Probudil jsem se na Boží hod velikonoční podle zimního času a tu hodinu, kterou ještě rodina spala, jsem využil na čtení. Přečetl jsem si článek o svátečních obřadech sloužených dalajlámou v klášteře v západobengálské Salugáře. Dalajláma se ve své řeči zmínil o tom, že kdo chce pěstovat tantru a dojít jejího cíle, musí se velmi pečlivě připravovat. Přirovnal tantrické učedníky k raketovým inženýrům, kteří také musí projít odborným výcvikem, než se dostanou ke konstruování raket. Abyste se mohli tantrou vážně zabývat, musíte v sobě probudit bódhičittu, tedy soucit a lásku ke všem cítícím bytostem, a potom meditačně prožít prázdnotu. Až teprve po rozplynutí v prázdnotě může z této vzejít božství. Ve své řeči zdůraznil, že útočiště hledají tibetští buddhisti v Budhovi, dharmě a společenství mnichů a mnišek (sangha).
Není náhodou prázdnota to, co zažil Kristus na kříži? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Nejsou náhodou prázdnotou všechny ty posměšky a urážky, kterých se mu dostalo? A které se mu od Velkého pátku každý další den dostávají a budou dostávat v hojné míře až do skonání věků? Přečetl jsem si náhodou pár příspěvků na facebookovské stránce Boha (nemám ho v přátelích), což mi dalo docela dobrý základ k pocitu prázdnoty, s nímž jsem odcházel na dnešní mši. Stejné duchovní prázdno jsem zažil i během Pašijí se Scholou gregorianou pragensis. Prázdno bylo v pátek tak rozlehlé, že jsem vnímal jen mříže přede mnou a asi jen na pár vteřin trochu i Krista v hrobě za mříží, když se mu přišel poklonit jeden tatínek s malým, asi tříletým synem.
Dnes byl hrob prázdný jako já. Kristus vstal z mrtvých. Stál jsem pod křížem, kde stávám nejradši, a najednou mi začalo být příjemně. Prožil jsem si to, že při modlitbách držel manžel manželku za pas a při pozdravení pokoje si dali v lavici pusu. Prožil jsem si to, když šel k přijímání kamarád a soused původem z Kambodži. Prožil jsem si cikánskou víru, s níž má ta moje tolik společného. Prožil jsem si holčičku, která si listovala v ilustrované knížce o Noemově arše. Najednou se loď kostela pro mě proměnila v podobnou archu a čekal jsem na znamení. Vypustil jsem holubici a s napětím očekával, zda se vrátí s olivovou ratolestí.
Vrátila se. Otec Josef ji vypustil z rukávu jakoby mimochodem, skoro se při kázání na chvíli zarazil, zda to má říci, protože se bude opakovat a mnozí z pléna to uslyší poněkolikáté. Pak to ale řekl. A já to slyšel poprvé. Když byl ještě malý jinoch, říkával mu jeden starý kněz: „Až se tě, Jozífku, někdy někdo zeptá, kde je ten Bůh, řekni 'tady' a udělej něco dobrého.“ Opravdu je to tak jednoduché? pomyslel si tehdy Jozífek. A časem pochopil, že je to tak, ale že to vůbec není jednoduché. Možná složitější než raketové inženýrství.
A Julince pak Otec Josef poslal čokoládového beránka.
Není náhodou prázdnota to, co zažil Kristus na kříži? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Nejsou náhodou prázdnotou všechny ty posměšky a urážky, kterých se mu dostalo? A které se mu od Velkého pátku každý další den dostávají a budou dostávat v hojné míře až do skonání věků? Přečetl jsem si náhodou pár příspěvků na facebookovské stránce Boha (nemám ho v přátelích), což mi dalo docela dobrý základ k pocitu prázdnoty, s nímž jsem odcházel na dnešní mši. Stejné duchovní prázdno jsem zažil i během Pašijí se Scholou gregorianou pragensis. Prázdno bylo v pátek tak rozlehlé, že jsem vnímal jen mříže přede mnou a asi jen na pár vteřin trochu i Krista v hrobě za mříží, když se mu přišel poklonit jeden tatínek s malým, asi tříletým synem.
Dnes byl hrob prázdný jako já. Kristus vstal z mrtvých. Stál jsem pod křížem, kde stávám nejradši, a najednou mi začalo být příjemně. Prožil jsem si to, že při modlitbách držel manžel manželku za pas a při pozdravení pokoje si dali v lavici pusu. Prožil jsem si to, když šel k přijímání kamarád a soused původem z Kambodži. Prožil jsem si cikánskou víru, s níž má ta moje tolik společného. Prožil jsem si holčičku, která si listovala v ilustrované knížce o Noemově arše. Najednou se loď kostela pro mě proměnila v podobnou archu a čekal jsem na znamení. Vypustil jsem holubici a s napětím očekával, zda se vrátí s olivovou ratolestí.
Vrátila se. Otec Josef ji vypustil z rukávu jakoby mimochodem, skoro se při kázání na chvíli zarazil, zda to má říci, protože se bude opakovat a mnozí z pléna to uslyší poněkolikáté. Pak to ale řekl. A já to slyšel poprvé. Když byl ještě malý jinoch, říkával mu jeden starý kněz: „Až se tě, Jozífku, někdy někdo zeptá, kde je ten Bůh, řekni 'tady' a udělej něco dobrého.“ Opravdu je to tak jednoduché? pomyslel si tehdy Jozífek. A časem pochopil, že je to tak, ale že to vůbec není jednoduché. Možná složitější než raketové inženýrství.
A Julince pak Otec Josef poslal čokoládového beránka.
