovanou kulturní náplň odpoledne a podvečera. Začal jsem procházkou po Kampě, postál jsem u bytu Vladimíra Holana, z něhož jsem nedávno ukazoval Věrušce fotky, a pak jsem se vydal na výstavu. Na výstavu, na níž jsem čekal davy. Strávil jsem tam nakonec celou hodinu a za tu hodinu jsem tam potkal jednu cizinku, která tam byla dřív než já. S Václavem Havlem je to už horší než s tou erotikou. Na budově Muzea Franze Kafky totiž láká billboardek do sousedního domečku na výstavu Václav Havel – český mýtus. Ten domeček je tzv. knihovnou Václava Havla. Moc jsem tu knihovnu nepochopil, tedy nepochopil jsem vůbec záměr jejího majitele a ještě míň kurátora té výstavy. A při tom se mi ta výstava líbila. Vlastně mi na ní vadile jediná věc – že Václav Havel ještě není mrtev. Zní to strašně morbidně, V.H. to nepřeju, ale ta výstava si o tohle hodnocení koleduje. Promítali tam taky filmy Občan Havel a Občan Václav Havel jede na dovolenou, ten druhý mi přišel i docela vtipnej, ale oba byly, stejně jako ta výstava na můj vkus moc adorační. Proč sakra ti režiséři nějaký ten rok ještě nesbírají materiál nebo aspoň decentně nepočkají. Takhle to vypadá, jako že je to natočený na objednávku, aby měl V.H. větší šanci na Nobelovu cenu míru. Ve sbírce diplomů a různých řádů, které jsou ve druhém patře knihovny, totiž medaile s profilem vynálezce dynamitu chybí. Na druhou stranu, moc mě ale zaujaly Havlovy dětské kresbičky hradů, nad nimi jsem strávil asi nejvíc času. Za tenhle sešitek těch 80,-Kč stálo!

Přešel jsem pak Mánesův most, abych se sešel s pár nadšenci na procházce židovskou Prahou, která měla dnes být zaměřena na pražský rabinát a budovu pražské radnice. Tři čtvrtě hodiny jsem vydržel poslouchat mladou průvodkyni, dozvěděl jsem se pár opravdu zajímavých věcí. Třeba jsem se poprvé na dvou dveřích všiml mezuzy, o které jsem předtím jen někde vzdáleně zaslechl. A taky se můžu už teď těšit na příští rok, kdy bude velké výročí a mnoho výstav věnováno Maharalovi. Tak až uvidíte tohle strašný jméno v titulech různých výstav, vězte, že jde o toho, kterého většina z vás zná jako rabbi Löwa.

Od Vysoké synagógy (už vím, proč se jí tak říká, i když vedlejší Staronová je vyšší) jsem se pak utrhl směrem na kostel sv. Ducha, kde jsem si chtěl hlavně vyfotit sochu Jana Nepomuckého od Brokoffa, ale nakonec jsem neodolal také několika snímkům Rolls Royce, jehož majitel pár metrů od něj popíjel kafíčko, a když viděl, jak se jedna paní tou jeho károu tolik kochá, otevřel jí dveře, usadil jí za volant a vyblejsknul jí jejím vlastním foťákem. Napsal jsem hned Věrce, že bych takovýho taky chtěl, ale jen pod podmínkou, že ho budeme půjčovat bezplatně všem kamarádům, co by se v něm potřebovali někam svézt. Protože nesnáším snoby a hamižníky. Věruš tak chtě nechtě musela uznat, že je lepší Jonatán, protože toho potřeboval zatím jen Jiří.

Pak jsem šel kolem Týna. Včera jsem si večer listoval v Pochem a zjistil jsem, proč mi ten chrám uvnitř přišel tak podívínskej. On má totiž střední loď zaklenutou barokní valenou klenbou, kdežto boční zůstaly barokní. Přečetl jsem si také jinde, že se jeden chlápek ve středověku snažil přejet v sudu na laně z věže Týna dolů k Orloji, ale z toho sudu vypadl a vymáznul se před Týnem na dlažbu. No a pár dalších věcí, s kterejma vás tu nehodlám dál otravovat.

