Mršina

Nechci soupěřit s lepšími překlady, je to vlastně jen tři roky stará vzpomínka, když jsem začal v jisté souvislosti překládat poprvé a naposledy Baudelaira, přičemž jsem se netrápil s dodržením rytmu a staral jsem se čistě o vyznění básně v češtině... a tak ten nedokončený oprášený pokus nepokus věnuji francouzskému proklatci k jeho dnešním 190. narozeninám.

Vzpomínáš, lásko, na tu zvláštní věc,
již viděli jsme v létě? Že ne?
Mršinu na cestě: ve vzduchu kýta plec
a tělo na štěrku už napůl rozložené;

břicho vyvaluje jak stará děvka líná,
jejíž tělo je samý pot a sliny;
co ale z bachoru té mrchy k nosům vzlíná,
jsou mnohem otravnější plyny.

Slunce vší silou praží na tu hnilobu,
jako by před zetlením mrtvolu upéct chtělo,
zatím však po částech tisíce mikrobů
Přírodě vrací zpět, co bylo jedno tělo.

Nebe se klene nad páchnoucí mršinou,
která jak velký květ zelenou louku zdobí.
Ale ten silný smrad je toho příčinou,
že na nás najednou jdou stejně silné mdloby.

Masařky poskakují vesele na mršině,
a spolu s armádou kroutících se larev
souvislou vrstvu tvoří podobnou tekutině
všech možných i nemožných barev.

Vše stoupá ve vlnách nahoru a zas dolů,
jen mlaskavé zvuky ruší sladkost ticha
a nutí k otázce, co je to za mrtvolu,
jež víc než za živa množí se a dýchá…

V salónu u pana Krause

Byli jsme se v týdnu podívat v ateliéru Vojty Krause a vyslechli jsme zase bezpočet příběhů. Od mytí oken jsme se dostali k mužechtivým vdovám z nemocničních čekáren, od kadaňských figurek ke genografické mapě české kotliny. 

Vzpomněl jsem si na to dneska, kdy je 770. výročí bitvy u Lehnice, již jsem musel rozebírat u státnic. Bavili jsme se totiž o tom, jestli tady Mongolové trochu toho svého genu při přechodu přes Moravu přece jen nezanechali, na což jsou ty testy ještě krátké, protože ve střední Asii zatím před testováním své DNA dávají přednost pastevectví. Pan Kraus četl studii, v níž se tvrdí, že lidi nerozděluje genetika, ale jazyky (přičemž náboženství už je nadstavba). Obyvatelé Sudet, ti čeští a němečtí byli tak geneticky promíchaní, že po válce vlastně vyháněli česky mluvící lidé své německy mluvící příbuzenstvo. V Jugoslávii se vyvražďovali v podstatě pobratimci jen proto, že část jich mluvila tak a část onak. 

Když jsem zmínil, že Miroslav Tyrš se narodil v čistokrevné německé famílii a spoluzakladatel Sokola Jindřich Fügner se pořádně česky nikdy nenaučil, vzpomněl si Vojta na Zdenku Braunerovou, jejíž maminka česky neuměla a do smrti se taky pořádně nenaučila, ale pod vlivem manžela se stala českou patriotkou. V salónu u poslance Braunera se mluvilo česky, ale dost často se odbočovalo do němčiny, což byly chvíle, kdy si mnoho českých patriotů oddychlo, protože pro ně byla konverzace v němčině byla mnohem jednodušší. Zdeňka Braunerová by dneska měla narozeniny, tak se mi ten kruh hezky uzavřel. Pan Vlček do toho vyprávění přinesl štrúdl z dílny paní Gavendové, které ho i tady musím pochválit. 

Jsou to pěkné chvíle v salónu u pana Krause. Teď, jak se dělá hezky, zajdeme tam častěji.

Nejhorší vlk pod sluncem

O falešných granátech, které před sto lety Vrchlický sbíral pod Svojanovem, napsal: „Něco jako chtít a nemoci být drahokamem.“ I Vrchlický se považuje v české literatuře spíše za polodrahokam, jehož jsou v knihovnách poctivě zásobené žíly, ale dávno už se netěží, sem tam nějaký osamělý sběratel na literárním poli něco vyrýpne .

Vrchlický bude mít v září příštího roku 100. výročí smrti a hned začátkem roku 2013 160. výročí narození. S Goethem jsem si před rokem nevrznul, ale příležitost zapřednášet si o svém spolurodákovi bych si ujít neměl nechat.

Začal jsem tedy chronologicky pročítat jeho dílo. Je ho opravdová pyramida. Mám doma dokonce i literární dokument o sporu beletristů kolem Máje a kolem Rozhledů. Rozhledy 28. února 1903 (pár dní po básníkových padesátinách) otiskly článek s názvem Oslava papírové pyramidy, kde si jakýsi Long Tom tropil z národního barda legraci. Asi tušíte, jaké křižácké tažení tento dokument společenské neurvalosti vzbudil. Ale to bych si už ukrajoval ze zajímavých témat, která si jistě rádi přijdete za rok a půl poslechnout.

