Soutěž o vzácné pivo

Když jsme tuhle projížděli kolmo Blovem, chtěl jsem Věrušce vyprávět příběh o Myslatovi, ale zapomněl jsem podrobnosti. Vytáhl jsem tedy z knihovny Neplacha, resp. kroniku, kterou tento opat opatovického kláštera, a v níž je příběh o Myslatovi zaznamenán. Docela jsme se začetli.

Neplachova kronika je taková bulvární snůška zajímavostí a nepřesností a hlavně je to důkaz, že se lidstvo nemění. Pořád jsou v kurzu drby a katastrofy spíš než podstatný a kulturní věci.

Léta Páně 1336
Filip, syn krále z Malorky, s dvanácti urozenými království vstoupil v předvečer Narození Páně do řádu bratří minoritů. V Čechách sotva míti od Kadaně, ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: "Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy"; a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo. Kohokoli však volal v noci předtím, než byl spálen, jménem, ten do osmi dnů zemřel.
Téhož roku také zemřel papež Jan XXI. a za papeže byl zvolen Benedikt XII.

Léta Páně 1339
Za vlády krále Jana a jeho syna Karla, markrabího moravského, okolo svátku sv. Jakuba se objevilo nesmírné množství kobylek, přicházející z nejzazších končin Uher a Řecka. Létaly na křídlech po způsobu ptáků, nejen po Čechách a Moravě, ale také po Rakousku, Bavorsku a Francii, měnily místa a - což je nejpodivnější - přibývaly každodenně přirozeným rozmnožováním. Kam usedly, všechno sežraly.

Protože odjíždím na týden pryč, vyhlašuji soutěž o tatranku (či jinou sušenku) a lahvové pivo s podpisem výčepní/ho/ z Vinařské hospůdky U Karla, kde mají takovou otvírací dobu, že jsem si tam ještě nikdy nedal ani malý pivo (mají otevřeno dopoledne a pak od 19h.). Cenu předám spolu s plyšovým candátem a pugetem lučního kvítí na večírku výherců v mých soutěžích, asi až se Lada vrátí z Francie.

A zadání?

Napište zápis do kroniky za rok 2008 á la Neplach.

kralovskakadan.cz

Rád bych vám doporučil jeden zpravodajský server, s jehož správcem Markem Tesařem poslední dobou hodně spolupracuju.


Nedávno jsem tady psal o knize Jak jsem dělal reklamu. V ní Claude C. Hopkins vzpomíná taky na to, jak ho jako malého kluka, který si chtěl přivydělat prodejem knih, přijal starosta pan Resigue:

Byl jsem sirotek. Získal jsem upřímnou podporu všech našich nejlepších občanů svým úsilím vydělat si nějaké peníze. A od té doby jsem poznal, že této podpoře se těší každý mladý člověk. Muž, který dosáhl úspěchu, chce vidět i jiné úspěšnými. Každý, kdo celý život pracoval, chce vidět i jiné pracovat. Já jsem také takový. Dnes se ke mně hrnou nesčetní mladí lidé, ale vítaní jsou jen ti, kdo pracují, mladí muži i ženy. Hoch, který se baví za otcovy peníze, byl mně vždycky protivný... Někteří vlivem okolností si snad nemohou plně zasloužit své peníze, ale mají se o to aspoň snažit. Já nenávidím unuděné lenochy...
Dnes si uvědomuji, proč mne pan Resigue onoho rána tak zdvořile přijal. Byl jsem městský chlapec snažící se o úspěch. Nikdy ani v největším návalu práce jsem sám neodmítl přijmout takového chlapce nebo dívku...

Podobně píše na několika dalších místech a já jsem si při tom vždycky vybavil sebe na pohovorech, konkurzech, v soutěžích nebo jen prostě u někoho, od koho jsem něco potřeboval, a taky jsem si kupodivu vybavil některé otrávené obličeje studentů, když jim člověk nabízí spolupráci (třeba na Majálesu), a last but not least jsem si vybavil Marka Tesaře a přemýšlel, jestli mu ten elán ragbisty, který nekope, ale chce mermomocí položit merunu v brankovišti, neopadne, protože podrážení nohou bude víc než dost. Zatím neopadl a třeba na Majálesu bude díky Markovi paintballová střelnice na živý cíl. A tím živým cílem bude on, sám jde na trh s vlastní kůží, nechce jen naservírovat službu, co mu zprostředkují jiní. A to se mi líbí!