Moje kroky totiž pak už kvapem vedly do Jakuba, kde jsem byl hned první den. Abych neměl lístek za tři stovky, ale jen za 175,-Kč, stal jsem se členem jakéhosi klubu, jméno nevím, ale prý mi budpu chodit e-mailem pozvánky. Varhanní festival dnes začínal koncertem Karla Paukerta, českého rodáka a amerického občana. Hrával na varhany i u sv. Bafona v Gentu, kde mají ten slavný gentský oltář. A hraje výborně i v penzi. Opravdu mě ta hudba unesla. Mistr dokonce hrál i skladbu, kterou si pamatuju z hudební výchovy od paní Štěpánový. Ferenc Liszt: Preludium a fuga na jméno BACH! A taky si od paní učitelky pamatuju, že když snížím tón H o půltón, tak dostanu B. To by paní Štěpánovou určitě potěšilo, tak jestli ji někdo uvidíte, vyřiďte jí, že jsem si na ni v Praze vzpomněl.

Kozlíček polníček a oliheň opalizující

Soutěž v přirovnáních pokračuje, jsem rád, že se účastníte v tak hojném počtu. Dnes jsem s mými studenty probíral zmrzlý jako preclík, k čemuž jsem nenašel logické vysvětlení, a tak jsem jim doporučil variantu zmrzlý jako psí hovno, která se jim líbila mnohem víc než to s tím psím čumákem, co jsme si říkali pár minut před tím.

V mé nejpokročilejší skupině se dnes objevila nová studentka. Je to rodilá Francouzska žijící v Haagu, tedy plyně hovořící holnadsky, která se ovšem živí tlumočením do angličtiny, a to nejen z francouzštiny a holnadštiny, ale i z němčiny a ruštiny. Umí též polsky a srbochorvatsky a čeština je takovou třešinkou na dortu. Musím říct, že s mou chabou angličtinou a pár německými slovíčky si mezi těmi polygloty připadám jako negramot.

Včera jsem nevěděl, jak přeložit Feldsalat - Jiří z Rakouska tvrdil, že je to něco jako polnička, ale to se mi nezdálo. U nás se to prostě neprodává a nejí. Ale jak Velšan Mike, tak Angličan Pavlíček a v neposlední řadě Němec Wolfgang shodně tvrdili, že je to výborné a Jiří dodal, že nejlepší je to s dýňovým olejem, jehož jednu láhev z domácí produkce od něj každý rok dostávám (ale zatím jsem si ho dával jen na zmrzlinu). A tak jsem musel doma najít, že jde o kolník, jinak také kozlíček polníček, a slíbit, že si ho někde seženu a ochutnám.

Práci mi dala i odpověď na dotaz, jaký je rozdíl mezi ustlat a zastlat a ušpinit a zašpinit. Začínám pochybovat, že vůbec umím česky.

Dnešní zajímavý dotaz byl, jaký je rozdíl mezi sépií a olihní (nebyl jsem si ani jistý, jestli je to mužský nebo ženský rod). Nevěděl jsem, znal jsem jen sépiovou kost, co měl náš Freda a má Dlouhánskej Pepa v kleci, a pak už jsem znal jen sépii z písně Jí-py-jé. Až doma jsem si tedy našel, že se liší právě tou kostí, z který zbyly olihni jen dvě rohovité čepele, a pak tím, že sépie může a oliheň nemůže zatahovat dvě chapadýlka na chytání kořišti. Mimochodem pochotkou prý je oliheň či sépie ve vlastním inkoustu, což je barvivo, které vylučuje při sebeobraně. Připomnělo mi to můj oblíbený verš z Exodu 23:19, kde se mluví o vaření mláďat v mléce jejich matek.

To by němej neřek, kdyby mu hlavu přivřeli do dveří. Něco takového utrousil dneska pan Skotek do telefonu s tím, že se nějakých praštěných soutěží účastnit nehodlá. Škoda.

