Jiříkův příspěvek o Richardu Gerstlovi a častých dišputacích v Terezčině kruhu ve spojení s Kunderovým (
popíraným) hříchem (a taky Vančísovým mailem a Jarmiliným podivem nad tím, že jsem se zmínil tak málo) mě pohnuli k sepsání malého zamyšlení, zda jde dílo oddělit od autora.
Máme hledat klíč k dílu v autorově životě? Pak bychom po odhalení Kunderova činu mohli konečně pochopit, proč se dokáže udavačství tolik vysmívat a zároveň ho tak dobře procítit. Nebo máme hledat klíč k autorově životu v jeho díle? Pak bych mohl směle dovodit, pokud je to celé pravda, že motivem, který se lační novináři snaží získat od uzavřeného starce, byla mladistvá žárlivost (jeho nebo jeho kamaráda? To už by bylo na hlubší psychologický rozbor; právě ten výsměch, který známe z knih Güntera Grasse o nacismu, by napovídal, že jako si Gross nikdy nevystřelil, ač byl pár měsíců esesmanem, Kundera možná nikdy opravdu nežárlil, ale věděl, co žárlivost dokáže, protože se – opakuji, že čistě hypoteticky – pro ni stal vykonavatelem hrůzného činu).
Kdybych nečetl Štýrského
Život Rimbaudův, nikdy bych se nezamiloval do Rimbaudových básní. Kdyby mi maminka nečetla
Bajaju, nikdy bych se možná nezamiloval do Holana a nestudoval jeho život. Nikdo neví, jak opravdu vypadal Mácha, ale všichni znají jeho podobiznu. O Shakespearově životě se vyprávějí legendy a točí filmy. Kdo tvrdí, že nikdy nečetl bulvár, čte ho tajně na záchodě (a občas to spojí s onanií). Teze, teze, teze. Kdo by radši řekl „bezobsažné fráze“, jistě si mě jako autora s textem nespojuje, protože v tom případě se od nich tvrdě distancuji.
Četl jsem Kunderovy romány v angličtině, když jsem studoval na gymnáziu, a přitom jsem si představoval jejich autora. Dokonce jsem se s ním identifikoval. To tajemství kolem jeho osoby, která ale jinak působila strašně civilně, mě přitahovalo. Kamarád ze střední školy tenkrát tvrdil, že Kundera je
nomen omen, protože o ničem než o kundách nepíše. To mě od další četby nijak neodradilo, ba naopak. To Ladislav Jehlička
šel dále a tnul do živého, když citoval jistého katechetu, když se ho paní učitelky zeptaly na volnou lásku:
„Láska je, dámy, pouto, svazek. Čím je láska větší, tím je pouto silnější. Volná láska stejně jako volná myšlenka je, jak my latiníci říkáme contradictio in adiecto, protimluv, nesmysl. Láska nemůže být nikdy volná. Volné může být jenom mrdání.“ A to mě taky zajímalo. Na rozdíl od těch, co jsem tu citoval, přeci jen mezi těmi kundami a mrdáním nacházím i věci jako jsou láska, zrada, nenávist a ublížení.
Tolstoj prý řekl Maximu Gorkému:
„Člověk prožívá zemětřesení, epidemie, děsné nemoci a všelijaká duševní utrpení, ale ze všech nejmučivější tragedií mu byla, jest a bude – tragedie ložnice.“ Kundera jde tedy ve šlépějích ruského klasika a přes postel nahlíží do osudů lidí, kteří milovali i zradili, nenáviděli nebo se obětovali. Hledá přirozenost člověka (a ona se pro některé bohužel v těch lotosových květech mezi dolními končetinami rodí). Můžeme si sice od toho hledání odmyslet Milana Kunderu, ale člověka hledajícího si odmyslet nemůžeme.
Neznáme sice nikdo Homéra, ale každý, kdo ho četl, důvěrně zná toho svého Homéra. Říká se, že kolik je kněží, tolik je nábožentsví, a tak to platí i o knihách a jejich čtenářích. S každým čtenářem umírá i autor! A se mnou, i když to zní možná nabubřele (nabubřelé by to bylo v opačném pořadí), odejde i jeden Milan Kundera.