Pohádka o helikoptéře

Leničce a Léně

Helikoptéra je zvláštní věc,
dokáže stovkou rozletět se z nuly
a za chvíli, jako když spadne klec,
k raněné holčičce se přivrtulí.

Přeletí lány, louky, lesy
a představte si, letí bez křídel,
jen aby holčička ocitla se kdesi
v paláci plném bílých strašidel.

Pohádky vždycky končí šťastně,
víly a skřítkové nám za to ručí,
a tak i na konci mé básně
holčička padá… mámě do náručí.

Dovolená v Řecku (a skoro bez peněz)

Vrátili jsme se z krátké dovolené. Nebyli jsme ale jen na Korfu, kam míří přehršle turistů, byli jsme i v peloponéském přístavu Nafplio, kde jsme využili i fakultativních nabídek na výlet na ostrovy Spetses a Hydra. No a samozřejmě jsme nemohli vynechat Athény. Věruška většinu výletů prospala, ale na nejdůležitější zážitky jsem ji probudil a zbytek jí vyprávěl. Seznámili jsme se s milými Řeky, a tak už máme domluvený návrat. Ne tedy jako moje sestra, kterou si rhodský majitel hotelu chce hned vzít za ženu, příp. (po utvrzení o tom, že ty tři děti, co tam byly s ní, patří k ní a tomu chlápkovi, který s ní měl pronajatý pokoj) ji alespoň učinit svou milenkou, přičemž je ochoten manželovi najít sezónní práci v prodejně fíků. My se vrátíme čistě studijně, poznat zase trochu kultury a možná se naučit i něco jazyka – z téhle kratinké cesty umíme jen lígo neró, se parakaló (prosím o trochu vody) a pak malista, což znamená zajisté. Jsme po cestě hodně unavení, a tak se můžete těšit, že až se noc a den vyspíme, přidáme nějaké zajímavé texty (fotoaparát se bohužel vybil a, jsouce sbaleni jen na pár dní po Čechách, neměli jsme přechodku do řeckých zásuvek).

Julinčina první puberta

Stalo se to Léta Páně
dva tisíce jedenáct:
jak opička na liáně
zhoupla jsi se a - bum bác -

ocitla ses mezi námi
zabalená v peřince
a hned k prsu - hami hami -
vrhla jsi se mamince.

Dnes se směješ víc než jindy,
veselá jsi velice,
vždyť jsou ti už - krindy pindy -
přesně čtyři měsíce.

Umět si vybrat místo

Viděl jsem vyvrácený strom
bezvládně ležet na břehu rybníka.
A nikde žádný shon,
žádná panika.

Jaký by to byl ale shon, jaká panika,
všude záchranáři, benga, požárníci,
jen kdyby se ta bříza veliká
svalila na silnici!

(u rybníka Přední Topole, mezi Zlivem a Municí, 24. října 2011)

(Ne)úspěšná expedice do Soběslavi

Odhodlal jsem se zajet do Soběslavi jen na otočku, na noc, na barák, na hřbitov a zase zpátky. Večer jsem se na souseda nedozvonil, zřejmě zařezával u televize, která byla tak nahlas, že zvonek ani tlučení na okno nebylo slyšet. Vytrval jsem dvakrát po čtvrt hodině, což nakonec akorát způsobilo, že jsem nastydnul. Ráno jsem ho už nezastihl, dům byl před osmou očividně prázdný. Přelezl jsem tedy aspoň plot na zahradu, jako jsem to dělával zamlada a prohlédl si, co se s tou zahrádkou, kde jsme si hrávali jako děti, stalo. Žádné záhony, kolna zbořená, to už jsem věděl z poslední návštěvy. Co mi ale vyrazilo dech, byla část s jabloňovým sadem. Žádný jabloňový sad tu totiž nebyl. Nebyly ani stopy po kmenech, vše je zplanýrované, zůstalo pár stromků a rybízových keřů u poltu a jedna jediná vyšší jabloň jako memento. A na té jabloni, poměrně vysoko, jediné, poslední jablko. Musel jsem na něj vzít lopatu, abych ho sundal. Pak jsem ho položil tátovi, dědovi a babičce na hrob. Možná úplně poslední jablko z jejich sadu.

Cesta na hřbitov vede ulicí Mrázkovou (podle bývalého starosty Josefa Mrázka), která za křižovatkou začíná symbolicky mateřskou školkou a před hřbitovem končí nově vystavěným Senior domem. To by se tátovi určitě jako vtip líbilo, stejně jako hospůdka naproti.

