Mýtus versus nový mýtus

Legendy a mýty považuju za koření života. Současná doba je plná demytizací neboli zbavování mýtů. Týká se to především oboru, jenž jsem měl tu čest vystudovat na celkem mělké úrovni pedagogických studií – historie. Ale přesto se mi tenhle trend nelíbí. Ti, co mýty vyvracejí totiž většinou tvoří mýty nové, ovšem s tím rozdílem, že ty nové jsou jejich. Nikdy jsem proto třeba nebyl velkým příznivcem Ludvíka Součka, ale uznávám, že je to dobré nové koření.

Koupil jsem si nové číslo časopisu History revue. Považuju jeho vydávání za dobrý počin a díky němu si připomínám spoustu zapomenutého hodně zajímavou formou. Jenže v novém čísle mi přijde hned v několika prvních článcích od stejného autora, že jde spíš o tu zajímavou formu než o fakta. Luboš Y. Koláček třeba píše v článku Pravdu o TEMPLÁŘÍCH chrání moravský sejf jednoduchý fakt, že jeden z 800 výtisků spisu o procesu s templáři v latině koupily Templářské sklepy v Čejkovicích. O templářích nepřináší nic nového, záznamy z výslechů prý dokazují jejich nevinu. Jde o to, co byla jejich vina? Vždyť o tom, že nečůrali na krucifix a nelíbali velmistrovi zadek, snad pochybují jen zarytí senzacechtivci. O to mi ale teď vůbec nejde. Co mě zklamalo, je, že pan Koláček píše Templáře s velkým začátečním písmenem. Taková blbost, pomyslíte si, jak jsem zase přehnaně ouzkoprsej a za každou cenu chci někoho kritizovat. Kéž by! Jenže, když někdo píše Templáře s kapitálkou na začátku, svědčí to o tom, že o nich nic nepřečetl, protože se jako všechny ostatní řády, rytířské nerytířské, píší normálně s malými písmeny (i když jeruzalémský Templ se píše s velkým T). Takže senzace se nekoná a autor se ztrapnil.

Hned další článek je o tom, že James Cook neobjevil Austrálii. Zase známý fakt. Ale článek je psaný tak, že nám podbízí (ne nabízí) hypotézu, že Cook šel objevit už objevené a že to jen nárokoval pro anglickou korunu. Nic proti. Tak co mi zase tak vadí? Že je publikován v rubrice s názvem Mýtus versus pravda! O smrti kapitána Cooka vládnou také dohady, ale že by si ho Havajani rozřezali na malé kousíčky domů, o tom silně pochybuju. To se radši kloním k variantě, že ho snědli, i když pravděpodobnější mi přijde, že ho prostě jen upekli a vykostili, jako to dělali náčelníkům a váženým starším.

A následující pasáž z třetího článku Luboše Y. Korpačka bych nejraději nechal bez komentáře, aby si každý udělal svůj úsudek:
„Ale co?!“ směje se Karel IV. „Hlavně že to sype! Jen ať si ti držgrešlové sáhnou hlouběji do kapsy!“
Jenže mi to v předvečer Císařského dne v Kadani nedá neutrousit aspoň jednu poznámku: grešle se začaly razit až v 16. století, takže si tohle Karel IV. pomyslet ani nemohl.

Stalinův čaj a Medveděvův koktejl

Jsem nastuzen. Něco jako chřipka. Ale jako obvykle se spoléhám na samoléčbu. Piju čaj. Koupil jsem si druh, kterej už jsem dlouho neviděl, ale kterým dávám najevo, že mi situace ve světě není ukradená.


Gruzínský čaj jednu dobu konkuroval cejlonskému a indickému. Do Gruzie ho přivezl jeden Číňan kolem roku 1900 a za pár let s ním Gruzínci sklízeli úspěch na světových trzích. Pak přišel Chruščov se svojí zemědělskou reformou a musel se plnit plán (a ten zněl dodávat čaj do celé širé Rusi). Gruziňák se sklízel kombajnem a stal se z něj čaj nejhorší kvality, ovšem se skvělým odbytem - dodával se Rudé armádě.

