19. prosince 2009

Betlém po sedmé


VIDEOUPOUTÁVKA ZDE

Divadlo Navenek spolu s divadlem Klas (no a s KZK, jak jinak)
Vás zvou na 7. ročník představení

BETLÉM

které proběhne ve dvou reprízách 25. prosince v 16.30 a 18h.

O přestávce v 17.30 sehraje divadlo Navenek
svoji oblíbenou kratochvilnou

RAKOVNICKOU HRU VÁNOČNÍ
aneb
ZABILI NÁM PSA

18. prosince 2009

Bří Ebenové



Občas ni někdo řekne, že jsem jim podobný, tak mi Martin poslal tenhle návrh na plakát. Škoda, že je na Střelnici tak šero. Včerejší koncert byl jinak bez chyby, bráchové to prostě umí. Taky mi připomněli Ivu Bittovou, to je takovej můj tajnej sen.

16. prosince 2009

Stopem do Itálie - den osmý (III. část) - Padova



Bylinkovému náměstí v Padově vévodí tenhle palác z 13. století, s ve své době největší do patra vyhnanou halou. V arkádách jsou vidět zbytky fresek od Giotta a jeho žáků, které ale zničil požár v roce 1420. V průvodci jsme si přečetli, že se na náměstí konají trhy, ale kde nic tu nic. Když jsme ale na místo dorazili druhý den, vypadalo to takhle.


Nedaleko je Caffé Pedrocchi, kam jsme se moc těšil, protože jsem cestou Věrušce vyprávěl o sjednocení Itálie a v tomhle bývalém intelektuálním centru města je dnes výstava o této kapitole dějin. Sedával tam i Byron, a tak jsem se těšil, že si tam dám také šálek, ale na dveřích jsme se dočetli, že je tam celé prázdniny kvůli nějaké rekonstrukci zavřeno.


Došli jsme až k dómu a baptisteriu, ale měli ten den zavřeno.


Tak jsme se sbalili a přes pár obchůdků s italskou módou jsme se vrátili k bazilice sv. Antonína Paduánského a tam jsme si sedli do restaurace na večeři. V lístku měli na prvním místě coperto za 1 Euro, tak jsem usoudil, že je tam levně. Začal jsem listovat ve slovníku, když nám číšník přinesl příbor a my jsme si objednali pití. Nalistoval jsem písmeno C, Co, už to mám... coperto znamená příbor. Aha, takže jsme se zatím posadili, rozhlédli po okolí a už nás to stálo dvě éčka, protože příbory máme na stole. Nakonec jsme si to ale užili, protože večeře byla chutná a vedle byla rodina původem někde z Pakistánu, ale chováním naprosto poitalštěná. Měli malého chlapečka a ten se na nás celou dobu culil a dělal xichtíky.


Věruška už trochu prožívala depresi z noci v hostelu a než jsme tam došli, ještě jednou si zaplakala. Pravda, vypadalo to tam jako v prvorepublikové noclehárně pro bezdomovce, ale nakonec to tam tak špatné nebylo.


Věruška měla na pokoji dvě Francouzsky, mně se pokoj zaplnil Američany, ale víc než jejich chrápání mi vadila volba mezi dvěma zly: buď nesnesitelné dusno nebo hluk televize, kterou si parta Italů po cikánsku pustila venku na dvoře... Ale nakonec jsem vyčerpáním usnul. Věruška si zase druhý den musela trošku upravit atmosféru po francouzském odéru.

15. prosince 2009

Krize víry

Konec jedné básně Alphonse Daudeta (C’est moi qui me suis interdit / Toute croyance par système, / Et, voyez, je ne crois pas même /Un seul mot de ce que j’ai dit) mě inspiroval k následujícímu aforismu.

Bráním se jakékoli víře!
A jde to snad jinak v dnešní době,
v níž nelze věřit v žádné míře
ani sám sobě?

14. prosince 2009

Před 36 lety...



Před 36 lety se vzali moji rodiče. Mamince to moc slušelo. Bylo jí přesně třiadvacet. Vzala si tatínka k narozeninám. A o rok později jsem se jí k narozeninám narodil já. Jsem takový dáreček.


A vždycky, když jsem si prohlížel tyhle fotky, toužil jsem mít nevěstu taky s kloboučkem. Maminko, všechno nejlepší!

13. prosince 2009

Dvě lásky


Innokentij Fjodorovič Anněnskij byl dlouholetým profesorem klasických jazyků a nakonec i ředitelem gymnasia v Carském Sele. Anna Achmatovová, kterou tam učil, jej nazývala svým jediným učitelem. Psal básně, ale bratr mu poradil, aby nepublikoval dřív, než mu bude 35 let. Zítra je mi 35 let. Rovněž jsem si naordinoval nepublikovat svoje básně, ale má to ten doprovodný jev, že je přestávám i psát. Jsem zvědav, co mi v tomhle ohledu ta pětatřicítka přinese.

