Reggae Tanec svatýho Víta

V případě deštivého počasí v klubu tamtéž.

Gymnastický humor

Včera jsme se snažili s Lukym a s Kubou předvést Janě K. v divadle, co to je šílená chůze, ale nějak to nezabíralo. Na ministerstvu bychom asi grant na naše výkony nedostali. Jani, sem se prostě musíš podívat!

O víkendu budu sloužit a provádět po klášteře a Lukáš se mě ptal, jestli dovedu německy vysvětlit, že jim můžu nabídnout německé texty. Říkal jsem mu, že by to mohlo dopadnout jako v Hotýlku Fawlty Towers. Měl bych problém nezmiňovat před Němci válku. Kdo neumí anglicky, tak si počkejte na konec klipu, kde je také dávka gymnastického humoru, jak to včera někdo trefně nazval (tady je samostatně)…

Aničce k narozeninám

Maminko, dívej, ukážu ti,
co všechno umím s ručičkama,
v tom bříšku, tam nebylo k hnutí
a byla jsem tam pořád sama.

To nebrečím, to jen pro potěchu
řvu, abyste si jistí byli,
že z plic jak z varhanního měchu
dýchám, co mi jen stačí síly.

Tím dechem sfouknu každou svíčku,
dnes na dortě mi ještě chybí.

Místo svíčky mám pro Aničku
tuhletu báseň, tak snad se líbí.

Cesty

Poslední dobou přemýšlím o smyslu cestování. Brouzdám po světě skrz knížky, skrz internet, občas plním i skutkovou podstatu cestování a někam se jedu podívat, ale - jaký že to má smysl? Pořád se mi vrací, co jsem si jednou přečetl někde u G.K.Chestertona. Jednou jsem to volně rozvedl do téhle veršovánky:

Na stěnách obrázky z cest,
které by mohly vést
až do vzdálených měst.

Ony však navzdory tomu
zákonem odrazu a lomu
pokaždé dovedou mě domů.

Stig Noise Sound System (Liverpool, UK) v Kadani

Nejsem žádný fanda do nejmodernějších hudebních stylů, nemiluju rychlou muziku, nemám rád hlasitou muziku. Ale mám rád experimenty a nemám rád, když vnucuju ostatním svůj styl (nicméně ve výběru kapel se vkus nikdy nezapře, ani v tom, co vám sem jdu představit teď). Do Kadaně 5. července zavítá britská skupina, u níž jen vypsání pomezí stylů, do nichž se řadí, vydá na několik řádků, stejně tak nástrojů: mezi klasickými, jako jsou bubny, trumpety, kytary a banjo, je také mně doposud neznámý theremin. Nicméně nejlépší bude, když si sami poslechnete, co je to za hrůzu, na jejich stránkách (je tam i video). Mně se to takhle hrozně líbí, ale bojím se že v klubu to bude hodně hlasitý a budu muset utéct. Každopádně bude Kadaň zase u něčeho výjimečnýho, co na dvoutýdenním evropském turné jinak uvidí diváci např. v Paříži, Berlíně, Amsterodamu, Bruselu, Krakově, Vilniusu či Rize; v Čechách jsme jediný, ani Praha to nezažije.

Googe: O prachách

Ne, nejde o vyhledvač Google, ale o básníka Barnabáše Googea, který žil a tvořil v 16. století. Napsal i báseň, kterou jsem u příležitosti jeho dnešních narozenin volně přeložil. Měl jsem tak trochu smolný den, takže jsem se potřeboval odreagovat na protest-básničkách, který asi ještě trochu přiostřuju, ale to už je prostě povaha.

O prachách (originál zde)

Prachy mi dej, na přátelství pes sere ti,
přátelé opustí tě, když s bídou spadne klec.
Když však máš prachy ložený v šufleti,
z bryndy tě dostanou, než řekneš dvakrát švec.
Přátelé k bohatejm jak mouchy k medu lnou,
dojde-li liz, frnk, a už jsou v čudu;
věř mi, že nelehko je přítele naleznout,
když přijde rána od osudu.
Zlato je těžkej kov, ale uvidíš,
že v čase neštěstí ti odlehčí tvůj kříž.

Tak, a ještě jeden epigram od Hillaire Belloca, co jsem objevil na stránce s Googeovou básničkou:

Básně už neskládám, pták už se nepostaví,
ale prachy, prachy mě pořád ještě baví.