Ládik ví...

Rád bych popřál k narozeninám panu Vyskočilovi a poděkoval mu za to, co napsal. Už jsem měl tu čest s několika soubory převést do divadelní formy jeho Zrádce a zahrát jeho Autostop. Nicméně dílo nejnáročnější, nejabsurdnější a podle mého i nejgeniálnější na nás teprve čeká. Jsou to Bráškové. Srovnal bych jejich poselství s Trnkovou Rukou.

Inženýr Sanor, úplně normální člověk, který dolévá petrolej do vařiče, aby si mohl umíchat vajíčka k večeři, je od té chvíle přinucen přijmout absurdní vidění světa lidí, kteří ho navštíví. Když se jeden z nich po nějaké době urazí a zamkne se na záchodě, druhý pak nařkne inženýra Sanora, že za to může on. Přemlouvání Ludvy (tak se jmenuje postava na toaletě) je vrcholem absurdity celé povídky, a tak doufám, že najdu herce, kteří by se s těmi dlouhými monology Ludvy a Ládika (to je ten druhý návštěvník) popasovali. Po dlouhém mlčení, které se ze záchoda ozývá, vlastně spíš neouzývá, následuje tato pasáž:

Neobyčejný život

„Nezničitelná bába“ Antonie Hegerlíková byla hostem v novém dokumentu o osudech českých herců. Televizi jsme zapnuli jen kvůli žehlení a jsem teď strašně rád, protože šestaosmdesátiletá herečka mi dodala energii, kterou jsem od pondělka vybryndal.

Moc mě taky pobavilo, když Vilma Motlová vyprávěla, jak paní Hegerlíkové vyložila karty den před zájezdem do Kadaně a předpověděla jí, že do 24 hodin potká nějakou svou bývalou velkou lásku. Druhý den se tedy jelo k nám, a protože bylo vedro, šli herci na kadaňskou plovárnu. Chybělo půl hodiny do předpovězených čtyřiadvaceti a Tonička se smála, že na ni karty neplatí. A v tu chvíli potkala svou velkou lásku z Bratislavy, jejího rodného města.

Dokumenty jsou koncipované po vzoru Života a díla skladatele Foltýna, o kterém jsem tu onehdy taky psal. Škoda, že jsem Nárožného propásl a že třetí díl s Bohdalkou neuvidím, protože budu za kanálem. Na Jiráskovou a Abrháma tu ale už zase budu, tak je aspoň na co se těšit.

P.S.: Přiznávám, že jsem toho moc nevyžehlil.

Džezové hlavy

Filip Spálený a Bharata Rajnošek v klubu na Střeláku

Soběslav rok poté

Před rokem se táta opil naposledy. Nestihli jsme si říct sbohem, ale o to asi nejde. Loučení je vopruz! Ani tenhle víkend jsme nebyli v Soběslavi truchlit.

Když jsme dorazili, šli jsme se projít tam, kde táta kupoval jako kluk rohlíky. Je to cestou na gympl (kterej, ač na o nevypadá, navazuje na tradici gymnázia, co tu založil už Petr Vok), odkud z druhýho patra tátovi vyhodili spolužáci přezůvky z okna.


Pak jsme se stavili v hospodách, kde si začínal jako kluk přivydělávat hraním na harmoniku, a kam nepřestal chodit do smrti. A taky jsme se stavili u kina, kam mě vzal táta poprvý na Vinetoua.


Město zrovna žilo cyklistickým závodem, stihli jsme starší dorost a muže.





Tetě jsme přinesli z cukrárny Mozartovy koule a tátovi jsme pak na hrobeček přinesli macešky v květináči. Teta ještě našla takovou hezkou umělou kytku na hřbitovním kompostu, a tak jsme vtipkovali, že by se táta nezlobil, protože si celej život schovával zbytečnosti a nic nevyhodil, dokud se to úplně nerozpadlo. Já jsem si zase ráno vzal jednu děravou ponožku, taky trochu jako vzpomínku.