Kvalita gruzínského čaje se po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu zvyšuje, ale jen pomalu. Hlavní importéři jsou Mongolové a Dagestánci. V Mongolsku mu říkají Stalinův čaj, protože Stalin byl Gruzínec a hlavně proto, že na krabičkách čaje je jako značka srp a kladivo.

Na pomoc se gruzínskému čajovému průmyslu vydali i čeští investoři. U nás se tak dočtete, že gruzínský čaj je „vzácný černý čaj, který se pěstuje na plantážích v jedné z nejsevernějších oblastí světa v podhůří Kavkazu. Tato oblast patří mezi nejčistší na světě. Čaj zde roste ve výškách okolo 1000 m nad mořem. Nálev je plné, lehce natrpklé chuti, typicky horského aroma a kaštanové barvy“.

Kde je pravda? Dá se ten čaj pít nebo je to jen obchodní trik? Pil ten čaj opravdu i Stalin? S vodkou? Utlačujou Rusové Gruzínce nebo Gruzínci Osety a Abcházce? Nebo obojí? A co na to Jan Tleskač?

Pro sebe jsem odpověď našel: vrátil jsem se k průduškové směsi z bylinek.

Basilica di San Zeno, Verona

Bazliliku sv. Zenona jsme si nejdříve mohli prohlédnout z mostu u starého hradu. Batohy jsme si nechali na nádvoří hradu, a tak jsme se mohli konečně trochu protáhnout a vyfotit i jako normální turisti.


Pak jsme se ještě na hradě nasvačili a doplnili čerstvou vodu z fontány (v Itálii teče ve všech fontánách pitná voda).


Náležitě posilněni a osvěženi jsme vyrazili po pravém břehu proti proudu řeky Adige.


Skrze liduprázdné uličky jsme se dostali k bazilice a rozhodli jsme se ji nejdříve obejít podél zdi. S turisty tady nepočítali, byla to cesta kolem silnice a vysokou zdí a ještě vyšším pletivem obehnaného traktu opatství. Se zvednutýma rukama jsem cestou pořídil jednu fotografii, na kterou jsem z Verony asi nejpyšnější.


Když jsme se dostali oklikou na náměstí sv. Zenona, byli jsme sice úplně vyřízení, ale stálo to za to.


Takovejhle pohled se člověku nenaskytne každej den.


Kostel je z 12. století a přestože je to doba ještě vrcholně románská, předstihuje svojí majestátností a některými prvky i mnoho gotických katedrál.

Rota Fortunae, kolo Štěstěny, které je zobrazeno na rozlehlé růžici v průčelí, nám coby stopařům jasně připomnělo, že jednou jsi dole...

jednou nahoře...


My jsme ale chtěli být vevnitř, a tak jsme zaplatili příslušný obnos a Věruška si musela zahalit své vnady do modrého návleku, aby nevzbudila povyk...


V majestátném prostoru chrámové lodi nejvíce upoutají malby na stěnách.

Z odkrytých vrstev lze vidět, že už ve středověku se na stěny malovalo docela čile, jsou tu třeba dva sv. Kryštofové, každý z jiné vrstvy a mě zaujalo, že tu mají podobně jako u nás ve františkánském klášteře zrestaurované některé malby tak, že se překrývají dvě vrstvy a vyvolávají tak zcela nechtěný a přesto velmi kouzelný umělecký dojem.

Když jsme zapalovali svíčku v kryptě, ani jsme nevěděli, že je to podle legendy ono místo, kde byli bratrem Vavřincem tajně sezdáni Romeo a Julie.


Ale jako bychom to tušili.


I Adam s Evou nám to chtěli naznačit.


Po prohlídce kostela jsme ještě chvíli odpočívali na rajské zahradě, pomodlili jsme se za úspěch naší cesty a vydali jsme se přes veřejné záchodky směr výpadovka na dálnici Benátky - Milán.