Láska - Touha - Vášeň aneb Jiljí, Týn a Gočár

Po sv. Jakubovi jsem včera zalezl ke sv. Jiljí. Jednou jsem tam vešel, zrovna když probíhalo kázání, a jednou jsem tu zažil svatbu v angličtině. To kázání mě přeneslo o víc než půl tisíciletí zpátky, protože jsem už tenkrát věděl, že tu kázal třeba Jan Milíč z Kroměříže česky (německy a latinsky kázal v jiných kostelech). A proč jsem zavítal zrovna tam a zrovna včera? Přečetl jsem si v novinách, že od 16h. tam bude výjimečně prohlídka s průvodcem. Tím průvodcem byl specialista na zemědělské právo JUDr. Marchal. V pražských kruzích platí za velkého znalce české historie, nicméně s typickým právnickým přístupem – nedozvěděl jsem se nic nového, co bych si předtím nepřečetl v Pochem. Více než výčet oltářů a autorů jejich malířské a sochařské výzdoby by mě zajímal nějaký hlubší umělecký rozbor některého z oltářních obrazů či nástropních maleb, jejichž autor Václav Vavřinec Reiner je v kostele pohřben. Moje česky mluvící ač z cizích zemí pocházející přátele tento výklad také moc nezaujal. Poznali jsme ale aspoň převora dominikánského řádu bratra Romualda Štěpána (hezký portrét má na ČT24 v třetí třetině tohoto pořadu) a dozvěděli jsme se, že se tento představený demokraticky volí a to ne na doživotí, jak je v církvi zvykem, ale na tři roky. Dva ježci a Vorař mě pak vyvrhly do popůlnoční Prahy jako moře trosečníka u newyorských břehů.

.

Po špetce spánku jsem byl rád, že jsem přežil výuku, ale když jsem si dal v Dejvické sokolovně gulášovku a pivo, zlákala mě zase naše matička do svých zákoutí. Nejdřív ze všeho jsem šel na výstavu Láska – touha – vášeň do Clam-Gallasova paláce. Dočetl jsem se o ní v ĎaSu a říkal jsem si, že se (když jde o erotiku na starých obrazech) dveře paláce, který je na cestě z Karlova mostu k Orloji, netrhnou. Davy mi nedělají dobře, ale včera jsem se cestou k Jiljímu všiml, že do paláce kupodivu nikdo nechodí, a dokonce jsem zapochyboval, zda tam ta výstava vůbec je. Je tam a jak mi řekli v pokladně, navštíví ji tak 50 lidí denně. Myslel jsem si, že jsem jeden z posledních, koho erotika zajímá, ale že jsme na vymření, to jsem nehádal. Co se týče umělecké hodnoty, byl jsem překvapen, že mě docela oslovilo 19. století a samozřejmě staré grafiky. Co se týče vzrušení, to ve mě asi nejvíc vyvolal obraz od Godfrieda Schalckena Venuše s Kupidem, Bakchus a Ceres. Hlavní postavou na obraze je Venuše s hromádkou broskví v zahaleném klíně pojídající granátové jablko. V pootevřených ústech má kousek ukouslého granátového jablka a šťáva z jeho šťavnaté dřeně jí stéká po bradě a spojuje se v malé kapičky, jimž do cesty klade poloodkrytá ňadra, což jasně evokuje vstříknutí semene do pusy, jeden z nejkrásnějších mužských orgasmů, alespoň dle mého skromného soudu a neskromného apetýtu (evidentně fungujícího už v dobách náboženského temna, prehistorických mlh, snad od stvoření Adama). Asi si koupím katalog výstavy (mimochodem na výstavě je také demonstrováno, že se u Schalckena inspiroval i Josef Mánes).

Po tomto zážitku jsem se odebral do Týnského chrámu, ale ve svěcené vodě jsem prsty nesmočil, a to ne proto, že bych se bál žloutenky, která se Prahou šíří, jen jsem si chtěl chrám dnes prohlédnout jako obyčejný turista. A tak to taky dopadlo. V Týnu jsem předtím ještě nikdy nebyl, přestože jsem se dlouho snažil, jelikož jsem chtěl postát nad hrobem Tychona Brahe. Tehdy se ale kostel dlouho opravoval a pak mě sem už kroky nezavedly. Až dnes. Jenže Tychona jsem při první rychlé okružní procházce nenašel. Koupil jsem si tedy u východu pohled s fotografií jeho náhrobního kamene a šel ještě další kolo. Tentokrát jsem již neminul. A postál. Ale ne dlouho, chtělo se mi čůrat a nechtěl jsem dopadnout jako objekt mého obdivu, a tak jsem spěchal na záchod na místo, kam dnes proudila valná většina pokročilých studentů češtiny z našeho kurzu, jelikož tam údajně mají první středu v měsící vstup zdarma.

