Srdce pro Věrušku aneb Řezno VI.

V maringotce se třese
tvé srdce na špejli,
mířím a věřím, že se
v tom srdci nezmejlím.

Kamenný most aneb Řezno V.

Když jsem si v Řezně přesycen památkami říkal, že už jsem viděl snad všechno, co jsem po paměti věděl, že za vidění stojí, rozhodl jsem se vrátit zpátky na nádraží. Něco mi ale našeptávalo, abych ještě prošel jednou takovou skulinou v řadě domů. Následoval jsem tedy vnitřní hlas, a nelitoval jsem. Na to, co jsem v Řezně chtěl vidět víc než katedrálu, jsem zapomněl.

Po tomhle mostě dostavěném v r. 1146, přecházeli přes Dunaj takřka všichni křižáci 2. a 3. křížové výpravy, a dá se předpokládat, že se po něm minimálně jednou prošli třeba anglický král Richard Lví srdce, francouzský král Filip II. August a nesčetněkrát jej asi přešel i Fridrich Barbarossa, i když cestou do Palestiny naposledy. Stál jsem na těch kamenech a rázem jsem se ocitl ve středověku.

Příště si řekneme něco o mostě sv. Mikuláše, který byl před 500 lety stržen císařem Maxmiliánem a je cílem naší letošní italské cesty.

Terst rukou

Brzy jedeme s Věruškou do Itálie. V tom mém minulém seriálu o našem italském stopování jsem dorazil jen do Benátek, a teď je mi to líto, protože jsem několik stránek našeho stopařského deníku vynechal. Mezi nimi i tu o Terstu, městě, kde sloužil dlouhých osm let můj pradědeček na SMS Zrinyi. A kde ve stejné době žil James Joyce. Vyprávěl jsem tam o něm a o Noře Věrušce, přidal pár citátů z onoho dopisu a ona se na mostě, kde jsme Giacoma potkali, pustila s vervou do honění. A když mistrovi vyhonila, řekla tu památnou větu: „Nemáte kapesníček, pane Joyci?"


Určitě se budu muset k naší první Itálii vrátit!

Roj

Na cestách sem a tam do Loun, do Žatce a zpět mě minulý týden provázela kniha Roj od Maurice Maeterlincka. Je to do češtiny přeložená část díla, které se v plnosti jmenuje Život včel. Poprvé vyšla už tři roky po francouzském vydání r. 1904, já mám druhé vydání z r. 1912, tedy roku, kdy zemřel velký český včelař Vilém Mrštík.

Mimochodem řečeno, kdybychom neplýtvali obdivem na tolik okolností, týkajících se místa neb vzniku té myšlenky (tj. myšlenky pohonu přírody, ducha vesmíru, Boha atd. - pozn. J-Lo), nepropásli bychom často příležitost otvírat oči úžasem – a nic není prospěšnějšího nad to.

Maeterlinck proniká do života včel ne jako včelař, ale jako užaslý člověk. Většina laiků, včetně mě, by řekla, že život včelstva se točí kolem královny – vždyť, jak si onehdy při ztrátě královny povzdechl ČerF, ztratí-li se matka a nenahradí ji jiná, včelstvo hyne. Maeterlinck hledá dál a (úspěšně) pátrá po jiném vůdci, po oné vůdčí myšlence, po duchu úlu. Dá se vystopovat v extrémních podmínkách – buď při rojení nebo v umělém extrému, kdy dodáme úlu dvě královny – chování je tedy vystavené naprosto neznámé situaci a člověka v jeho nadutosti zajímá, jak si s tím včely poradí. Maeterlinck tedy popisuje souboj královen v aréně za účasti včel dělnic – diváků a katů zároveň.