Tohle je náš poslední pohled na baziliku sv. Zenona. Už tenhle zážitek stál za výlet. A to jsme ještě netušili, co nás čeká dál.

Es quo es

Jedna hinduistická básnička Amada Nerva mě inspirovala k téhle veršovánce, kterou věnuju Markétce k narozeninám.

Nemysli, myšlení poutá tě!
Pro dobro žij a pro zlo hřeš,
vždy ale zůstaň ve své podstatě
tím, čím seš!

Poznáte ho? /3/

Pro milovníky soutěží je tu po Hejmovi, Leninovi a Rychlonožkovi další poznávací hádanka. Ten vlevo je vám asi jasnej, i když ho nefotil Chochola ani ten, kterej valí oči vedle něj, přestože fotil celkem rád a celkem dobře. Tedy výherní je ten vpravo s křivějším nosem, od nejž připojuji jeden krásnej citát (tedy ne od toho nosu, ale od jeho majitele).

V umění stejně jako v milování neexistuje pokrok.
Existují jen různé způsoby, jak dosáhnout vrcholu.

Těším se již jak malé děcko na cumel

Autentická korespondence našeho česko-rakouského oficíra a venkovské děvečky po delší pauze pokračuje. Zdálo se mi, že to nikdo nečte, ale potkal jsem tuhle Džeryho a on mi vynadal, že jsem s tím seknul, že pořád čeká na další dopis od Vládi. To mě pohnulo k dalšímu zabíjení času přepisováním 90 let starých soukromých vzkazů, do kterých mi vlastně nic není a možná na to nemám ani právo. Snad mi ti dva odpustí i to, že pátrám po jejich identitě, zatím stejně marně.

Pro ty, co nesledovali Vláďovy dopisy od začátku snad jen uvedu, že Vláďa či Mírek (od Vladimírek) se s Máňou či Máryš nikdy neviděli, píší si několik měsíců z Haliče do Vlachova Březí a zpět a nyní nadchází velmi napínavý okamžik. Vláďa odjíždí z Haliče na dovolenku, nejdříve do Střítezi někde na Moravě ke svým rodičům a odtud do Prachatic, kde se má se svou korespondenční přítelkyní poprvé spatřit. Jak jejich schůzka dopadne? Potkají se vůbec? Poznají se? Přijde zklamání? Nebo se dokonce do sebe zamilují? Sledujte Lásku na konci války.

Nová soutěž

V jedné postranní uličce Verony se mi podařilo vyfotit tohoto podařeného Krista.

Pravidla soutěže jistě pochopíte po přečtení předešlého článku. Těším se na komentáře.

Kam kráčím?

Jednou jedinkrát jsem byl vykázán z galerie, bylo to v Londýně a bylo to asi po třech probdělých nocích. Byl jsem tehdy v Londýně poprvé a myslel jsem si, cítě svou a rodinnou chudobu, že se do něj možná už nikdy nepodívám, a tak jsem po nocích chodil na vlastní pěst poznávat londýnská zákoutí, abych maximálně využil čas vyměřený pro tuto metropoli. Jenže, když v noci nespíte, vylučují se vám do mozku jisté látky podobné THC, takže se s únavou dostavuje pocit euforie a nutkání k smíchu. A v tomto stavu jsem navštívil anglickou Národní galerii s kamarádem Milanem Z., s nímž jsme k smíchu ani THC nepotřebovali. Posedávali jsme na lavicích uprostřed sálů a Milana napadlo dodávat k obrazům rozvěšeným po stěnách originální komentář. Proti nám visel tenhle obraz od Carracciho, na němž je známý motiv Quo vadis?

Ovšem Milanův komentář mě dostal na kolena a smáli jsme se tak vydatně, že se sešlo několik kustodů a vyvedli nás z galerie na Trafalgarské náměstí. Chodím se na ten obraz dívat pokaždé, když jsem v Londýně a musím říct, že ti kustodi tenkrát ani nevěděli, jak skvěle Milan vystihl Carracciho styl. Podobně vystihl i styl Caravaggia, ale to si budu muset teprve vzpomenout. Čemu jsem se tedy tenkrát tak smál? Stačí, když na obrázek kliknete.

