Kytara, rybaření a paty

Jako dítě jsem cestoval po světě za pomoci Kapesního atlasu světa. Vzrušovaly mě především různé výběžky na tělech kontinentů. Jedním z nich byl i Kalifornský poloostrov, co se táhne pod Kalifornií podél západního Mexika. Včerejšek a dnešek jsem trávil na protějším břehu, v mexickém státě Sinaloa. Dostal jsem se tam ve Vigově kabátci během koncertu kytaristy, který se jmenuje José María Obeso neboli po česku Pepa Tučný. Hrál včera v Mikulovické bráně a koncert měl bezvadnou atmosféru.

Před koncertem jsem se ptal, co ho baví kromě kytary, abych věděl něco zajímavého k informacím o tom, že právě dostudoval Conservatorio de Música de la Ciudad de Morelia a chystá se dělat zkoušky do kytarové školy v rakouském Štýrském Hradci. „Aj lajk fíšing end čes,“ povídal mexikánskou angličtinou. „Džez mjůzik?“ doptal jsem se pro jistotu. „Nou, nou, plejing čes,“ a rukama mi potvrdil, v co jsem si netroufal doufat – že hraje šachy.

 

Během koncertu zazněla i jedna sonáta od mého oblíbeného skladatele Domenica Scarlattiho, který skládal pro spinet, ale od Josého jsem se dozvěděl, že se právě jeho věci pěkně přepisují pro kytaru. Líbily se mi i skladby mexických skladatelů z druhé půlky koncertu. Závěr patřil pro kytaru přepsaným písním jeho domoviny (kterým se říká banda), z nichž ta poslední měla krásný příběh – muž napsal píseň, ale papír, na nějž ji napsal, mu odnesl vichr; o pár měsíců později šel městem, kde hrála pouliční kapela; sedl si na obrubník a rozplakal se; „Proč pláčeš?“ zeptal se ho kolemjdoucí; „Protože to je moje píseň“. Jako přídavek zazněla Granada.

Po koncertě slovo dalo slovo a dnes jsme s Josém poobědvali a odehráli několik partií pod širým nebem. Nebudu se vytahovat, byl jsem prostě o něco lepší, stejně jako pak přišel Petr Kučera a dvakrát po sobě si mě poddal, abych si o sobě moc nemyslel. Chci ale napsat o něčem jiném. Po dvou výhrách nad Josém se mi stalo něco podobného, co před pár dny na fotbale v nějaké divizi v Miláně. Tohle mě opravdu rozesmálo.

A podobně mě rozesmálo, když jsem po dvou výhrách vybral Josému všechny figurky a zbyl mu jen král. José začal Věrušce vysvětlovat, že má ještě šanci, kdybych mu nedokázal dát mat 25 tahy. To pravidlo jsem neznal, a tak jsem se trochu hádal. Vlastně měl ale pravdu, jen by těch tahů muselo být 50. Ovšem jak uznal, to se jen těžko stane protože mám dvě věže. Vrátili jsme se ke hře a zjistili, že král celou dobu naší diskuze stojí v patu.

Definice šosáka

Chtěl bych poznamenat, že člověk, který pro těsné rozměry svých intelektuálních sil nemá vůbec duševních potřeb, se označuje slovem šosák. Ten je a zůstane άμονσος άνηρ, člověkem amusickým. Chtěl bych sice s vyššího hlediska vyjádřiti definici šosáka tak, že to jsou lidé, kteří se ustavičně a co nejvážněji zabývají realitou, která realitou není. Avšak taková transcendentní definice by se nehodila k populárnímu stanovisku, které jsem zaujal v tomto pojednání, a snad by ji proto každý čtenář nechápal… Je to tedy člověk bez duševních potřeb. Z toho pak plyne leccos: předně, vzhledem k němu samotnému, že zůstává bez duševních požitků… Žádná touha po poznání pro poznání samo neoživuje jeho bytí, ani touha po vlastních estetických požitcích, která je s první touhou spřízněná. Když mu nějaké požitky toho druhu vnutí móda nebo autorita, pak je co nejrychleji odbude jako vnucenou práci. Skutečnými požitky jsou mu jen požitky smyslné, těmi se uchovává beze škody. Ústřice a šampaňské jsou vrcholem jeho života a účelem života mu je, opatřiti vše, co přispívá k tělesnému blahobytu.

