1. prosince 2007

Ingriš! Eduard Ingriš


Od dnešního rána do zítřejšího večera moderuji (jestli se ty moje vsuvky tak vůbec dají nazvat)
5. ročník mezinárodního festivalu outdoorových filmů.
Zezačátku mě udivilo, že bude v prosinci nějaký festival venku, ale to jsem se jen přehlédl, slovo outdoorový zde znaméná totéž co extrémní, adrenalinový, dobrodružně-cestopisný.



Když jsem se asi před třemi lety seznámil s Vancem Kabourkem, kterého všichni znají, jenom to asi nevědí, protože je nikdy nenapadlo si zjišťovat, kdo je ten pilot vrtulníku, který se na obrazovce objeví při každém díle seriálu M.A.S.H., a já s tím pánem několikrát seděl v hospodě a skrze něj si podával ruku třeba se Seanem Connerym, říkal jsem si, že už mě žádný český emigrant nepřekvapí. Ovšem hned první film výše zmíněného festivalu mě přesvědčil o omylu. Jelikož komentář četl kromě Alfréda Strejčka i Miloň Čepelka, říkal jsem si, jestli nejsem obětí nějakého cimrmanovského vtipu, ale ne, přátelé, Eduard Ingriš existoval (wikipedie, rozhlas). Byl to muzikant, co má na kontě přes tisíc písniček (mezi nimi Teskně hučí Niagára, odtud jeho jméno asi někteří budou znát; za muziku k jednomu z desítky filmů, které zvučil, byl nominován na Oskara), cestovatel, mořeplavec (který na voru Kantuta přeplul 10.000km v Pacifiku), fotograf, kameraman a spolupracovníkovi mnoha slavných lidí (např. Thor Heyerdahl, Zikmund a Hanzelka, Ernest Hemingway, vnuk prezidenta Tafta, spousta holywoodských hvězd ad.). Fotografie jsou pořízené z filmu...

Martin Kučera a Tereza Brejchová

Ukázky tanců včera na Věnečku zprostředkovala dvojice mého bývalého studenta Martina Kučery a jeho partnerky Terezy Brejchové. Protože jsem si předtím zatančil jen můj oblíbený jive a asi dvakrát poskočil na cha-cha-cha, nechal jsem se pak docela unést jejich výkonem.


Pasodoble

Zde najdete jejich sambu, rumbu, cha-chu, jive, valčík, quickstep, slowfox a tango.

Věneček

Posilněn antidepresivy vyrazil jsem včera po dlouhé době za večerním povyražením, protože části mé třídy a několika členům divadla Navenek končil taneční kurz. Věneček mě naplnil příjemnými pocity a troufám si doufat, že to nebylo těmi prášky...



V obětí...




...a v depu.







Strejda Honza

30. listopadu 2007

Strašidlo

Na schodech jsem potkal nájemníka z téhož poschodí.
„Zase už jdete pryč, vy lumpe?“ zeptal se odpočívaje, nohy rozkročené přes dva schody.
„Co mám dělat,“ řekl jsem, „teď jsem měl v pokoji strašidlo.“
„Říkáte to stejně mrzutě, jako kdybyste našel v polévce vlas.“
„Žertujete, ale pamatujte si, že strašidlo je strašidlo.“
„Velmi správně. Ale co když člověk na strašidla vůbec nevěří.“
„Copak si myslíte, že já na strašidla věřím?“
Franz Kafka, koncept prózy Trápení v Deníku