A proč to tady píšu? Dneska šla Věruška do letňáku na báchorku o madam Báthory a tam prý je i jakási pasáž s Caravaggiem. Tak jsem zvědavej. Ale to není ten důvod, to se mi jen teď dalo do souvislostí. Abych se zamyslel nad blasfémií? To bych určitě rád, protože to za rouhání nepovažuju, ale to sem přece teď plést nechci. Tím pravým důvodem předešlého vyprávění bylo a je, že chci vyhlásit další soutěž. Než ji ale vyhlásím, měl bych zřejmě vyhlásit vítěze té minulé, abych nebyl v podezření, že vyhlašuju jednu soutěž za druhou a ceny si po promlčení vypiju a sním sám. Tak tedy, vyhlásím první tři místa a čestné uznání, přičemž cenu získává jen místo první, ostatním snad bude stačit ta čest ocitnout se v tomto článku:

1. Seš nenápadnej jak třímetrový hovno na sněhu. (Petr)
2. Mám votlačenou prdel jak ze svazácký schůze. (Martin)
3. Smrdí jako by se posralo procesí. (Lucie)

Čestné uznání: To je jak blbej s mrtvym (Brďa, protože znám jeho bráchu, mámu i babičku, takže vím, o čem byla řeč:)
Mimo soutěž: …koukaly jak bacily do lékárny (Zuzann)

Připomínám, že na stránkách KZK se stále soutěží o láhve kadaňského vína. No, a další zajímavá soutěž tedy bude následovat zde na soběpisníku, a kdo četl tenhle článek, jistě chápe, v čem se soutěží.

Zpráva ČTK

Na kole jsem letos seděl dohromady asi desetkrát, a tak je roztomilé, když jsem na jedné fotografii České tiskové kanceláře označen jako cyklista. Navíc kdo je z Kadaně, jasně pozná, že si neprohlížíme krásy nové železné lávky, která je za námi, ale zcela nepřirozeně čumíme do zdi jedné ze strojíren naší malé kadaňské vodní nádrže. Nicméně taková malá lež jen teší a snad nikomu neublíží. Málem jsem si ale ublížil na naší nové visuté lávce, protože bylo čerstvě po dešti a přece jen nemám kvality sálového krasojezdce.

Rusko a Evropa

„Poslední dobou ubývá témat z období II. světové války. Točí se hlavně o konfliktu v bývalé Jugoslávii nebo o roce 1968, proto je největší zájem o ruské tanky. Výhledově máme v plánu další dva projekty z roku ’68,“ říká pracovník soukromého vojenského muzea dodávající vojenskou techniku pro filmy natáčené u nás. Zatímco se Rambo v posledních letech hnul přes Afghánistán do Barmy a příští rok snad do Afriky, středoevropští „hrdinové“ bojují čím dál víc proti Rusákům.

Není divu, utrousí našinec, vždyť je letos to 40. výročí. Je to dobrá příležitost si rejpnout. Velký národy jsou dobrej terč. A česká dušička je moc malá na to, aby odpustila (zvlášť když jí nahrává gruzínská epizoda, o níž nic nevíme a již k lecčemus přirovnáváme, tu k Sudetám, tam k ’68, onde ke Kosovu).

Rusové jsou ale tak velký národ, že když si na něj vyprázdníme střeva, je to jako bychom se vykáleli do moře – ono nezasmrádne; maximálně se nám to hovno vrátí na náš břeh těsně vedle místa, kde se opékáme na výsluní dějin, dřív než ho sůl stihne rozložit.

Omnia mea na zádech porto

Tento Brďou upravený výrok jednoho ze sedmi řeckých mudrců jsme si připomněli ve Veroně. Prošli jsme ji totiž celou plně naloženi v největším parnu, které jsme v Itálii zažili (podobně jako před lety Budapešť právě s Brďou).