Arthur Schopenhauer, Životní moudrost

Už se to blíží

Dnes se jdeme fotit do ateliéru...

Veřejné občanské pochyby

Městu Praze hrozí nová dobrovolná pohroma – sboření zase jedné starobylé památky, památného domu u „Černé Matky Boží“ v ulici Celetné, jenž stoje na nároží ku Prašné bráně tvoří zde jako přední stráž celé řady domů ve starobylé ulici této. Přes to však veřejnost naše doufá, že památná budova tato bude zachována, a že starý ušlechtilý ráz jedné z nejživějších ulic pražských nebude porušen. – V záplavě moderních činžáků ubývá stále víc a více starých usedlostí na král. Vinohradech, bývalých to dvorů a stavení hospodářských – a zbývají již jako poslední mohykáni pouze nečetní ti pamětníci prvního rozvoje města…

Světozor
20.1.1911

Ministr kultury schválil demolici plně funkčního, architektonicky kvalitního historického domu, který stojí v pražské památkové rezervaci zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Stávající podoba domu z roku 1920 je dílem vynikajícího českého architekta Bohumíra Kozáka a představuje významný počin české modernistické architektury. Krom toho dům ve své současné hmotě a výšce dodržuje regulací Václavského náměstí, která záměrně respektuje dominanci bočních věží Národního muzea. Už zdravý rozum a dobrý vkus napovídají, že demolice takto hodnotné stavby, navíc v památkově chráněné lokalitě je z principu vyloučena. Kvalitních domů, které nemají status kulturní památky, je na území pražské rezervace většina: rozhodnutím ministra je do budoucna posvěcen i jejich zánik.

Veřejný občanský protest proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí v Praze
30.5.2011

Kdyby byl aplikován zdravý rozum a dobrý vkus z protestu i o sto let dříve, neexistoval by dnes nejvýznamnější počin české modernistické architektury – kubistický Dům u Černé Matky Boží Josefa Gočára.

Je to těžké. Nelíbil se mi blob a protestoval jsem. Nelíbí se mi umělecká díla mé spolurodačky Moniky Immrové na kadaňském nábřeží, ale už neprotestuji. Věřím, že za rok vyroste kolem nich vysoká tráva a ti, kterým se ta díla líbí, si je v ní jistě najdou. A víte, co je možné? Že se mi za pár let začnou taky líbit a budu nadávat na zahradníky, proč na nábřeží tak málo sečou! Jako se mi dneska líbí blob a jsem zklamaný, že se nepostavil.

Přišlo mi několik emailů, abych se podepsal pod Veřejný občanský protest, z něhož tu cituji a nejradši bych to udělal, ale mně se nijak zvlášť nelíbí ani ten dům určený k demolici. Zbourejte ho, hloupí investoři, a postavte tam dům, který tam stál před ním! Václav Havel se bojí té obludy, co má místo něj ozdobit Václavák. Stejně se báli i naši předkové obludy, která měla  vzniknout místo starobylého domu v Celetné ulici. Obludy, kterou v roce 1994 po rekonstrukci slavnostně otevíral… Václav Havel. 

Hledal jsem na googlu všemožně fotografii Domu U Černé Matky Boží před rokem 1911 a vypadalo to takhle nebo takhle nebo takhle. Musel jsem si ji nakonec z toho Světozoru naskenovat (a splnit svoji wikipediánskou povinnost a přidat ji i tam).