V domě u Černé Matky Boží se kromě kavárny, kde jeden frťan stojí to, co v krámě flaška, skrývá i Muzeum českého kubismu. Pánský záchod tam mají až v posledním patře, tak jsem si měl příležitost prohlédnout krásně kubistické zábradlí, které mě nakonec zaujalo možná nejvíc z celé budovy. Výstavu jsem prolítl, spíš abych věděl, kde co je a na co se pojedeme s Věruškou podívat. Únava z minulé noci se začala prohlubovat.

Když jsem vylezl na Strašnické z metra, v tramvaji jsem poznal svého někdejšího studenta z Počerad s maminkou. Tramvaj se hemžila sešívanými dresy a i on přijel až z Loun fandit svému oblíbenému klubu. Tak tenhle kulturní zážitek - ač slávista po meči - jsem si nechal ujít, ale jak tak koukám na online reportáž, vedeme minutu před koncem nad Příbramí 1:0. Takže i tohle zatím vychází.

Nová soutěž o víno kyselý jako šťovík

Kromě soutěže o kadaňské víno, která zná prvního výherce, a která potrvá ještě dalších osm týdnů, jsem se rozhodl uspořádat ještě jednu soukromou soutěž. Kdo mi zde napíše nejoriginálnější přirovnání z arsenálu svých babiček, známých, seriálového hrdiny či kohokoli jiného, dostane ode mě rovněž láhev vína, ovšem protože je to soutěž soukromá, rozhodčím jsem já a vy se musíte spolehnout, že budu vybírat podle svého svědomí - jak výherce, tak jakost vína.

K soutěži mě inspirovali moji pražští bytní, kterým jsem četl postupně různé ty přirovnání k troudu, kostelní myši, polenu, chroustovi, břitvě, tágu a podobným vopičárnám a při dlouhý jako Lovosice mi připomněli mnohem lepší dlouhej jako tejden před vejplatou a pak přišla hláška, která mně pohnula k týhle soutěži:

Ten je užitečnej jako automat na kondomy ve Vatikánu.

Asi je to z Červenýho trpaslíka, ale to mi nevadí, naopak se zdrojem se klidně pochlubte. Já bych třeba, kdybych se soutěže sám zúčastnil, určitě obrátil na Ostravaka, ten myslím v podobných přirovnáních vždycky exceloval.

Soutež ukončím až v neděli po Vinobraní, takže máte čas. Své příspěvky přidávejte do komentářů pod tento článek. A že můžete klidně zaperlit několikrát, to je jasný jako tma slepýmu.

Moje Praha 2008

Moje příspěvky tento týden budou asi dost neuspořádané, jelikož jsem zase po roce v Praze na kurzu češtiny pro cizince a podnětů k zamyšlní je více než dostatek a času na jejich zpracování naprostý nedostatek.

Spím jako správný Slávista nedaleko nového Edenu (za pár dní jsou tu R.E.M., tak jsem si dneska vzpomněl na jejich písničku, která se jmenuje česky Kohoutek a už je i na youtubku).

Včera jsem si před spaním četl v Týdnu o Kafkovi a jeho výletech a zájezdech mimo Prahu. Nejvíc mě samozřejmě zaujal jeho pobyt v Siřemi u Žatce, o kterém už něco vím od Věrušky. Pobýval tu v roce 1917 u své sestry a rozcházel se tu se svojí snoubenkou Felicí Bauerovou. Prý se mu v jeho pokoji rozmohly myši, a když na ně sestra nasadila kočku, tak se z přežrání pozvracela.

Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky, posteskl si tenkrát Kafka.

Ráno jsem zjistil, že v Praze není kámen na kameni, alespoň ne tam, kam jsem měl namířeno. Všude staveniště, tramvaje nejezdí ty, co jezdívaly, lítek na 5 dní stojí půl litru oproti loňským 320Kč za 15 dní. Sraz nebyl na Kajetánce, kde bývá každý rok, ale v hotelu Pyramida. Aspoň že ti moji cizinci zůstali stejní a stejně dobří. Letos se o ně podělím s Terezkou, myslím, že budou rádi za změnu. Jsem šťastný jako blech, utrousil dneska Mike, když si přečetl horoskop na týden, co tu bude trávit. Vysvětli jsem mu, jak se to má s rody u zvířat, že často mají jen jeden rod a samičky nebo samečkové prostě ostrouhají (jako třeba u hada). Zítra jsem se tedy rozhodl brát přirovnání. Hluchý jako poleno a bystrý jako rys, s tím se v Čechách neztratí.