Sóběslav, Sóběslav, překrásné město, neplač holka nenaříkej, moje nevěsto, zpívával nám táta ve škodovce cestou z Kadaně na jih. A nás nikdy nenapadlo, že by se to mohlo zpívat o Boleslavi. Ani teď ne.

Věřím, abych hledal

Včera mi zazvonila zvláštní připomínka. Dal jsem si jí tam asi před rokem, když jsem si koupil vysokoškolská skripta bohosloveské fakulty s názvem Fides quaerens intellectum (Víra, jež hledá porozumění). Zněla: Anselm z Canterbury 900 let. Dnes je to tedy 900 let ode dne, kdy zemřel autor výše jmenované knihy Anselm z Canterbury, arcibiskup, který se jako jeden z mála stavěl proti křížovým výpravám.

Vytáhl jsem tedy tu knížku z knihovny a vzal jsem si ji do práce. Dneska jsem potkal kancléře litoměřiské diecéze, jímž je po dr. Mackovi P. Jiří Hladík, rytíř řádu křížovníků s červenou hvězdou, a z rozhovoru s ním jsem si spočítal, že to s církví jde od desíti k pěti, resp. od pěti k nule. V Litoměřicích se prý teď každou neděli konají mše podle tridenstkého ritu, tedy v latině, s knězem otočeným od lidí a hlavně s požehnáním papeže Benedikta. Možná papeži křivdím, má rád kočky, a tak mu nemusí být svododná vůle úplně cizí. Často se vyjadřuje v tom smyslu, že se jen musí dát svoboda staromilským katolíkům. Jenže kam až ta staromilnost půjde? Bojím se, že ne daleko od středověku.

No nic, jsem součástí církve, a tak si pro dnešek jen poplácám záda důtkou z Anselma Canterburského, když už jsem si takhle před osmou v práci udělal čas na četbu:

Až dosud se, Pane, skrýváš mé duši ve svém světle a ve své blaženosti, a proto se má duše potácí ve svých temnotách a ve své bídě. Rozhlíží se, ale nevidí tvou krásu. Naslocuhá, ale neslyší tvůj soulad. Čichá, a necítí tvou vůni. Chutná, nepoznává však tvou chuť. Hmatá, ale necítí tvou hebkost. Máš to v sobě, Pane Bože, svým nevýslovným způsobem, a věcem, jež jsi stvořil, jsi to dal jejich vlastním způsobem, přístupným smyslům. Ale smysly mé duše jsou dávnou nemocí hříchu ztuhlé, strnulé a zanesené.

Anselmovi se v jeho hlavní myšlence nejspíš podobám. Nehledám totiž víru, ale hledám skrze víru. Ale jsem rád, že se mi kněz při mši dívá do očí, přestože chápu důvody, které vedou papeže k pocitu, že je to špatně. To je ale na delší zamyšlení.

Čteme si teď s Věruškou knižně vydaný rozhovor s Janem Sokolem, který by se měl v září zúčastnit Kirwitzerových dnů. Začínal jako zlatnický učeň, později dlouho působil ve Výzkumném ústavu matematických strojů, až se nakonec stal profesionálním teologem. Určitě se ho zeptám, co mu přineslo studium Anselma z Canterbury.

Po 40 letech...

Maminka si v mládí psala zpěvník, kde byly snad jen texty Jeho písniček (podobné sešity měla na svoji poesii, moji první Múzu). Naposledy na Jeho koncertě byla v roce 1969 v Lounech na výstavišti. A tak jsem ji pozval do Kadaně.


Atmosféra byla opravdu za srdce beroucí, maminka dala Neckářovi kytičku a po výměně polibků si pochvalovala Jeho hladkou tvář a mužnou vůni. „Proč jsi ty koncerty nepořádal už před čtyřiceti lety? To bych si měsíc nemyla obličej.“ Věřím jí to. Já jsem se do Kubišky zamiloval ještě při repríze Rudolfa III. A Věruška miluje tuhle.

Věděli jste, že...

... Herbert Kisza vlastní jednu z největších soukromých galerií ve střední Evropě věnovaných dílu jednoho umělce, a to v české Kadani?


17. dubna, rok a 3 dny po Františku Krieglovi, mi vyšel 11. odkaz na titulní straně anglické wikipedie, a tak jsem odstartoval svoji druhou desítku.