Moje virtuální cesta kolem světa

Došla mi kniha od člověka, který začal jako navíječ cívek v textilce, kde pracoval ve 13 letech dvanáct hodin denně, a skončil jako druhý nejbohatší člověk v historii, hned po Rockefellerovi, i když to se samozřejmě těžko měří, jinde je až na páté příčce těsně před Billem Gatesem. Ten muž se jmenuje Andrew Carnegie a kniha v češtině Moje cesta kolem světa. Zpočátku mě nijak nenadchla, ale po několika stránkách jsem v ní začal nacházet útržky poetických popisů míst, lidí i událostí. Každý den jeho přiléhavým citátem obohatím anglickou wikipedii, nejdříve to byl Bret Harte, pak Mount Sherman ve Skalistých horách a včera Palace Hotel v San Franciscu, dneska možná Sacramento. Mám tak pocit cestovatele po končinách, které asi fyzicky nikdy nenavštívím, ale skrze wikipedii a internet se tam nejen podívám, ale zanechám tam i nepatrnou stopu. A teď jeden citát pro čtenáře soběpisníku:

Básníci – a umělci vůbec – jak se zdá, vydávají nejlepší plody své jen pod tlakem. Hrozen musí býti lisován, chceme-li míti víno.

Původ světa

Špatně jsem spal, bolelo mě břicho a hlava a pořád jsem si představoval, že mi v pokoji visí obraz Původu světa od Couberta, poslední, na co jsem se před spaním podíval. Dočetl jsem se, že visel v ložnici psychoanalytika Jacquese Lacana, a ten po čase poprosil svého nevlastního bratra, jestli by mu přes něj nedal vlastní surrealistickou verzi. Prý aby originál mohl ukazovat jen při zvláštních příležitostech. Podle mě spíš proto, aby se na něj nemusel dívat pořád, protože by se rázem z psychoanalytika mohl stát pacient.

Jak jsem se kroutil bolestí, občas jsem rozsvítil lampičku a napsal nějaký verš. Ráno mi z toho vylezlo tohle trochu nesourodé dílko, ale aspoň se mi ulevilo.

Kolikrát si ji vzal
a kolikrát vstříknul
do počátku světa
své semeno,
jako když pozounista
vylévá sliny
z trubek nástroje,
aby steklo
do konečníku vesmíru?

Zrodlila se jen hlava,
ramena neprošla,
i když hráz byla nastřižena až na pupek,
bez trupu,
bez končetin,
není čím vyhonit
myšlenky z mužství,
jež hlasitě hledí
do hledáčku ukojení.

Světová premiéra Los Quemados

Jazzová skupina Los Quemados (z tohohle pochopíte proč) zahrála svůj úplně první koncert v Kadani v klubu na Střelnici. Její kapelník Filip Spálený je ostřílený muzikant z ještě ostřílenější muzikantské rodiny, a tak si k sobě vybral ty nejlepší džezmeny mezi vrstevníky. Všichni jsou absolventy Konzervatoře Jaroslava Ježka a hráli a hrají v mnoha dalších jazzových seskupeních. To, co společně předvedli v Kadani, to se vídá jen někde v džezklubu U perly v San Franciscu nebo v Hladomorně v Paříži. A protože to byla premiéra a všichni jsou mladí a plní energie, hrálo se až do desíti hodin. Laťka je hodně vysoko, a tak se můžeme těšit na další klubové džezíky na podzim.

Horny na Horním hradě, Pupp a Palacký

Včera jsme byli s Věrkou na Hauenštejně na koncertě lesních rohů. Hrálo se dole u palácové stěny, ale také z okolních kopečků a z hlavní věže. Bylo to impozantní a přesto naprosto rodinné, čemuž odpovídalo i neformální odění a povídání v přestávkách. Já jsem si tam povídal s panem sbormistrem Orchestru Grandhotelu Pupp Bohumírem Hájkem, který mě na koncert pozval, abychom si promluvili o možnosti jejich vystoupení na příštím reprezentačním plese Města Kadaně. Bylo to milé setkání, o to příjemnější, že jsem se seznámil i s majitelem hradu Pavlem Palackým, skrze něhož jsem si podal ruku s člověkem, jehož Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě jsem před lety hltal u dědy ve své sklepní rezidenci. Něčím mi navíc připomínal Karla Čapka, tak jsem si přišel v takové výjimečné společnosti. Pan sbormistr mi vyprávěl o Josefu Labickém, zakladateli karlovarského lázeňského orchestru, který byl ve své době velkým skladatelem kvapíků. Večer jsem si sedl k wikipedii a zjistil jsem, že heslo Josef Labický je již na wikipedii ve čtyřech jazycích a kdybyste hádali, stejně byste neuhodli: v angličtině, němčině, ruštině, to by tak asi ještě bylo logický, neboť tak se v Karlových Varech mluví, ale kdo by čekal čtvrtý jazyk češtinu, mýlil by se jako Herder ve slovanské holubičí povaze, tím posledním jazykem, v němž se píše o slavném bečovském rodákovi, je galicijština, tedy románský jazyk z oblasti Španělska. A protože se mi chtělo dělat osvětu po světě, napsal něco málo o Hauenštejně, který mimochodem také na české wikipedii chybí. Mám tedy další želízko v ohni do Did you know...