Po výuce jsem se byl podívat po antikvariátech. V mém oblíbeném v Týně jsem si spoustu knih spíše prohlédl než koupil, protože kdybych si koupil ty, co jsem si se zájmem prohlížel, musel bych od cizinců vybírat ještě nějaké poplatky jako v ordinaci. A navíc jsem dnes měl na paměti úryvek z rozhovoru s Ivanem Medkem, kde tvrdí, že jej František Halas naučil nezahlcovat se zbytečnými knihami, které člověk nepřečte. A tak jsem koupil jen pět knih a nechal jsem tam i Březinovy Ruce, i když mě ta moje svrběla, neboť byly vydány v Bloku v roce 1965 s ilustracemi do Mikuláše Medka, Ivanova bratra. Z těch co jsem tam nechal jsem se dověděl například, že Prašné bráně se dřív říkalo brána sv. Ambrože.

To mám na Praze rád, že ať jsem tu jak dlouho jsem, vždycky objevím dobrou stovku nových pokladů, a to znamená, že i kdybych je snad začal mít z většiny objevené, že je začnu zase po stovkách zapomínat. Tak jsem dnes znovuobjevil rodiště Karla Škréty a obchod se střižním a galanterním zbožím Kafkova otce Hermanna - o dopisu otci jsem se tu nedávno šířil, včera jsem v tom článku zjistil, že ho Kafka napsal v Želízech u Liběchova.

Úplně netušené věci jem objevil uvnitř kostela sv. Jakuba. Jednak úžasný náhrobek Václava Vratislava z Mitrovic, který je zdoben sochami Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa - a mezi nimi je i signovaná socha boha Chronose, takže bude zajímavé srovnat ji s tou cítolibskou od Brauna, která mě v dětství strašila. A nedaleko toho náhrobku jsem objevil oltář 14 sv. pomocníků. Nedalo mi to a po dlouhé době jsem se pomodlil k Panence Marii, mé ochránkyni. Ve čtvrtek je v kostele varhanní koncert, tak jestli mi nebude tak mizereně jako dneska, docela bych se šel podívat.

Koukám, že článek začíná být dlouhý jako Lovosice, a tak je na čase skončit. Zakončím to vzkazem pro nás stopaře. Koupil jsem si totiž dneska Mladou frontu a začetl se do příjemného článku Tomáše Poláčka z cesty stopem do Pekingu na olympiádu. Je na cestě 19 dní a už urazil téměř 9000 km, takže mu zbývá poslední tisíc. Dočítám si teď na interentu předchozí díly a je to krásný počteníčko, Věruško!

Pravice a levice

Často se mi lidi diví, proč se označuju za pravicově smýšlejícího člověka, když občas nemám pravicový názory. Těžko se to vysvětluje. Jednou se mě dokonce jeden výrok hodně dotknul. Zněl takto: "Jak můžeš jako pravičák skládat básničky?" Ten, kdo ho vyřkl, měl na tričku obrázek Che Guevary a já si tehdy pomyslel svý - ne, proto, že by mi Che byl jako levičák odpornej, právě naopak, jeho cesty na motorce skrz Jižní Ameriku mi strašně imponovaly a dodnes imponujou - pomyslel jsem si svý o věrohodnosti toho, kdo to tričko má na sobě.

Dneska jsem si přečetl rozhovor s Ivanem Medkem, jehož komentáře byly první, co jsem kdy slyšel ze západní vysílačky, a děkuju, že mi pomohl odpovědět na otázku, kterou jsem zde na začátku článku položil. Ten rozhovor stojí za to jako celek, takže tohle berte jako nejméně poutavou ale pro mě nedocenitelnou ukázku:

Já myslím, že tohle je nejpravicovější názor, který můžete mít. Protože je nezávislý na moci. A nezávislost na moci je jeden z nejdůležitějších znaků pravice. Skutečná svoboda totiž znamená, že nejsem otrokem svých příjmů. Nejsem otrokem svých úspěchů.

Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň