Kadaňská zajímavost

Praprateta Karla Schwarzenberga, Marie Gabriela ze Schwarzenberga porodila v Kadani dvojčata. Sestra Karlova pradědečka Karla IV. se narodila na Orlíku v roce 1869, v roce 1895 si vzala Ferdinanda Alfonse hrabětě Trauttmansdorffa a o dva roky později mu dala dva syny, Karla Josefa a Ferdinanda Johanna, které porodila v Kadani.

Kostým z dílny vnučky Ferdinanda Johanna, návrhářky Sandry Trauttmansdorff k opeře Faust Charlese Gounoda.

Popatř a míjej!

Nejmilejší dárek, o který se Ježíšek snažil a do Vánoc to nestihl, a tak se to za něj teď snaží Věruška dohonit, je předplatné literárního obtýdeníku Tvar. A to z důvodu, že mi v minulém roce pár čísel uniklo a v knihovně tento časopis (pro nezájem!) neodebíráme na úkor Rybářství a Receptáře. A tak mi uniklo i číslo 20, v němž je rozhovor s bulharskou básnířkou Kristin Dimitrovou, z něhož si tedy mohu přečít jen fragment publikovaný na internetové stránce časopisu. A přitom bych si chtěl nejen rozhovor dočíst, ale přečíst si ji její poesii a snad ji i poznat, protože jsem byl překvapen její bryskní moudrostí.

Nemůžeš zažít některou ze světových válek a potom zpívat jako sýkorka o smysluplných obětech. Nemůžeš zažít socialismus a nebýt imunní proti velkým lživým slovům. Nemůžeš vstoupit do 21. století, aniž by sis všiml, že 90 % všech výzev k osobní proměně jsou pokusy něco prodat. 

Dodnes jsem přesvědčená, že hlouposti jsou stejně tak užitečné k prosazení dobrých úmyslů jako ty nejbystřejší myšlenky. Svět je nádherný kaleidoskop a každé urovnání jeho částic nese svou zprávu.

Poezie je speciální jazyk, ve kterém je každé slovo důležité, rýsuje se na neúplném řádku a trvá na svém akcentu. Próza není tak závislá na slovech, chce vyprávět, neuzavře kapitolu předložkou s tím, že právě teď přijde to nejdůležitější. Poezie se nedokáže smířit s takovou přeměnou jazyka v obyčejnou pomůcku. Kvůli tomu se čte pomalu. Vyžaduje více času, aby ji člověk přijal, než próza, stejně jako vyžaduje i více místa na papíře.

V čísle 21, posledním čísle starého roku, je velmi pěkných pár řádků od Kamila Linharta v jeho Čističce, které jsem sice vložil na facebook (jemuž se třeba Tvar sám brání), ale dám ho i sem pro maminku, babičku, Irenku a těch pár dalších, kteří se nenechali chytit do sociálních tenat.

Kamarád, který učí na „pedagotické“ fakultě, vyprávěl, že přijímají studenty stále blbější a nevzdělanější. Věc se má dokonce tak, že zde, ve Tvaru, mohu dokonce citovat jeho výraz „hovada“ a být si jist, že k jejich čivám se tato informace nikdy nedostane. Při zkoušce ze světové literatury musel ve finále přistoupit k otázce: „A četl jste někdy vůbec něco?... Výborně, tak si budeme povídat o Harry Potterovi.“ Student však pohořel na popisu profesora Snapea, který na stránkách knihy má docela jiný look než ve filmu. Byl to ovšem blbec, neboť u kultovních děl si monomaniakové zakládají stránky, kde do nejmenších detailů propírají odlišnosti mezi knihou a filmem. Pokud máte známého, který studuje pajďák, protože mu nevyšla přihláška na stavební učiliště, upozorněte ho na fakt, že doktor Watson není Číňanka a Holmes nežije v New Yorku. Zachráníte budoucího učitele.

A skvělý je i dlouhatánský rozhovor s knihovnickým ajťákem doc. Pichlíkem, který by se líbil mamince, jež Ježíšek obdaroval čtečkou. A já už poti ní nemám předsudek a dokonce bych chtěl vzorky zakoupit pro knihovnu, což mi i paní knihovice na úterní pracovní schůzce odsouhlasily.

Je pravda, že tento svět svádí malinko k povrchnosti, k onomu dantovskému  „Popatř a míjej!“, ale tak to bylo vždycky. Je to výzva pro současné školství, aby se někdo i u té elektronické informace dokázal zastavit, promyslet ji a zpracovat.

Docela nudná cesta víry

Ještě před svým křtem jsem byl s Lukášem Gavendou v Praze za P. Benediktem V. Holotou OFM. Byli jsme ho obrat o františkánský hábit a sandále, které si chtěl vzít do hrobu, ale nechal se přesvědčit a teď tvoří součást expozice kadaňského muzea. Nedávno se mi dostaly do ruky dva díly jeho poznámek z rozhovorů s P. Dr. Janem Evangelistou Urbanem OFM po jeho návratu z dlouholetého vězení vydané pod názvem Cesta víry. P. Urban rovněž po vysvěcení na kněze v r. 1924 pobyl nějaký čas v Kadani a zřejmě se sem ještě párkrát podíval i později.

Vzpomínám si na mladé zpěvačky jednoho sboru v 90. letech, jak byly nadšené knihami Paula Bruntona, jeho Tajnostmi indickými a Tajnostmi egyptskými, a já se styděl, že jsem přečetl jen pár stránek. Pamatuju si, jak mi Terezka půjčila knihu od Osha nebo Oshoa a já ji nějak nebyl schopen přečíst vůbec, za což se stydím ještě o něco víc. V čerstvé paměti mám lidi na setkání se šamanem z Irska, kde jsem byl jen na půl. A vyvstává přede mnou otázka, proč nás v srdci Evropy tolik zajímají tajnosti z dalekých duchovních světů a ten náš křesťanský nám přijde natolik fádní, přestože tušíme, že křesťanství není jen papež, ale desetitisíce myslitelů (a mystiků), kteří napsali statisíce děl, z nichž se minimálně tisíce zrovna s tím papežem na mnohém neshodnou. Cesta víry je strhující duchovní dobrodružství, kde autor, františkán, cituje třeba Dietricha Bonhoeffera, evangelíka, s jehož knihou zakoupenou v Praze na Masarykáči jsem prožil celou cestu do slovenskej Zázrivej, týden tam a cestu zpátky, či Pierra Teilharda de Chardin, jezuitu, který byl po většinu života s církví v rozepři. Sloh poznámek je pro toto dílo více než vhodný, voní vesmírnou autenticitou! A odpovídá mi vlastně i na mou otázku.

Provází nás tajný hlad po duchovních pokladech. To nás vede k předstírání. Předstíráme před Bohem upřímnost a mlčenlivost a snažíme se mu vlichotit, aby nás naplnil nějakým zvláštním zážitkem. Tím se stáváme sami sobě roztržitostí.

To nejnešťastnější ze všeho při duchovních cvičeních je, když se naše modlitba točí kolem nás samotných a snaží se dosáhnout obohacení vlastního já. Tím se stává naší největší roztržitostí.

a jinde:

Úžas z Eucharistie
(Úžas jako základní postoj srdce)
Jsme vůbec schopni úžasu nad něčím?
Dokonce nad tím, co denně slyšíme, konáme a přijímáme?
Nesdílí snad Eucharistie osud největších skutečností a největších slov? Právem je považujeme za největší, právem se jich často dovoláváme, ale právě proto, že je máme tak často na očích a v ústech, stávají se všedními i ty největší skutečnosti, představy a slova. To už cítil i sv. Augustin, když volal:
„Jen zevšednit mi nedej, Bože, jen zevšednit mi nedej!
…
Stále se děje jen jedna mše. Kristus slouží lidstvu stále jen jedinou mši…

Jedna kapitola se jmenuje Modlitba, vědomí a podvědomí a navazuje na poznatky moderní psychologie, kdy „naše jednání a celá osobnost se všemi složkami jsou vytvářeny z 80% podvědomím“. S podvědomím tedy nepracují jen ostatní náboženství z Orientu či z dávných časů, které už pro euroatlantickou civilizaci přežvýkali domácí moderní myslitelé. Díky P. Urbanovi, že jsem z jeho textů poznal tak zajímavou osobnost, jakou byl jezuita Karl Rahner, laureát Ceny Sigmunda Freuda za vědeckou prózu, který byl - dlouho v nelibosti církevních hodnostářů - autorem teorie tzv. anonymního křesťanství (ačkoli on sám tvrdil, že to není žádná teorie, ale právě praxe, o níž nemá cenu hloubat, protože je v moci Boží), podle kterého mohou např. buddhistický mnich  či ateista být anonymními křesťany, s čímž k mému podivu souhlasí i současný papež.