Wagner o Bakuninovi

Včera mi došel dárek k Vánocům pro dědu. Miluje Wagnera, tak když jsem na Vltavě zachytil, že Národní divadlo vydalo jeho autobiografii, neváhal jsem (mami, ne že to dědovi prozradíš;). V Projektu Gutenberg je celá anglicky online. Když jsem si v ní listoval, našel jsem velmi zajímavou pasáž věnovanou osobnosti Michaila Alexandroviče Bakunina, s nímž jsem se seznámil za svých mladých anarchistických let v časopise Autonomie, který tvořil na počátku 90. let takový intelektuálnější protějšek A-kontra. Zároveň jsem rozečetl Běsi a ten popis jako by do nich zapadal.
Wagner se s Bakuninem seznámil v roce 1849 a svého nového přítele zahrnoval na jedné straně obdivem a na straně druhé výsměchem, jako by se v osobnosti autora mísily jeho pocity z roku 1849 s těmi, které zažíval jako stařec diktující paměti své ženě. Úplně stejně jako vypravěč Běsů, když na začátku líčí Štěpána Trofimoviče Verchovenského.
Wagner se rozepisuje o pražském Slovanském sjezdu, kterého se Bakunin účastnil, a kde prý mimo jiné Čechy varoval před Ruskem a „nabádal je, aby se před ním bránili ohněm i mečem, jinak se stanou obětí ruského cara či jiného despotismu“ (což se ve 20. století naplnilo). Taky píše o tom, že hlavní Bakuninova touha byla bořit, stejně jako Štěpánův syn Petr v Běsech. „Ale dokázal hodně řečnit a vysvětlovat. Vůbec projevoval sokratovský způsob debaty a očividně mu dělalo dobře, když natažen na tvrdé pohovce našeho hostitele mohl před různými lidmi rozprávět o problémech revoluce.“ Bakunin prý chtěl svůj plán zboření evropské civilizace začít radikalizací Pražanů, kde prý měl hodně přátel (zřejmě znal i pražskou defenestrační tradici), oholil si kvůli tomu svůj dlouhý plnovous (tupou břitvou kapelníka Röckela) a s anglickým pasem vyrazil slavně do Prahy. Po osmi dnech se vrátil, protože jeho anarchističtí přátelé byla skupinka několika studentů, „skoro ještě dětí“. Z těch dvou až tří stránek věnovaných Bakuninovi se člověk dozví víc než z leckteré encyklopedie.

„Protože vedl smutný život věčného uprchlíka, pozval jsem jej jednoho večera k nám domů. Má žena mu nabídla k večeři jemně nakrájenou uzeninu a kousky masa, které si ale nedal, jak se to dělá v Sasku, na chléb, ale bral je plnými hrstmi a doslova hltal. Když jsem viděl Minnin úděs, udělal jsem tu hloupost, že jsem jej upozornil, jak se u nás takové jídlo jí, načež mi se smíchem opáčil, že když má možnost jíst, má se mu dopřát, aby to udělal, jak je zvyklý. Také mne udivilo, že odmítal víno v obvyklých malých sklenkách. Víno mu vůbec bylo odporné a potřebu alkoholu uspokojoval pálenkou v takových dávkách, že rychle dosáhl žádoucího cíle. Nejodpornější ze všeho mu byla střídmost a umírněnost v požitcích, vždyť člověk přece musí své potřeby uspokojovat a jediný skutečný požitek života, jehož je člověk hoden, je láska.“

28. listopadu 2007

Kadaň za rozbřesku



Deník

Dnes je to sto let, co se narodil Alberto Moravia, autor Horalky (ve filmu jsem se zamiloval do Sophie Loren). O tomhle citátu jsem dokonce přemýšlel, že by mohl tvořit úvod pro další z mých flaubertovských výlevů...

Existuje mnoho důvodů proč si psát deník: zachytit události, které považujeme za důležité; otevřít srdce, svěřit své niterné pocity, vyznat se; z ekonomického instinktu, který dává spisovateli odvahu, aby využil i ten nejmenší drobeček ze svého života, jenž se později může rozrůst v knihu; nebo, a to je stejné, z marnivosti a samolibosti.

Brzy mi přijdou Kafkovy deníky, tak se těším, až je budu moct rozebrat…

27. listopadu 2007

Metamorfózy

Čtu teď jednu hodně zvláštní knížku. Jsou tam dva momenty, které mi nějak připomněly Kafkovu Proměnu, posuďte sami:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
Franz Kafka, Proměna

Když viděl, že jest obklopen velkou sítí, dostal strach a chtěl promluvit. To mu však nebylo možné, ježto místo obvyklého hlasu z jeho hrdla vyšlo jen slabé krátké zapištění, pronikavé a slabé jako komáří. Chtěl vyndat ruce z postele, ale místo rukou spatřil malé pracky, tak tenké, že měl strach, že si je zláme, kdyby jimi pohnul. Posléze zpozoroval, že se stal ubohým malým komárem.
...
Když se poněkud vzpamatoval, pokoušel se na vše rozpomenout a tu viděl, že nemá lidské podoby: neměl obyčejné nohy a ruce, ale zelené lístky, celé promáčené; jeho tělo bylo dřevěné, mechem pokryté, jeho hlava byla velkým sladkým žaludem – alespoň se tak domníval, cítě sladkou chuť v ústech, jichž vůbec neměl.
George Sandová, Dobráček
(v originále L'histoire du véritable Gribouille)