A tak se radši vrátím k básníkovým začátkům. První báseň údajně vznikla, když Emilu Frídovi bylo 15 let. Na ten věk prozrazovala neobyčejný talent – z toho, co jsem si ve sbírce Z hlubin zatím stačil přečíst, mě vlastně zaujala nejvíce. V mém vydání z roku 1897 má jen dvě sloky - I. a III. z těchto čtyř, mj. o nejhorším vlku pod sluncem, proti kterému oheň nepomáhá.

Až na konec Čech

Cestou k hradu Svojanovu se prý dají nasbírat české granáty. Mám s nimi zkušenosti z Českého středohoří, asi půl skleničky od hořčice Bonita jsem jich za život nasbíral. Ale za těch pár sehnutí k zemi jsem nespatřil ani jeden záblesk. Chci ti tedy, básníku Jaroslave Vrchlický, sdělit, že ty černé slzy české bolesti už jsou zřejmě vysušené nebo zatlačené a na obličeji naší země hraje úsměv. Je to sice takový ten úsměv sňatkového podvodníka, ale hlavně že se máme dobře.

Hrad Svojanov se opravuje z dotace EU. My tu Evropu nemít, tak si už asi ani neuprdneme. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, kdyby si to tady v té zemi všechno vesele chátralo a pokud by se někde něco zachraňovalo, tak třeba takhle. Nechci být mrzout, zrovna oprava hradu Svojanova má asi smysl, ale bojím se, abychom na všechny ty dotace nakonec nedojeli, jako vždycky když něco nezdravě rostlo, dokud byla ruka Páně otevřená – a jakmile se zavřela, systém se sesypal jako hrad z karet.

Beránci přicházejí

V prosinci umřel beran Vašek. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že tenhle stařec by byl schopen takové skopičiny, že by přivedl jednu ze dvou mladých oveček, které mu byly na stáří v ohradě dopřány, do jiného stavu. Březost ovcí trvá necelých pět měsíců. A tak se před pár dny v klášterní zahradě narodil beránek a hrdě nosí jméno po tátovi. Zázraky se dějí! Vašíček je asi nejstrakatější beran, jakého jsem kdy viděl, a má se čile k světu.

Cikán nebo drak?

Slíbil jsem, že s divadlem Navenek připravíme nějakou zdramatizovanou cikánskou pohádku. Z chomutovské knihovny mám svazek s názvem Zpívající housle od Marie Voříškové z roku 1991. Bál jsem se, že to bude nuda na vlně zájmu o něco, co tu do té doby nebylo. Ten strach byl ale lichý. Pohádky jsou svižné, mají nit, která se jimi vine a ten cikánský svéráz v nich je.

V té první se třeba dozvíte, že andělé strážní cikánů nemají křídla na zádech, ale létající pantofle. Druhá je o draku Šarkanovi, který přinesl hlavního hrdinu Kalo Danta zpátky z návštěvy sedmého světa a bohužel se nemůže dostat zpátky. Drak žere sedlákům dobytek a začne unášet i jejich děti. To Kalo Dant, který má nad drakem moc (dostal na to v sedmém světě péro z ocasu Ptačího krále), samozřejmě nemůže trpět, a tak jde draka zkrotit. Ukáže se, že drak děti unáší ne jako druhou večeři, ale aby si s nimi hrál, protože se mu stýská a nemá na našem světě kamarády.

Jak děti Kalo Danta spatřily, rozprchly se na všechny strany, volajíce: „Heleďte, cikán! Jistě nás chce ukrást!“
Šarkáň strčil hlavu do rokle a řekl chlácholivě: „Nebojte se, ten cikán vám neublíží, je to můj dobrý známý.“
„No tohle!“ pomyslel si Kalo Dant. „Z toho jsem jelen! Draka se nebojí a mne ano?“ Posadil se na bobek a tupě civěl na děti, neschopen slova. Když však děti viděly, že jim opravdu nechce udělat nic zlého, osmělily se a přišly blíž.
„Co chceš, cikáne?“ zeptal se nejstarší chlapec.
„Chci vás vysvobodit,“ odpověděl Kalo Dant.
„Proč?“ podivil se hoch.
„Copak se nechcete vrátit domů? Nebojíte se draka, který vás ukradl vašim rodičům?“
„Nebojíme se ho,“ odvětil hoch, „je to starý dobrák.“
„Vozí nás na ocase,“ dodal druhý chlapec.
„Přinese nám všechno, co chceme, a hraje si s námi,“ povídá třetí.
„Nosí nám jablka a brambory a pouští oheň z huby, abychom si je mohli opékat,“ vysvětlilo jedno z děvčátek.
Kalo Dant načisto oněměl. Šarkáň se šklebil.
…
„Nechci, abys mi je odvedl,“ odporoval Šarkáň.
„Že nechceš!“ obořil se na něho Kalo Dant a pohrozil mu pérem. „Děti patří rodičům! Co by z nich bylo, kdyby tu zůstaly? Musí chodit do školy!“
„Ale s tebou nepůjdeme!“ řekl nejstarší chlapec. „Protože jsi cikán a cikáni kradou děti.“

