Tkadlec osudu

Načítám teď divadelní hry, mimo jiné i proto, aby divadlo Navenek mělo v příští sezóně co dělat. Možná, že nakonec po nutných (a asi i zásadních) úpravách uvede zrovna tu, kterou jsem dnes dočetl. Nebudu ji prozrazovat, ale chtěl bych v ní roli. Jenže na tu svou vybranou budu muset počkat, až zestárnu (to už je s Pirandellovým Jindřichem IV. druhá taková). Třeba se do té doby ve mně projeví herecký talent. Ale jestli to napřesrok dotáhneme až do konce, bude to v Čechách poprvé a přesně sto let od napsání toho kusu. Zde je malá upoutávka, která mi připomíná slova někoho úplně jiného z mé vlastní zkušenosti:

„Přesně tak, všude je to stejné… Když je člověk mladý, vidí, jak se osnova zakládá do stavu, rodiče, přízeň, přátelé, kamarádi, služebnictvo, to je osnova. Později v životě pozoruješ útky, a to už člunek osudu kmitá s vláknem tam a nazpátek. Občas se nit přetrhne a znovu naváže, a tak to pokračuje, bidlen přiráží, vlákno se tlačí do všemožných klikyháků a najednou je tu tkanina. A ve stáří, až oko prohlédne, člověk zjistí, že všechny ty klikyháky tvoří vzor, monogram, ornament, hieroglyf, a teprve teď je schopen ho rozluštit. To je život!“

MLJT

Sylvia Plath

Včera jsem si přečetl drama Nahé odívati od Luigi Pirandella. Mladá žena tam spáchá sebevraždu a udá lživý důvod. Sebevražda se nezdaří, díky novinám se o jejích důvodech dozvědí zainteresované osoby a postupně vyjde pravda najevo. Děj je opravdu až moc vykonstruovaný, autor o tom ví, a tak se do děje postupně sám vetře a dává tak spoustu cenného materiálnu literárním vědců zaměřeným na hledání rozdílů mazi autorem, modelovým autorem a literární postavou. Otázka zde však stojí jinde: proč má člověk nutkání lhát i tváří v tvář smrti? Aby nebyl vinen? Aby svalil vinu na někoho jiného? Aby dal svému životu smysl? Odtud rozplétal svůj život i Albert Camus v Pádu.

Dnes by měla 74 narozniny americká básnířka, která pro mě až dodnes byla jen jedním jménem ke státnicím - Sylvia Plathová. Když jí bylo třicet, ucpala klíčovou dírku a škvíru pod dveřmi od kuchyně ručníkem a pustila si plyn. Dětem vedle otevřela okna dokořán, aby to přežily. Přežily. Zkusil jsem přeložit pravděpodobně její poslední báseň (jejíž poslední řádek je opravdový překladatelský oříšek, a tak jsem to zkusil po svém, s 2/3 překladatelskou licencí).

Hrana

Ta žena dosáhla dokonalosti.
Úsměv na jejím mrtvém
těle odráží úspěch;
iluze řecké nezbytnosti
splývá v záhybech její tógy;
její bosé
nohy jako by říkaly:
Došly jsme daleko, až na konec.
Mrtvé děti se vinou jak bílí hadi
každé k jednomu
džbánku mléka - už jsou prázdné.
Vezme je zpátky
do náruče jako růže zavíjí
okvětní lístky, když zahrada
ztuhne a vůně krvácejí
ze sladkých a hlubokých hrdel nočního květu.
Luna nemá proč být smutná
zírajíc ze svého kostěného čepce.
Je na podobné věci zvyklá.
Půl tváře černou, půl popraskanou.

<3

Z Deníku svůdce

O Sørenu Kierkegaardovi jsem vědel málo, četl jsem od něj pojednání o Abrahamově odhodlání obětovat Izáka, o němž od té doby hodně přemýšlím. Řekl také krásnou větu: „Křesťanem se zvát nemohu, ale žádám poctivost a tudy chci jít až do konce.“ Konec nastal, když se ve dvaačtyřiceti letech zhroutil na ulici. Minulý rok to bylo 150 let.

Jsa zasnouben s o deset let mladší dívkou (tehdy sedmnáctiletou) po roce zasnoubení bez důvodů zrušil a trápil se až do konce života. Hodně o tom vypovídá jeho Svůdcův deník (překlad Josef Helm, Praha 1910). Ještě jsem ho nedočetl, ale s jistotou bych jej zařadil do Postmoderního zákona jako jedno ze čtyř evangelií (druhým by byl jistě Pád Alberta Camuse, třetí a čtvrté jsou zatím volná, nechci s kanonizací pospíchat).