Černej pasažér


Traband, 2004

26. listopadu 2007

Březina o homosexualitě

Stanoviska lidská se mění… 19. století za věc, která Řekům byla mravnou, odsoudila básníka Wilda do žaláře, zatím co skuteční a nebezpeční zločinci chodí světem svobodně.

U Platona Eros je idea, úplně mimo vztah k druhému pohlaví. Ženit se a mít děti, bylo Řekům věcí státní, naproti tomu láska k chlapcům byla věcí etiky. Také jižnímu Francouzi neb Italovi je docela jedno, má-li rád hocha nebo děvče. André Gide vydal knihy, kde líčí své setkání s Oscarem Wildem v Africe a zcela nenuceným a nezávadným způsobem vypravuje, kterak Wilde, když viděl jeho zálibu v jednom hochu arabském, vyjednal se šejkem, že mu hocha přivede na noc do pokoje, a Wilde sám s druhým hochem šel do pokoje vedlejšího. A Gide povídá, že byl potom tak šťasten, že nemohl své štěstí uzavřít mezi čtyři stěny a šel je dožívat pod hvězdnatou oblohu. Co je v tom nečistého? A když proti Gideovi bylo této zmínky využíváno, bránil se velice důkladnou obranou, odborně vyzbrojenou.

To řekl Březina v posledním roce života, ve dnech, kdy skládal svou závěť.
Emanuel Chalupný, Dopisy a výroky Otokara Březiny

Co jsou platné důkladné obrany, když v bráněné pevnosti je trójský kůň plný předsudků? Taky vám ten vir napadl spustitelný soubor vašeho názoru na homosexuály?

25. listopadu 2007

Flaubertova zácpa /4/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie

Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty

Dovolil bych si začít úryvkem z jedné slavné knihy:

„To už je v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho a vzal ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes vohřál a vokřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral.“

A jinde:
„ … má psa a ten dostává křeče, jakmile se mu ukáže tabatěrka. Často s ním dokonce dělá pokusy před svými přáteli ve svém pavilónu ve Vilémově lese. Věřil by člověk, že obyčejný kýchací prášek může řádit v organismu čtvernožce?“

Český čtenář jistě rozpoznal z prvního úryvku Osudy dobrého vojáka Švejka, u druhého možná znalci tohoto díla znejistěli. To jinde, jímž jsem další úryvek oddělil, znamená jinde než ve čtyřech dílech Haškova románu či v jeho volných pokračováních. Nejde o lesík pojmenovaný po císaři Vilémovi, ale o bois Guillaume. A nemluví český ouřední blb a znalec psího plemene, ale francouzský lékárník. Francouzský lékárník Homais, který po Bovaryho smrti vypudil ze svého rajónu tři lékaře a v poslední větě románu Paní Bovaryová získává záslužný kříž.

Osmnáctiletý Flaubert napsal jakousi parodii na středověké mystérium s názvem Smarh. Kromě hlavního hrdiny a Satana, kteří spolu vedou zásadní rozhovor, se zde vyskytuje jakýsi Yuk, jehož věčný smích zastíní všechny ostatní ideje, z nichž se mladý Flaubert potřeboval vypsat. Na začátku je představen jen jako nehodný sluha Satanův, který je dobrý leda k rozžíhání svíček a kydání hnoje, ovšem během děje se stává nejdůležitější postavou, která je nezničitelná a na konci poráží i svého pána. „Yuk se dal do smíchu a skočil na ni a sevřel ji objetím tak silným, tak strašným, že se zadusila v náručí velké obludy,“ zní poslední věta knihy. Lékárník Homais, jenž nevěří „v nějakého pámbíčka, který se prochází po svém záhoně s holí v ruce, ukládá své přátele do břicha velryby, s výkřikem umírá a za tři dny vstává z mrtvých“, je románovým protějškem mystického Yuka.