Když pak Kalo Dant děti opravdu ŕodičům zachrání a od nich za to dostane příslib masa pro draka na cestu zpátky do sedmého světa, přemluví ho Šarkáň, aby ho na tom našem světě přeci jen nechal, že se mu tady zalíbilo a že se polepší a nebude už krást děti – že odletí někam daleko a tam si bude o samotě žít. Kalo Dant se nechá umluvit. Jenže po čase se dozví, že v sousedním království zmizela princezna s kočím i komornou a že je vězní nějaký netvor. Když vysvobodí i ty, zase ho Šarkáň přemlouvá, že už to víckrát neudělá. „Nevěřím ti,“ řekl Kalo Dant. „Nevydržíš to a po čase zase něco provedeš.“ Ale Šarkáň to vymyslí. Aby se nenudil, poprosí Kalo Danta, aby ho pošimral pérem za uchem, že mu vyroste ještě jedna hlava. A když ho podrbe i za druhým, tak má hlavy hned tři a může si dosyta povídat. Princezna si chce vzít Kalo Danta za muže, ale on odmítne, protože mamince slíbil, že si vezme cikánské děvče. O tom je zase další pohádka.

Nevím, jak vám tenhle výtah, ale mě se ty pohádky líbí. A myslím si, že odráží i cikánskou náturu a životní podmínky snědých kočovníků mezi domorodými bílými usedlíky.

Dneska jsem byl bojvat jako předseda Výboru pro národnostní menšiny ve Strakově akademii a zapomněl jsem si v autě občanku, tak mě tam nechtěli pustit. Připadal jsem si jako cikán, co ho podezírají, že chce sundat z Úřadu vlády všechny měděné okapy. Musel jsem počkat, až Píďan objede půl Malé strany a občanku mu přiveze. Pak zazvonil zvonec a zasedání Monitorovacího výboru pro činnost Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách byl konec. Zítra se, milé prunéřovské děti, dozvíme, jak jsme dopadli.

Paříž /14/

Viděli jsme po Paříži jezdit turisty na zvláštních kolech a protože jsme živočišný druh zvídavý, hledali jsme tak dlouho, až jsme našli jejich parkoviště nedaleko hotelu. Kolo stálo 1 Euro na hodinu, což za to stálo (i když poplatek se pak poměrně prudce zvyšuje, když se vám výlet protáhne, až třeba 20 hodin stojí neuvěřitelných 151 Euro! a naopak do půlhodiny je to zdarma - takže je výhodné zaparkovat kolo na jedné z dalších zastávek a tam si půjčit nové). Legrace byla, že jsme si kola půjčili a když jsme vyrazili, tak Věrušce nešlo šlapat, protože byl nějak vychýlený kryt na řetěz. A tak jsme kolo museli vyměnit a přitom mi samozřejmě utíkal čas. Když jsme vyrazli podruhé, Věruška měla porouchanou sedačku, a tak jsme se museli zase vrátit a měnit. Konečně jí třetí kolo jelo bez potíží.

Jediný haček byl, že jsem Věrušce nestačil, protože jsem, jak jsem zjistil po pár metrech, měl zaseklou brzdu a musel jsem překonávat tuhý odpor. Jenže poté, co si Věruška vyslechla při svých dvou výměnách o tom, že si měla kolo pořádně prohlédnout, než jsme za něj složitě kartou zaplatili a sundali ho ze stojanu, jsem to nemohl přiznat. Ujeli jsme asi kilometru a já měl jazyk na vestě. Na tržnici jsem pod záminkou, že chci Věrušku vyfotit, slezl s kola, zatímco ona kroužila mezi stánkaři.

Načerpal jsem síly, abych mohl pokračovat dál, měli jsme namířeno až ke hřbitovu Pére Lachaise.

Když jsme tam dojeli, myslel jsem, že umřu. Musel jsem s pravdou ven (i když jsem se snažil tvrdit, že se to muselo stát někde po cestě, Věruška to podle mého funění hned od začátku poznala). Při představě, že budeme bloudit, jsem odmítl hledat jinou zastávku (netuše, že jich je po Paříži 1500) a rozhodl jsem, že musíme dojet zpátky a celou cestu absolvovat pěšky ještě jednou. 

A vy se mě, děti, ptáte, jestli jsem jezdil po Paříži na kole? Inu, to bylo tak.