Regine Olsenová, životní láska a múza

Jene! Můj, nikoli, nenazývám Tě. Vidím, že jsi nikdy mým nebyl, za to jsem dosti krutě potrestána, že jsem jednou tuto myšlenku pojala jako svou radost a blaho; a přece jmenuji tě: můj; můj svůdče, můj podvodníku, můj nepříteli, můj vrahu, mého neštěstí prameni, hrobe mé radosti, propasti mého hoře. Jmenuji tě: můj a jmenuji se Tvoje, a jako to kdysi lichotilo Tvým smyslům, které ve zbožňování skláněly se přede mnou, tak nechť zní to nyní jako kletba Tobě, po celou věčnost jako kletba. Z toho se neraduj a neměj za to, že tě budu neustále pronásledovati, abych vydráždila Tvůj výsměch! Prchni, kamkoli chceš, Tvojí jsem přec; jdi k hranicím světa, Tvojí jsem, miluj jinou, sta jiných, jsem Tvojí, Tvojí až k hodině smrti. Sama řeč, kterou k Tobě vedu, svědčí, že jsem Tvojí. Opovážil jsi se svésti ubohou bytost, takže jsi se mi stal vším, a bylo mojí nejvyšší radostí, státi se Tvojí otrokyní. Ano, jsem Tvá, Tvá, Tvá, Tvá kletba.

Tvá Kordelie.

A alespoň něco od Jana:

Moje Kordelie! Myslíš, položí-li kdo hlavu na pahorek víl, uvidí ve snu obraz víly? Nevím toho, ale vím: spočívá-li moje hlava na tvých prsou, a nezavru-li oka, nýbrž dívám se vzhůru, vidím andělův obličej. Myslíš, položíme-li hlavu na pahorek víl, že nemůžeme klidně ležeti? Nevěřím tomu, ale to vím, že položím-li svou hlavu na tvá prsa, jest silně vzrušena, tak že se spánek nemůže snésti na má víčka.

Tvůj Jan!

Moje Kordelie! Víš, že rád mluvívám se sebou samým. Nejzajímavější osobu ze svých známostí našel jsem v sobě samém. Mnohdy musel jsem se obávati, že mi dojde látka při mých samomluvách; nyní nemám již této obavy, nyní mám tebe. Do celé věčnosti mluvím nyní se sebou o tobě a mluvím tak o nejzajímavějším předmětu k nejzajímavějšímu člověku, - ach, já jsem jen zajímavý člověk, ty však nejzajímavější předmět.

Tvůj Jan.

Má Kordelie! Na lovu zamiloval se Alfeos do nymfy Arethusy. Nechtěla býti jeho a prchala před ním ustavičně, na ostrově Ortygii byla pak proměněna v pramen. Alfea velice to bolelo i byl proměněn v řeku v Elidě na Peloponnesu. Na svojí lásku však nezapomněl, pod mořem spojil se s oním pramenem. Není již žádných proměn? Odpověz mi! Není již lásky? Tvou čistou, hlubokou duši, která nemá spojení se světem, mohu ji k jinému přirovnati než k prameni? A řekl jsem ti již, že jsem jako řeka, která se do tebe zamilovala. Nyní, kdy jsme odloučeni, vrhnu se do moře, abych se s tebou spojil. Do moře myšlenek, touhy. Setkáme se pod mořem a spojíme se spolu v jeho hlubinách tím lépe.

Tvůj Jan.

jeg elsker dig

Paul Cézanne

Nemá cenu se moc rozepisovat. Cézanne zemřel přesně před sto lety v Aix-en-Provence (podle jiných, asi spolehlivějších pramenů až 23. října v 7 hodin ráno). Mnohými je považován za prvního moderního malíře, stejně jako asi sto dalších od Giorgiona po Maneta, pro mě je jím Doménicos Theotocópoulos. Nedávno jsem tu publikoval Cézannovu krásnou báseň. Dnes jsem si instaloval cézannovský spořič. A vzpomněl jsem si na báseň Studie bodláku, kterou jednou složím.
Ale tady už je jeden z méně známých obrazů Paula Cézanna z jeho raného období. Není moc moderní, ale já věřím na Múzu, a tak se mi líbí.

mljt

ODStartovali jsme novou etapu

Tímto se neskromně přihlašuji k autorství volebního sloganu, pod nímž kadaňská ODS včera vyhrála volby s neuvěřitelnými 13 mandáty z 27. Mám radost a jsem dnes trochu společensky znaven. A přestože tady normálně nepíšu o politice, v té komunální udělám výjimku. Můj dík voličům jistě neurazí ani ty, kteří mě nevolili. Jen mě trochu zklamalo, že dva ze tří občanů nezajímá, kdo vede jejich město. No, jsem zvědav, jestli pak budou nadávat. Výsledky voleb v Kadani jsou zde.

...