Řádky sepsané začátkem jara

Je pro mě ctí, že můj 2000. příspěvek na soběpisník se dostává na svět 23. dubna, v den, kdy zemřel Miguel de Cervantes a William Shakespeare, oba v roce 1616, i když Shakespeare o 10 dní dřív. Chtěl jsem jej oslavit nějakým překladem, a tak jsem si na noc do postele vzal dalšího slavného spisovatele, dalšího Williama, který zemřel 23. dubna, ovšem v roce 1850 (dnes tedy uplynulo od jeho skonu kulatých 160 let). Byl to jeden z jezerních básníků a jako on byl hoden slov (wordsworth), slova byla hodna jeho. Jen já snad nejsem hoden, abych jej překládal, a tak jsem si jej vzal jen jako návnadu a jak už to tak u mě bývá, od originálu se postupně odkláním natolik, že by se při zpětném překladu sám autor asi nepoznal. Překlad věnuji své po devíti měsících od sňatku již konečně právoplatné manželce Věrušce.

(originál zde)

Slyšel jsem tisíc různých not
v besídce o strom opřen sám,
kdy sladká nálada zve o překot
člověka k temným myšlenkám.

Přírodě – mocné stvořitelce
– byl jsem v té chvíli opět blíž,
však třásl jsem se při myšlence,
kam lidstvo dovleklo svůj kříž.

Přes květy bledulí se v lese vlahém
naklání v trsech zimostráz.
Věřím, že rostliny se chvějí blahem,
když s jarem z lesa zmizí mráz.

Ptáci zas švitoří si ve větvích,
a i když do duší jim marně zřím,
zdá se, že slyším jejich bujný smích,
nejen když poletují povětřím.

I ratolest vzhůru k nebi spěje,
aby si promluvila s chladným větrem,
a všechno kolem radostí se směje,
jen člověk zůstává tím Černým Petrem

– Nebe a Přírodu si dávno pokořil
a stoupal stále výš a výš
a i když táhl ze všech lidských sil,
hleďme, kam dovlekl svůj kříž…

(psáno v roce 1798, v době válek proti revoluční Francii, kterou básník rovněž navštívil)

Lesk a sláva kadaňského hradu

Dostal jsem od Ježíška České hrady Drahoslavy Menclové. Zasvěcení se asi podiví, že jsem knihu nevlastnil už dřív, ale důvod je jednoduchý: rád si plnění snů rozkládám na delší dobu, pokud možno na celý svůj dlouhý život, který se ovšem každým rokem krátí. 

Vzpomínám si ještě, jak jsem pod stromečkem rozbalil první díl a hned jsem se začetl. A pak jsem nenašel díl druhý – prý Ježíšek netušil, že je to kniha dvojdílná. Na Ježíska se ale člověk přece nemůže zlobit, a tak jsem se smířil s tím, že si časem základní dílo české kastelologie doplním sám. Naštěstí kadaňský hrad byl na konci dílu prvního, a tak jsem si ho na uklidnění přečetl podruhé.

Minulou sobotu jsem se v kadaňské Lucerně o hradu bavil s panem Stiessem, který tvrdil, že tam archeologové v 70. letech objevili studnu hlubokou až na úroveň řeky. Nic takového jsem si z knihy nepamatoval, a tak jsem si ji teď zase otevřel. Četl jsem text už potřetí a teprve teď mi došlo, že archeoložka Eva Lehečková, která je v něm tolikrát zmíněna, je dr. Černá, s kterou jsme minulý rok projednávali předání kadaňských archeologických sbírek našemu muzeu.

Kadaňský hrad na kresbě Jana Willenberga, 1602

Text o kadaňském hradě se objevil až ve druhém vydání Českých hradů z r. 1976.

„Avšak největším překvapením, kterého jsme se za těch jedenáct let dočkali, a zároveň nejzávažnějším příspěvkem k historii českých hradů je výsledek archeologického výkopu na hradě ve městě Kadani,“ píše se na začátku. A z dalších postřehů vyjímám tyto hodnotící věty:

Tak se podařilo odkrýt takřka celý půdorys raně gotického hradu, který u nás v Čechách nemá dosud obdoby.

Kadaň si na rozdíl od všech ostatních [městských hradů, pozn. J-Lo] uchovala i v rámci městského opevnění naprostou nezávislost.

I přes všechny pozdější přestavby je to vlastně jediný z městských hradů z konce doby přemyslovské,jehož původní založení a opevnění nestačil pozdější vývoj města pohltit.

Ke Kadani bychom stěží našli kromě Francie v Evropě té doby obdobu.

To je ojedinělý případ, pro nějž najdeme předchůdce v sousedství jedině v Rakousku, a to ve Vídeňském Novém Městě, na jehož výstavbě se Přemysl Otakar II. také sám podílel jako vévoda rakouský.