Někdy mě mrzí, že si z české wikipedie neudělají svojí doménu školy, zejména ty střední, bylo by to mnohem smysluplnější než seminární práce. Ono by to navíc i vychovávalo aspoň k elementární dávce vlastenectví, které teď zrovna supluje Svěrkoš se Sionkem a Ujfalušim, ale něco tomu asi pořád chybí, když nám chátrají památky.

Opati

Luky mi před týdnem půjčil útlou knížku od Pierra Michona, současného francouzského spisovatele, s názvem Opati. Je to opravdu roztomilé čtení, svou plynulostí a rychlým přenesením do úplně jiného světa, který je ale tomu našemu ve všem podobný, mi připomněla třeba Tučňáky Anatola France nebo Paměť mojí babičce Petry Hůlové, abych zůstal v současnosti. Z toho samého důvodu se z knihy také nedá moc citovat, ale jedna pasáž mě zaujala z toho důvodu, že jsem tu nedávno dával k dobru názor o světcích coby vertikálních imperialistech z pera Emila Ciorana. O světcích, resp. o adoraci jejich ostatků (tak věrohodně zaznamenané v Janu Hasištejnském) se mluví i v Opatech, tedy poslyšte (čtete-li soběpisník nahlas celé rodině či jen tak pro sebe, jak předpokládám):

Je známo, že tahle doba milovala kosti. Ne všechny kosti, přepečlivěje vybírají, přou se a někdy se kvůli té volbě vzájemně zabíjejí: jen kosti, které lze zahalit nějakým textem, Písmem napsaným před tisícem let nebo texty napsanými před sto lety či textem, jenž je pro ně právě psán; jen kosti, které v Cluny nebo u Svatého Diviše pojmenují a slavnostatně potvrdí, kosti, které byly podle zjevných, nám nečitelných znamení součástí kostry, z níž se šířilo slovo Boží, kostry nějakého světce. Podle čeho rozhodují, že ta která kost bude vybraně oděna a pojmenována, ve zlatě vystavena na odiv lidským zrakům, a jiná zůstane anonymní a holá, dobrá jen pro slepou zem, to nechápeme, na mysl nám přicházejí jen slova cynismu či naprosté prostoduchosti, ale jistě ne slova vědění či pravdy. Zíráme před těmi schránami na ostatky v hloubi studených kostelů, je třeba vhodit minci, aby vystoupily ze stínu, zíráme na ozdobnou destičku shrnující světcův život, v podstatě vždy stejný, rozdíly nám unikají, jako unikly jejímu autorovi, nudíme se daleko dříve, než lampička zhasne, zčernalý uhličitan vápenatý zahlédnutý umazaným okénkem se nám oškliví; a u schrán na ostatky nelze mluvit o žádném velkém umění, ačkoli tlusté katalogy se nám snaží dokázat opak. Spatřili jsme znamení, která už nic neznamenají. Ale když vycházíme před kostel do slunce naproti parkovišti, stačí, aby na zvonici nad našimi hlavami odbilo pět hodin, stačí, aby vzlétli ptáci nebo aby nás oslnilo zpětné zrcátko, a zmocní se nás opět smíšené vytržení, neboť právě na tomto prostranství před kostelem, zalitém sluncem, se cyničtí nebo učení preláti oháněli tím, čemu nerozumíme, čili směsí kostí, zlata a textu, před naivními či hodnověrnými, vzrušenými davy. V autě listujeme objemným katalogem Státních muzeí, jemuž z cynismu či lehkověrnosti věříme my.

Plastici na Otevřenu

Článek na wikipedii jsme s Věrkou oslavili už v předvečer virtuálního úspěchu tím, že jsme zajeli do Chomutova na co jinýho než na Plastiky, vrchol pátečního programu (pro nás; na Supporty už jsme byli zase v motoráčku a poslechli jsme si je v sobotu z céda). Hráli podobně jako v Kadani, možná trochu střízlivěji, ale v atriu je dobrej zvuk, tak jsme si to náramně užili, hlavně Muchomůrky, to jsme si z trávníku udělali parket a oslavili naše slzičky z minulého týdne... Z dospělých jsme asi tančili jediní, ale moc nás pobavila jedna holčička, která na Plastiky protancovala několik střevíčků. A potkali jsme na chomutovský Abbey Road jednoho rockera, kterej by se mohl stát novou hádankou Poznáte ho? Tak schválně, kde jste tohohle chlapa viděli?