Ale stálo to za to. Zvěčnil jsem nás i na stěně v podchodu pod Juliiným balkónem (schválně jestli nás najdete).

Největší zážitek jsme si ale schovali na konec celé procházky, a to byl kostel sv. Zenona. O tom zase příště.

Dámský gambit na výhru s velmistrem

Mezinárodní velmistr a mistr České republiky v rapid šachu Jiří Štoček při kadaňské simultánce u poslední šachovnice, kde hrál nejdéle...

Šachy mě naučil tatínek. Šachový slabikář si pamatuju mnohem líp než ten, z něhož jsem se učil v první třídě číst. Naprosto přesně si taky pamatuju chvíli, kdy jsem tátu poprvé férově porazil - předtím jsem ho porážel tak, že mi nahrál nějakou situaci, odešel na záchod a prohlásil: „Třetím tahem mat! Máš na to čas, než přijdu ze záchoda!“ Měl ale srdce na pravém místě a vzal si s sebou vždycky Rudý právo, takže jsem to s přehledem stíhal. Jednou se ale přehlíd a dostal mat, aniž by o něm věděl. Pokročil jsem.

Samostudium pokračovalo, hlavně když jsem byl doma s (většinou předstíranou) nemocí a nejintenzivněji pak v Praze na Urologické klinice, kde jsem během čtrnácti dnů přelouskal knihu Šachy - hra královská a naučil se do detailu pár zahájení. V posledním ročníku jsem mastil partii za partií se spolužákem Lubošem K. tak poctivě, že si z osmé třídy moc jinejch věcí nepamatuju.

Na konci gymplu jsem poznal Brďu, mého věrného protihráče, s nímž dodnes hrajeme, když se vidíme (což je ovšem stále sporadičtěji). To už jsem byl v literatuře u Psychologického průvodce šachovou partií. Brďa sám mě přivedl na úžasnou Šachovou novelu od Stefana Zweiga, která je mi dodnes inspirací. Začal jsem chápat šachy jako hru, umění a náboženské vyznání dohromady. A jako jsem chodíval do kostela dozadu až za mříž, tady si taky přijdu tak trochu mimo hlavní dění, ale jako jsem nepřestal věřit v Krista, i když do kostela už zajdu málokdy, nepřestal jsem ani hrát šachy anebo o nich aspoň přemýšlet.

Na sobotu jsme se šachovým klubem Střelnice v Kadani zorganizovali na Střelnici simultánní prezentaci třetího nejlepšího hráče naší republiky Jiřího Štočka. Když jsem ležel jako sedmnáctiletej student v Lounech na dětském oddělení v nemocnici - nějak z protekce, hrál jsem simultánku asi s pěti dětma na oddělení a vrcholem mého tehdejšího umu byla partie, kterou jsem odehrál se zavázanýma očima, kdy se tahy pouze hlásily a člověk si musel pamatovat, jak co stojí. Četl jsem něco podobného o velmistrech a dokazoval jsem si na malých dětech, jak jsem dobrej šachista. Teď se za to trochu stydím, ale ty děti se kromě modloslužebnické úcty k mým z nebe darovaným schopnostem snad i bavily.

Měl jsem tedy teď v sobotu možnost zažít to jaksi z druhé strany. Ráno jsem se probudil o hodinu dřív, abych si na internetu nastudoval sicilskou obranu aspoň do pátého tahu v několika variantách. Byla to oblíbená hra mého tatínka, protože věděl, že ji neumím tolik jako všechny ty hry začínající tahy e4 - e5. Cítil jsem se na velmistra dostatečně připraven.