Po studni ani vidu ani slechu. Nicméně se ptám: Kde je nějaká monografie o takovém skvostu?

Už se zase rozčiluju. Ale abych nezapomněl, Ježíšek mě chtěl jen potrápit! Druhý díl jsem našel o půlnoci na Boží hod, když jsem uléhal, pod polštářem.

Miluju tě, Ježíšku!

Tento hrad je z dílny Karla Liebschera, o kterém (nebo o jeho bratru Adolfovi) píše i Vláďa v jednom z posledních dopisů.

Napoleon v Kadani

Cvičení členů českých jednotek napoleonské historické rekonstrukce ve františkánských zahradách v Kadani dne 10. dubna 2010

Ty zlá! Ty dvojnásobně zlá!

aneb PÁTRÁNÍ POKRAČUJE

Po hodně dlouhé době jsme s Věruškou opět začali publikovat korespondenci z konce 1. světové války mezi Vláďou a Máňou neboli mezi Mírkem a Máryš nebo chcete-li mezi Stařečkem a Stařenkou. Vláďa je už zase zpátky na haličské frontě. Možná si vzpomínáte, že nedávno poprvé spatřil svoji korespondenční lásku z Vlachova Březí a že spolu strávili pár dní na Šumavě. Vláďovi listy od této návštěvy nabyly na intenzitě, píše každý den, začal už pár kilometrů za nádražím v Prachaticích a teď ve své ville s napětím očekává, jaké budou listy z druhé strany Předlitavska.

Vydejte se s námi po stopách identity tehdejších mladých milenců, možná to budete právě vy, kdo nás přivede na stopu. Sledujte

LÁSKU NA KONCI VÁLKY

Blokové čištění

Dnešní ranní pohled z okna Věrušku trochu vyvedl z míry.

Tak rychle vypravenou jsem ji nikdy nezažil.

Stihla to akorát včas.

Prafaust

V sobotu měli na Vltavě původně hrát Lásky hru osudnou bří Čapků, ale kvůli smutku hru stáhli a zařadili místo ní Goethova Urfausta. Urfaust je prvotní podoba Fausta z autorova předvýmarského období, nalezaná až r. 1887. Překlad, pro který se v roce 1979 režisér Melč rozhodl, pořídil Jaroslav Bílý, kdežto já doma mám překlad Otokara Fischera. Snažil jsem se text chvíli zhruba sledovat, abych věděl, nakolik se liší – někdy byl markantně jiný, až jsem se ztrácel, jindy slovo od slova stejný, neřku-li obšlehnutý. Hned po první scéně ale došlo k odchýlení od textu, rozhlasová verze si tedy k Urfaustovi dodala pár vysvětlujících pasáží z konečného znění Fausta, který je třikrát rozsáhlejší a téměř celého Urfausta spolykal. Nakolik tomu tak bylo, nevím, protože prostředek jsem trochu zaspal. O to věrnější byly Mefistofelovy svody, prožil jsem si je v polosnu, stejně jako Faustovo svádění Markétky. Obsazení bylo fantastické (Cupák, Hrušínský, Medřická, Pleskot ad.), text je i v češtině geniální a verše plynou, jako onehdy v Maškarádě.

Rozhovor Mefistofela se studentem mi připomněl moje věčné spory s ženijním vojskem humanistických věd. Citovat ovšem mohu jen z Fischera.

A potom místo jiných cviků
se dáte na metafysiku.
Tam dedukujte z hlubokých dum,
co člověku nejde na rozum;
co nepatří do lidské makovice,
tam nádherné dojde definice.

Abych byl objektivní, předchozí Mefistofelova slova jsou namířena spíš na vědy exaktní:

Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
dřív ducha z toho vyhnati musíš,
bys částice všechny v rukou měl;
jen pohříchu ztratil se duševní tmel.

Pro pořádek bych přidal ještě jedniný dialog, který z Urfausta vypadl při psaní konečné verze Goethova majstrštyku:

Kříž u cesty...

FAUST
Co je, máš na spěch, proč ses lek?
Což před křížem tvůj zrak se sklopit musí?

MEFISTOFELES
Já dobře vím, že je to předsudek,
však dosti na tom, že se mi to hnusí.

Ve svazku s Urfaustem mám i satiriskou hru s názvem Satyros, „nejbujnější a nejzdařilejší z četných literárně filosofických parodií mladého Goetha“. Přišla mi rovněž Urzidilova monografie o Goethovi v Čechách. Rád bych hru nazkoušel, knihu přečetl, a na podzim bych začal jezdit po vlastech severočeských s goethovským komponovaným večerem, první zastávka Hasištejn. Da wird man schon sehen.