Moje nejoblíbenější kapela

Ti, kdo mě znají, asi tuší, že jsou to Už jsme doma. Je to ale láska synovská a manželská, UJD si mě vychovali a teď jsem v jejich chomoutu. Za poslední tři roky se ale zamilovávám častěji, milenecky, do mnoha jiných kapel. A tak mám ještě jinou odpověď na otázku, která kapela je moje nejoblíbenější.

Je to kapela, kterou ještě neznám, ale brzy uslyším poprvé její jméno. Pak půjdu na koncert a tam si mě podmaní. Jedno, jestli na Střelák nebo do Zkušebny. Stalo se mi to už asi dvacetkrát. Ani jedna z těch kapel nebyla na MTV, jejich písničky se netočí na Óčku, nedávají je na Agaře ani na Evropě2. Něco málo se dá poslechnout na netu. A přitom by všechny ty výrobce středněproudých hitů strčili do kapsy.

Naposledy to byli včera Sixin. Po pěti zářijových koncertech, kdy bylo v klubu na Střeláku doslova nabito, bylo zase poloprázdno, ale zas ne nějak ostudně. Nějakých pětadvacet lidí si koncert užilo. Dannie a Obey zpívali a vlastně i (divadelně) hráli, Dannie byla moc podobná naší Terezce, i tak živá. Řekl jsem jí to. Byla potěšená.

Uvědomuju si, že mám strašné privilegium, poslouchat každou chvíli na živo svoji nejoblíbenější kapelu. A díky za něj.

Nejvíce se mi od Sixinů líbí písničky Jealousy a Money. Obě jsou na tomhle videu, tak kdo si chce poslechnout slabý odvar živého koncertu, má možnost.

Literární život ve stínu Mnichova

Často jsem četl o fašismu a antisemitismu českých katolíků za druhé republiky a za Protektorátu. Žádný pramen k tomu doma v knihovně nemám a ani bych mít nechtěl. O to víc mě ale mrzelo, že jsem konkrétní projevy těchto odsouzeníhodných jevů dodnes nevypátral v žádné sekundární literatuře. Mám rád Demla a Durycha jenom proto, že mi o nich bylo něco zatajeno?

Rozhovor s Jaroslavem Medem ve Tvaru mi v mnohém otevřel oči. Už třeba chápu, proč Holan „opustil“ katolickou církev (a dal se, jeliman, svést komunisty). Měl jsem doma reprinty několika Šlépějí z 30.let a bavil jsem se širokým záběrem i širokým srdcem Jakuba Demla. Dnes by si psal soběpisník, je to přesně ten styl. Nicméně Šlépěje z roku 1940 mi do ruky nikdy nepřišly. V nich se srdce nechalo přišlápnout.

Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle člověk!

Zajímavější ovšem je, jaký zdroj docent Med pro český antisemitismus nebo spíš antijudaismus našel, a ten bych v knihovně klidně snesl. Je to kniha od Leona Bloye Spása skrze Židy, kterou přeložil a v roce 1911 ve Staré Říši vydal Josef Florian.

Ve Tvaru jsou pak ukázky z dalších pamfletů, tedy koho problematika aspoň trochu zajímá, doporučuji nyní čerstvé č.17 roč. 2010. Krom tohoto nepěkného čtení je tu otištěn i dva roky starý text M.C.Putny Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, pod niž bych se podepsal.

Modlit se

Žádat o zrušení zákonů vesmíru jménem jediného prosebníka, jenž sám doznává, že toho není hoden.

Ambrose Bierce, Ďáblův slovník

Španělština pro začátečníky

Dnešní hodina španělštiny byla zpestřená příchodem dvou Mexičanů, Arona a Lillye. Měli jsme klást otázky, ale vzhledem k tomu, že jsem už z jarních patnácti lekcí nějakých pět zmeškal a ani tak se k učení nedonutil, zmohl jsem se, když na mě došla řada, jen na ¿Fuma Usted?, což vzbudilo obecné veselí. Nicméně ani jeden z nich nekouří, tak jsem nemohl rozvinout nějakou košatější konverzaci. 