Když už jsem prohlásil expedici za neúspěšnou, koupil jsem si dvě knížky na uklidnění a vypravil se na nádraží na polívku. Zase mi přišlo, že se svět zbláznil. Kam jsme jako děti chodili do obchůdku, je dneska bowling a z hospůdky na růžku je speed spinning centrum. Měl jsem hodinu čas, ale pro jistotu jsem se u okýnka zeptal, jestli nemá můj rychlík zpoždění, abych stihnul přestup. Zpoždění měl, a tak jsem si rychle koupil lístek, protože dřívější vlak právě přistával u perónu. Zaslechl jsem, že vůz 1. třídy a další pofidérní vozy, na něž nemám nárok, jsou řazeny v zadní části vlaku, a tak jsem intuitivně zamířil do prvního vagónu. Přede mnou se cpal ještě nějaký děda s hučkou a dokonce si mě nevšiml a chtěl mi přibouchnout dveře před nosem. Když se do nich opřel, ukázal mi obličej a já jemu svůj. Nevím, kdo byl víc překvapen. Byl to strejda Jirka Stejskal, malíř, co s námi byl před pěti lety v Amsterdamu. A tak jsme si po dlouhé době cestou do Budějc pěkně popovídali. Má obraz na soutěži v Paříži a bude mít výstavu k osmdesátinám v galerii u sv. Marka v Soběslavi. Jel bych se podívat na obojí. Jeho syn Aleš je ředitele archivu v Třeboni, odborník na Rožmberky. Za pár dní to bude 400 let od vyhynutí tohoto rodu Petrem Vokem. Zkusím tedy domluvit nějakou přednášku alespoň na příští rok.

A tomu říkám neúspěšná expedice? A to jsem měl ještě ve vlaku kvanta času na čtení a přemýšlení.

Klování do vlastních jater

Od pana Elčknera jsme se dozvěděli, kde bydlel MUDr. Drůbek, znali jsme i starou fotografii toho domu. Byli jsme zvědaví, jak vypadá to místo dnes. Museli jsme přes most, který strážil sv. Nepomuk, podél potoka až k Panskému rybníku, jenž v jednom místě lemovala vrbová alej.

Naproti přes ulici stál dům čp.181. 

Tak sem chodila za 1. světové války Máryš každé ráno ze svého pronajatého pokojíku na náměstí pracovat jako asistentka. Z brány tohoto domu vyjížděl kočár s dr. Drůbkem za nemocnými v okolních 30 vesnicích, ale taky vyzvednout profesora prostějovské reálky dr. Tomana, když za Máryš přijel z haličské fronty. Jsou to zvláštní pocity. Věděli jsme, že ty dopisy, které jsme přivezli, už tady na tom místě jednou byly. Stáli jsme tam jako pošmistr a pošmistrová z minulosti. 

Hned jak Julinka bude schopná, vyrazíme na další cesty pokračovat v pátrání. Jednou možná budeme opravdovými doručovateli zvláštního druhu pošty, kterou bychom v cíli rádi předali do rukou, v jejichž žilách koluje krev alespoň jednoho z našich hrdinů.

Zítra vyrážím na svou soukromou expedici do Soběslavi. Vím, že existuje tátova korespondence s rodiči, kterou vedli v době, kdy studoval na brněnské vojenské akademii. Tehdy mu náhle umřela maminka. Jednou jsem tajně vnikl dědovi do ložnice a pár dopisů jsem si přečetl. Dědova cimra, to pro nás vnoučata bylo místo, kde erant leones. Tu a tam jsme pootevřenými dvěřmi zahlédli nějakou porcelánovou sošku, pianino u stěny či Marxovy spisy v knihovně, ale práh jsem v životě překročil snad jen dvakrát. Poprvé, když teta právě pomocí toho pianina rodiče k tátově velké lítosti utvrdila, že mě do hudebky posílat nemá cenu. Podruhé, když jsem chtěl prolomit tabu a otevřel jednu skříňku, kde jsem našel krabici plnou dopisů. Táta mi umřel, děda ho následoval, bojím se, aby ty dopisy nezmizely a abych pak nemusel čekat na zázračného pošmistra. A taky tam možná najdu nějaké další poklady. Budu si ale pořád připadat, že pronikám, kam nemám, jako bych lezl do skříní s dědovými podvlíkačkami.

Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?