Když jsem četl Sobecký gen Charlese Dawkinse, zaujala mě tam jedna genetická okolnost při zkřížení dvou včelstev, z nichž jedno mělo schopnost bránit se jedné nemoci tím, že včelky odvíčkovaly kukly s napadenými larvami a larvy z nich pak vyhodily, a druhé tuhle schopnost nemělo. Třetina potomstva tuto schopnpst zdědila, dvě třetiny nikoli. Posléze se ovšem zjistilo, že polovina z těch dvou impotentních třetin, tedy další třetina potomstva, zdědila schopnost vyhodit napadené larvy, ovšem nezdědila schopnost odvíčkvat kukly, takže jim toto dědictví bylo k ničemu (nicméně mohlo se projevit v dalších generacích). Dawkinse to přivedlo k přemýšlení o dělitelnosti dědičné informace.

Maeterlinck na jednom místě píše a mnoha důkazy pak podporuje myšlenku, že pro včely existuje jediné božstvo – potomstvo, a pro něj jsou schopny se obětovat. Svým způsobem je to myšlenka sobeckého genu. Nicméně mě v té souvislosti napadlo i jedno náboženské exposé. Pokud zveme my křesťani svého Boha Otcem a z hlediska genetiky (a evoluce) je jediným božstvem potomstvo, pak jsme pro Boha Otce božstvem, pro nějž se On neváhá obětovat. A skutečně!

Don Juan aneb Řezno IV.

Jeho portrét zdobí jednu z ložnic zámku Rožmberka. Koukal jsem se na něj každé léto po osm sezón, kdy jsem na zámku prováděl, a historii bitvy u Lepanta, kde v roce 1571 slavně zvítězil nad Osmanskou říší a zastavil tak Turky ve Středomoří, si pamatuju dopodrobna. Jen jsem nějak zapomněl, že se Don Juan d´Austria narodil v Řezně. Když jsem ale v jednou uličním zálivu spatřil pomník renesančního paňáci a kavárnu za ním, spojil jsem si to a k pamětní desce jsem si to šel jen zkontrolovat. Pozor! neplést s donem Juliem Caearem d´Austria, o kterém se letos hodně píše v novinách, protože zemřel před 400 lety v červnu r. 1609.

Nuda v Čechách

Mám rád nahotu, a aniž bych se blíže zabýval obsahem pojmu nudismus či naturismus, jsou mi nudisti a naturisti blízcí. Nikdy jsem nepřemýšlel o nějakých hranicích, ale když jsem si přečetl v Instinktu článek Lucie Jánské, která naháče na plážích zrovna nemusí, konečně jsem si i já v některých věcech udělal jasno. Víceméně souhlasím s názory majitele CK Natur Travel Františka Hájka, že nahota patří k vodě, ale po městě a po horách může nahatej běhat jen magor. Tedy pravidlo č. 1: Naturista se nesvléká tam, kde to není vhodné. A pravidlo č. 2: Vždycky si dá pod sebe ručník, nikde si nesedá holým zadkem. Obě pravidla už jsem v životě porušil, první proto, že je ve mě notný kus exhibicionisty a druhé proto, že je ve mě i kus prasete.

Pan Hájek má také asi pravdu v tom, že naturismus je nejpřirozenější ve vyzrálém (a samozřejmě dětském) věku. V pubertě se začně člověk stydět a zároveň být přehnaně čumivý, a to jsou dvě vlastnosti, jejichž spojení se na nudapláž hodí jako alobal na zuby. A přestože se mi občas zdá, že jsem v pubertě uvízl nadobro, nudapláže miluju a konečně jsem sehnal odkaz na jejich mapku v Čechách a okolí.

A na závěrečnou větu pí. či sl. Janské, že se ráda podívá na nahá těla, jen to nemusí být ve frontě na párek u její oblíbené pláže, se dá říci jen tolik, že ji nikdo nenutí, aby na nahé prdele zírala s otevřenými ústy. Btw. ta paní na titulní straně Instinktu očividně nebude nejmladší, ale postavu má pěkně záviděníhodnou.