Druhá otázka už rozpoutala delší povídání: ¿Como se celebra el día de muertos en Mexico? Vlastně jsem odpověď věděl, ale říkal jsem si, jestli to tak opravdu je. Jestli opravdu v Den mrtvých vyrážejí na hřbitov s celou rodinou, jestli tam berou krom květin a svící taky kytary, pití, dárky pro své mrtvé (to, co měli za života rádi), jestli pak celou noc opravdu zpívají a povídají si na hrobech svých blízkých, jestli ráno zakončí rituál piknikem a rozejdou se domů. Jestli to náhodou není jen obrázek ze starých časů, jako představa, že v Čechách chodíme v krojích a hrajeme při tom na dudy. A přesvědčil jsem se, že není. Že je to přesně tak, jak jsem si to představoval. Jen mě vždycky zajímalo, jak to na těch hřbitovech dělají, když tam vyrazí najednou na Dušičky všechny rodiny a pak se snaží tam zpívat oblíbené šlágry svých prababiček. To už jsem se zeptat nedokázal, a tak otázku přeložil náš maestro Pablo. A dozvěděli jsme se, že je to poměrně intimní záležitost, že se vzájemně neruší a nevšímají si sousedů. A taky mě zaujalo, že je kolem hřbitovů ten den spousta stánků s cetkami a pitomostmi, takže je to jako každý jiný svátek příležitost pro drobné šmelináře. škoda, že u nás je v listopadu taková klendra.

Někdo se zeptal na Pražské Jezulátko. To znají všichni Mexičané a mnoho kostelů v Mexiku je mu zasvěceno. Někdo se zeptal na Maxmiliána Habsburského. Aron i Lillye nám dali lekci z dějepisu. Někdo se zeptal na děti. On má čtyři, ona tři. Někdo se zeptal na víru. Ona je katolička, on v Boha nevěří. A tak jsem se tak ptali a poslouchali a hodina byla u konce. Zkusil jsem, jestli znají Mexičana na kole, a znali. Ale tohle nerozluštili:

 Ríšo?

A na závěr jedno mexické přísloví, které nám Lillye řekla: De músico, poeta y loco, todos tenemos un poco. V každém z nás se skrývá kus muzikanta, kus básníka a kus blázna.

Paříž /5/ Fontána Archanděla Michaela

Stáli jsme u fontány, které vévodí socha Archanděla Michaela přemáhajícího Satanáše, skoro na den přesně 150 let od jejího odhalení. Jak už to bývá, fontány nejsou moje silná stránka. Když jsem byl poprvé v Římě, nepoznal jsem Fontánu di Trevi a Lenka mi musela vyprávět, jak se v ní koupala Anita Ekbergová ve Sladkém životě. Tři roky na to zemřel Mastroianni a fontánu zahalili do černého flóru. O Fontáně Saint Michel mi zase musela vyprávět Věruška, že si tam dávají všichni Pařížené randezvous jako Pražané pod ocasem.

Poselství fontány, na níž socha archanděla nahradila nejprve zamýšlenou sochu Napoleona a posléze navrhovanou alegorii Míru, je však Pařížany vnímáno jako tak trošku bezduchá napodobenina jednoho Rafaelova obrazu. Tohle čtyřverší vzniklo krátce po odhalení fontány a já jsem ho objevil v Revue de Paris z roku 1893, na francouzské wikipedii má pak prohozené verše. Pokusil jsem se o překlad; věnuji jej Věrušce.

Dans ce monument exécrable
On ne voit ni talent ni goût;
Le diable ne vaut rien du tout,
Saint Michel ne vaut pas le diable.

Archanděl Michael a celá jeho fontána
stojí jak zeď proti obecnému vkusu;
Satan má hodnotu slepičího trusu
a Archanděl tak zhruba půlky Satana.