Proti Jiřímu Štočkovi se nakonec sešlo něco kolem pětadvaceti hráčů. Posedali si do kruhu (tedy spíš čtverce), v jehož vnitřku stál sám mladý velmistr a já jsem bohužel kvůli povinnostem v Orfeu přišel, až když všichni hráli svůj třetí tah. Zařadil jsem se plynule do simultánního turnaje usazením k jedné volné šachovnici. A okamžik, kdy Jiří Štoček zahrál svůj první tah, byl už rozhodující: d4!! (dvěma vykřičníky se v šachu označuje velmi dobrý tah). Po mém d5 přišlo c4 a já věděl jen název zahájení: Dámský gambit. Co hrát dál jsem samozřejmě netušil. Zahrál jsem tedy jezdcem na f3, aniž bych jako můj soupeř tušil, že jde o Keresovu variantu. Jinde ji znají jako Baltskou obranu a velmistři ji vlastně vůbec nehrají, protože se neosvědčila (snad právě jen s výjimkou estonského velmistra Paula Kerese). Já ovšem nejsem estonský velmistr, a tak soudím, že si Jiří Štoček už po mém dalším tahu byl jistý vítezstvím. Zpočátku se u mě nezdržoval déle než vteřinu, všiml jsem si, že u jiných hráčů stráví i vteřiny dvě, u některých dokonce dává ruku do kapsy, a zahraje, až ji teprve po třech vteřinách vytahne. Když jsem ho tedy asi po deseti tazích donutil u mě strávit poprvé téměř pět vteřin, začínal jsem být domýšlivý. Otáčel jsem se na Věrušku s tím, že mám dobrý tah, a významně jsem pomrkával po okolí.


Hned další tah mi dokázal, že ten můj dobrý tah zavání ztrátou figury a že Jiří Štoček u mě postává o pár setin vteřiny déle jen proto, že už promýšlí mat. Jak jsem už tak s Brďou zvyklej, většinou vykouzlím z nouze ctnost, a tak jsem měl tu čest v následujícím tahu dát velmistrovi buď šach (můj tajný cíl - od rána jsem Věrušce hlásil, že si chci dát aspoň jeden šach) nebo vidle jezdcem na věž a na dámu. Vybral jsem si vidle.


Situace, kdy mám materiální převahu s velmistrem si koledovala o fotografii. Zvlášť když už jsem v protejší řadě hráčů viděl některé zoufalce ztrácet kontrolu nad partií (na snímku např. čtvrtý zprava). Pro šachisty je ale z následujícího snímku hned jasné, kdo má faktickou převahu.


To už za mnou stál starý pan Albrecht a prozradil mi, že už to brzy přijde. Přeci jen, neměl jsem zarošováno a soupeř ovládal střed. Přišlo to rychleji, než jsem čekal. Položil jsem krále, podal soupeři ruku a poděkoval za vyučení.

Byl jsem smutný až do chvíle, kdy jsem zjistil, že prohráli všichni až na jednoho, který remizoval. Když jsem se dozvěděl, že vlastně všichni hráli na remízu, začal jsem na sebe bejt zase pyšnej. Ve svý nevědomosti a namyšlenosti jsem totiž byl s Jiřím Štočkem asi jedinej, kdo hrál na výhru! Na rozdíl od něj mi to nevyšlo. Snad příště.

Jiří Štoček nejen že téměř všechny partie vyhrál, ale když se ho poslední soupeř, který ho nejdéle potrápil a nakonec taky prohrál, zeptal, jestli nebylo lepší v nějakém tom dvacátém tahu zahrát jinak, postavil figury do základní pozice a celou partii zpaměti přehrál. V tu chvíli jsem to přehodnotil. Příště se mi totiž budou tak třást ruce, že budu rád, že přetáhnu figuru z místa na místo. Na výhru už hrát nebudu, zkusím znovu se ctí prohrát. A dát si alespoň ten slíbený šach.

Jak se postupně prohrávalo, břibývalo kibiců...

Mezi šachisty bylo spousta těch, co hrávali s tátou (a pozdravovali ho - což mu vzkážu, až ho budeme v září klást do rodinného hrobu)...

... ale i těch, co s tátou určitě nehráli (tenhle se bránil dýl než já)

Jediný šťastně remizující v družném hovoru se soupeřem...