Kdosi se zeptal teologa K. Rahnera: Pane profesore, věříte?“
Odpověděl: „Modlím se.“

P. Jan Evangelista Urban zemřel 7. ledna 1991.

Moje silové zvíře

Včera jsem byl na setkání se šamanem. Zajímalo mě to asi spíš ze sociologického hlediska, a proto jsem se zúčastnil jen přednášky a rituál již nechal zasvěcencům, podobně jako se hosté na katolické mši orientují spíše na bohoslužbě slova a bohoslužba oběti pro ně může být už jen legrační seancí poblázněných exotů. Bylo hezké sledovat mladé lidi na duchovní cestě. Vidět touhu po chůzi po žhavých uhlících a proniknutí do vyššího světa, kde je vše možné. A také možná touhu po duchovním vyléčení a nabytí (nebo nabití, což je asi správnější výraz) energie a síly. Protože jsem skeptik i k vlastní konfesi na tomto světě, nebudu předstírat, že bych tu touhu sdílel. Z hlediska šamanismu jsem si vyvolil za své silové zvíře beránka, za svého šamana Ježíše Krista a za průvodce na duchovní cestě Otce Josefa, místo křtu ohněm jsem pokřtěn vodou a místo bubínku a chřestidel chodím na kůr do těsné blízkosti varhanních píšťal. Nejsem tedy asi vhodný adept čistého šamanismu nebo čarodějnictví, ale rád se nechávám okouzlit. A jako si současný šamanismus půjčuje ke své nauce teze moderní psychologie a východních náboženských systémů, půjčuji si z mnoha myšlenkových proudů i já. A přece se vždy vrátím ke slovům evangelií.

Hned večer jsem si vyhledal dvě kapitoly, abych se rozvzpomněl na souvislosti dvou zásadních Kristových výroků. Ten první je z Matouše (12, 30) a zní: „Kdo není se mnou, je proti mně.“ Druhý je z Marka (9, 40) a zní: „Kdo není proti nám, je pro nás.“ Zdánlivě protichůdné výroky, ale každý má trochu jinou souvislost.

V tom prvním je Ježíš nařčen, že léčí, tedy vyhání démony ve jménu Belzebula, Satana. Když vysvětlí, že jedná ve jménu Ducha Svatého, pokračuje poměrně zásadní věcí, kterou ocituji ze studijního překladu Bible: „Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ Tedy „kdo není se mnou“ je zde myšleno kdo není s Ježíšem za jedno v tom, že se má jednat (léčit) ve jménu Ducha svatého, ať už uznáváte Syna člověka (Ježíše Krista) nebo ne, ten „je proti mně“ tedy proti Ježíšovu učení. Z širšího hlediska, ke kterému mám já blízko, jde tedy o to, že každý, kdo uznává nebo hledá něco víc než je sám (tedy v Čechách ta obrovská masa tzv. „něcistů“) je na správné cestě –  tedy i ti na šamanské cestě, pokud tedy míní přinášet dobro. To jsou ti „lidé dobré vůle“ 2. Vatikánského koncilu, jenž došel k závěru, že „věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznáváme z hlasu svědomí. Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život.“

Úryvek z Markova evangelia zase mluví o tom, že někdo vyhání démony ve jménu Ježíše Krista, ale (ústy apoštola Jana) „nechodil s námi“. Ježíš na to řekne: „Nebraňte mu.“ Z toho pro mě zase v mém všeobecném soudu plyne super-ekumenický názor, že kdokoli uznává Ježíše Krista, ať s církevními dogmaty, bez nich, jen jako moudrého člověka, morálního průvodce nebo jako jednoho z proroků (islám), je v milosti spásy.

Možná jsem v minulém životě byl knězem (nebo falešným prorokem), že mám pořád tendence takhle kázat, ale jisté je, že v tom současném se šamanem nestanu.