Zvonokosský farář

Z několika významných zvonokosských postav se mi nejvíce líbily dvě: farář Severin Calaba a notář Hipolyt Sakumpak. Dnes tedy něco o tom prvním.

Farář Cabada přišel do Zvonokos jako mladý kaplan, jehož přirozenost, navíc podněcována historkami ze zpovědnice, jej neuvěřitelně táhla ke hříchu. Farská hospodyně Babeta to brzy vycítila a ač byla již postarší, ráda by se obětovala pro dobro věci, aby pan farář neonemocněl nějakou těžkou nemocí. Ten odpíral až do této Babetiny věty: „S nebožtíkem panem farářem, a byl to opravdu svatý člověk, jsme se vždycky dohodli…“

Tato slova zazněla faráři Calabovi jako uklidňující zvěst. Pozdvihnuv trochu oči, pohlédl nenápadně na Babetu s myšlenkami zbrusu novými. Kuchařka nebyla žádná krasavice, do toho chybělo mnoho, přece však měla - třebaže opravdu jenom v náznacích, takže nebyly tak dráždivé - pohostinné ženské vypoukliny. Babetiny tělesné oasy byly sice nevalné a jejich okolí málo bujné, ale přece jen to byly spásné oasy, postavené Prozřetelnosti do palčivé pustiny. v níž farář Calaba již téměř ztrácel rozum. V duchu se mu rozbřesklo. Podlehnouti pokušení? Ale vždyť to bude jen projevem počestné pokory, když přece kněz, plný zkušeností a oplakávaný celými Zvonokosy, mu ukázal cestu! Stačilo jíti bez falešné hrdosti ve stopách tohoto zbožného muže. A to tím snadněji, že Babetin scvrklý vzhled umožňoval povolit přirozenosti opravdu jenom to nejnutnější a vúbec se přitom neradovat z požitku ani se v rozkoši nezdržovat se zálibností, která jediná dělá z malého hříšku hřích těžký.

Když zjistil, že styk s Babetou má příznivý vliv na jeho psychiku, rozhodl se podstupovat jej s jistou pravidelností. Byl to ovšem hřích, a tak se rozhodl zajet do vedlejší vesnice ke zpovědi k faráři Konitrudovi. Ten se mu hned sám přiznal, že to se svou kuchařkou tak praktikuje už léta. Ovšem když už to tak je, je dobře, že je to tajně a neškodí to dobré pověsti církve. No, a pomáhá jim to přece i pochopit některá zákoutí lidských hříchů, z nichž se jim pak obyčejní lidé zpovídají. Dohodli se tedy, že své služby budou využívat vzájemně a každý čtvrtek se navštíví, vzájemně vyzpovídají a udělí si rozhřešení. Jednou za třeskuté zimy to však přes závěje a mráz nešlo, a tak to Konitrud vyřešil telegramem:

Jako obyčejně. Veliká lítost. Miserere mi obratem. Konitrud.
A zvonokoský farář ihned odpověděl:Absolvo te. Pět Otčenášů, pět Zdrávas. Jako obyčejně plus tři. Hluboká lítost. Miserere expres. Calaba.
Za pět hodin potom dostal telegrafické rozhřešení a za pokání růženec.

Oba faráři byli touto hbitou odpovědí tak nadšeni, že zamýšleli užívat jí stále. Ale svědomí jim to nedovolilo: to by totiž opravdu přespříliš usnadňovalo lidské hříchy. A pak také: dogma zpovědi má ve všech svých podrobnostech původ v dobách, kdy se vynález tele grafu nedal ještě ani tušit. Použití tele grafu ke zpovědním účelům byla věc týkající se kanonického práva a byla by měla být objasněna sborem učených theologu. Zalekli se kacířství a rozhodli se, že telegrafu budou užívat jenom v případech naprosto nutných, a takový případ se vyskytl celkem jenom třikrát.