Stejně jako Švejk tak i Homais svými anekdotami vysvětluje své názory a různé situace, u kterých se vyskytl. Ovšem u Švejka jde většinou o situace samy o sobě anekdotické, třeba když na příkladech vysvětluje, proč kočka nadporučíka Lukáše sežrala jeho harckého kanára: „Voni prý kočky nejsou hudebně vzdělaný a nemohou vystát, když kanárek zpívá, poněvadž tomu ty bestie nerozumějí… V domě U Štupartů sežrala před léty kočka dokonce papouška, poněvadž se jí posmíval a mňoukal po ní.“ A o kapitolu dále anekdota dojde své katastrofy, když se nadporučík Lukáš rozhoduje, co Švejkovi udělá za krádež špicla pana plukovníka, zda mu dá přes hubu, zmrzačí ho či zabije, a v ústrety mu zní: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete.“ Homaisova anekdota se psem alergickým na šňupací tabák se naproti tomu objevuje v situaci na první pohled vážnější (l´occasion sérieux de la vie), kdy paní Bovaryová omdlí po odjezdu svého milence, jenž ji svůj vzkaz na rozloučenou poslala na dně košíku s meruňkami. Bovary si její mdloby vysvětlí jako reakci na nějakou látku v meruňce, kterou jí vnutí. Nedoučený lékař a lékárník tak zůstanou skloněni nad zemdlelým ženským tělem, přičemž jeden žvaní a druhý neposlouchá.

Je popis oné situace opravdu u Haška komický a u Flauberta, dejme tomu, že věcně vážný? Onen košík plný meruněk, v němž je dopis na rozloučenou odeslán, jen plynule navazuje na okolnost, že si Rudolf uchovává své milostné dopisy a památky na své milenky (mezi nimi i podvazek a vlasy) v krabici od remešských piškotů. O tom se dozvídáme na začátku třinácté kapitoly druhého dílu Paní Bovaryové, abychom mohli sledovat zrod milostného dopisu, základní jednotky sentimentálních románů předchozích období. Kdyby z dopisu byla vyňata Rudolfova komentující slova, nemusela by se za něj stydět ani sestra Marianna Alcoforado, zakladatelka epistolárního románu, jenž vyvrcholil Wertherem. Ovšem právě ony komentáře dělají z Flaubertova díla román, jenž si ještě na začátku 21. století 125 světově proslulých autorů zvolilo s Annou Kareninou za román románů. Když na konci celé pasáže Rudolf namáčí prst do sklenice s vodou, aby kápl z výše jednu kapku na svůj dopis místo slzy, je to kapka z Rabelaise či Cervantese.

Émile Blémont před sto lety napsal ve své studii o Flaubertovi, že je to „Rabelais bez radosti, Pascal bez víry a Musset bez poetické inspirace“. Mám vtíravý dojem, že Flaubert měl snad až dětinskou radost z toho, jak o ni připravoval své svět. „Baví mě, když jsem konečně objevil hnilobu v něčem, co je považováno za čisté,“ píše Ernestu Chevalierovi v roce 1838. „Jest krásné být velikým spisovatelem, smažit lidi na pánvi fráze, až praskají jako kaštany,“ svěřuje se Louise Coletové o třináct let později. A jsme zpátky u Kundery. Kdybych měl parafrázovat jeho větu o Kafkovi z eseje o Kastrujícím stínu svatého Garty, vykřikl bych do světa: „Flaubert netrpěl. Flaubert se bavil.“ Ovšem trpící znuděnou melodramatickou duši z něj neudělal editor jeho díla jako v případě Kafkově, ale (chtěně či nechtěně?, o tom bude jedna z dalších kapitol) on sám ve své korespondenci, kterou zřejmě podvědomě (na rozdíl třeba od Kafkových deníků!) i proto Kundera odmítá zařadit do autorova díla.

Tisíc

Na mém vnitřním počítadle je tento článek označen pořadovou číslovkou 1000. To by mohl být důvod k oslavě, jenže léky, které požívám, mi zrovna nedovolují alkohol. Oslavím to tedy sklenicí mléka a kocourovi dopřeju tak tři kalíšky smetany do kávy, ovšem bez kávy.

Věrným čtenářům přeji příjemný vstup do druhého milénia.
A nevěrným šťastné návraty.