Zrovna na neděli vychází 200. výročí narození Sørena Kierkegaarda. Jeho Okamžik (v českém překladu Milady Krausové-Lesné z r. 1911) je kousavou kritikou tehdejšího stavu křesťanství – dánského státního náboženství. Jak rád jsem nejen za to, že křesťanství již dávno není státní náboženstvím, ale že u nás už ani zdaleka ne ani hlavním proudem duchovního života společnosti. Nicméně doba křesťanské hegemonie a její úskalí se musí stále připomínat, protože její princip je obecně platný a to i u nás. Nejde totiž jen o počty.
… ku podivu, na to, čeho, bohužel, je na tom světě až příliš veliké množství, ano, co je vlastně obsahem tohoto světa: na žvást, ubohost, prostřednost, chvast, nesmysl, na hračkové křesťanství, na zvyk proměňovat vše na krásné řeči atd. – na to se v Novém Zákoně nehledí.
Z toho následuje obtíž, že je skoro nemožno s pomocí Nového Zákona ovládnout skutečný život, skutečný svět, ve kterém žijeme, kde na jednoho usvědčeného pokrytce nalezneme 100.000 žvanilů, na jednoho usvědčeného kacíře 100.000 prospěchářů.
… žvást, prospěchářství, prostřednost, ty zůstanou bez úrazu.
Toho používal od nepaměti žvást, aby se postavil na místo pravdivé křesťanské pravověry – odtud jsou ty nepřehledné zástupy milionů křesťanů. Tato pravověra, silná ne sice duchem, ale počtem, použila toho, že zcela dle pravdy nelze – a opravdu to nelze – obviňovat ji z přetvářky, mylného učení atd., ergo je to pravdivá křesťanská pravověra.
… když dáváme dobrý pozor, poznáme, že Nový Zákon přece podrží pravdu, že je to přece tak, jak to Nový Zákon předpověděl. Uprostřed tohoto nesmírného množství „křesťanů“ žije tu a tam několik jednotlivců, jeden jednotlivec. Pro něho cesta je úzká – srv. Nový Zákon; on je nenáviděn ode všech – srv. Nový Zákon; zabít ho, pokládá se za bohoslužbu – srv. Nový Zákon. Je to přece podivná kniha, tento Nový Zákon, má přece pravdu; neboť tento jednotlivec, tito jednotlivci – ano, to byli křesťané.
Všechno náboženství, ve kterém je přece trochu pravdy, rozhodně i křesťanství, směřuje k úplnému přerodu člověka, chce v odříkání a sebezapírání vyrvat mu vše, na čem bezprostředně visí, v čem bezprostředně má svůj život. Takové náboženství nemůže „člověk“, jak tomu rozumí, potřebovat. Proto žije od pokolení do pokolení – jak dvojsmyslné! – vysoce vážená společenská třída: kněží. Jejich zaměstnání je: obrátit celý poměr, tak že to, k čemu člověk má chuť, stane se náboženstvím, ovšem když vzývá Boží jméno, a zaplatí jistou částku kněžím. Ostatní společnost, přihlédneme-li k věci blíže, má sobecký zájem, aby udržela představu kněze – jinak by klamání nebylo možné.
Na jiném místě mluví Kierkegaard o kněžích jako o lidojedech a to nejodpornějšího druhu. Ale co když je právě kněz tím jednotlivcem z předchozího odstavce? Nenazývám se křesťanem, neříkám o sobě, že jsem křesťan, opakuje Kiwerkegaard ve svém závěrečném vyznání – a to proto, že všichni a každý kolem něj v tom světě žvástů jsou tzv. křesťany; nenazývám se křesťanem (nedosahuji ideálu), ale mohu ukázat, že ostatní jsou jimi ještě méně.