Každopádně je zde můj další pokus o překlad z ruštiny. Až nyní jsem zjistil, že část Anněnského poetického díla do češtiny převedl Václav Daněk, tedy ten samý, s nímž jsem si onehdy rozdal karty nad pamfletem Osipa Mandelštama. Nevím, zda přeložil i tuto báseň, ale má-li někdo náhodu Světovou četbu sv. 492 z roku 1978, můžete mě informovat v komentářích. A protože se mi ruština v poezii strašně zamlouvá, dám sem zase i originál. Anněnskij zemřel přesně před sto lety na železniční zastávce Carské Selo cestou na schůzku Společnosti klasických filologů.

Две любви
С.В. ф.-Штейн

Есть любовь, похожая на дым;
Если тесно ей - она одурманит,
Дать ей волю - и ее не станет...
Быть как дым,- но вечно молодым.

Есть любовь, похожая на тень:
Днем у ног лежит - тебе внимает,
Ночью так неслышно обнимает...
Быть как тень, но вместе ночь и день...


Dvě lásky
S.V. Štejnovi (a překlad Věrušce)

Existuje láska, která je jako dým;
když je jí těsno - srdce omamuje,
když jí dáš volno - do ztracena pluje...
Ach, být tak věčně mladým - dýmu podobným!

Existuje láska, která je jako stín;
ve dne u nohou ti věrně leží,
v noci tě obepne a střeží.
Ach, být tak ve dne v noci stínu podobným!

Číše plná esemesek


Dneska jsme se s Věruškou zúčastnili soutěže v rychlopsaní esemesek. Říkal jsem si, že mi v životě vždycky šly tři věci: páka (naposledy jsem nebyl ve formě a se Špínou jsem jen remizoval), psaní esemesek (s Dohodou s Oskarem byla jedna za 50 haléřů, tak jsem chrlil jednu za druhou jako Matt Groening příběhy svých postaviček) a ta třetí se taky provozuje pravačkou. Tak proč se nezúčastnit.

SMS Cup 2009 pořádal domov dětí a mládeže a pravidla byla jasná. Bez T9, bez diakritiky, co chyba 3s na víc. Čtyři vyřazovací kola, záleželo na čase. V prvním kole jsem ze tří položil jako druhý, ale to asi jen proto, že jsem psal háčky a čárky - prostě jsem se nechal unést tím, že moderátor říkal, že text musí vypadat přesně stejně jako na papírku. No, nebudu Vás napínat, skončil jsem na prvním místě, Věruška hned v závěsu. Vyhráli jsme jednu Nokii 5310 a jednoho dotykového Samsunga. Nokii jsme hned za rodinu odevzdali na charitativní účely a Samsunga dostane někdo k Vánocům. A schválně, najde se nějaký vyzyvatel v těžké váze?

Zvracrajc


Včera jsme byli po uměleckém happeningu na bigbítu a tentokrát si dolů do klubomorny našlo cestu víc diváků, než jsem čekal. Plno nebylo, ale prázdno taky ne, a tak jsem měl dost energie sepsat druhý díl povídání o kultuře na blog KZK. Houpací koně jsem slyšel jen spoře, neb jsem odbíhal pořád nahoru, ale kvarteto pod názvem Nauzea orchestra jsem si užil plnými doušky. Hráli vlastně tak trochu disco, ale s undergroundovými efekty jako je německý text , uhrančivý pohled basáka, bosonohá klávesistka, prostě indie.



Kdo je #$&%< Jackson Pollock?



Včera jsme s divadlem šlapali po prostěradle. Nebudu tu plýtvat Vančísovými fotografiemi, víc se o tom určitě brzy dovíte na Parapleečku. Snad jen aby sestřička věděla, proč bude mít Kuba ještě čtrnáct dní špinavý haxny.


Nad výsledkem jsem se zamyslel.


Vzpomněl jsem si totiž na jeden dokument, v němž si třiasedmdesátiletá bývalá kamioňačka koupila u hokynáře obraz za 5 dolarů. Koupila ho jako lék na depresi jiné kamioňačce, ale té se nevešel do návěsu, tak ho milá stařenka vystavila na své zahradě spolu s různým dalším harampádím, že je na prodej. Když šel kolem místní učitel výtvarné výchovy, upozornil ji, že ten obraz vypadá na to, že ho mohl namalovat Jackson Pollock. Následovala otázka, která dala celému dokumentu název.


Historici umění se přou, většina je spíš pro podvrh, ale existují důkazy jako chemické rozbory barev, které potvrzují pravost. Ať je to tak nebo tak, dnes devětaosmdesátiletá paní Hortonová již odmítla nabídky na koupi za 2 miliony dolarů a pak dokonce za 9 milionů dolarů. Za obraz, který pořídila za bůra, chce 25 milionů dolarů. Pájo, to prostěradlo si schovej!