Pávi mezi paviány

Hrál jsem divadlo pro divochy… Tak nějak by se v mých memoárech mohla jmenovat kapitola o včerejší pohádce, kterou divadlo Navenek sehrálo pro přibližně stovku divadelní kulturou netknutých diváků. V rámci Muzejní noci romské kultury v Chomutově jsme se proměnili v televizní kulisu, jen mezi námi a diváky chyběla obrazovka.

Na začátku jsem ještě mluvil do mikrofonu a vypadalo to, že svým apelem na diváky zajistím klid pro následujících dvacet minut, které měla pohádka o chytrém cikánovi trvat.

Naše obavy, že nepřijdou diváci, byly plané. Náš strach, že diváci nepřijmou interaktivní dramatizaci, byly plané pohříchu. Děti komunikovaly od první věty, strkaly do nás, mluvily na nás, chtěly po nás peníze a spolu s dospělými nás důkladně přeřvaly. Nedali jsme se a zvýšili hlasitost nejprve na hladinu reklamních spotů a posléze jsme okolní řev přetínali výkřiky tonoucích. Bylo to jako když do klece s paviány pustíte tři pávy.

 Vyvrcholení přišlo v závěreční scéně, kdy má Kalo Dant, chudý cikán, který to dotáhne až na královského rádce, předat zájemcům o beztrestné okrádání příslušné povolení. Báli jsme se, že se nikdo nepřihlásí, a tak jsme měli v obecenstvu volavku, která se v případě nezájmu přihlásí a obdrží kartónovou desku s glejtem, jenž majitele opravňuje k drobné zlodějině. Nejen, že zájem byl, ale děti se o třímetrový kartón brutálně popraly a roztrhaly ho na malé kousky.

Hra skončila ve všeobecné vřavě, v níž šlo zaslechnout i nějaký ten aplaus a výbuch smíchu, který jsme jako herci v zákulisí nedokázali potlačit a přivezli jsme si ho až do Kadaně.

Byl to neuvěřitelný zážitek!

Nácíček a Kajdíček

 

 

Marshallův plán třetího tisíciletí

Tenhle článek po sobě čtu několikrát denně už pět dnů: tak se mi líbí! Patří tedy spíš na soběpisník, jehož věrným čtenářem jsem už přes pět let.

Řecký dluh v. dluh Řecku

Dlouho jsem přemýšlel, jak zachránit Řecko před bankrotem, protože cítím morální dluh vůči řecké kultuře za to všechno, na čem dnes stojí evropská civilizace. Nakonec mi ke geniálnímu nápadu pomohl spor mezi jistou republikou a jistou farmaceutickou firmou, která nyní zabírá jisté národní dědictví jako protihodnotu za ušlý zisk z kšeftování s krevní plazmou.

Vždyť Řecko má takové kulturní dědictví, že na těch pár set miliard eur by stačilo prodat několik chrámů v dórském, iónském a korintském slohu a dluh by byl smazán. Athénská Akropole by mohla stačit. Ty tuny soch a reliéfů nakradené v Britském muzeu a drobty v Louvru, Vatikánu a jinde by byly poměrně tučným spropitným. Možná by si Řekové mohli ty své platy, důchody a móresy evropského ropného emirátu předplatit dopředu, když by odprodali i další duchovní statky. Tak třeba všechny úhly alfa, beta, gama a delta v žákovských sešitech po celé Evropě by byly tvrdou měnou. Ludolfovo číslo by se dalo vyvažovat zlatem. Za Aristotelovu a Platonovu filosofii by se dala koupit celá Evropská centrální banka. A ještě mají Řekové jeden tajný trumf: sedm divů světa. Sice jich pár není z Řecka a ty řecké se z velké většiny nezachovaly, ale už ten pojem by stačil na dluhy všech států světa. Jen mě překvapuje, že to ještě nikoho nenapadlo.

Řecko nepotřebuje úvěry!

Řecko potřebuje Kalvodu!

A jako provizi za tento geniální projekt bych si přál jednu ze šesti karyatid z Erechtheionu.